Fior di Levante - ostrov Zakynthos 2009

V životě každého z nás jsou chvíle, na které nechceme nikdy zapomenout a snažíme si je uchovat pro sebe co nejdéle ať už v podobě fotek, videa nebo cestopisu. Zároveň chceme, aby I ostatní měli z toho našeho potěšení radost a alespoň trochu cítili to samé jako my. Bohužel ani slova nebo tyto řádky nemohou vyjádřit to, co jsme prožili a co nás víc nebo míň změnilo. Já se pokusím vnést vás, čtenáře, do našich srdcí a vzpomínek.

Výběr první společné dovolené

Přibližně na začátku února jsme začali vybírat místo, kde strávíme naši úžasnou dovolenou. Já pojedu poprvé v životě, tudíž nemám takové nároky, zatímco Péťa procestovala už řadu ostrovů a letovisek. Tím pádem jsme měli zúžený výběr o lokality, které již navštívila. Nechali jsme si poslat katalog od CK, kde byla spousta nádherných snů, a bylo těžké si vybrat jen ten jediný. Chvíli nám trvalo, než jsme zvolili, ale byl ještě únor, kdy jsme už věděli, že letošní dovolenou strávíme na řeckém ostrově Zakynthos, a před námi byl celý půl rok těšení se na ten krátký, za to však nádherný čas strávený na tomto třetím největším Jónském ostrově. Tento ostrov je znám tím, že na některých plážích se líhnou chráněné želvy Caretta Caretta. (Shodou okolností se tak jmenovala I naše studia.) A také je zde, prý nejkrásnější pláž Řecka a jedna z deseti v Evropě, pláž ztroskotání Navagio. Ale tenhle lesů plný ostrov, jak jej pojmenoval už Homér, nabízí mnohem více, než se dočtete z různých nabídek a každý, kdo ho navštíví, na něj nikdy nezapomene.

Den D

Pátek - Naše dovolená začala 21. srpna a trvala jen dvanáct dní, bohužel. Na letiště v Praze jsme přijeli asi tři hodiny před plánovaným odletem. Dali jsme si nezdravé jídlo z McDonalda a vyzvedli si letenky od CK. Hned jsme se šli odbavit, aby jsme se zbavili těch našich zavazadel. Obě dvě vážila stejně 19,8 kg. Docela jsme se báli, abychom neplatili nějaká přebytečná kila. Procházeli jsme se po letišti a šli se podívat na letadla, abychom věděli, co nás čeká. Poté jsme si sedli a čekali, až budeme moct jít k pasové kontrole. Za hodinu jsme už seděli v našem Boeingu 737-500, který je trochu menší oproti ostatním letadlům, a trochu měli strach z letu. Dostali jsme sedadla u bočního nouzového východu a dostali pokyny, co dělat při evakuaci, snad nebudou třeba. Konečně jsme vzlétli vstříc pohodovému životu na Zante.

Letěli jsme ladně jako ptáci a za dvě hodiny jsme už kroužili nad naším vytouženým ostrovem, když v tom jsme vletěli do jakéhosi černého mraku a mysleli jsme si, že nám tam snad prší. Omyl. Kapitán letadla pan Trojan nám řekl, „už jsme nad Zakynthosem, ale není vidět, protože ho halí hustý dým z typických letních požárů“. Můžu vám říct, že v tu chvíli jsme byli v šoku. Naštěstí jsme se později dozvěděli, že tyto požáry jsou převážně na severu ostrova. I tak je to velká škoda a o pár dní později jsme to dílo zkázy viděli I na vlastní oči.

