FINSKO - SEVERSKÝ TYGR I.

FINSKO

je v současné době parlamentní republikou. V čele státu je prezident. Hlavním městem jsou Helsinky s 1 050 000 obyvateli. Finský název SUOMI znamená „země jezer a močálů“.

Náboženství: 87,8% luteráni, 1,1% pravoslavní

Členové EU, měna EUR.

Úřední jazyky: finština, švédština

Finsko je přímořský stát na severu Evropy. Omývá jej Baltské moře, Botnický a Finský záliv. Je šestým nejrozlehlejším státem Evropy. Povrch tvoří nížinatá krajina, bohatá na vodní plochy. Na severozápadě zvedají krajinu výběžky Skandinávského pohoří s nejvyšší horou Haltiatuuturi (1324 m n.m.). Finsko má podnebí kontinentální, ovlivněné Golfským proudem a blízkostí polárního kruhu (krátká léta, dlouhé zimy).

Finské dějiny jsou úzce spjaty nejprve se Švédským královstvím, v jehož područí bylo až do roku 1804, kdy bylo Napoleonem vrženo do náručí Ruského medvěda. Součástí Ruska bylo až do Velké říjnové socialistické revoluce (v listopadu 1917 - jak jistě každý ví ze školy). V době druhé světové války se poněkud přimklo k národně socialistickému Německu, za což zaplatilo drahou daň Západu i Východu.

Jedno volné větrné odpoledne jsem se dívala na finskou televizi. Byl to dokument o finských dějinách dvacátého století. Ne, že bych pochytila něco zásadního z finštiny, ale byl titulkován rusky. Zdá se, že Finové mají z 20. století dvě traumata. První je z r. 1919, kdy měl generál Mannerheim možnost pomoci bělogvardějcům v Petrohradu proti Leninovým bolševikům. Finové jsou dodnes přesvědčeni, že kdyby pomohli porazit bolševiky, nebylo by SSSR, nebylo by Stalina, nebylo by II. světové války. Stejné dilema měli v roce 1940. Kvůli fobii z Velkého medvěda se přimkli k ncionálně socialistickému Německu a jeho vůdci Hitlerovi. Generál Mannerheim prohlásil, že sice bojoval na straně Německa, ale ne pod jeho vlivem: "Rusové by nám nikdy neodpustili, že jsme s Němci napadli Petrohrad!" Velcí vojevůdci to nemají jednoduché! Nejhorší je, když si to nechtějí rozházet na žádnou stranu!

Díky poválečné neutralitě a ukázněnosti a pilnosti Finů je dnes Finsko označováno za severského tygra.

Naše začala...

Sobota 24. května 2003

Hurá, já mám dnes svátek. Čeká mne dlouhá cesta, kdo by si to byl před patnácti lety pomyslel. Vyrážím s Jarmilou ráno v šest hodin, abychom byly včas na letišti v Praze. Snad si to letecký personál zatím rozmyslel a nebude ještě stávkovat. Cestu jsem zvládla docela dobře, zradila mne až Letná. Vyzvedla jsem Zdeňka u koleje, aby odvezl z letiště auto. Cestou prohlásil, že jestli budu pořád blikat blinkrem a čekat, že mne někdo pustí do vedlejšího pruhu, tak to že se načekám, prý po Praze se jezdí úplně jinak. Takže když jsem chtěla před Letenským tunelem odbočit Doprava, vyhodila jsem blinkr, koukla do zpětného zrcátka a chtěla jsem se nacpat do pravého pruhu, v poslední chvíli mi tam vletěla ženská s červenou stodvacítkou a jenom jsem uslyšela "ššššš", jak jsme do dotkly blatníky. Naštěstí jsme to obě udržely v přímém směru a ona s tou červenou plechovkou na nejbližším odbočení zmizela mezi vilkami u Ruského velvyslanectví. Na letišti jsem zjistila, že mám lehce promáčknutý a červený blatník. Na letišti žádné vzrůšo, ani stávka, ani bomby. Letěly jsme s Finnair, takže stávková pohotovost českých pilotů se nás netýká. Finský personál, zejména jeden blonďatý steward, nás okamžitě začal zalívat koňakem. K obědu jsme si daly vepřové na mandlích s brokolicí. K tomu červené svatovavřinecké. Letěly jsme airbusem A 320 na trati Praha - Helsinky, je to letecky 1322 km přes Liberec, Polsko, Finský záliv na letiště Helsinky-Vantaa. Let trval 1 hodinu 50 minut. Přes dvě vrstvy bílých mraků jsme pomalu klesaly na přistávací dráhu A5.

