FINSKO - SEVERSKÝ TYGR III. LITERÁRNÍ SPECIÁL

Akseli Gallen-Kallela - finský malíř a ilustrátor Kalevaly  •  Fotografie (1)  • Foto: siki1948

KALEVALA

je finský národní epos, sestavený sběratelem lidových pověstí Eliasem Lönnrotem ze starověké ústní poezie. Soubor starých finských balad a lyrických písní, zobrazující "syny Kalevaly", byl publikován ve dvou vydáních, první v roce 1835 s 35 runami, a druhé, rozšířené vydání s 50 runami (22 795 veršů) v roce 1849. Lönnrotovým cílem bylo uspořádat mytologické a další básně i lidové písně (runy) do jednotného obsahu, který by byl srovnatelný s islandskou poémou Edda a vyprávěním o dávných hrdinech, jako to napsal Homér v eposu Ilias a Odysea. Kalevala samotná je založena hlavně na básních sebraných na karelofinské hranici. Mezi 1831 a 1835 podnikl Lönnrot sběratelské cesty do zapadlých vesniček bělomořské Karélie, toulal se v odlehlých bažinách až k břehům Ledového oceánu.

Dr. Elias Lönnrot (1802 - 1884), zidealizovaný venkovský chlapec, který se vyučil krejčím, ráno při úsvitu bral učebnice a vylézal na strom, aby se učil až do chvíle, kdy se vesnice probudila. Nakonec získal titul MUDr. Zájem o lidovou tvorbu zlákal Lönnrota k putování po rodné zemi a ke sbírání památek lidové poezie. odešel do odlehlých bažin až k břehům Ledového oceánu, spal na sobích kůžích v laponských stanech, jedl s nimi placky ze sosnové kůry. Zapisoval lidová vyprávění, vyhledával starce, kteří prosluli svou interpretací run. Sbíral nejen písně, ale šil pro vesničany oblečení, provozoval lékařskou praxi, bojoval proti choleře, kterou se nakonec i sám nakazil. Hlavně však sepisoval staré runy o zemi bohatýra Kalevy, o dobrodružstvích jeho synů, o zlé stařeně Louhi, vládkyni severní země Pohjoly a matce krásných dcer, o které se ucházeli hrdinové Kalevaly. V runách ožily otřesné scény běsnících živlů, temnoty, mrazu, scény objevení železa a počátky tavení železné rudy a kalení oceli, kování prvních pracovních nástrojů a posléze ústřední epopej o vytvoření mlýnku-samomlýnku, o kouzelném sampo, který měl přinést lidu blahobyt.

Moje mysl sobě žádá,
mozek můj mě ponabádá,
abych počal píseň pěti,
abych jal vyprávěti,
abych spustil píseň rodnou,
zanotoval runu vhodnou;
slovy ústa oplývají,
hlaholy z nich vytékají,
po jazyku pospíchají,
brány zubů otvírají.

Runa první – o stvoření světa. Dcera vládkyně vzduchu a boha Ukko se spouští do moře, kde větrem a vlnami obtěžkána stává se Paní vody. Kachna (sotka) hnízdo svila a vejce snesla na koleně Paní vody. Vejce vypadnou z hnízda, rozbijí se na kousky a kousky se promění v zemi, oblohu, slunce, měsíc a oblaka. Paní vody stvoří zálivy i pobřeží, hlubiny i mělčiny mořské.

Další runy pokračují v rodinné historii, Paní vod rodí dva syny VÄINÄMÖINa (dobro) a JOUKAHAINa (zlo). VÄINÄMÖIN vystoupí na břeh, seje stromy – duby a břízy, aby v nich mohli odpočívat ptáci. Seznámí se se sličnou pannou Pohjolankou, dcerou Paní severu. Pohjolanka souhlasí s jeho láskou, když splní její přání – vystaví loďku z třísek vřetena. Když se VÄINÄMÖIN zraní, najde starce JUMALU, který ho uzdraví. Potkává kováře ILMARINa, který ho zasvětí to tajemství tavení železné rudy. VÄINÄMÖIN přemluví ILMARINa, aby se sám ucházel o Pannu Pohjolanku, ale ta se opět vymlouvá, že ještě má čas na vdavky a chce, aby kovář ukul SAMPO, zázračný mlýnek, který mele blahobyt. Komplikovaný děj se přenáší do země v podzemí, z podzemí do oblak, dotýká se původu všech lidských činností – zemědělství (vděčný orel dává VÄINÄMÖINovi oheň, aby mohl spálit pokácené stromy a připravit půdu k zasetí ječmene), kovářství (ILMARIN zasvěcuje VÄINÄMÖINa do tajů kovářského řemesla. stařec JUMALA poučuje o léčitelství a hojivé moci Pohjoly.

Kalevala a Pohjola se dostanou do sporu pro mlýnek SAMPO. Paní nad Pohjolou svrhne Sampo do moře, kde se na kusy rozbije a střepy se stanou mořskými poklady. Zbylé střepy VÄINÄMÖIN posbírá, učiní, aby rostly a přeje si, aby byly k věčnému štěstí jeho vlasti – Kalevaly. Pohjola tak nemá ze Sampa žádný užitek. VÄINÄMÖIN si vyrobí z břízy lidový nástroj KANTELE a hraje k potěšení každého a všeho, co bylo kolem něho.

