Expedice Halič - 2. část

Po náročné túře Velkým Sokolem, při níž si takřka všichni účastníci promáčeli boty, jsme do programu zařadili výlet do Pienin.

Studenti měli možnost vybrat si ze dvou alternativ. Ti, kdo ještě nezažili plavbu na pltích po hraniční řece Dunajec, si vystoupili v Červenom Klášteru, ostatní pokračovali dále do Polska. První parta stihla kromě dvouhodinového splavování na originálně řešených vorech i výstup na horu s názvem Sokolice, která se vypíná nad vodní hladinou před koncovým přístavem.

Druhou skupinu čekala náročnější túra, která vyvrcholila výšlapem na dominantu celých Pienin - Trzi korony. Litry potu, boj s neuvěřitelně velkými polskými ovády a na závěr fronta na vyhlídkovou plošinu - to vše předcházelo pohledu do kraje. Vyplatilo se! Spišská Magura, meandry Dunajce, krajina rozparcelovaná na malá políčka, louky s homolemi sušeného sena a v pozadí všeho Tatry.

K večeři nás navíc čekal smažený sýr s neobvykle dobrou bramborovou kaší a tatarkou. Náš kuchař se skutečně překonával.

V úterý konečně došlo na královskou tatranskou etapu. Autobus nás zavezl do Štrbského plesa, my se lanovkou vyvezli k chatě Pod Soliskom a dál již pokračovali po svých. Pět set výškových metrů v terénu, v němž se balvany střídaly se sněhovými poli, dalo leckomu zabrat, takže Bystrého sedla dosáhlo jen 34 expedičníků. Ti si to však užívali - pro některé bylo 2304 metrů výškovým rekordem, někdo zase viděl poprvé kamzíky, zážitkem pro všechny byl Obrovský vodopád Skok.

Středa 5. července byla dnem přesunu dále na východ. Snídani jsme objednali už na sedmou hodinu a v osm jsme se rozloučili s kempem ve Štrbě. Naplánovány byly tři zastávky v japonském stylu - zastavit, vyfotit, pokračovat.

Nejprve jsme zaparkovali pod Spišským hradem, fenomenální dominantou, památkou UNESCO. Už z první Expedice jsme věděli, že prohlídka interiérů není nijak záživná, ale bílé stěny hradu kontrastující s modrou oblohou nenechají nikoho chladným.

Nákupní pauzu jsme udělali v Bardějově. Naštěstí Hypernova není daleko od centra, takže aspoň někteří mohli obdivovat rozlehlé a zrekonstruované náměstí, kterému vévodí bazilika sv. Egídia a původně gotická radnice.

Zklamáním byla Dukla. Sice už není v obležení stovek Poláků přenášejících přes hranice v igelitkách láhve s alkoholem, nicméně památník byl opět zavřený.

Hranice do Polska jsme překročili po patnácté hodině a pak ujížděli stále na východ, do obce s názvem Ustrzyki Górne. V hlavě jsme měli obavy, jak bude vypadat naše ubytování. Čekal nás šok. V Turistické ubytovně čisto, pokojíčky po dvou, teplá voda díky solárním panelům po celý den, stánek s potravinami i restaurace otevřené do jedenácti hodin večer, všude kolem kopce a přímo u kempu divoká říčka Wolosate. Sen obyčejných turistů splněn!