Gruzie 2017 (Anaklia, Mestie, Kazbeki)

Guli Pass - stanování pod Ušbou • Fotografie (1) • Foto: BysTri

Gruzie 2017

Gruzie…. Co se vám vybaví při vyslovení tohoto slova? Musím se přiznat, že před nedávnem jsem o Gruzii věděl asi tolik, že je to stát, který leží na pomezí Evropy / Asie a určitě tam někde musí být Kavkaz. Toto všeobecné povědomí jsme se s Míšou, která toho o Gruzii věděla nesčetněkrát více a už dlouhá léta se tam chtěla podívat, rozhodli alespoň trošku rozšířit. Všechno nám vycházelo, dokonce i výhodné letenky jsme sehnali na přesný termín naší dovolené. Větší zádrhel přišel až týden před odletem, kdy se Míša rozhodla, že se ráno před prací půjde proběhnout. Při seběhu Javorového po sjezdovce špatně našlápla, v kotrmelcích se svalila na zem a výron kotníku byl na světě. Naštěstí k léčbě přistoupila zodpovědně a po týdnu klidového režimu a úpravy našeho trek-plánu jsme se v termínu vydali z Třince přes Prahu a Kyjev do hlavního města Tbilisi.

V hlavním městě jsme měli v plánu přečkat noc, přes booking jsme tedy rezervovali přespání a jelikož byl přílet až po půlnoci, snažili se předem domluvit i odvoz z letiště, na který jsme ale před odletem už nedostali potvrzení. Let měl asi hodinu zpoždění, takže náš východ z letištní haly a rozhlížení se, zda nás tam někdo bude v dešti čekat, byl více než rozpačitý. K našemu překvapení tam ale opravdu stál sympaťák s nápisem „JOHN and MICHAEL“. Prohodili jsme pár slov a už se vezli směr postel v Tbilisi. Venku lilo jako z konve, město bylo liduprázdné a za pár desítek minut jsme už byli v centru města, před dveřmi majitelova guesthousu. Krátká sprcha a pád do postele byli rychlejší, než jsem si troufal představovat, a dle hesla „ráno moudřejší večera“ nic neřešíme a usínáme. Ráno stále pršelo a nikam jsme ten den nespěchali, takže jsme si i přispali, což nám po únavné cestě přišlo docela vhod. Po snídani domácího „živého“ jogurtu, který jsme nemohli odmítnout, jsme se snažili zjistit, jakým způsobem se nejlépe dopravit do 350km vzdálené vesnice Anaklia na pobřeží Černého moře, kde jsme chtěli na 3 dny zrehabilitovat Míšin kotník. Nakonec jsme se rozhodli pro cestu vlakem, na nádraží koupili lístky na noční vlak do Zugdidi a jelikož se dopoledne počasí umoudřilo, zbytek dne jsme strávili prohlídkou města. V plánu bylo taky sehnat plynovou kartuši na vaření, ale po prvních neúspěších jsme na to úspěšně zapomněli .

Musím říct, že den uběhl velice rychle a Míša si taky zapsala „zkoušku odvahy č.1“ v podobě velkého ruského kola nad městem, kde se zbavovala svého strachu z „lidmi vytvořených výšek“. Po večeři jsme se přesunuli na nádraží a nastoupili do nočního lůžkového vlaku. V našem kupé jsme byli sami, takže netrvalo dlouho a už jsme při pohupování a hvízdání vlaku usínali. Překvapivě jsem se docela dobře vyspal, což se mi v dopravních prostředcích né vždy podaří, takže ani pochmurné počasí v ranním Zugdidi nám náladu nezkazilo. Liduprázdné nádraží jen s několika taxikáři, kteří se snažili sehnat ovečky pro cestu do Mestie, kam jsme my zatím nechtěli, mělo zajímavou postsovětskou atmosféru. Probouzejícím se městem jsme se po ránu procházeli a zjišťovali, že neúspěch při shánění kartuše v Tbilisi nás bude provázet i zde, protože místní nejen že nechápali, co že to vlastně chceme, ale vlastně ani nerozuměli ruštině, kterou na ně Míša mluvila (já jí celou dobu tvrdil, že je to na ně moc rychlé ). Takže jsme se na to vykašlali a raději začali přemýšlet, jak se dostaneme do Anaklie, kam nám chybělo ještě asi 40km.

Autobus, který jsme před 30minutami míjeli, když čekal na svůj pravidelný odjezd (ale my netušili, že jede zrovna tam, kam potřebujeme my), nám nakonec odjel těsně před nosem a my mu akorát stihli zamávat. Zjistili jsme, že další jede za 3 hodiny, takže jsme si šli sednout před zavřenou restauraci, pozorovali místní cvrkot a čekali, zda někdo vůbec otevře. Společnost nám dělala smečka psů, která se rozhodla čekat s námi. Jeden z nich si nás před ostatními snažil nárokovat a další psy agresivním vrčením odháněl. Asi místní kápo. Přibližně po hodině čekání restauraci otevřela mladá slečna, bohužel pro nás však se slovy, že objednávky začne přijímat až za 20 minut, takže jsme aspoň vlezli dovnitř do tepla a čekali. Jakmile jsme si po půlhodině objednali, vběhl dovnitř starší pán, s kterým jsme se venku bavili a křičel na nás, že zrovna jede maršrutka do Anaklie, ať honem jdeme za ním. Takže zase rušíme objednávku a běžíme na druhou stranu mostu, kde jako poslední nasedáme a přeplněným minibusem vyrážíme do přímořské vesničky. Ochotnému pánovi, který nám odvoz domluvil, jsme ani nestihli poděkovat.