Když jsme vystoupili z letadla, hned nás přivítali svěží mořský vánek a vůně moře. U vchodu do haly nás zkoumali termokamerou, zda náhodou nemáme teplotu a nejsme nakažení „chrochtací“ chřipkou. Letiště na Zante je malé, ale útulné. Vzali jsme si kufry a paní delegátka nás u východu poslala do autobusů. Po asi 20 minutách jízdy jsme vystoupili spolu s dalšími lidmi v Kalamaki u našich Carettek. Studia bez stravy, takže si budeme muset vařit, a co pokoj, to Čech. Jsou umístěna v klidné časti tohoto letoviska a na východní straně se nad nimi tyčí pohoří Skopos (491m.n.m.), na jehož vrcholku je malý klášter a hlavně krásný výhled. Cesta nahoru vede buď po „kozích“ stezkách nebo po cestě od vesnice Argasi. Po vybalení věcí a takovém malém zabydlení v našem pokoji č. 2 jsme se vyrazili podívat na pláž v Kalamaki při západu slunce. Pro mě to byl úžasný zážitek, když jsem se mohl poprvé v životě procházet po pláži, poslouchat ukolébávající šplouchání vlnek, pozorovat a nasávat tu atmosféru léta u moře. Při setmění se pláž zavírá kvůli želvičkám, a tak se jdeme projít po našem Kalamaki. Na každém rohu jsme byli zváni do místních taveren na vynikající řecké jídlo, my však odolali pokušení. Cestou jsme potkali koňský povoz s rolničkami, který vezl turisty na okružní jízdu po Kalamaki. Po procházce jsme koupili pitnou vodu (1,50 euro/6x1,5l), neboť ta jejich z vodovodu se pít moc nedá, I když je „prý“ nezávadná. Večer jsme poseděli na našem balkónku a seznámili se s ještěrkami, které nám lezly po stropě a lovily hmyz. V keřích okolo se pro změnu ozývaly cikády a vše ostatní jako by nás vítalo na Zante.

Pobyt může začít

Sobota - Druhý den ráno nás čekala schůzka s paní delegátkou. Vstal jsem dříve, abych se mohl pokochat krásou ranního svítání. A když jsem vytáhnul Péťu z postele, šli jsme se projít. Našli jsme krásné místo nad pláží, kde se bude dobře fotit. Schůzka proběhla v taverně Roof Garden, která je opravdu kousek od našeho studia. Výborně tu vaří, jak jsme později zjistili, a je zde příjemná rodinná atmosféra. Dozvěděli jsme se několik informací o ostrově (např.: že se toaletní papír nehází do záchodu apod.) a zároveň si objednali dva výlety od naší CK. Jeden autobusem a druhý lodí kolem ostrova. Pokud můžu doporučit, vyplatí se koupit si výlety od místních. Sice to není s českým výkladem, ale je to o polovinu levnější. Pro nás je to ponaučení pro příště. Zbytek dne jsme potom strávili na pláži, abychom chytli nějaký ten bronz. Pláž je rodištěm pro malé želvy Caretta Caretta, a proto tu jsou různá opatření, na která si člověk musí zvyknout. Ležet se smí jen do pěti metrů od moře, vlastní slunečníky se zapichují také jen v této vzdálenosti a v noci je vstup na pláž zakázán. Pláž hlídají ochránci z Greenpeace a případně vás upozorní. Tento den jsme byli na nejvýchodnější pláži, ale další dny jsme se posunuli pod skalní převis nebo I dál, neboť tam je moře bez chaluh. Vstup do moře je velmi pozvolný a pláž písčitá. Voda byla teplá jako kafe, ale na břehu se povalovalo velké množství chaluh. Prý se je snaží každý den odklízet. Vydali jsme se do moře a vodu jsme měli dlouhou dobu po pás. Najednou mě něco kouslo do nohy. Péťa se mi začala smát a já jen nevěřícně koukal pod hladinu, co to bylo? A znovu! Už jsem si myslel, že jsem blázen, když v tom Péťa vyjekla, že jí to taky kouslo. Šli jsme raději na pláž a pozorovali ostatní, jestli taky budou bláznit jako my. Naštěstí jsme nebyli sami a posléze zjistili, že to jsou asi 5-10 cm malé rybky, které jen oždibují odumřelou kůži. Potom jsme se už nebáli. No možná trošku. V podvečer, když jsme se vrátili z pláže, jsme mohli pozorovat kouř z požárů na severu ostrova, navíc jeden menší vznikl docela blízko na druhé straně a my jsme ho zahlédli při večerní procházce. Snad to k nám nedojde. Večer jsme se domluvili, že půjdeme do naší taverny na něco dobrého. U vchodu nás paní domácí vítala lámanou češtinou „Ahój“ a při každé příležitosti říkala „dě kují“, I když to mělo znamenat prosím. My jsme na oplátku odpovídali řeckými výrazy. Dali jsme si vepřový gyros (vepřové kousky, pita, hranolky, zelenina, tzatziky). V životě jsem nejedl takovou baštu a ty porce. Po jídle jsme navíc dostali pití jako pozornost. V Řecku je to zvyk a většinou se dává „ouzo“ pálenka. Nakonec nám popřáli česky dobrou noc a my odvětili po Řecku „kali nýchta“.