Před třetí hodinou odpoledne jsme přiletěly na letiště Vantaa. Nečekaně snadno jsme se zorientovaly na letišti a zakoupily si jízdenku do Kankaanpää a už v 15,40 jsme vyrazily směrem na severozápad. Krajina byla úžasná. Finské domky okolo Helsinek vystřídala jezírka a lesíky. Všechno je v lese: domy, kostelíky, hospody, vesnice, města. Silnice se mírně vlnila a sluníčko svítilo jako o život. Přestoupily jsme v městečku Huittinen (v 18 hodin večer - stále za plného světla) a dojely přímo před jezero v Kankaanpää. Vzdálenost kolem 350 km jsme v klidu absolvovali cca za 5 hodin, silnice se stále zužovaly, i když kvalita zůstávala. Byly jsme očekávány, takže jsme se hned přesunuly na „sotku“, což byl ubytovací "finský domek" Umělecké školy. „Sotka“ je bájná kachna z finského eposu Kalevala, která snesla vejce, to se rozbilo a ze skořápek se vytvořila země, lesy, jezera i řeky.

Ještě večer nás Hanka - jedna z našich českých hostitelek - provedla po Taidekoulu - umělecké škole. Jen jsme zíraly na ten jiný umělecký svět.

Neděle 25. května 2003

V neděli jsme si prohlédly městečko Kankaanpää. Nejprve jsme zašly do protestantského kostela. Byla tam slavnost přijímání malých dětí. Zastavily jsme se v místní pizzerii, daly si malou porci pizzy a salát, ale bylo toho neuvěřitelně moc. Dělají tady taky tzv. světové porce. Proto jsme se odpoledne poohlédly po městě a šly jsme si zaplavat do místního bazénu. Plavecký bazén, menší bazén s whirpoolem, sauna. Mimořádně ukáznění návštěvníci, kteří plavali pouze šipkami naznačeným směrem. Nikdo nám neskákal na hlavu. Městský bazén byl součástí celého sportovního areálu s krytým kluzištěm, vnitřními i venkovními hřišti na všechny možné sporty, vše zasazeno do lesoparku, plného cyklostezek. Eva - naše druhá umělkyně - přijela z Laponska, z Oulu spolu s losími parohy a sobím sušeným masem. Holky měly strach, aby nebyl hlad, takže upekly chleba a borůvkové koláče. Učíme se první finská slovíčka: moi - ahoj, kíítos - děkuji, maito - mléko.

Městečko ve správní oblasti Satakunta na nás udělalo nejlepší dojem. Rozkládá se jen na mírně zvlněné rovince, uprostřed jezírko, silnice a benzínová pumpa. Vpravo náměstí, kolem lesíky plné finských domků, domečků i nevysokých činžáků.

