Dovolená na Českolipsku, část 4. , Cesta do Pekla

Úterý 20.7.2010

Ráno zahajujeme opět světovými koláčky z „naší“ pekárny. Hotel opouštíme trochu později, chceme si koupit deštníky. Snad už naposledy. Deštníky máme, snad jen jako zátěž, kéž by nebyly potřeba. Dnes nás čeká Peklo. Horko je již od rána, teploty se mají během dne vyšplhat až na 36°C. Před námi není ale zas tak náročný výlet a v zalesněném údolí mezi skalami bude snad lépe. Nyní řešíme malý problém na autobusovém nádraží. Peklo jsme měli plánované na odpoledne první den a já nemám jízdní řády, proto musíme nějaký spoj vyhledat. Přímo do vsi Zahrádky snad nic nejede? Jedna paní nám doporučuje autobus, na který také čeká, že sice nejede do Zahrádek, ale můžeme vystoupit na rozcestí k Zahrádkám a tam už kousek dojdeme. Fajn, vítáme toto řešení. Hovíme si v autobusu a já si v duchu promítám odpolední setkání s Evičkou a jejím mužem. S internetovou kamarádkou už se znám, setkali jsme se, když byla na Moravě v lázních Luhačovice.....Z myšlenek mě vytrhává pokyn té dobré paní, že tady máme vystoupit.

Ocitáme se v poli s několika domky a široko daleko nevidím žádný zámek. V Zahrádkách, u zámku máme narazit na červenou značku. Ale kde je ten zámek? Chci se zeptat na cestu, ale nikde živá duše. Můj názor na směr dalšího putování se od Michalova liší. Michal jak beran neposlouchá a jde za svým. Zlobím se. Jak myslíš, říkám si a šlapu za ním. Naštěstí má pravdu. Asi po dvou km jsme u zámku. Jak je možné, že nebyl předtím vidět? Nechápu, ale hlavně, že je tu již turistický rozcestník. Zámek je sice opraven a docela pěkný, však interiér je veřejnosti nepřístupný. Brána do zahrady je otevřená a tak si troufnu vejít a pořízuji pár fotografií. Tentokrát se zlobí Michal. „Nelez tam, tam se nesmí, to není pro veřejnost“ a jde kolem plotu zámecké zahrady dál směr Peklo. „Zákaz vstupu tu není, snad se tak moc nestane, když si to tu jen trochu vyfotím a hned půjdu“. Michal na mne netrpělivě volá. Tak dobře! Vydávám se směrem k východu. Procházím bránou a hele! To není možné! Zvedám ze země malou kameru. Poznávám ji, je Michalova. Vypadla mu, když si z brašničky vyndaval foťák. Má brašnu pro oba přístroje jen oddělené přepážkou. Naši letošní dovolenou provází ztráty a nálezy. Něco je ve vzduchu, to není možné, co se ještě přihodí? Vidím Michala, jak poskakuje kolem něčeho v trávě a dává mi znamení, ať jdu honem tam. Přijdu blíž a vidím, že si spokojeně fotí šneka a o ztrátě kamery nemá ani potuchy. „Strč do něj prstem, on se schová a pak si ho natoč, jak za chvíli bude vylézat.“ “Jo super.....ježíš....já nemám kameru“ začíná panikařit. Podala jsem mu ji a ten chytrák místo poděkování mi vyčítá, že je to moje vina, kdybych prý nelezla do toho zámku, tak se to nestalo. No jak jsem si ho vychovala, tak ho mám. Dobře mi tak. Máme dovolenou, nebudem si ji kazit hádkami.......

Hned za zámkem už krajina dostává divočejší ráz. „Teda doufám, že se nebudeme prodírat nějakým houštím, protože je to zarostlé a nikdo sem nechodí.“ Kamarádka nám doporučila do Pekla použít repelent proti komárům a další havěti. Řádně se sprejujeme i s nohavicemi a botami. Jistota je jistota....:) Nemůžu říci, že je v Pekle krásně. Ne! Někomu by se tu dokonce nelíbilo, ale pro mne tu je ráj zajímavých fotozáběrů nejen skal, ale i dřevin, mechů, motýlů, vážek a kouzelných vodních zákoutí. Potok snad stojí. „Co tam prosím tě pořád fotíš? Volá na mě Michal, když se déle zabývám jednou malou zátokou. Natáčím vážky. Tohle vidím poprvé. Takové hejno a stále přistávají na hladině a odlétají tak rychle, že to vypadá, jakoby pršelo. Z delšího stání ale začínám opět cítit paty. Ojoj. Tady moc odpočívat nemohu. Jednak je tu docela vlhko a bujná vegetace a pak by mě asi komáři sežrali i s repelentem. Pokud se pohybujeme, tak to celkem jde i bez jejich útoků. Když si neodpočinu a budu se stále zastavovat při focení, budu za chvíli trpět. A je to tady. Bože jak já bych potřebovala vyměnit chodidla. I když celá tůrka až do Lípy je asi 9 km, samotné Peklo je dlouhé asi 2,5 km. Měla jsem si odpočinout před Peklem. Příjemné posezení je pak kdekoli u Pekelských rybníků, ale Michal opět pospíchá, abychom všechno stihli, prý máme přece odpoledne to setkání. Já ho asi zabiju. To není možné. Přece zdatnější turista se musí přizpůsobit slabšímu a ne naopak. Prostě mi nevěří, že mám takové bolesti. V Dubici prohlašuji: „Já dál nejdu, počkám si na autobus“, protestuji. Stal se asi zázrak, čekáme na autobus, za chvíli tu bude. Přece jsem na dovolené a ne na galejích. :) Jsem opravdu ráda, že už jsme v Lípě. Obědváme U Hrabala a do odpoledního setkání pak už jen odpočíváme.

V pět hodin odpoledne si nás Evička s manželem odváží na chatu do obce Kvítkov. No není to nádherný název nebo jméno pro kousek KRAJINY v naší zemičce? Útulnou chatu se zahrádkou naši přátelé obývají přes celé léto. Bydlí tu s nimi kocourek Mikeš. Nebo oni bydlí s ním? Eva o něm napsala knihu a také jeho pohádky, kterými seznamuje čtenáře s okolím Lípy a Lužických hor. Manžel Jirka už se pustil do grilování, my s Evou zatím prohlížíme alba a její cancák, kde si psala o svém putování Lužickými horami. Maso na jehlách už krásně voní, pivečko je nalité a je nám všem dobře. Jirka se pochlubil svými pěstitelskými úspěchy na zahrádce, mají ji opravdu krásnou. Evička nás ještě posílá na horu Klíč v Lužických horách, ale to asi všechno nestihneme. Ono bez auta je to někdy lepší, člověk se nemusí k autu vracet, ale s autem zase je mobilnější, když se potřebuje dostat kousek dál. Jídlo je vynikající, venku je stále teplo, ani si nevšimáme, jak rychle se smráká. Už je tma, když nasedáme do auta a přátelé nás vezou až k hotelu.Po sprše usínám, ani nevím, kolik je hodin.