Neděle – Vstávali jsme celkem brzy a měli v plánu strávit celý den na pláži, která je pod skalnatým převisem, ze kterého je krásný výhled. Teprve jsme se probouzeli, když se z venku začalo ozývat takové divné cinkání. Když jsme otevřeli okenice, tak jsme se nestačili divit. Venku pod balkonem se pásly ovce a kozy všeho druhu. Bylo jich asi čtyřicet. Od té doby nás téměř každé ráno budily. Po dni stráveném na pláži jsme večer šli na malé nákupy různých darů pro známé a I pro sebe. Na každém rohu potkáte želvy v nejrůznějším provedení, spoustu výtvorů z olivového dřeva a další všemožné výrobky.

Pondělí – Dopoledne jsme znovu strávili na pláži. U vchodu se nás znovu ochránci ptali, zda víme o omezeních a jestli jsme už tady byli. Po několikáté říkáme „ne“, což řecky znamená ano a s úsměvem jdeme dál. Po obědě jsme měli nápad jít do vedlejšího střediska Laganas, které je prý největší a nejrušnější letovisko na „želvím ostrově“. Je vzdálené asi 5 km a může se tam dojít po pláži nebo po silnici. My jsme zvolili první variantu. Cestou nám nad hlavami prolétávala letadla, která přistávají na blízkém letišti, je to moc pěkný pohled. Co se týká hluku z letadel, tak to není nijak hrozné a v noci od deseti hodin letadla nelétají, překvapivě zase kvůli želvičkám. Cesta to byla úmorná a teplota 36° C ve stínu nás pálila za živa. Laganas je velice hlučné, pláže I moře nejsou tak čisté jako v Kalamaki a stále se zde překřikují různé melodie z taveren anglického typu. Je zde spousta mladých Angličanů a podle toho to tak I vypadá. Našli jsme McDonalda, aby si Péťa mohla dát McFlury. Šíleně to tam zapáchalo od popelnic, které se moc často nevyváží. Na hlavní ulici je spousta barů, takže v noci to tu musí být opravdu hodně živé. Už jsem se těšil zpátky k nám do Kalamaki. Cestou zpět jsme blbnuli s foťákem a párkrát se osvěžili v moři. Vzali jsme si I pár mušliček, které jsou na půli cesty mezi letovisky, ale nikomu to neříkejte. Ochránci to moc rádi nevidí. Domů jsme přišli až večer, a tak nebylo se čemu divit, že jsme už nikam nešli. Dali jsme si siestu na terase a taky pozorovali ohňostroj v hlavním městě k příležitosti svátku sv. Dionisia.

Úterý – Brzy ráno jsme se přemohli a vstali na východ slunce. Šli jsme na naše vyhlédnuté místo na skále nad pláží. Bylo docela chladno, ale příjemně. Fotili jsme a točili jako blázni. Byl to moc pěkný pohled. Cestou zpět jsme našli ohradu, kde se pásli koně a Péťa si je musela prohlédnout a pohladit. Vůbec je docela zvláštní, že na Zante jsou koně všude na místo typických oslíků. Zbytek dne jsme strávili znovu na pláži. Dokonce byly I menší vlnky a zřejmě někde v okolí byla bouřka, protože se mírně ochladilo jak moře, tak I vzduch. Večer jsme popíjeli místní víno, které nikde jinde není, bílá suchá Verdea z místního vinařského závodu Callinico.

Středa – Další den strávený na pláži, nějak se jí nemůžeme nabažit. Večer jsme šli pro změnu na západ slunce a nebyli jsme sami. Jediná škoda na Kalamaki je fakt, že východ I západ je za horama, a tak není vidět ten klasický pohled, kdy slunce pohltí moře a poté ho zase vyplivne.

