FINSKO - SEVERSKÝ TYGR IV. SPECIÁL PRO ŽENY

Minna C A N T H 1844-1897

(Ulrika Wilhelmina, rozená Johnsson, ve svých článcích používala pseudonym Wilja)

Finská dramatička a spisovatelka povídek a novel, která popsala ženské postavení ve společnosti a prosazovala moderní radikální sociální ideje v novinových článcích. Během počátečních let mladého finského divadla – Národní divadlo bylo založeno v roce 1872 – byly hry Minny Canth uváděny na jeho jevišti častěji než Shakespearovy. Byla první významnou finskou sociálně realistickou spisovatelkou, jejíž dílo bylo ovlivněno zejména Henrikem Ibsenem a Georgem Brandesem.

Minna Canth se narodila v Tampere jako dcera Gustafa Wilhelma Johnssona a Ulriky Andersintytär (Archelin?) Johnsson. Její otec byl dělníkem v továrně na zpracování bavlny Finlayson. Dosáhl pozice předáka a v roce 1853 se rodina přestěhovala do městečka Kuopio, malého, ale kulturně aktivního sídla vzdáleného 500 kilometrů od Helsinek. Johnsson pracoval v Kuopio jako obchodní vedoucí a byl schopen poskytnout své dceři výborné vzdělání. Canthová studovala v učitelském semináři v Jyväskylä, avšak studia opustila a v roce 1865 se vdala za svého o devět let staršího učitele Johana Ferdinanda Cantha,. V letech 1874 až 1876 psala do regionálních publikací Keskí-Suomí a později pro Päijänne (1878-79).

Po smrti svého manžela v roce 1879, se Canthová přestěhovala se svými sedmi dětmi do Kuopio. Vzala si na starost otcovy obchodní aktivity. Její otec zemřel před několika lety a jeho obchody šly špatně. Obchod se suknem, 'Tampereen Lankakauppa', prodávající látky Finlayson, začal pod jejím vedením vzkvétat, a Canthová získala více času pro své literární ambice. Její první kniha, sbírka krátkých povídek, se objevila v roce 1879. Canthové první drama, MURTOVARKAUS, bylo uvedeno následujícího roku. Zaznamenalo obrovský úspěch a v roce 1897 bylo uvedeno i ve Švédsku. S dramatem MURTOVARKAUS začala její desetiletá spolupráce s Kaarlo Bergbomem (1843-1906), který založil Finské divadlo. Povzbuzoval Canthovou k psaní národozpytných, venkovských veseloher pro široké publikum, avšak to nebylo to, co autorka sama chtěla dělat. Nicméně, její následující hra, ROINILAN TALOSSA (1885), potěšila Bergboma svým temperamentními postavami a lidovými tanci.

Začátkem roku 1880, se Canthová ztotožnila s myšlenkami, které představovali takoví autoři, jakými byli Taine, Ibsen, Strindberg a Zola. Začala podrobně studovat sociální vědu, etiku, psychologii, přírodní vědy a náboženské myslitele.

Canthová se zajímala o postavení žen a dělníků, o konflikt mezi náboženstvím a Darwinovou teorií evoluce. Její nové, sociálně koncentrovanější hry, byly napadeny konzervativními a náboženskými autoritami. Nejvlivnější mezi nimi byl Agathon Meurman, ředitel strany Fennoman, který rovněž pronásledoval Juhani Aho a další liberální spisovatele. Sociální kritika byla relativně nový fenomén ve finské literatuře, a Canthová byla mnohem otevřenější než její současníci - spisovatelé-muži.

Canthové hra KOVAN ONNEN LAPSIA (1888,“Nešťastné děti“) byla zakázána ihned. Její nejslavnější hra, PAPIN PERHE (1891, „Pastorova rodina“) zobrazovala krizi v buržoazní rodině. TYOMIEHEN VAIMO (1885, Dělníkova manželka), odhalila mizérii ubohé a poddajné manželky Johanny, alkoholismus jejího manžela a zla prostituce. Johanna je využívána svým manželem Ristem, který ovládá její úspory, utrácí rodinné peníze v Alkoholu a posléze krade látky, které tká jeho manželka. Když Johanně hrozí vězení, zhroutí se a umírá. Kerttu neboli "Homsantuu", cikánské děvče, představuje další typ ženy. Je připravena Rista zabít, když ji zradí.

"Homsantuu: Měls se mnou slitování, lotře? Dvakrát jsi mne falešně oklamal, sváděls mne hůř než před tím. Myslel sis, ona je lidská spodina, nebudeš potrestán za to, žes ji zničil. Ale to se pleteš. Tato lidská spodina, o kterou se nikdo nestará, vezme odplatu do svých rukou.

Risto. Neber si to tak! Ušetři můj život!

Homsantuu. Ne, musíš zemřít. A já také!"
(z „Dělníkovy manželky“)

Kerttuina kulka sice mine cíl, ona sama je však zatčena. Risto se vrací do krčmy bez pocitu lítosti. V Canthové temné vizi je jasný kontrast mezi převažujícím společenským pořádkem a ženskými právy.

