Exotický, byť zaostalejší Laos

Všeobecně známé přízvisko – království milionu slonů – získal tento vnitrozemský stát v období mezi 15. až 18. stoletím n.l., kdy byl poměrně silný a neohrožený. Následovalo však rozdrobení na menší království a koncem 19. století pád pod nadvládu Francie. Vznikla tzv. Francouzská Indočína. V polovině minulého století do Laosu vniklo komunistické hnutí Pathet Lao, které v roce 1958 vyhlásilo socialistickou republiku. Během války ve Vietnamu se boje rozšířily i na území Laosu, které v rámci tzv. „tajné války“ čelilo masivnímu bombardování. Tehdejší ztráty čítaly na 350 000 osob. Jakmile roku 1975 skončila vietnamská válka i občanská válka v Laosu, Pathet Lao vyhlásilo komunistickou Laoskou lidově demokratickou  republiku. Vláda je dodnes pod vlivem vietnamských sousedů, což jako turisté zaznamenáme v podobě rudých vlajek se srpem a kladivem, které cestou často potkáváme …

Zahraniční návštěvníci, zejména ze vzdálenějších zemí, zpravidla necestují jen do Laosu. Ten bývá součástí celého okruhu jihovýchodní Asií. Bylo tomu tak i v našem případě – a tak jsme  měli možnost srovnávat. Ze srovnání se zeměmi v oblasti – Myanmarem (Burmou), Thajskem, či třeba Malajsií - vychází Laos jako nejzaostalejší. To však neznamená, že by byl turisticky méně zajímavý. Je odlišný, ale bylo by chybou jej opomenout.

Do královského města Luang Prabang jsme se dostali prostřednictvím celodenní plavby zdejšími originálními čluny po řece Mekongu, přezdívané „matka vod“. Lodě jsou nízké a úzké, s mírně obloukovitě zvýšenou přídí, poháněny a řízeny vrtulí na konci cca třímetrové tyče, ukotvené v otočném kloubu na zádi. Dosahují rychlosti až 70 km za hodinu a muži, kteří je řídí, jsou mistry ve svém oboru. Celý lodní park, se kterým se na hladině Mekongu setkáváme, je originálních tvarů - i velké, k hromadné osobní dopravě určené lodě jsou úzké, mělké a rychlé. Cestou se zastavujeme u posvátné jeskyně Pak Ou ve skále nad řekou, kde je nashromážděno několik tisíc větších, ale především miniaturních zpodobení Buddhy. Luang Prabang, ve své době francouzské koloniální město, láká návštěvníky především na rozsáhlý komplex pagod a chrámů, zapsaných i na seznam celosvětového kulturního dědictví UNESCO. O atraktivitu soupeří s Královským muzeem, které seznamuje s životem posledních panovníků. Kromě zařízení, fotografií a dokumentů z královského života tu najdeme i takové roztomilosti, jako luxusní automobily, dnes cenné veterány, královský dračí člun, či zlatý kočár, kterými se poslední panovník pyšnil. Je zábavné, že před západem slunce se turisté, kteří tu momentálně dlí, snad do jednoho sejdou na vyhlídce na skalnatém vrcholku Phou Si, odkud je západ slunce nejatraktivnější a nejfotogeničtější. Tady se účastníci rozdělí do dvou skupin: jedni míří aparátem ke slunci, zatím co ti sebeobdivující míří směrem opačným a pořizují selfíčka… Z Luang Prabangu stojí za to vyrazit k vodopádům Kuang Si, kde je možné se zchladit v křišťálově čisté vodě stupňovitých jezírek a poté za chobotnatci do sloního parku.

Dalším vyhledávaným cílem je Vang Vieng, donedávna nedotčené vnitrozemské sídlo, kam se jezdilo obdivovat život obyvatel v tradičním stylu. Dnes se tu týčí několik velkých, celé okolí brutálně převyšujících hotelů čínských investorů. K tomu jsme se dověděli zajímavost: kromě investic tohoto druhu, které pak Číňané také masivně navštěvují po celý rok, jsou k vidění na celé řadě míst terénní práce, plné velkých stavebních strojů, pilně pracujících. Jde o mezinárodní projekt Číny – kdy z jednoho jihočínského nádraží se do celé jižní Asie rozebíhají stavby železničních tratí, jež budou během několika málo let hotové. Proč? To si asi každý dokáže odpovědět sám… Nicméně v okolí Vang Viengu ještě zachytíme půvab práce na rýžových políčcích jako za starých časů a máme možnost si prohlédnout typický zdejší venkovský dům. Na své obdivovatele kousek za obcí čeká originálně vyzdobená buddhistická jeskyně Than Poukham.

Třešničkou na laoském dortu pak je hlavní město Vientianne. Tady se  vymaníme ze stínu zaostalosti a obdivujeme relativně moderní, rušné město. Na naši návštěvu tu čeká Wat Si Saket, nejstarší chrám, který jediný nepostihlo drancování dobyvatelů ze sousedního Siamu a Pha That Luang – velká zlatá pagoda, národní symbol. Zastavíme se v centru u Vítězného oblouku Patuxai, který symbolizuje potlačovanou národní hrdost a je větší, než proslulý vítězný oblouk v Paříži. Zajímavostí je i Buddha park na okraji města, plný zobrazení buddhistických a hinduistických božstev a rozmanitých bájných tvorů.

Podobně jako populární thajská je zajímavá i laoská kuchyně. Sympatické je, že vždy pochází z čerstvých surovin - ať už jde o ryby, zeleninu, kachny, kuřata, hovězí, vepřové, či buvolí  maso. Jídla jsou méně ostrá než v Thajsku a mají specifickou chuť, původem z citrónové trávy a koriandru. Vždy nechybí vařená či napařovaná lepkavá rýže. Častými dochucovadly jsou omáčky, popř. pasty z fermentovaných ryb, chilli, česnek, kokosové mléko, tamarindová šťáva, drcené arašídy, či zázvor. Různá nasekaná zelenina pak jídla zdobí. Z nápojů místní upřednostňují zelený čaj, ovocné šťávy, velmi oblíbené je místní pivo Lao, které ani zkušeného pivaře z Čech neurazí. Ochutnat se sluší i originální laoskou rýžovou pálenku. Domácí ji nazývají „whisky“ Lao Lao a bývá jak čtyřiceti, tak i více než padesátiprocentní. Ve zdejším podnebí však degustujme opatrně…

Cesty po Asii jsou specifické – nutno se připravit nejen na důsledky odlišné mentality a myšlení, ale i na poněkud nižší nároky na hygienu, akurátnost, organizovanost. Zato nechybí přívětivost, ochota, snaha. Příjemným bonusem, rámujícím vše, co v Laosu potkáme a objevíme, je nádherná, bujná, mnohotvárná příroda. Na cestu je tentokrát nejlépe se vydat s cestovní kanceláří – Laos se řadí mezi země, kde si v místním jazyce opravdu nic nepřečtete.

                                                                                                                           Miroslav Navara