Dovolená na Českolipsku, část 6., Evakuace hotelu a výlet na Bezděz

čtvrtek 22.7.2010

Kampak se dnes vypravíme? Stále panují nesnesitelná vedra, lepší to bude u vody. Rozhlednu Jedlovou necháme na později dneska bychom mohli k vodě, ale nejprve na Bezděz. Budím se v půl páté, vlastně mě budí mobil, jako do práce, ale mám ho tak stále nastavený i když je dovolená. Nemám problémy znova usnout s vědomím, že nemusím vstávat a mohu si poleženíčko vychutnat.

„Sakra tady něco smrdí! Něco hoří!“ prohlížím elektrické zásuvky, varnou konvici, nikde nic, všechno v pořádku. Michal v polospánku prohodí něco o tom, že nic nesmrdí, nebo to jde z venku. Ještě se chvíli povaluji v posteli, ale raději vstanu a jdu chystat snídani a vypravovat se na výlet. Dneska s sebou musíme vzít i velké ručníky a plavky. Stále občas cítím jakoby něco hořelo. Nelíbí se mi to. Jsme po snídani, jdu si pro boty do předsíně a tady je zápach silnější. Vykouknu ze dveří na chodbu hotelu. „Ježíší, vždyť hoří“ Chodba plná dýmu, není vidět skoro na krok. Běžím po schodech do přízemí, odkud se mi zdá, že jde kouř. Celá chodba je zavalena dýmem. Zdá se mi, že to jde z chodby k restauraci nebo z kuchyně? V dalším průzkumu mi brání mříž. V hotelu není recepce, hosté jsou zde přes noc sami. Máme každý klíče i od hlavních dveří. Utíkám zpět nahoru pro klíče a křičím, že někde hoří! Z pokoje u schodů vybíhají dva lidé, pán hned bere mobil v volá na číslo, které je uvedeno na hlavních dveřích. Přikazuji Michalovi rychle sbalit věci. Hážeme všechno do kufru a batohů. Začínám kašlat, štiplavý kouř mě dusí. Michal to ještě zvládá líp. Hlavně sbalit doklady, peníze, notebook s příslušenstvím, brašny s foťáky a kamerou, pak oblečení, boty, deštníky....na kuchyňské lince zůstává jen varná konvice, ešusy, nějaké potraviny, v koupelně toaletní potřeby. A rychle pryč!. Během jedné minuty jsem ještě sbalená nikdy nebyla. I se zavazadly stojíme před hotelem. Dveře hotelu necháváme otevřené, ale jestli někde hoří, tak tomu průvanem ještě pomůžem, nemáme zavolat hasiče? Oheň však vidět není. Host z Prostějova obchází hotel kolem dokola. A už je tu poslíček hotelu, odemyká mříž do restaurace a mizí nám z očí. Vypadá to, že v hotelu jsme jen my a pár z Prostějova. A už je tady zřízenec hotelu s tím, že kotelník se zřejmě vrátil v noci opilý z hospody a dal si na vařič ohřívat jídlo. Pochopitelně usnul.

Můžeme se vrátit na pokoj. Otevíráme všechna okna na chodbách i v pokoji, vybalíme zasevěci a je nejvyšší čas jít na vlak. Nyní už se všemu smějeme. Michal si ze mne dělá legraci, že jsem panikář a že jsme se nemuseli vůbec balit. Je to možné, ale co kdyby požár propukl, takový cvičný poplach neškodí.

Jsme ve vlaku a horko je již od rána. Na nádraží Bezdez je hned jasné, kam jdeme. Hrad je vidět už z nádraží a turistické značení perfektní. Na betonovém sloupě el. vedení je pod turistickou značkou ještě jedna důležitá. To musím vyfotit. Žlutá sklenice s bílou pěnou. Jdeme dle značení po asfaltové silnici na křižovatku. Výborně, autobusové zastávky. Zjistíme, že odtud jede autobus do Doksů, zapíšem časy a pokračujeme po asfaltu do obce Bezděz. Stále stoupáme do mírného kopce. Horko je příšerné, to už je snad těch 30 nyní ráno. V tomto vedru pak pokračovat do Doksů z podhradí ještě 7 km se mi tedy nechce. Pod hradem naproti restauraci je zastávka autobusu. Po desáté jede autobus do Doksů i odsud. Je něco po čtvrt na devět, Michal tedy velí: „Žádné odpočívání, šlapeme na hrad, abychom to stihli“. Opřu se do holí a stoupáme nejprve mírně, pak už prudčeji a nakonec je to po šutrech jako po schodech. Bože to je schodů. Nemít ty trekovky, tak jsem zase schvácená. Procházíme několika oblouky ve zbytcích hradeb ještě před pokladnou, stále do kopce. Bezděz musel být v době svého rozkvětu opravdu mohutný hrad. Platíme vstupné a opět jako první vstupujeme na kamenné nádvoří. Tak tady se mi moc nelíbí. Ani nevím proč. Snad že nádvoří je moc úzké sevřené vysokými budovami. A kamenné. Všude kámen a jen kámen. Projdeme kaplí, přilehlými místnostmi a stoupáme na věž. Výhled do KRAJINY je úžasný. Doksy a Máchovo Jezero máme jako na dlani. Vidím, kam bych měla šlapat pěšky. Ještě, že pojede ten autobus. V těchto vedrech honem k vodě. Zatím jsme stále na hradě.Líbí se mi v galerii. Právě je tu prodejní výstava obrazů. A zase tedy po kamenité cestě do vsi, bus jede za chvíli.