Přijely jsme v době, kdy začínaly bílé noci - slunce zapadalo kolem půl dvanácté a po třetí ráno už bylo zase světlo. Během týdne našeho pobytu vše zázračně oživlo a rozkvetlo. Minulý týden prý byla zima, tento týden už bylo jaro. Celým městem vede síť cyklostezek, které jsme také několikrát projely. Město podle našeho odhadu se 20 000 obyvateli má krásný sportovní areál (tenisové kurty, baseballový, lehkoatletický a fotbalový stadion) včetně krytého bazénu se saunou a teplým bazénkem s vířivkami. Samostatný bazén s bezbariérovým přístupem. Všechny dámy v šatně si s námi chtěly povídat! Co Vám mám povídat! Byly jsme za evropskou exotiku. Ony finsky, my česky! Cha!

V Kankaanpää je Umělecká škola, která je jednou z poboček Polytechnické školy v oblasti Satakunta. Každý rok pořádá škola umělecká sympozia s tématickými materiály, např. papír, kámen a jiné. Hotová umělecká díla zůstávají na ozdobu města. Nejvíce se nám líbilo žluté papírové sluníčko „Aurinko“.
Naše hostitelky – studentky Akademie výtvarných umění z Prahy – zde byly na výměnném pobytu a učily se odlévat a opracovávat bronzové skulptury. Byly nadšené, protože se dostaly přímo k materiálu a vytvořily si dílka podle svých vlastních návrhů od začátku do konce. Dvě studentky z Kankaanpää byly zase na AVU v Praze.

Kankaanpää má ve znaku severskou olši, která se hojně vyskytuje v okolí. Jako v celém Finsku, i zde je všechno v lese – domy, kostely, hospody, vesnice i celá města. Vzhledem k tomu, že povrch Finska je většinou zbroušen ledovcem, je všude plno bludných balvanů, hojně porostlých lišejníkem. Začínaly rozkvétat bergenie, tulipány, narcisy. Podle posledních satelitních snímků má Finsko až 188 tisíc jezer.

Pondělí 26. května 2003

Výlet do PORI

Autobusové spojení ve Finsku funguje perfektně tak, jak jsme se přesvědčily už při cestě z Helsinek do Kankaanpää. Přijely jsme na autobusové nádraží do Pori a podle mapy jsme si prošly celé město. Opět jsme míjely krásné finské domky, náměstí s tržištěm plným květin a zeleniny. Dostaly jsme se až k řece Kokemäenjoki, přes pontonový most jsme přešly na ostrov Kirjurinluoto - zábavní centrum pro domorodce i turisty. Potom zpět kolem galerie, divadla, sochy Akseli Gallen-Kallely, malíře karelofinského eposu Kalevaly. Skončily jsme opět na náměstí, kde jsem si koupila od místního domorodce fantastický kýč - vyšívaný obraz Laponce se sobem (vypadá jako živý). Nechala jsem si jej znovu zarámovat a vyzdobila jsem si s ním byt. Severní teritoria nazývali staří Finové Pohjola (dodnes se toto slovo vyskytuje v názvech finských firem). Další oblíbené slovo je Sampo, který má rovněž původ v eposu Kalevala, a je jím označován mlýnek, který měl mlít pro všechny lidi blahobyt. That is a good idea!

Historické maličkosti z PORI

Vévoda Juhan, vládce Finska, syn Gustava Vasy, založil město Pori v roce 1558 na staré obchodní křižovatce. Otevřené moře nabízelo vynikající spojení s dalekými zeměmi a řeka Kokemäenjoki vedla do vnitrozemí. Krajina se v průběhu staletí úplně změnila. Země se zvedla z moře, staré ostrovy se připojily k pevnině a přístav se posunul několik kilometrů z centra. Avšak obchod se tím nestal méně aktivní, naopak se vylepšila komunikace mezi zahraničím a ostatními částmi Finska. Obchod má v Pori mnoho forem. Tradičním místem obchodování je bezpochyby Tržiště na náměstí sv. Michala, kde se prodává tradičním způsobem u stánků a košů. Moderní obchody jsou vedeny v centru BePOP na nábřeží. Je to město ve městě, ve kterém jsou obchodní domy, restaurace a služby všeho druhu. Pori je město starých obchodních rodin, jejichž jména a zboží, jsou známy nejen ve Finsku, ale také na dalších místech za jeho hranicemi – Lipsanen, Urho Tuominen, Ratsula a další.

