Dovolená na Českolipsku, část 7., Česká Lípa, poklopový jez

Pátek 23.7.2010

Meteorologická předpověď vyšla. Prší. Je zvláštní, že mi to vůbec nevadí. Nemrzí mne, že se nepojedeme koupat, ani mi není líto, že vynecháme rozhlednu Jedlovou a zříceninu Tolštejn. Na Jedlovou se nedá jít z vlakové zastávky Jedlová. Jak mám zjištěno, byl vydán zákaz vstupu do lesa pod pokutou, z důvodu polomů a pohybu těžké techniky po lese. Museli bychom do Jiřetína, pak Křížovou cestou na rozhlednu Jedlová, zříceninu Tolštejn a na BUS Lesná. Mohl to být pěkný výlet, ale prší a mám pocit, že našlapaní už jsme dost. S myšlenkou, že nemusím nikam pospíchat se zavrtávám pod deku a opět mě uspí ťukání deště na římse zdobené jemným klinkáním kostelních hodin. Kolem osmé zaběhnu do pekárny, uvařím čaj, kávu a k snídani si pouštím televizi. Michal ještě spí. Oživím notebook a probírám se fotkami. Až na drobná kritická místa máme hezkou dovolenou. Prší už jen drobně, vypravujeme se na oběd. Tentokrát nejdeme k Hrabalovi, ale hned do sousední restaurace. Také tu vaří výborně, alespoň nám chutná. Jsme po obědě a i když prší, procházíme se ještě uličkami, které nemůžeme opomenout. Na náměstí Osvobození naproti muzeu a galerie je památník obětem 2.světové války, zaskočíme i do galerie, ale není moc času, protože se zde chystá vernisáž pro zvané hosty a umělce. Nevadí, projdeme kolem školy. Hned poznávám, že je to umělecká škola. Na fasádě jsou siluety baletek a další výjevy z uměleckých oborů. Ještě musíme sejít dolů, vždyť jsem zapomněla na jednu raritu, poklopový jez. Na říčce Ploučnice byl zbudován poklopový jez, jehož mechanizmus je dnes vymontován a vystaven před konstrukcí jezu, který již slouží jen jako most pro pěší. Ještě jdeme na nádraží, koupím raději místenku na zítřejší rychlík z Kolína do Valašského Meziříčí. Cestou zpět míjíme hračkárnu. Vzpomenu si na vnučku, bude mít jeden rok, jdeme se podívat, co bychom jí mohli koupit. Vybíráme balík dřevěných kostek jak v přírodní barvě, tak barevné. Plyšáků má Violka hodně, ty nebereme. Máme nafoceno, všelijaké dárky nakoupeny, ještě jídlo na večeři a zítřejší cestu domů a loudáme se na pokoj. Musíme pomalu balit.

Je sobota 24.7.2010, den odjezdu a bez potíží to letos nejde.

Vstáváme brzy, rychlík odjíždí v půl sedmé. Potěžkávám kufr a rozhoduji, že si zavoláme taxi. Michal už je zase nervózní, proto raději už vypadneme. Věžní hodiny klinkají třikrát. Je tři čtvrtě na šest, když zamykám pokoj, pak hotelové dveře a klíče házím do schránky na dveřích, jak je domluveno. Jsme na nádraží, kupuji jízdenku SONE, uklízím vrácené peníze, když ke mně řítí Michal, který mezitím již zkontroloval peron. Je zděšený!“Já nemám foťák, nechal jsem tam celou brašnu i s kamerou a nějaké peníze.“ Ano, brašna je na gauči s tmavým potahem snadno přehlédnutelná. „Co teď?“ „Michala takovéto situace dokážou rozhodit.“ Ostatně rozhozená jsem nyní i já. Za půl hodiny odjíždí rychlík, na který mám místenku.

„Počkej u zavazadel“ a vyběhnu před nádraží k taxíku, který právě vysadil pasažéra. Vracíme se do hotelu. Stejně netuším, co tam budu dělat. Je zamčený, klíče jsou ve schránce. Nyní ráno budu budit toho zřízence či poslíčka, jehož číslo je na dveřích. Ale nedá se nic dělat. Vysvětluji překotně, co se stalo,ale on prý nemá klíče od hotelu a pokojů. To sice nechápu, proč tam tedy to číslo je. Navrhuje že si napíše adresu a až přijde majitel, prohlédnou pokoj a pokud tam brašnu najdou pošlou ji poštou. Nemohu dělat nic jiného. Jen překontroluji adresu a telefonní číslo, ještě se omlouvám a nasedám do taxíku. Když mě Michal vidí bez brašny, zpanikaří. Uklidňuji ho, vysvětluji, jak se věci mají. Náladu mu to nepozvedá. Cestu domů tedy provází zkroušená nálada. Doufám, že není na trati nějaká výluka.V Kolíně vystupujeme a máme čtyřicet minut na přestup. Napadlo mně zavolat zřízenci, zda foťák našli. Zatím prý nepřišel majitel hotelu. Domluvím si, ať mi napíše SMS, až brašnu najdou, ať jsme klidnější.

Už nastupujeme do rychlíku ze směru Praha hl. nádraží. Je docela narvaný, lidé stojí i v uličkách. Ještě, že mám ty místenky. V našem kupé jsou tři ženy se dvěma malými holčičkami. Usadíme se na svých místech u okna a snad už se nic nepřihodí. V hlavě si promítám film o našich ztrátách a je mi Michala líto. Těšil se domů, jak si hned fotky přebere, udělá z nich filmovou prezentaci, umístí na svůj web a na You Tube. Nic z toho nebude. Nyní smutně mlčí. Vlak se blíží k Pardubicím, když zvoní mobil. To je z hotelu. Zpráva o nálezu brašny a slib, že ji ještě dnes dají na poštu zvedá náladu nejen Michalovi, ale i mně.

Jsme doma. Ještě dodám, že kamera docestovala k majiteli v úterý. Nic jsme tedy vlastně neztratili a kromě hromady nezapomenutelných zážitků a stovek fotek máme i nové deštníky.