Ekvádor 2018 - trojrozměrná výprava

Cestopisy

Quito - Panecillo • Fotografie (34) • Foto: Bodik

Vstoupit do fotogalerie (34 fotografií)

Náměstí nezávislosti (Plaza de la Independencia)

Rucu Pichincha

Vstoupit do fotogalerie (34 fotografií)

To jednou sedí Don Giuseppe alias Pepíček se svým indickým spolubratrem na kafi někde v Římě končíc svá misijní studia, a co tak někdy navštívit ČR, načež se pozvánka otočí- a co kdybys navštívil mě v Ekvádoru? A co tam, jsou tam vůbec nějaké hory? Dyť tam máme tu nejvyšší! (Skutečně zjistíme, že to sice není oprava zeměpisu, nikoliv nad mořem, ale nerovnoměrným zakulacením země je zde nejvyšší bod od středu Země). A plán začíná krystalizovat. Postupně se ustálí 5-členná sestava a termín prvních třech týdnů v červnu.

Získáme různé kontakty, vznikne pár záchytných bodů, hlavní cíl je kopec Chimborazo a ostatní se doladí...

Batohy, včetně toho s lezeckým matrošem nazvaného tuleněm, zdárně zafóliujeme a první let v 7 hod do Madridu. Krásné Alpy a pak transatlantik, Airbusem A340-600, přistáváme po 11 hod. letu v Quitu, kde je podvečer, o 7 hod. méně, zvykáme si, že po 18 je již tma. Zorientováváme se v dopravě, bus, taxíci, vše poměrně levné a vítají nás sestřičky komunity Cottolengo někde v severozápadní části hlavního města. Zažíváme vřelé přijetí obrů (kterak se urostlí hoši octli v Hobitíně), pohoštění, luxusní ubytování a ráno

DNE PRVNÍHO t.j. 5.6.LP 18 navštěvujeme další stěžejní kontakt, bratra Giovanniho, zapáleného to přírodovědce, zachránce přírody i dítek z lesů. Energie z něj pryští, pohostí lecjakým tropickým ovocem i vlastními džemy, pochlubí svými šváby (což ještě netušíme, že budeme transportovat do ČR) a u velké mapy se nastíní základní obrysy výpravy.

Den je pak stráven exploatací hlavního města. Cestou od periférie vstřebáváme zdejší civilizační akcenty. Všude pouliční prodejci s tím či oním, množství ovoce, ty banány, pojízdní i stacionární čističi bot, zápach nekatalyzované nafty.
Dle rad spolucestující se občerstvíme někde kolem Plaza Foch, objevujíc menu za 3 $ a poprvé nalézaje banány všude, polévka, příloha...S místním pivem popiknikujem v parku El Ejido. Pak historické centrum, nejprve Basilica národního slibu(?) (Basílica del Sagrado Voto Nacional), kterou projdeme skrz naskrz, nakonec i s výstupem na věž s úchvatným výhledem na Quito i s "posvátným" pahorkem Panecillo. Cestou další bezpočet kostelů, kde leckde krásná výzdoba kontrastuje s kýčovitými světélkujícími Panenkami Mariami.

Dorazíme na poměrně živé centrální Náměstí nezávislosti (Plaza de la Independencia), které střeží policistky na segwayích. Posmlouváme si o koku, mající nás ochránit před výškovou nemocí, stejně bez jistoty, zda jsme neobdrželi listí bobkové. Kafíčko na dalším významnějším náměstí a to svatého Františka (Plaza San Francisco) a pak část se vypraví na kopec Panecillo. Jdeme asi ne úplně konvenční trasou, výstup vpravdě aklimatizační po schodech skrz psí exkrementy a přes chudší obydlí. Vítá nás již za přítmí obrovitánská skulptura jakési andělky Marie ujařmující draky. Pozorujeme rychlé setmění nad městem, po sestupu se občerstvíme na náměstíčku u divadla...a ejhle, pivo mizí. Tak snad místnímu vagovi zahnalo žízeň. Pokus se zorientovat v místní autobusové dopravě troskotá, tak berem zavděk taxíku. V domě nás již čekají kumpáni i s africkým duchovním Emiliem.

DEN DRUHÝ

Po městském úvodu podnikneme pár aklimatizačních výstupů.