Čtvrtek – Na tento den byl naplánován první velký výlet autobusem po ostrově nazvaný Discover Zante. Sraz byl u rampy pro taxi, kde nás vyzvedl autobus s paní delegátkou. Cestou jsme nabrali ještě další výletníky z Laganas a Tsilivi. První zastávka byla ve vesničce Marineica. Zde jsme navštívili místní keramickou dílnu. Je ohrazená olivovníky ze všech světových stran. Po ničivém zemětřesení (1953) výroba keramiky na Zante skomírá, a tak už je jen málo takových dílen. Navíc jsme si mohli prohlédnout výrobky z olivového dřeva a samotnou výrobu keramiky. Taky byla možnost si něco z toho koupit, ale cena nás odradila. Pokračovali jsme dále podél východního pobřeží na sever. Přes nejvyšší pohoří Vrachionas (756m.n.m.) až k přístavu Agios Nikolaos a k stejnojmenému ostrůvku, který dlouhou řadu let patřil Vatikánu a stával zde kostel. Cestou jsme mohli pozorovat nádherné scenérie moře a útesů. Nebo rozmanitou přírodu na ostrově. Z rostlin tady můžeme najít myrtu, oleandr, olivovníky, hrušně, duby, platany, jehličnaté borovice atd. V přístavu jsme nasedli za 7 euro na osobu do malé loďky, která nás odvezla do Modrých jeskyní. Rozhodně zajímavý zážitek, jeli jsme jako o závod a v jeskyních stále naráželi o skály, ale stálo to za to. Moře je zde až neuvěřitelně modré a stále mění barvy. Přístav samotný je malinký, občas tu prý jezdí trajekt na 14km vzdálenou Kefalonii, kde se natáčel film Mandolína kapitána Corelliho. Po hodině a půl jsme jeli dále okolo severního mysu Skinari směr vesnička Volimes. Tady jsme mohli ochutnat med, víno a ovčí sýr nebo si prohlédnout ručně vyrobené výrobky tzv. kendymata. Tento kraj je málo úrodný, proto se zde místní živí tímto způsobem. Koupili jsme si tu oříšky v medu, když jsme k tomu potom přidali řecký bílý jogurt, vytvořili jsme si místní pochoutku „Jaúrty me Méli“ v překladu jogurt s medem. Následovala návštěva ženského kláštera Anafonitria, kde pobýval I patron ostrova sv. Dionisios. Okolí silnice bylo ohořelé od nedávných požárů, ale ještě to nebylo nic proti tomu, co jsme viděli pozítří z lodi. Na oběd jsme zastavili ve vesnici Exo Hora, kde je nejstarší olivovník na ostrově a prý je 2000let starý a stále plodí. K obědu jsme si dali Souvlaki, špíz. Předposlední zastávkou byla návštěva vinařských závodů Callinico. Tady jsme ochutnali různé druhy vín, jedno lepší než druhé. Taky jsme si hned koupili tři lahvinky pro známé i pro sebe. Nakonec jsme jeli na kopec Bochali, kde jsou zbytky bývalého opevnění a je odtud překrásný výhled na hlavní město Zante. Při dobré viditelnosti je vidět i Peloponés. Také je tu prý podle místních dětí nejlepší zmrzlina. Dali jsme si, ale je stejná jako všude jinde. Jinak na tomto kopci našel básník Dionisios Solomos inspiraci pro sepsání Hymnusu na svobodu, části řecké hymny. Byli jsme už poměrně unavení, a tak jsme uvítali, že už se nám výlet chýlí ke konci. Jedna rada závěrem tohoto dne, kdo se nebojí, ať si půjčí auto nebo skútr a projede si ostrov sám, je tu spousta úžasných míst. Bohužel my nejsme dobří řidiči, a tak jsme si netroufli na kluzké a nebezpečné silnice v horách.

Pátek – Na tento den jsme naplánovali výlet místní autobusovou Dopravou do hlavního města Zakynthos. Autobusy tu nejezdí na čas, takže se není co divit, že přijel jen o deset minut později. Cena 1,25 euro. Jízda to byla hodně zajímavá. Nejprve jsme jeli směr Laganas, pak někam do vnitrozemí, dál a dál od našeho cíle. Nakonec jsme se někde na rovné silnici otočili z ničeho nic a jeli zpátky a do Zante. Z plánovaných 10 minut jsme jeli asi půl hodiny klimatizovaným autobusem na 10° C. Vystoupili jsme na malém, ale pěkném, autobusovém nádraží. Směrovky nás navedly do různých malých uliček, až jsme došli na nábřeží plné krámků a lidu. Našli jsme tu i kostel Agios Dionisios, který přežil zemětřesení, zřejmě ho ochránil patron ostrova sv. Dionisios. Kostel je hodně podobný katedrále sv. Marka v Benátkách. Uvnitř je bohatě zdoben zlatem a malbami a při vstupu do kostela jsme si museli obléct různé návleky, abychom si zahalili nezakryté části těla. Potom jsme si prohlédli samotné město a prošmejdili snad všechny uličky. Nakonec jsme skončili na náměstí, kde byla muzea Solomose a Byzantské, místní úřad, busta básníka Kalvose, socha Dionisia Solomose a kostel Agios Nikolaos z 16. stol. Jeden místní pán k nám přišel a začal popisovat svou angličtinou jednotlivé budovy a jejich historii, bohužel mu moc rozumět nebylo a taky už jsme z toho vyprávění hodně zapomněli. Chvilku nám trvalo, než jsme našli cestu k nádraží, tam jsme si koupili zpáteční lístek a čekali na bus. Odpoledne jsme šli na pláž blíž k letadlům. Nevíme proč, ale pro změnu nepřistávala, nýbrž vzlétávala. Večer jsme si zašli do naší restaurace, abychom ochutnali dezert z listového těsta Bavlakas. Hodně sladké, ale dobré.