Pori je městem průmyslu a služeb. Nachází se zde 4300 firem a pouze jeden obyvatel ze sta si vydělává na své živobytí farmařením nebo jiným způsobem obživy. Hospodářská struktura je vidět všude, zejména při pohledu na město. Tradiční mlýny a továrny se posunuly z centra města, ale jejich staré budovy zůstaly na místě. Dobrým příkladem jsou původní provozovny továrny na zpracování bavlny Finlayson, která je nyní sídlem velkého množství malých podniků. Vynikajícím pohledem do místního průmyslu je každoroční Veletrh provincie Satakunta, na kterém jsou představovány firmy a společnosti z celého regionu. Průmysl nepřišel do Pori náhodně, nýbrž proto, že pro něj byly vytvořeny vynikající podmínky. Pori nabízí nízkonákladovou energii, kvalifikovanou pracovní sílu, stavební místa, prostory a přirozeně vynikající spojení s celým světem. Přístavy jsou blízko, letiště je uprostřed města, železnice prochází všemi částmi Pori. Pori rovněž investovalo velké prostředky do průmyslových služeb, které se rozšířily zejména v posledních letech. Turistika je nedílnou významnou součástí v sektoru služeb.

Od založení prožilo město pohnutou historii. V roce 1564 potvrdil král Erik práva města na skladování zboží. V průběhu 18. a 19. stolení pět velkých požárů zničilo město i přilehlé lesy. V rode 1890 mělo Pori pouze 10 000 obyvatel. V roce 1895 byla vybudována železnice, spojující Pori s Tampere. K Pori byly připojeny okolní lesy a přístavy, takže v roce 1967 zaujímalo plochu 180 km2. V současné době v něm žije přes 80 000 obyvatel.

Situováno v ústí řeky Kokemäenjoki do Botnického zálivu, je Pori zajímavou kombinací starého a nového. Je to jedno z nejstarších finských měst, jehož dlouhá historie je vidět na každém kroku – v plánování města, mistní architektuře, obchodu a obchodování a také v kuchyni. Slavná minulost si nezadá se solidním obrazem v současnosti. Jedním z nejslavnějších výrobků jsou legendární výhřevná kamna Porin Matti, vyráběná firmou Rosenlew of Pori. Původně byly vyráběny v pěti velikostech. Veliká kamna vyhřívala velké místnosti a malé provedení bylo využíváno pro vyhřívání a vaření na lodích. Kamna Porin Matti jsou stále používána a vyráběna.

Provincie Satakunta se svým centrem Pori, je známa pro své výborná jídla. Nejtradičnějším pohoštěním je uzená říční mihule (Lampetra fluviatilis), lovená na podzim. Ne každý má ale zálibu v této zvláštně vyhlížející specialitě, naopak mnozí mají k této „přitlučené bílé rybě“ odpor. Přitlučená k dřevěným deskám a pomalu připravovaná vedle otevřené ohně, má tato ryba tak výrazné aroma a chuť, že nepotřebuje ke konzumaci žádné další omáčky či přílohy. Potřebuje asi hodinu k přípravě a plameny se nesmějí v žádném případě dotknout masa. Ryby jsou respektovanou lahůdkou v tomto městě u moře a u řeky. Baltičtí sledi jsou připravováni na tucet různých způsobů a podzim nabízí skutečný svátek, když se v září koná ve městě tradiční sleďový trh.