Nejprve v okolí Quita zamíříme taxálem k teleférico, kabinkou ušetříme nějaké metry a stoupáme na sopečný kopec Rucu Pichincha. Krásný výhled na město, krásná flóra, vrchol 4696m vcelku na pohodu za nějaké 3-4 hodiny. Snažíme se vyhlížet okolní sopky, které stále v mracích...až v závěru - přeci jen vykoukne Cotopaxi. Neztráceje čas, ještě večer se přesouváme, poprvé absolvujíc martýrium dopravy ze severu na jih. Hromadná doprava za 25centů, to čemu říkají trolejbusy (bez trolejí) má ve středu cesty vyhrazené pruhy, tímto sice ochráněno od zácp, ale cesta stejně zdlouhavá, přeplno, kontakt s místními tímto velmi intimní, horkotěžko nalézt půdu pod oběma nohama. Na přestupu již raději dáme zavděk všudypřítomným taxikům a ocitáme se na jižním terminálu. Pokračujeme dálkovým busem do Latacungy. Ten poměrně komfortní, poprvé jsme konfrontování, že taková dálková jízda není jen tak, ale dokonale využit prostor k obchodu, předváděcím akcím, od občerstvení různého druhu, karamelky, přes zázračnou kosmetiku po nesmyslné cetky. Systém vše za dolar. Do toho hraje hodnotná filmová produkce, kterou pan stevard z nějakého důvodu pustí od 1/3, a následně nový film zastaví před koncem i když k cíli ještě dost času. A tak asi cyklus pokračuje pro další cestující. Městečko si již nijak nehraje na prvoplánovou turistickou přitažlivost. Nacházíme domluvenou ubytovnu.

Další den odkládáme zatím nepotřebný vercajk a trefujíc se do tržního čtvrtku, vypravíme se nejprve na pověstné indiánské trhy do Saquisilí. Paráda, atmosféra autentická, žádní turisti, zároveň k nám žádný despekt či snaha sedřít o každý dolar. Jídelní část, kde se vaří, peče všechno možné, maso, pařáty, placky, banány i ta morčata. Pak prodejní, ovoce, zelenina, cukrové válce, banány a banány... Zpět Latacunga, kde již dosti husto, každý zřejmě vyšel do ulic něco prodávat. Tak jsme rádi za bus pryč z města k laguně Quilotoa, kde něco jako wav!...obrovitánský kráter zalitý vodou, turisti skoro žádní, trochu fičí, pustíme se horem dolem po okraji kráteru na vrcholný bod, blížící se k 4 tis. m, což taktéž považujeme za součást aklimatizace, občerstvíme u místních s trocha zklamáním, že za pravou ekvádorskou kávu považují jakýsi instantní nápoj kávové chuti. Stran noclehu nakonec padne volba...na dno kráteru. Proběhne studená koupel, klasické horské kuchtění a pak se odkryje neskutečná hvězdná obloha. Což stálo zato i přes nepříliš kvalitní noc s občasnými písčitými větrnými poryvy.

Ráno co jsme sestoupali, musíme nastoupat. Prašným krpálem v sandálech žádná lahoda. A ejhle, v tom minimu turistů potkáváme našinku. V Latacunze se prodíráme skrz prodejce na ubytovnu, sprcha, přebalení a zpět na nádraží, již vstříc hlavnímu dobrodružství. S blížícím se výstupem na Chimborazo narůstá nejistota, jak obejít povinnost průvodce, neupozorňovat na sebe apod., ale jakýsi český kontakt uklidňoval, že "se s Alpenvereinem dá". Přesun nejprve do Ambata. V Riobambě nacházíme taxíka pick-upa, který nás má ochotně zavést až na chatu pod Chimborazo. Dojíždíme k bráně národního parku...vjezd zavřen. Objevuje se správce s tím, že pouze do 16 hod, je 17:30 a z principu nás nepustí. Můžete zde zůstat na bráně, vyrazit ráno. Chvilkové rozpaky, ale akceptujeme.Odměnou je nám krásný západ slunce osvětlující vynořivší se Horu s pobíhajícími vikuněmi. Další vaw! Ubytujeme se na jakési předchodbičce.