A jsem v Doksech. Pod náměstím, z kopce dolů směrem k přístavišti jsme neodolali restauraci se zahrádkou. Ještě není poledne, ale dáme si oběd a tak trochu dovolenkově si pohovíme. Máme v plánu odplout lodí do Starých Splavů a tam se koupat. Neznáme lodní jízdní řád a tak se raději zvedáme a ještě kus jdeme k přístavišti. Širokou asfaltku k hlavní pláži na Máchově jezeře lemují stánky se vším, co budete u vody potřebovat. My nic nepotřebujeme. Na hlavní pláž se platí vstupné, nevím kolik, my jdeme k lodím. Kotví zde dvě výletní a další kotviště je pro pravidelnou lodní Dopravu do Starých Splavů. Loď je právě na jezeře. Odplout máme asi za 40 minut. Trochu si jdu s foťákem omrknout okolí. Hlavní pláž je plná vodních atrakcí. Je tu krásně. Připlouvá náš spoj, cestující vystoupí a i kapitán se jde občerstvit. Ještě máme čas, sedíme ve stínu na lavičce. A kapitán již přichází a vpouští nás na palubu. Příjemná plavba končí u přístavu ve Starých Splavech. Hned tady je travnatá pláž. To je úleva. V plavání se musíme střídat. Netroufnu si nechat věci bez dozoru. Na obloze se začínají kupit mráčky, ale to nás nevzrušuje, je prostě nádherně. Protáhnout se ve vodě po všech těch výšlapech je úžasné. Slunce pálí, roztáhnu si nad hlavou deštník jako slunečník. Ještě, že ho máme. :) Moc se mi tu líbí a zvažuji, že se vzdáme zítřejší tůrky a raději pojedem hned ráno sem a ztrávíme odpočinkový den u vody. Michal nadšeně souhlasí. Je mi fajn, zavírám víčka a vychutnávám si pocit slastného nicnedělání. I přes zavřená víčka cítím, že se sluníčko nějak často ulejvá. Kouknu na oblohu, z bílých peřinek se stávají šedé špinavé duchny a sluníčko je marně rozhání. To vypadá na déšť. A hřmí? Jo, to bylo hřmění. Snad se ještě přižene bouřka? Kouknu na hodinky, stejně musíme za chvíli na vlak, tak se raději balíme. Cestou na vlakové nádraží míjíme restauraci Viola. Musím si ji vyfotit, protože jedna z mých vnuček se jmenuje Viola, teda zatím Violka nebo Vilík Za pár dní oslaví první narozeniny. Sluníčku se občas podaří zkontrolovat, jestli jsme v pořádku. Máme ještě čas a v cestě nám stojí poutač se zmrzlinou. Jenom se na sebe kouknem a jsme uvelebení v kryté zahrádce. Co takhle ledovou kávu? Zkusím. Opravdu vynikající jsem ochutnala zatím jen v Domažlicích, pak mi všude dělali jen kapučíno s ledem. A to není přece ledová káva. Jdu tedy dvě objednat a jsem svědkem, že mám v kávě zmrzlinu, vaječný koňáček a to je ono. Opět si uvědomuji, jak se máme báječně. Jdu vrátit prázdné sklo a musím kávu pochválit. O kávě se dá dlouze vyprávět, když narazíte na odborníka. Ale musíme již rychle na vlak. Na okno vagonu se přilepují drobné kapky.... Jsme v Lípě, pospícháme, nad hlavou nám visí děsivé mraky, poprchává a časté hromy vyhrožují, že pořádná bouřka se blíží.

Do hotelu již vbíháme za prudkého deště. Jsme doma. Na chodbách je docela vyvětráno a i v pokoji není po raním poplachu nic znát. Zavírám okna, dávám sušit ručníky a plavky a promítám si dnešní fotky. Probírám se, kapku jsme oba usnuli. Venku sice drobně prší, ale jdeme na večeři k Hrabalovi. Nevím, nevím, co bude z toho zítřejšího koupání, v televizi předpovídají déšť.