Sobota – Smugglers, tak se jmenuje další výlet, co jsme si koupili. Tentokráte poplujeme lodí kolem celého ostrova. Autobus nás vyzvednul zase na taxi rampě a jeli jsme do Zante do přístavu. Tam byl docela nepořádek ještě po trzích, které tu byly nedávno. Naše loď byla celkem velká a jelo asi 300 lidí. Ve spodním patře byl klimatizovaný salónek, malý bazén a výstup, ve druhém bar s občerstvením a wc a nahoře místa k sezení. Šli jsme nahoru, abychom dobře viděli tu krásu. Pomalu jsme se rozjížděli a v mnoha jazycích nás upozorňovali, abychom nevhazovali papír do záchodů, jinak se budeme muset vrátit. Pluli jsme na jih podél poloostrova Vassilikos. Cestou jsme viděli spoustu pláží (Argasi, Porto Zoro, Banana Beach a další). Na tomto poloostrově prý byl kdysi dávno královský palác, ale nikomu se ho nepodařilo najít a potvrdit tak tuto legendu. Když jsme obepluli Vassilikos, mohli jsme vidět Laganský záliv a první ostrov Pelouzo, kde pobývají tuleni Monachus Monachus. V dáli bylo vidět Kalamaki i Laganas. My jsme však měli namířeno k želvímu ostrůvku Marathonisi, kde pro změnu jsou často vidět želvy Caretta Caretta, které se mohou dožít až sta let a jejich váha je od 100 do 150kg. Tady byla zastávka na koupání. Výstup byl rovnou do moře. Spousta lidí skákala z lodi a všichni si to užívali. Jeli jsme dál po moři kolem jeskyní Keri, které jsou většinou pod vodou a jsou tak vhodné pro potápění. Pak jsme propluli jedním místem, kde na jedné straně je Zante a na druhé malý ostrůvek, a prý pokud se zde někdo políbí, tak už na to do smrti nezapomene a nikdo mu to nevezme. S Péťou jsme to zkusili, tak na to snad nezapomeneme. Kousek dál se tyčí nad útesem největší řecká vlajka na světě, která má rozlohu 700m2. Podél západního pobřeží jsou samé jeskyně a vysoké útesy, které se nabízejí k focení. Protože bylo klidné moře, kapitán se rozhodl, že nás veme s lodí do té největší jeskyně Agalas. Byl to úžasný pocit, když jsme vpluli dovnitř. Temně modré moře a neurovnané výčnělky skal nad hlavou. Kapitán si vysloužil potlesk a uznání všech na palubě. Pomalu jsme vycouvali a pokračovali dál. Viděli jsme betonový kříž u Kampi věnovaný obětem druhé světové války. V minulosti zde Němci shodili dolů z útesu několik komunistů. Blízko tohoto místa je romantická taverna s výhledem na moře. Mít tak auto a dovednosti, hned by jsme tam zajeli. Po několika minutách jsme se dostali k oblasti Porto Vromi, která byla zasažena požáry z minulého týdne. Hrůza. Nemohli jsme se dočkat, až budeme pryč. A pak to přišlo, dojeli jsme k pláži ztroskotání, Navagio. Nejhezčí pláž Řecka a jedna z deseti v Evropě. Tyrkysově modré moře, bílé drobné kamínky a vrak pašerácké lodi z 80. let minulého století. Tato loď pocházela ze Skotska, dokud ji Řekové nekoupili. Pašovala tabák, alkohol atd. kolem ostrova. Policie o tom věděla, a tak ji začala pronásledovat. Při snaze uniknout ztroskotala a následná bouře ji vyhodila sem na pláž. Lidé z okolí, když se to dozvěděli, hned všechen náklad vzali. Nezbyl tak žádný důkaz o pašování a kapitán u soudu tvrdil, že vezl cukr a ten se rozpustil. Soud ho musel osvobodit a kapitán dnes ještě žije v severní Itálii. Pořádně jsme si to tady užili. Doporučuji vzít si nějak plážovou obuv, protože ty kamínky opravdu hodně řežou do nohou. Pár jsme si jich vzali sebou na památku. Vůbec se nám nechtělo pryč, a kdyby tu nebylo tak rušno, tak bychom tu už zůstali napořád. Celá pláž se dá vyfotit z vyhlídky nad ní, kam se dá dojet autem, a znovu doporučuji sem zavítat. Nedalo se nic dělat, výlet musel pokračovat. Jeli jsme k severnímu mysu Skinari, kde je starý mlýn a kousek za rohem nám známé Modré jeskyně. Byli jsme už unavení, a tak jsme už jen koukali na tu krásu a pomalu a jistě doplouvali k hlavnímu městu. Cestou jsme ještě viděli pláž Xigia, kde je síra a má ozdravné účinky a různá letoviska (Alikes, Alikana, Tragaki), dříve se tam těžila sůl z moře, ale slavná EU to zakázala. Hodně unavení jsme dojeli domů. Večer jsme ještě procourali po Kalamaki. V noci se nám zdálo o moři a výletu, který opravdu stojí za to.