Probouzíme se zprvu do pochmourna, těžký náklad na záda a 8 km prašné cesty před námi. Ale mraky se postupně rozestupují, po pár km se objeví vůz se vstřícnou rodinkou, která naloží bágly i s jedním členem výpravy, ostatní spíše necestou míříme napříč serpentinami lávovým štěrkem vzhůru. Ten však poměrně kompaktní, občas se vynoří lamí stádko. Ocitáme se na Carrelově chatě v 4800m. Aklimatizačně podnikneme ještě 300mv výstup kolem chaty dalšího matterhornského dobyvatele Whympera. Nad jezírkem obhlížíme výstup.Pobloumáme ještě po měsíční krajině s občasným zeleným trsem, tu lama, tu se zjeví patagónská liška a kolem 18 již všichni za mírné medicínské podpory uléháme.

Další den začíná brzy, ve 23 hod již šrumec neb vyrážejí první výpravy. My si dáme ještě hodinu a v 1 hod od chaty vzhůru. Ostatní čelovky již vysoko nad námi. Cesta poměrně strmá, ale nijak technicky náročná, jdeme každý za sebe, většinou o hůlkách, někdo upřednostní cepín. Kombinace řídnoucího povětří s výraznou zimou ale dělá svoje. K tomu ubíjející monotónnost, stejný strmý terén, cíl v nedohlednu, resp. v dohlednu světýlka vysoko nad námi, ačkoliv nějaké skupiny docházíme a některé otáčejí. Někde v 5,7 již toho mám plné zuby, pocit jakési kocoviny, chvíli i obavy z potřísnění sněhu vločkovitou snídaní. Každý úkon namáhavý, navíc je třeba se přiobléci, dvoje tenčí rukavice rovněž nedostatečné, prsty mrznou. Z vody se stává ledová tříšť, v hadičkách zamrzá úplně, čokotyčinky se nerozpouštějí. Kyslíku ubývá. Postupuji systémem 20 kroků a dýchat. Tak aspoň meta 6 tis...Pak se ale tělo jaksi zmátoží, k tomu svítá, vše vypadá optimističtěji a najedou se ocitám na plochém vrcholu! Labilní objetí s druhem, docházejí ostatní.On to formálně předvrchol, tak po euforizující oslavce a občerstvení ještě přejdeme sedýlko formálně se navazujíc a dojdeme na ten hlavní, dle různých pramenů někde kolem 6300m! Je 7 hod ráno, mrzne až praská, ale krásné slunko, výhled nekonečné měsíční krajiny. Vaw! Tak jsme to dali! Ale ještě ten sestup. Vytahuji raději cepín, nekonečné šmatlání po patách, únava, nevyspání, pocit, že spíme za chůze. Chceme sejít bezpečnou oklikou neb s táním sněhu hrozí nějaké sesuvy, ale mráz ještě drží kompaktnost a cestu hřebenem nějak nenacházíme, tak sestup stejnou cestou. Již začíná připékat, na chatě domlouváme odpolední odvoz, po občerstvení chceme schrupnout, sotva zalehneme, přilítne chatař, čeká na vás auto...Rychlobalení a kolega e neshledává s novými hůlkami. Tak se utěšuje obdarováním snad potřebného domorodce. Přesun dále busem z Riobamby zeleným údolím úpatím sopky Tungurahua do Baňos, což jinak zde značí toalety, ale nyní asi nejturističtější a tudíž nejméně autentické, nejuhlazenější ekvádorské město, žijící z termálů a adrenalinových radovánek. Bůhvíproč se sem sjíždějí turisti, aby se někde projeli, odněkud skočili či pohoupali na houpačkách. V 7 hod jsme na velkém mrazivém kopci, ve 20 hod se máčíme v teplé vodě s místními rodinkami a skotačíme na tobogánech. Pěkný, levný hostel...to je ale blažený spánek!