Na příběhu „Pastorovy rodiny“ (Papin Perhe, 1891) studovala Canthová ideologický boj uvnitř buržoazní rodiny. Staromódní otec, Henrik Valtari, se nedokáže smířit s hereckou kariérou své dcery. Jeho syn Jussi se odmítá připojit k reakčním novinám, které jeho otec podporuje, a vybírá si místo toho pokrokový tisk. S počátkem vlastního života svých dětí se začíná Valtari s tímto procesem smiřovat.

Ačkoliv se Canthová dokázala nadchnout pro mnoho myšlenek, přepustila debaty o jazyku a národnosti jiným spisovatelům, jako Juhani Aho, který dokázal sdílet její protiklerikální a reformační názory. Juhani Aho (1861-1921, novinář a první profesionální finský spisovatel, ve své době nejznámější finský autor ve Skandinávii, který se zaměřoval na krátké historky zvané „lastuja“ – „maličkosti“) byl její chráněnec již jako student, avšak rady Canthové byly mnohem důležitější pro Heikki Kauppinena, později známého jako Kauppis-Heikki (1862-1920 finský spisovatel-samouk; jeho příběhy z venkovského dělnického prostředí jsou obecně považovány za nejlepší z finských lidových spisovatelů). Kauppinen pracoval v jejím obchodě jako obchodní příručí a zde začala i jeho vlastní spisovatelská kariéra.

Canthová zobrazovala své postavy s porozuměním a realismem. Ženy byly více nebo méně obětmi okolností nebo patriarchálních pořádků. Avšak její trpící manželky nebyly žádné Madonny. Dost dobře se nehodily do ideologického úsilí o národní jednotu. Mezi nejslavnější literární postavy Canthové patří nezávislá a vzpurná Homsantuu z „Dělníkovy manželky“, Hanna, mladá dívka deprimovaná úzkoprsým životem v malém městě ze stejnojmenné povídky (1886), a Kauppa-Lopo, dobrosrdečná proletářská žena, žijící mimo normy buržoazní společnosti.

Rodina byla v Canthové spisech základem, ve kterém se odrážely široké sociální problémy. Se svým odvážným přístupem k aktuálně diskutovaným problémům byla Canthová stálým cílem konzervativních kritiků, zvláště duchovních, zároveň však její dům v Kuopio přitahoval takové spisovatele a umělce, jako byli Akseli Gallen- Kallela (první ilustrátor Kalevaly), Jean Sibelius, K.A. Tavastsjerna, a rodina Halonenových.

V letech 1889 - 90 editovala Canthová v spolupráci s bakalářem svobodných uměním jménem A.B. Mäkelä svůj vlastní časopis, Vapaita aatteita (Volné myšlenky). Ten publikoval – aniž by komentoval - spisy od Maupassanta, Brandese, Tolstého a Hamsuna, a odkrýval pro finské čtenáře nové vynálezy v astronomii, psychiatrii, biologii, meteorologii a dalších přírodních vědách. Canthová také měla porozumění pro lehkou literaturu. Ačkoli Canthová byla plná energie jako obchodnice i spisovatelka, její zdraví se začalo v roce 1890 zhoršovat. Zemřela 12. května 1897 v Kuopio. Canthové souborná díla vyšla mezi lety 1917 a 1920. Její hry jsou stále ještě populární mezi amatérskými i profesionálními divadly a ona je mnohými váženými kritiky stále považována nejvýjimečnější finskou autorku divadelních her po Aleksisi Kivim.

Vybraná díla:

NOVELLEJA JA KERTOMUKSIA, 1879 (short stories)
MURTOVARKAUS, 1880 (play)
ROINILAN TALOSSA, 1885 (play)
TYÖMIEHEN VAIMO, 1885 (her first socially engaged play)
KÖYHÄÄ KANSAA, 1886 (short story)
HANNA, 1886
SALAKARI, 1887
KOVAN ONNEN LAPSIA, 1888 (play)
LAIN MUKAAN. KAUPPA-LOPO, 1889 - film adaptation from Lain mukaan in 1956, dir. by Roland af Hällström, starring Eila Peitsalo, Matti Oravisto
PAPIN PERHE, 1891 - The Parson's Family
NOVELLEJA, 1892
HÄN ON SYSMÄSTÄ, 1893
SYLVI, 1893 - film adaptation from 1911, dir. by Teppo Raikas (unfinished), and from 1922, dir. by Teuvo Puro and Jussi Snellman - film 1944, dir. by Toivo Särkkä, starring Helena Kara, Leif Wager
NOVELLER, 1894
SPIRITISTINEN ISTUNTO, 1894
ANNA-LIISA, 1895 - film 1945, dir. by Orvo Saarikivi, Toivo Särkkä, starring Mervi Järventaus, Edvin Laine
KOTOA POIS, 1895
ARVOSTELU NEITI ELLEN KEYN VIIME LAUSUNNOISTA NAISASIASSA, 1896
KOOTUT TEOKSET, 1917-20 (5 vols.),
KIRJEITÄ VUOSILTA 1860-1897, 1944
VALITUT TEOKSET, 1953
SUOLAVAKKA, 1954
VALITUT TEOKSET, 1957
VALITUT TEOKSET, 1971
MINNA CANTHIN KIRJEET, 1973
VALITUT TEOKSET, 1973
MINNA CANTH, 1987
TAISTELEVA MINNA: MINNA CANTHIN LEHTIKIRJOITUKSIA JA PUHEITA 1874-1896, 1994