Pori je rovněž známo jako místo, kde jsou ceněny i dobré nápoje. Pivovarnictví zde má dlouhou tradici, která se datuje až do 17. století. Tato vznešená dovednost se udržela naživu až do dnešních dnů a dnes je Porin Karhu oblíbenou značnou mezi milovníky piv, stejně jako jiné v Pori vyráběné značky z minulosti, které se znovu stávají oblíbenými. Pori je rovněž domovem pochoutky zvané „Porilainen“, půlnočního hodování složeného z měkkého salámu, chleba, čalamády a dalších ingrediencí. Zde je návod k přípravě: středem celku je kolečko finského cibulového salámu (jahtimakkara), upečené dohněda, a umístěné mezi rozkrojenou housku. Tato delikatesa se potom pokape horčicí, kečupem, poklade čalamádou a zasype nakrájenou cibulí. Skuteční labužníci dávají přednost Korpelské cibulové klobáse (Korpelan Metsästäjänwursti), zatímco ostatní značky se používají pouze z nouze. Zapíjí se mlékem (pivem málo) a podává se zejména v noci.

Pro mnoho lidí je Pori letním sídlem. Ostrov Kirjurinluoto uprostřed města, pokrytý parky a listnatými stromy, je nejlepší v létě, když slunce svítí na bílé pláže, pokryté bavícími se lidmi. Přes řeku jej s městem spojuje most Taavisilta. Do Botnického zálivu vybíhá ostrov Meri-Pori, dlouhý 11 km, se správním střediskem Reposaari, které je vlastně předměstím Pori. Na ostrově jsou tři velké přístavy: Mäntyluoto, který je důležitým článkem v řetězu, který přeměňuje finské zelené zlato na peníze. Je řídícím přístavem pro přepravu dříví, specializuje se na kusové zásilky, průmyslové projekty a sypké zboží. Je vidět z dálky pro jeho veliké jeřáby. Přístav Mäntyluoto má maximální hloubku 10 m. Námořní přístav Tahkoluoto (oficiálně uvedený do provozu v roce 1987) je střediskem pro dovoz uhlí do Finska. V přístavu se rovněž překládají suroviny, jako ilmenit, fosfáty a jiné suroviny, které ve Finsku chybějí. Hloubka vody v přístavním kanálu je 15,3 m.

Rybářský přístav je na malebném výběžku v Reposaari. Je využíván asi 20 rybářskými loděmi v létě, ale jejich počet se zvětší až desetkrát během zimních měsíců. Chráněný přístav je výborným útočištěm pro rybářské lodě před novou rybářskou sezónou. Reposaari je bývalá přístavní obec a rybářská osada, s omezeným průmyslovým potenciálem. V roce 1830 zde byla založena parní pila, která přežila až do roku 1974. Staré rozkošné dřevěné domky dělníků jsou stále používané, ovšem dnes hodně lidí pracuje v Pori. Cesta přes Meri-Pori z Ahlainen do Reposaari, dlouhá 11 km je nepochybně nejmalebnější svého druhu ve Finsku. Cesta se svými sedmi mosty se táhne přes množství menších ostrovů.

Pori je pulsujícím srdcem správní a ekonomické oblasti SATAKUNTA.

Velkým úkolem této „perly západního Finska“ je nabídnout návštěvníkům nejenom materiální požitky, ale také sportovní a kulturní vyžití. Jedním z nejznámějších je Jazzový festival, který se koná v Pori každý červenec. Centrem kultury je rovněž novorenesanční Městské divadlo (Porin teatteritalo), založené již v roce 1884. Před divadlem stojí socha spisovatele H. Nortama od Yrjö Liipola. Jednou z nejdojemnějších staveb staré architektury v Pori je Mausoleum na hřbitově v Käppärä, vystavěné továrníkem F.A.Juseliusem na památku své dcery Sigrid, která zemřela ve věku jedenácti let. Malá Sigrid odpočívá v bílém sarkofágu uprostřed mausolea, obklopena vzácnými freskami malíře Akseli Gallen-Kallely. Fresky v mausoleu byly v roce 1939 obnoveny jeho synem Jormou.