DEN SEDMÝ nás probouzí pošmourno, dáme snídani v kavárně a zapůjčíme lowcostová kola za 5$, když jinde za dvojnásob. Taky, že se vymstí. Na herkách nevalných kvalit si to šineme mrholením po cestě úbočím zeleného kaňonu, cestou nějaké ty lanovkové atrakce, které někdo jen neochotně oželí, vodopádky až k tomu hlavnímu - Ďábelskému (Pailón del diablo). Nejdřív cesta vlhkým pralesem, občerstvení a pak síla! Kolem vkusná úprava, visuté mosty, prolézá se různě schůdky, na plošinky, skalním tunýlkem,po chabém promáčení z kol přichází řádná sprcha. Abychom toho neměli málo, tak pak ještě po banánovém občerstvení totéž z jiné strany, visutý most, schody pod sprchu, kolem pestrá flóra mokrého pralesa. Při občerstvení v dědince jakási Irka láká na společný odvoz dodávkou, čemuž se zprvu bráníme, když však pak řidič vysloví bájné slovo Tungurahua, začne smlouvání a když se dobereme příznivé částky, tak se ocitáme na korbě, s Irkou cestující napříč Amerikou a německým mladíkem. Vyveze nás nekonečnými serpentinami na nějaké vyhlídkové místo pod sopkou. Sopka se nám ukáže asi na 10 s, čímž i rezignujeme na zde četnou zhovadilost- trochu větší houpačky nad dírou. Sedáme na kola a pouštíme se na asi 12 km sjezd. Cestou foliovníky s různými ne vždy identifikovatelnými plody, odbočky na...houpačky, někomu selže přední brzda, někomu zadní...a mně...upadne kolo...naštěstí již pod prudkým kopcem. Asi 2-3 km docházíme s kamarádem pěšky a s chlapíkem asertivně smlouváme o navrácení provize, když nás takto vystavil nebezpečí života. Kdo z koho, nakonec udoláme. Obhlídneme zdejší kostel s pozoruhodnou výzdobou výjevů jak a kde všude se zde Panenka postarala. Na závěr dne nás čekají ryzí opravdové podsopečné termály. Jdeme trochu nekonečnou cestou, stoupajíc kopcem někde za město, již s notnými pochybnostmi...ehjhle jsou tu. Pravá patina, pár lidí, voda snad 50 st, tak zvolíme saunovací způsob, schlazení v řece pod tropickou zelení. Vaw! Na záver přichází ekvadorská večeřka u Inda v řecké restauraci.

OSMÉHO DNE nechvátáme, v plánu je tranzit. Nejprve posnídáme banány, včera nasbíraná sladká rajčata (v chuti se dobíráme něčeho mezi mangem, rybízem a rajčetem) s rumem, pak ještě řádná snídaně v místní tržnici, kde si za dozoru policie každá babka hlídá svůj čárou vymezený prostor. Zase cesta skrz Quito, tentokrát obchvat, necháme se vyhodit někde na dálnici a ucpaným městem dojedeme taxíkem. Dorazíme na ubytování a proběhne porada stran dalšího programu. Část chce navštívit chudé misie, část raději Pacific a domluvenou misijní část si dát na konec. V klidu se rozdělíme a ve dvou pelašíme na metrobus s hrůzou další cesty skrz město...A skutečně se někde ve ¾ ucpáváme, a noční bus do Puerto Lopez nám o 15 min odjíždí. Opět ale zvláštní nenáhoda. Krizový scénář noclehu na nádraží padá. Temperamentní průvodkyně nabídnou ještě další za 1,5 hodiny. Atmosféra nádraží jihoamerická, nestačí přepážky a nápisy busů, vše je třeba doprovodit patřičně verbálně, aby nabídka byla osobnější, tak přes hodinu posloucháme Mantamantamanta apod. Pozdější bus se ukáže jako lepší řešení, v cíli jsme místo ve 4 kolem 6 hod. V buse zdřímneme a

