Gotické katedrály středověké Anglie, 2. část (York, Durham a Fountains Abbey)

Před námi bylo středeční odpoledne a s ním očekávaný zlatý hřeb katedrálního putování, tedy dvěstětisícové severoanglické město York, nacházející se v hrabství Yorkshire. Na zdejší pobyt jsem se také od počátku vysloveně  těšil. Nejen kvůli mnoha památkám, kterým vévodí zdejší katedrála sv. Petra, kombinující ve své podobě různé styly gotiky, ale kvůli celkové atmosféře tohoto starobylého arcibiskupského městečka (navíc jsme zde spali dvě noci, takže jsme nemuseli pořád balit). Koneckonců už byl také čas zalézt do pravého anglického pubu a ochutnat nějaké to ostrovní pivo. Hradby s městskými bránami, zbytky hradu a „ulička Harryho Pottera“ s masnými krámy měly být bonusy navíc.

Je tedy celkem pochopitelné, že onu – v prvním díle cestopisu slibovanou - osobní „tragédii“ jsem zažil právě tady, a to hned v onu středu (9.5.2018). Už fakt, že při focení zdejšího hradu mi přestala plnohodnotně fungovat zrcadlovka a všechny fotky jsem následně vyhodil /ta ve Fotogalerii byla pořízena při návratu k autobusu), mě nepotěšila, ale za žádnou katastrofu jsem to nepovažoval. To, že jsem se pak k hradu už nevrátil a neprozkoumal ho, sice bylo horší, ale stále přijatelné. Mé neštěstí přinesla až katedrála, která mě přitom stála 14 liber (9 kostel a 5 jeho věž). Věží vše začalo a při sestupu z ní jsem objevil tolik zajímavých ksichtíků, pakoboltů a různých potvůrek, že jsem se trošku zdržel. Potom jsem se zaměřil na nádhernou kapitulní síň … a pak už mě nikam nepustili. Večer je zde totiž pravidelná bohoslužba a od 17. hodiny už mohou milí platící pobýt pouze v chrámové lodi. Hlavní klenot katedrály, tedy gigantické východní okno (má se jednat o největší okno tohoto typu na světě, navíc v největší katedrále Andlie) s vitrážovou Apokalypsou (prý jedna ze dvou nejúžasnějších na světě) se nachází až za kněžištěm, takže jsem ho nakonec vůbec neviděl (s pozoruhodnými polychromovanými náhrobníky jsem dopadl podobně, ale ty jsem alespoň kouskem oka zahlédl). Byl jsem nas... na sebe i celý svět (ta blbá věž mě připravila o víc než pár liber) a ani skutečnost, že mi vstupenka do yorské katedrály platí celý rok, mě nijak zvláště neuklidnila …

Jistou satisfakcí se mi později stala návštěva kostela Nejsvětější Trojice, Příjemný nevelký svatostánek se chystal na nějakou slavnost a byli jsme pozváni. Vysvětlili jsme, že chceme jen turisticky nahlédnout, což nám bylo s úsměvem umožněno. Kněz byl politicky i zeměpisně evidentně vzdělán, protože poté, co zjistil, odkud pocházíme, se smíchem prohlásil něco ve smyslu, že státy se sice dělí, ale lidé spolu i tak zůstávají.

Do Yorku se v závěru tohoto dílu anglického cestopisu ještě podíváme, ale teď se vraťme k našemu putování.

Dalšího dne (čtvrtek 10.5.2018) jsme pokračovali v cestě na drsný sever (však jsem také poprvé a naposledy nahradil kraťasy riflemi), téměř až ke skotským hranicím. Naším cílem byl padesátitisícový univerzitní Durham, přesněji zdejší „unescová“ katedrála, jejíž celý název zní Katedrální kostel Ježíše Krista, Blahoslavené Panny Marie a sv. Cuthberta z Durhamu. V katedrále se nesmí fotografovat (snažili jsme se – ne dodržovat to, ale být nenápadní a nenechat se přistihnout, ale bdělí strážci katedrály si připsali skalpy většiny z nás, protože se skrývali dokonce i v „přízemních“ varhanách), takže celé dvě třetiny majitelů stativu zůstali (v tomto případě ovšem zůstaly) v Yorku, aby dofotili tu vitrážovou Apokalypsu. Bylo mi nabídnuto, abych zůstal s nimi a dohnal resty, ale tuto variantu jsem ihned zavrhl. I když mi to totiž občas ani mnozí moji nejbližší nevěří, pořád mám touhu vidět a poznat postavenou vysoko nad potřebou vyfotit. V tomto případě se navíc říká, že durhamská katedrála je tou skutečnou první gotickou katedrálou světa a že kdyby nebyla postavena „kdesi na severu ostrovní Británie“, vypadala by evropská – a tedy hlavně francouzská – gotika úplně jinak. Zkrátka a dobře, slavný skoropařížský Saint Denis byl v gotické podobě dokončen až o pár desetiletí později.

