Dovolená na Českolipsku, část 2., Nový Bor a sklářské muzeum

Neděle 18.7.2010

Už v noci vnímám, že venku prší. A prší i ráno. To nám to začíná. Odkládáme tedy i Hřensko na neurčito a pro takové počasí volíme vhodnější variantu. Dnes tedy pojedeme do Nového Boru. Do sklářského muzea Máme čas, vklidu snídáme ještě z vlastních zásob, ale zítra si dopřejeme vynikající koláčky z pekárny na náměstí, která otevírá už v půl šesté. Mít takový komfort pár metrů od hotelu, to je paráda.

Jsme napapkaní, ještě svačinu a vyrážíme dle plánku na nádraží Č.Lípa-Střelnice. Je to kousek, ale ouha. V cestě nám stojí stavba kruhové křižovatky s omezením pro chodce a objížďkami pro auta. Po malém bloudění jsme na nádraží, kupujeme jízdenky. Máme ještě dost času projít se v blízkém okolí. Kousek v parku objevujeme malý rybníček a zjišťujeme, že se tudy můžeme vracet kratší cestou k hotelu. Hladiny vod a odrazy KRAJINY ve vodě fotím ráda, jsou to pro mne uklidňující snímky. Tedy nejsem žádný fotograf, jen mě to moc baví.Asi jako v té komedii pro pamětníky s panem Marvanem. „Skáču dobře, skáču rád!“ a jak to dopadlo jistě víte. Tak tokový jsem fotograf. „Fotím dobře, fotím ráda.“

Nový Bor je město sklářů, dnes tu ale toto řemeslo pomalu zaniká. Není to však vina místních sklářů. Dříve tu byla spousta domácích malých dílen, dnes vysoká nezaměstnanost. Přesto tu ještě nějaký podnik zůstal a i sklářská škola. Sklo mám moc ráda, i ve Valašském Meziříčí je sklářská škola, i když sklárny zanikly a možná se trochu opět rozjíždí sklárna v Karolínce. Ale to je jen na okraj. Vystupujeme z vlaku a musíme opět otevírat deštníky, stále prší a prší. Sklářské muzeum je na náměstí, už ho vidím. Oklepeme deštníky, vstupujeme do krásného prostředí skla a světla, které se v něm úžasně odráží. Tak s batohama a deštníkama, to tu jistě něco vymastíme, už to vidím. „Může se tu prosím fotografovat?“ Dovídám se, že za poplatek ano, prima, tak dvakrát. Můžeme si dokonce nechat batohy za pokladním pultem. To je prima, bez starosti a jen s fotoaparátem se noříme do skleněného království. I když nepřízeň počasí zahání dovolenkáře na hrady, zámky a do muzeí, je tu jen několik návštěvníků a já mám k vychutnání si skvostných exponátů dostatek prostoru a zdržíme se tu až do oběda.

Už nám ale kručí v břiše a támhle vpravo v rohu náměstí je malá stylová restaurace s venkovní zahrádkou. Ta pochopitelně zeje prázdnotou, ovšem i uvnitř jsme sami. Velmi příjemná servírka mluvící česky, ale s německým přízvukem, jenž jí dodává na roztomilosti, se věnuje jen nám. Je mi moc sympatická, dovoluje nám fotit, možná ji můj dotaz překvapuje, ale nabízí se, že vyfotí i ona nás dva. K fotografování mě svádí pěkné a příjemné prostředí. Musíme mít přece dokument, jak se máme přepychově.Já jsem se rozhodla na dovolené trochu shodit na váze a proto si k jídlu objednávám jen salát se smaženými kuřecími nudličkami. Velikánská mísa plná lahodné chuti mě nadchla. Vůbec se mi nechce do toho deště, ale co se dá dělat.Vracíme se k nádraží jinými uličkami, než jsme přišli a hele...cukrárna. Když jsem měla lehký oběd, tak si dám kávičku se šlehačkou a syn zákusek. Oknem z cukrárny je vidět na zajímavou plastiku. Malá odpočinková zóna u fontánky na jejimž okraji sedí vodník, v ruce má kapříka z jehož hubičky proudí voda. Ale víc se mi líbí normální lavička jako ty kolem, ale na kraji sedí mladá žena, před ní stojí holčička s pejskem a něco si povídaji.

Odjíždíme z Nového Boru a přestává pršet. Proto mi vůbec nedochází, že svůj mokrý složený deštník zůstává na nádražní lavičce. Cestou z nádraží Střelnice zavítáme do parku. Projdeme kolem jezírka k altánu a kaskádové fontáně v obloukové zdi. Parkem projdeme ke hřbitovu a pak zpět směrem k našemu hotelu. Na náměstí „U Hrabala“ neodoláváme zmzlině. I když jsme dnes na žádné tůře nebyli, nohy mám až ,jak se říká „v krku“. Už nikam nejdeme,jen sprcha, odpočíváme,vařím si kávičku a prohlížíme a promazáváme fotky. Večer ještě zaskočíme do večerky ve vedlejší ulici pro nápoje a něco k snědku, rozhodneme, že zítra konečně pojedeme do toho Hřenska, ale v Děčíně si musím koupit deštník. Po instatní polévce s chlebem blaženě usínáme u televize. Kolik právě klinká? Bůh ví.