DNE DEVÁTÉHO nás čeká ještě téměř spící pobřežní městečko Puerto Lopéz, bdělí jen drožkáři s motorovými trojkolkami, ale jejich služby odmítneme a dojdeme si asi 2 km do města po svých. Dojem zprvu rozpačitý, písek a prach, zataženo, vše zavřeno. Ale s postupným probuzením se vše projasňuje, posnídáme bolognese , nikoliv špagety, ale banánová směs s vajíčky, sýrem a cibulí, ubytko a řešíme další výlety. Plán lodního výletu se odkládá na zítra, tak zapůjčíme kola, něco usmlouváme a uvádíme do rozpaků nejapným požadavkem přileb a zámku. Vyprahlou krajinou suchého pralesa (dry forest) navštívíme oblast Agua Blanca, kolem kaktusy, černí kondoři, vjíždíme do archeologické oblasti jakési předincké kultury, ke které se místní hrdě hlásí, po muzeu pokračujeme ocitajíc se...v ráji. Ve vyprahlém uzemí se najednou objevuje oáza se sulfurickým jezírkem, kolem bambusy, banány, zprvu nikdo, pak jen pár návštěvníků. Blaženě relaxujeme ve vodě s léčivým bahýnkem a pak pozorujíc okolní krásy. Projedeme nějakými banánovými plantážemi dále do NP Machalilla, kde nás na vstupu rázná dáma dokonale prolustruje, ale pouští bez poplatků. Jízda na kole chodníčky mezi kaktusy trochu evokuje dětský vtip o balóncích na poušti a pozor kaktusssss, naštěstí projedem bez nehody, první pláž, krásná koupačka, pak přes vyhlídku na Frailes beach, nádherná krajina, písek,vlny, že se nechce z vody. Nikde nikdo. Večer ryba, drink.

DESÁTÉHO DNE nás již čeká loď na ostrov Isla de la Plata,což mají být takové Galapágy pro chudé. Za příznivou cenu nějakých 30$ pomocí 300 koňských sil pádíme na 40 km vzdálený národní park. Najednou se objeví jeden, druhý velrybí hřbet, ocas, tu nějaký kytovec podplouvá loď. Vaw! Na ostrově následuje procházka delším okruhem. Je poměrně suchý, cestou nástrahy na krysy a pak již ornitologický ráj! Všude kolem rozkošní hnízdící terejové modronozí, lenošní ptáci, kteří si hnízdí přímo na stezkách, guanem si označí místečko a obejděte si nás. Krásný výhled z vrchu, škoda, že je zataženo. Ale vidět vynořující se velryby a nad hlavou jak ptakoještěři krouží ptactvo, ocítáme se u hnízdišť fregatek se samečky předvádějící svá rudá balónovitá volata! Tu a tam nějaký gekonek či jiná ještěrka, na břehu zástupy růžových krabů. safari pokračuje na lodi, při ovocném občerstvení se zjevují želvy. Kousek obeplouváme a skáčeme do vody u útesů bílých korálů. Voda poněkud zakalena a zatažena obloha trochu ztěžuje viditelnost, ale kolem asi 30cm barevná hejna. Seznamovací konverzace s mladými Izraelci, Francouzkami a nadřazeným Amíkem a tu vaw! Jeden skok, další, znovu se objevují keporkaci, tentokrát se ještě více předvádějící svými výskoky! Tak to je parádní bonus výletu. Procházíme kolem rybářských lodí, přihlížíme zpracovávání tuňáků a jednoho takové si dáváme na večeři.

DALŠÍ DEN posnídáme banánovou kouli s nepitnou kávou v místním stánku a již využíváme drožku na nádraží. V plánu je zprvu sejití se s kamarády v Esmeraldas, jelikož se neozývají, tak dlouhou cestu pobřežím rozdělíme na dvě části. Skrz Mantu pokračujeme za doprovodu živé muziky, jak zjišťujeme zdejšího Káji Gotta Dona Medarda do surfového městěčka Canoa. Tam se ubytujeme na bambusových ložích a vyražíme s podporou rona do vln. Další ryba a realxace na terase.

DEN DVANÁCTÝ rovněž tranzitní. Pokračujeme pobřežím Pacifiku stále chudší krajinou na sever. Mezi banánovníky dřevěné chýše. Při přestup v Pedernales a hlavně Chamanze již žádné mramorované nádraží, ale blátivé plácky, naobědváme se v nějakém bufíku a zelenou džunglí s banánovníky, palmami dále i podél rýžových polí či krevetovými rybníky dojíždíme podvečer do Esmeraldas, města, kde nemá cenu zavítat...jak praví průvodce:ugly, dirty and dangerous place with no reason to stay.

Necháváme se zavést na faru a čeká nás milé, vřelé přivítání...a naši souputníci 10 min před námi. Zatímco my se kochali Pacifikem, oni projížděli obtížně dostupné farnosti se švýcarským duchovním, polorozbořené kostely po zemětřesení, nějaký domov důchodců a pak relaxovali u oceánu v Mompiche v nějakém ostrovním bambusovém obydlí.