Neděle – Když jsme vstali, pochopili jsme, že už se nám ta dovolená blíží ke konci a že už moc dní nezbývá. Sbalili jsme se a celý den dováděli na pláži, jako malé děti. Při vstupu na pláž už se nás ochránci neptají, jestli jsme tu už byli a jestli známe ta omezení. Ne, už jsme opálení a je to vidět. Nechceme odtud odjet a já začínám přemýšlet o změně státního občanství. Nevadilo by mi tady zůstat po zbytek života. Na večeři jsme zašli do naší milé taverny a dali si tentokráte jen jednu porci gyrosu dohromady a bohatě nám to stačilo. Dali jsme si ještě zmrzlinový pohár banana split, zapili to bílým vínem Verdea a pozorovali atmosféru klidu a pohody.

Pondělí – Poslední den, hrozně rychle to uteklo. Nechtělo se nám věřit, že už je skoro po všem. Ráno jsme šli před Carettky pro pokyny k odletu. Odjezd v 5:55 na letiště a v 8:25 „frrr“ na sever. Pomalu jsme začali balit nepotřebné věci. Ale moc jsme tomu nedali, museli jsme na pláž. Až do večera, jinak to nešlo. Měli jsme slzy na krajíčku, když jsme opouštěli tu naši pláž s želvičkami. Hodně to bolelo a každý krok od pláže byl jako bodnutí sršně do srdce. Zašli jsme na poslední večeři do Roof Garden, abychom se s personálem, ne, s rodinou rozloučili. Po jídle jsme museli jít balit, vedle v hotelu byl řecký večer, kde se tancuje, pije a jí. Docela nás to tam lákalo. Ale když jsme dobalili, bylo už před půlnocí a s námi to seklo. Poslední noc, co se nám asi bude zdát?

Úterý – Překvapivě docela v pohodě jsme vstali v pět ráno, dobalili poslední věci a s ostatními spolubydlícími šli k autobusu. Rozloučili jsme se s Carettkama a jeli na letiště. Tam byl pěkný zmatek, ale paní delegátka to skvěle zvládla, a i když někteří „zmatkaři a prudiči“ dělali problémy, ustála to. Naše zavazadla měla 19 a 21 kg., asi jsme koupili moc dárků. Poletíme téměř stejným letadlem, jako jsme sem přiletěli. Znovu jsme dostali místa u bočního nouzového východu. Snažili jsme se moc nepřemýšlet o tom, že letíme domů. Hráli jsme karty a pak šli spokojeně do letadla. Měli jsme menší zpoždění, ale nějak to nevadilo. Vzlétli jsme, poslední zamávání našemu Zante. Cestou jsme měli malé turbulence, ale vše se zvládlo a za dvě a čtvrt hodinky nás vítal nápis „Vítejte v Praze“.

Zpět doma

Toto bylo našich úžasných 12 dní na ostrově Zakynthos, na které nikdy nezapomene. Tento „lesů plný“ ostrov nám přichystal báječně prožitou dovolenou se spoustou zážitků a vzpomínek. „Ádio Fior di Levante“. Sbohem květe východu. Třeba se sem někdy vrátíme. Děkujeme za milé komentáře a doufáme, že jsem přesvědčili další z vás, kteří navštíví ostrov Zakynthos.

Láďa + Péťa