Epopej končí smírným řešením. Jahodové dívce MARJATTA se narodí syn z maliny. Robátko se (marja – jahoda) ztratí a jeho nalezeno v bahně. Stařec nechce dítě pokřtít, protože nemá otce. Přijde VÄINÄMÖIN, chce aby bylo dítě usmrceno, ale ono samo jej kárá, že soudí křivě. Stařec dítě pokřtí za krále Karelie, VÄINÄMÖIN se rozhněvá a odchází ze země a doufá, že dobude nového sampa, nové kantele a světlo národu. Odpluje na měděném člunu za obzor, kde mešká dodnes, ale kantele a slavné zpěvy nechává národu jako dědictví.

Ať však tomu tak nebo onak,
já proklestil pěvcům dráhu,
sehnul vršky stromů,
oklestil jsem větve na cestě;
již je cesta ukázána,
pěšinka je vyšlapána,
pěvcům příštím, dovednějším,
zpěvům lepším, bohatějším,
nuže, dej se v závodění,
vzrůstající pokolení!

Rytmus Kalevaly je díky zvláštnosti finštiny – pravidelnému přízvuku na první slabice a existenci krátkých a dlouhých slabik – mimořádné pružný.

Ve Finsku byl dopad Kalevaly, jako příkladu hrdinských minulostí lidí, daleko hlubší než v jiných zemích.Tato hrdinská epopej se stala synonymem objevujícího se „finství“. Kalevala začíná popisem stvoření světa - z rozbitého vejce - a končí s výkladem panenského narození. Ovšem již ve druhém vydání se Kalevala soustřeďuje kolem záhadného Sampo, jeho výroby, jeho krádeže a ztráty v bitvě, a tím poněkud ztrácí na heroičnosti.

Ústředním hrdinou Kalevaly, nebo-li Prastaré básně z Karélie vyprávějící starověkou historii finského národa, jsou starý a moudrý Väinämöinen, zkušený kovář Ilmarinen, dobrodružný válečník Lemminkainen, Louhi, vládkyně Pohjoly, a tragický hrdina Kullervo. V centru písňového cyklu je kouzly zahalený konflikt mezi Kalevalou a Pohjolou (Severní země – v podstatě prastarý název pro Laponsko); později ovládaný kouzelnicí Louhi, která poroučí bouřím a hlubokému mrazu. . Väinämöinen je pánem univerzálního kouzla hudby, on může získat moc nad osobami a věcmi znalostí jejich rodokmenu nebo počátků. Epopej končí úpadkem pohanství: panna Marjatta porodí syna, který je pokřtěn králem Karélie a Vainamoinen opouští zemi hrdinů.

Sampo, kouzelný mlýnek, je největší záhadou celého eposu, která fascinuje Finy už téměř dvě stě let. Je absolutním zdrojem blahobytu, způsobem primitivního Kamene mudrců. Ilmarinen, kovář, jehož postava má svůj původ v Vulkánu, bohu ohně, vytvoří Sampo pro svou manželku. Väinämöinen , jeho konzultant, mu říká: "Když vytvoříš Sampo, které se bude leknout jako vodní hladina, odměnou za tvoji práci bude milá dívka, která ti bude sloužit navěky." Ilmarinen otáčí surovinou v ohni, pracuje několik dnů, kouř zhoustne do mraků, až uvidí zrození Sampa. Země vydává nové Sampo - pro radost z krásy, pro požitek z jídla, pro užitek z obchodu, pro uspokojení z toho, že ho máš doma. Sampo bylo interpretovano mnoha způsoby: jako světový pilíř nebo strom, hruď obsahující poklad, nebo mátu kradenou Vikingy v Byzanci, jak se domníval básník Paavo Haavikko.

Po vydání budila Kalevala rychle pozornost v zahraničí. Německý filolog Jakob Grimm ji v roce 1845 považoval za nejstarší mýtický materiál, zatímco hrdinská poezie reprezentovala pozdější vývoj. Takové charaktery, jako Väinämöinen, Ilmarinen a Lemminkainen, měly hodně společného s jinými mytologickými bohy. Fascinujícím rozměrem Kalevaly je základní trochejský čtyřstopý verš, který inspiroval Henrya Wadsworth Longfellowa k Písni o Hiawathovi (1855). Později se W.B. Yeats domníval, že Kalevala byla nejlepším zdrojem poznání starověkého světového názoru, a C.S. Lewis a J.R. Tolkien jejích nápadů použili ve svých vlastních dílech.

Až do r. 1840 byla ve Finsku oficiálním jazykem švédština jak ve školách, tak i v literatuře. Až Dr. Lönnrot pronikl do všech tajů lidového jazyka v celé jeho dialektické rozmanitosti, mistrně zaváděl výstižná slova a tvary z nepřeberného bohatství, které se zachovalo v lidu. Dr.Lönnrot vlastně vytvořil sebráním run Kalevaly moderní finský spisovný jazyk.

Úplný český překlad Kalevaly vydal po mnohaleté práci v roce 1894 Josef Holeček.