Ujímá se nás místní indický duchovní a jsme vtaženi do tanců otroků. Poznáváme nové reálie nebezpečného města. Všude mříže, kostel se zamyká, fara skrz několik zamykacích bran. Žádné samošky, jen prodej skrz mříže. Postupně se dozvídáme něco o realitě hranic s Kolumbií, zločinnosti, dřívějších přestřelkách a přetrvávajícím drogovém byznysu. Závěr dne živá mše a pohoštění...

Po hlučné noci, kdy všude duní jakási muzika DNE TŘINÁCTÉHO, to jest neděle, zahajujeme ještě živější mší.Převažují ženy a děti, zpívá se a tleská i s nezbytným žehnáním tomu či onomu, někde na hranici pověrčivosti. Keňan Emil nás pak vezme na vyjížďku městem, dostaneme se na kopec k místní katolické univerzitě, porozpráví o realitě a úskalích zdejšího života a služby. Poté jsme pozvání za město do lepší restaurace. Odpoledne se vypravíme do komunity sester cottolengiánek v místním ghettu. Cestou jsme varování místními pokřiky z balkonu, že zde mucho periculoso, čehož moc nedbáme a ocitáme se v kostelíku uprostřed bronxu. Tři milé, některé postarší, ale poměrně energické dámy, nás pohostí a porozpráví o zdejší vpravdě sisyfovské službě, zasévání semínek lásky, které mnohdy padnou na holou skálu, ale někdy...Kterak ještě před 15-20 lety zde každý týden odklízeli mrtvolu, nyní již jen přihlížejí, jak se předávají a schovávají tajemné balíčky.

Večer nás čeká přívětivější tvář města, luxusní pobřežní promenáda, vybudována předchozím rozporuplným prezidentem Correou, která si nijak nezadá s obdobnými kdekoliv v Evropě. Čisto, bary, stánky s cetkami apod.

DEN ČTRNÁCTÝ poznáváme službu komunity Cottolengo v praxi. Zahajovací školní mše, uprostřed ghetta pěkná škola, exotičtí bílí mužové si projdou třídy černoušků, v rámci jazykových možností pošpásují se zprvu přísnou ředitelkou, navštíví stacionáře, místního biskupa a pak za doprovodu velmi výřečného italského řeholníka domov opuštěných seniorů chystajících se na poslední cestu. Odpoledne již opouštíme městský ruch a těšíme se do přírody. Máme domluvený sraz s biologem v jeho biologické stanici Otonga někde na kraji pralesa. Bus nás vyhodí v zatáčce uprostřed lesnatých kopců, někde za Alluriquinem, kolem pár nevzhledných betonových obydlí. Po chváíli tápání se nakonec podaří najít visutý most přes řeku a na čelovkách nacházíme na kraji lesa jakousi hotelovou megastavbu. Bujaré shledání s biologem, občerstvení po africku a následuje noční vycházka do džungle pozorovat přírodu. První exempláře jsou však... snězeny. Nejprve žabičky se stanou kořistí pavouků, pak objevíme jakousi řvoucí megacikádu, vydávající zvuky jak dvojtaktní motor, aby zmlka...v Giovanniho ústech. Poté pozorujeme zejména hmyz, pro který má Italo čich, i když zrovna nadšenci pro kobylky, pavouky a šváby nejsme. Ale objeví se tu i nějaká barevná žabička i hadí korálovka...