Odpoledne jsme ještě pokračovaly dále vymakaným autobusovým spojením podívat se na dřevěné městečko v Raumě. Měly jsme pořádný hlad, tak jsme zašli do finského fast-foodu a daly si kuřecí salát. Chtěli jsme vidět i přístav, ale bylo to tak daleko, že jsme to nakonec vzdali.

RAUMA

Město Rauma (37 000 obyvatel) je třetím nejstarším městem ve Finsku. Bylo založeno v r. 1442 jako přístav na břehu Botnického zálivu. Hlavní atrakcí města je Stará Rauma, zapsaná v roce 1991 organizací UNESCO do Seznamu světového kulturního dědictví jako město význačného historického zájmu. Toto uznání bylo uděleno Raumě za jeho 30ti hektarovou oblast jednotných dřevěných domků, nejrozsáhlejší ve Skandinávii. Většina domků je datována do 18. a 19. století. Těsně vedle jsou i novější domky, v nichž se nacházejí obchůdky a umělecké galerie.

Přímořská Rauma má dlouhodobou námořní tradici a je silně spjata s mořem dodnes. Námořní flotila z Raumy je dodnes největší ve Finsku a přístav v Raumě je stále čtvrtým největším přístavem ve Finsku. Je známo stavbou lodí, výrobou celulózy a papíru.

Krajkářský průmysl se datuje zpět až do roku 1600. Koncem července je slaven tradiční krajkářský festival.

V Raumě se hovoří starým finským dialektem „rauma giäl“.

Absolutně zmožena vedrem v důsledku rychlého jara a nevhodného oblečení jsem dopadla na lavičku u kanálu a dívala se na sochy "Veselé koupání". Jarmila s Evou ještě vlétly do místních obchodů. Během pěti minut už seděl vedle mne docela sympatický bezdomovec a nabízel mi otevřenou flašku vína a mermomocí chtěl se mnou konverzovat. Mimořádně mne potěšil jeho zájem, že se se mnou rozdělí. Bylo mu evidentně líto, že jsem odmítla. Naštěstí se na kole objevil jeho další kamarád z mokré čtvrti a ten neodmítl. Byla jsem zachráněna.

Slunce se už schovalo za mraky a začalo pěkně pršet. Naštěstí už nám jel autobus zpět přes Pori do Kankaanpää. Zvedl se vítr, fičela vichřice. Zima se nechtěla vzdát vlády.

S námi přišlo do Finska i rychlé jaro a před očima nám vykvetly překrásné květy. Mají na severu tak málo času, o to jsou krásnější!

Úterý 27. května 2003

V noci byla pěkná vichřice. Asi z těch náhlých změn teplot. Ráno byla velmi chladné, ale slunečno. Nechaly jsme si odpočinkový den. Zůstaly jsme na "sotce", Eva začala malovat můj obraz. Na oběd jsme si upekly kuře se salátem. Po obědě jsme si šly zaplavat a vysaunovat do městských lázních. Bylo tam trapně prázdno. Na odpoledne jsme si půjčily kola a projezdily všechny cyklostezky kolem Kankaanpää, které jsme našly. Městečko kolem 20 000 obyvatel má krásné satelitní čtvrti jednak z rodinných domků, jednak z maximálně třípatrových činžáků. Dělí je silnice, která má ovšem pro potřeby cyklistů podjezdy. Našly jsme i nemocnici a starou zarostlou železnici. Kdysi se tady prý zpracovávalo dřevo a vozilo k moři do Pori. Taky tady bývala veliká vojenská posádka, ale kdeže loňské sněhy jsou, teď je moderní mír. Kde teď všichni pracují ví snad Bůh. Našly jsme jen pár pump, stolařství, sportovišť a skladišť.

Už víme, že "karhu" je nejen medvěd, ale i finské pivo. A "aurinko" je slunce. A "matka" je cesta.

Slunce zapadalo půl hodiny před půlnocí.