V každém případě se v Durhamu, jehož založení má podle legendy na svědomí sv. Cuthbert a ztracená kráva (tohoto tura můžeme vidět i dnes na jižní venkovní stěně katedrály), nachází pozoruhodná normanská stavba, která vznikla již někdy na přelomu 11. a 12. století. Charakterizuje ji dvojvěžové průčelí a třetí mohutná věž nad křížením lodí. Katedrála byla ve svých dějinách hlavně relikviářem svatých ostatků, ale např. Cromwall ji používal jako vězení (a mříží cezený vzduch dýchají někteří kousek od města i dnes). Vstup do katedrály je volný (ale dohlíží se, aby každý odevzdal dobrovolný příspěvek) a své libry (tuším, že 7,5) oficiálně vydáváme až při vstupu do katedrálního muzea. Není velké, ale je poměrně sympatické (nejlepší byl stejně vstupní sál, sloužící jako lapidárium, kterému kralovaly úžasné kamenné kříže), obdobně jako klášterní ambit křížové chodby, kam se z něj vychází. Opomenout nelze ani katedrální shop, který – krom různých publikací a suvenýrů, z nichž nejzajímavější byl deštník s rozetovým oknem – nabízí také nádherné klenby, svedené na nosné pilíře, rozdělující obchod na dvojlodí.

Durhamský hrad, který je také na seznamu UNESCO, jsme už kvůli nedostatku času nenavštívili. A z časových důvodů jsme, bohužel, neposeděli ani v podniku s nesmírně sympatickým názvem Tlustý hroch. Cestou zpět do Yorku se pak ještě krátce zastavujeme u zříceniny cisterciáckého kláštera Fountains Abbey. A tuto zastávku hodnotím velmi rozporuplně. Z pohledu programu dne se zde buď nemělo zastavovat vůbec nebo se mělo jednat o zdržení podstatně delší. Jednalo se totiž nejen o pozoruhodnou historickou památku, architekturou připomínající durhamskou katedrálu, ale současně také o půvabné relaxační místo uprostřed něčeho mezi rozlehlou zemědělskou farmou s pastvinami a přírodní rezervací (ono to také označeno jako rezervace nebo národní park bylo, ale správně bychom měli napsat, že jsme se nacházeli v krajinářském Královském parku Studley). Všichni kromě nás zde také různě piknikovali, polehávali a dobíjeli své energetické baterky.

My pouze odevzdali 15 liber u vstupu, obdrželi průvodce celým areálem v češtině, doběhli ke zřícenině kláštera, tu si v rychlosti prohlédli a stejnou cestou se vrátili zpět. Vše ostatní pro nás bylo tabu, včetně kopce nad klášterem, který mj. jistě sloužil k pořizování fotografií takřka leteckých. Byla to škoda, protože tady jsme přišli o příjemné chvíle v místě s magickou atmosférou a druhou návštěvu katedrály v Yorku jsme pak stejně nestihli. Z tohoto úhlu pohledu se „organizátorům akce“ čtvrteční odpoledne prostě nevydařilo.

V každém případě jsou pozůstatky Fountains Abbey okouzlujícím místem i nádhernou památkou. A také jedním ze dvou největších a nejstarších cisterciáckých klášterů na britských ostrovech. Klášter, pojmenovaný po mnohých pramenech na tomto místě, je součástí prestižního seznamu UNESCO a byl funkční v letech 1135 až 1539. Jeho hlavními klenoty – nebo alespoň částmi, které nejrychleji a nejvíce zaujmou – jsou zejména někdejší trojlodní bazilika Panny Marie a tzv. cellarium, tedy dlouhá klenutá síň, která sloužila jako sklad potravin. A na závěr jedna zajímavost: Každý jistě ví, že cisterciáci u svých chrámů nestavěli věže, a proto ta zdejší – navíc opravdu mohutná – dosti zaskočí.

Potom jsme se vrátili do Yorku a užívali si volného programu. Koneckonců to bylo město, kde jsme na tomto zájezdu konečně zažili pravé anglické počasí; tedy pokud se tak dá těch pár desítek minut lehkého deštíku nazvat. Došlo i na to pivo a žádná velká hitparáda to nebyla, přátelé. Spíše mě zaujalo, že pokud někdo dělal v anglických hospodách „bordel“, byly to mladé ženy. Dokonce zde mají nový druh zábavy, kdy si slečny vzájemně prsty míchají nápoje s ledem a vodu z prstů pak po sobě – za velmi hlasitého pištění, kvílení, chrochtání a kvokání – stříkají. Viděl jsem zde tuto atrakci opakovaně a moc jsem nechápal …

Na čtvrteční večerní procházku jsem do ulic Yorku vyrazil velmi nalehko, protože jsem byl z autobusu nějaký rozehřátý. Vlastně jsem měl jen kraťasy, nátělník, malý foťák a pár liber v kapse. Vydal jsem se takto na opačný konec historického jádra města, kde mě mj. čekala povinná zastávka u katedrály, další městská brána, dnes tolik oblíbený špitál pro panenky a medvídky (některá miminka vypadala opravdu hrůzostrašně) a „spousty“ hřbitůvků i volně stojících náhrobků v centru města (a to se běžně nevidí, že ano).

Brzy jsem zjistil, že procházka nebude tak krátká a venkovní teplota tak vysoká, jak jsem původně předpokládal. Prostě mi byla taková kosa, že jsem dokonce zašel do jakéhosi krámku, abych se alespoň na chvíli ohřál při obhlížení a následné koupi italských zákusků. Za chvíli jsem byl ale opět zmrzlý jako … no, řekněme člen výpravy generála Nobileho … a právě v tom momentě jsem objevil uličky s hrázděnými domy (mj. již zmíněné masné krámy), takže bylo jasné, že se ještě zdržím a po návratu na hotel mě už jen jeden obvyklý panáček slivovice na dobrou noc nezachrání. Domy byly krásné, jen občas mi tam silně vadila řvavě bílá plastová okna. Asi jsou u nás památkáři tak nějak zásadovější …