PATNÁCTÝ DEN některé z nás pan biolog vyhecuje ke vstávání za kuropění - kdy je údajně jediná doba k pozorování vzácných ptáků ...abychom neviděli nic a ptáci přilétli někdy v poledne. Vyrážíme na exkurzi do džungle, jakéhosi botanického parku na jejím okraji. Jdeme úchvatnou jakousi naučnou stezkou plnou zajímavostí a šprýmků, bláznivý profesore nám tu zalepí ústa jakýmsi žvýkacím ovocem, tu ztuhne jazyk po hřebíčkových listech, tu předvede věrohodné zranění z krev ronící dřeviny, či originály koření, které známe jen z pytlíků atd. Chuť si spravíme ananasem. Kolem množství motýlů, včetně těch největších modrých. Pokračujeme v hloub lesa. Všemožná zeleň místy narušena nějakými červenými palicemi, občas i nějaká ta orchidej. Vaw! Vracíme se k bazi, kde nastražena banánová krmítka, banány zde pro ptáky, hmyz a turisty, povalují se všude kolem, každý spořádá aspoň deset. Na krmítka se slítávají krom nějak extrémně jedovatých vos i barevní ptáčci, datlík, zelený tukan, tak se dočkáváme i ornitologického pozorování. K tomu spousta povídání o vztahu k přírodě, v duchu encykliky Laudato si. Po poledním klidu nás chce ještě seznámit s dalším svým tentokrát humanitárním projektem záchrany chudých dětiček z lesů, které kvůli nezbedným tatínkům jsou odkázáni jen na péči leckdy mlaďounkých maminek či spíše babiček. Loučíme se s Giovannim a zamíříme za motýlích rejů ke kaskádám, kde se blahodárně svlažíme v tůňkách pod vodopády. Pár banánů na cestu a v zatáčce chytáme podvečerní luxusní bus a přijímáme profesorovo pozvání domů do Quita, kde zanocujeme.

Ráno DNE ŠESTNÁCTÉHO nás professore hned burcuje, předvádí další ovoce, džemy a další fórek s chlupatou paprikou, do které se s chutí zakusuje předvádíc nabytí mužné síly a nás si vychutná, jak téměř ducha vypustíme, ze zlomku dužiny oči z důlků vytratíc. Následuje předodjezdový shopping day. Nalézáme skvělé místní trhy, kde se někteří utrhávají z řetězu střídmosti a předhánějí se ve smlouvání a kdo co kde koupí levněji. Deky, šátky, hamaky, až musí vzniknout nový cestovní tuleň. Po loučení s profesorem i s další charitou- tentokrát podporou dětí z pralesa mj. skrze výrobky z ajvori- slonovinových plodů zdejší palmy, se přesouváme se na rozlučkovou večeři do sesterské komunity. Objevuje se další neznámé ovoce.

DEN SEDMNÁCTÝ v odletové dopoledne se alespoň letem světem vypravíme do Středu země- Mitad del Mundo. Ráno busem na otevíračku. Rovníky tam mají v zásadě dva. První ten komerčnější, vyhlídkovou věž se zeměkoulí, uvnitř moderní muzeum s technickými vychytávkami ukazujíc geografické zvláštnosti a fyzikální zákonitosti této zeměpisné šířky. Po přeměření se však zjistilo, že skutečný rovník a " střed země", čili nejvyšší místo na rovníku, je nějakých 200 m vedle, kde se nachází Muzeum slunce (Museo Intiñan), pro změnu zaměřené více etnograficky. Jsou nám předvedeny preparované lebky, život domorodců, foukačky i vývoj čokolády od kakaových bobů. No a pak zdejší perličku, jak se vodní vír v umyvadle na rovníku netočí vůbec a 2 m od něj různými směry, či stojící vajíčko. Škoda, že se blíží odlet, dalo by se strávit ještě pár hodin. Dovybavíme se suvenýry, hudebními nástroji, kterými pak v buse konkurujeme místním. PO vřelé,m loučení v komunitě odlet...Madrid, Vídeň...

Střípky, aneb jiný kraj...

doprava veřejnými prostředky slouží jako nabídková, předváděcí obchodní akce
na dálkové jízdy se vypisuje jakási prezenční listina, sloužící bůhvíčemu, čímž se dobře bavíme (pokud někdo zpracovává, tak zírá, kdo vše s nimi cestoval)
ve městech taxící představují odhadem 1/3-1/2 veškeré dopravy, takže žluto
pouliční prodej místy intenzivní velmi, ale zas nikterak vlezlý
zvláštní záliba ve světýlkách, blikání, prostě potřeba intenzivních jak zvukových tak vizuálních vjemů. Někdy pak obtížné rozlišit, zda blikající auto za vámi je policie či jen vytuněný civil.
nad vším dohlíží všudypřítomná Panna Maria, od obchůdku, tržišť po kruhové objezdy, kde stojí v podobě monstrozní figury(či někdy jiný světec). Ježíšek se možná krčí někde v náručí.
sympatické ovocné šťávy ke všemu jídlu, jaká bude tentokrát, je překvapení