V Anakli je po ránu ještě větší mrtvo než v Zugdidi, takže prvně trochu váháme, jestli tady vůbec seženeme postel anebo budeme stavět stan. Procházíme uličky a narážíme na pána před zahradou, kterého se ptáme, zda o nějakém ubytování náhodou neví. Ten se hned usmívá a už nás vede a ukazuje nám jeho barák a místnost pro hosty. Domlouváme nocleh, v pokoji s 6-ti postelemi shazujeme krosny a jdeme se projít k moři.

Anaklia je klidné městečko, ale jednou ročně se zde koná měsíční hudební festival elektronické hudby GEMFEST. Shodou okolností začíná za 4 dny, takže ve vesničce vrcholí přípravy a na pláži každý něco staví (jen my se flákáme na u vody ). Díky festivalu a očekávanému příjezdu davů lidí není co řešit a my se rozhodujeme, že zde zůstaneme tři noci a před začátkem festivalového šílenství odjedeme do hor.

Počasí se nám více než umoudří a v následujících dvou dnech se střídavě na pláži připalujeme a hasíme pivem. Celkově to hodnotíme jako fajn tři dny u moře, ale nakonec jsme rádi, že vyrážíme zase dál. Ráno nasedáme na autobus do Zugdidi, kde si domlouváme cestu maršrutkou do horského městečka Mestia, které je centrem oblasti Svanetie. Cesta i s přestávkou na oběd trvá cca 5 hodin jízdy velmi zajímavým podhorským prostředím.

V Mestii na Náměstí jsem kolem 15 hodiny a hned po vystoupení přijímáme nabídku na nocleh od paní, která tam "loví" hosty a ukazuje nám fotky jejího guesthousu. V okolí Mestie máme v plánu několik jednodenních výletů, takže se nám nějaké zázemí bude určitě hodit. Paní majitelka žije společně se svým manželem, oběma je cca 60let a vystupují jako velmi příjemní lidé. Ubytování mají hezké, prostorné a navíc jsme zde sami. U nabídnutého jídla se s nimi domlouváme, že zůstaneme tři dny a jdeme do pokoje vybalit věci. Večer vyrážíme do centra na večeři, kde konečně kupujeme i dlouho sháněnou kartuši a spokojení jak želvy se vracíme zpět k našemu přechodnému bydlišti.

Ráno se budíme do hezkého dne a v plánu máme výlet na Zuruldi range, kde poprvé Míša otestuje, zda né ještě úplně zahojený kotník vydrží větší zátěž. Přecházíme centrum a stoupáme do mírného kopce. Po chvilce v lese však trochu ztrácíme trasu, takže jdeme cestou největšího odporu přímo nahoru, až konečně narazíme na betonovou cestu, která vede až k dolní stanici lanovek ve výšce 1800m. My z cesty ale odbočujeme dříve a jdeme po svých lesní cestičkou až nahoru k chatě. S přibývající výškou se nám otevírají pohledy na majestátní vrchol Ušba, který se tyčí nad Mestií. Krásnou procházku nám trochu kazí oblast komárů, kteří se na nás pěkně vyřádí. Místy se naše končetiny stávají místem úmrtí klidně i 5ks této havěti jednou ranou. Naštestí tato oblast není moc dlouhá a jakmile se dostaneme nad 2000m, komáři rázem mizí. I tak ale hlavně naše lýtka dostávají zabrat, počítám minimálně 12štípancu na každé noze, a to urputné svědění ještě následující dva dny proklínáme, "ty sv..ě musely být snad jedovaté!!" Nahoře u chaty, kde končí lanovka, kterou se všichni „turisté“ dostávájí nahoru, nás čeká neskutečné překvapení.

Na terase si v poklidu popíjí kafe Reinhold Messner. Nevěříme vlastním očím, ale vážně je to tato živoucí legenda horolezectví osobně, takže prosíme o společnou fotku a oba se postupně fotíme. Na terase si dáváme pivo a odpočíváme po výstupu. Slunce krásně hřeje a nedívíme se že si toto místo vybral k odpočinku i pan Messner. Když dopijeme a odpočineme si, vyrážíme dále, nyní už ale pokračujeme hřebenem bez dlouhých stoupání nádhernou přírodou, a na obě strany sledujeme hluboká údolí a vesničky které se v nížinách choulí pod prudkými úbočími. Touto krásnou krajinou dojdeme asi po 3 kilometrech až k vysílačům na nejvyšším bodě tohoto masivu. Zde z batohu vytahujeme vařič, chystáme si na tomto krásném místě oběd a pokojně relaxujeme a užíváme si toho klidu a nádherného výhledu všude kolem nás.

Asi po hodině se vydáváme zpátky k chatě, kde je dost lidí a nás nepřestává udivovat, jak málo lidí se vydává hřebenem dále a že většina lidí se spokojí pouze s místem, kam je vyveze lanovka. Zjišťujeme, že lanovka dolů jezdí zadarmo a nikdo nic nekontroluje, navíc i kotník už dostal dost zabrat, takže přichází na řadu „zkouška odvahy č.2“, kdy nastupujeme na lanovku a Míša tuhne a zatajuje dech .

Výhledy z lanovky jsou impozantní a otevírá se před námi (no spíš jen přede mnou, Míša pravděpodobně přišla strachem i o zrak a ani se nehýbe ) nádherné výhledy na Mestii a okolní horské masivy, jen Ušba se stále schovává v mracích. Ani se nenadějeme (Míša se nadála několikrát, čas je vážně relativní) a vystupujeme v dolní stanici. Volíme zkratku lesem a napojujeme se na stejnou betonovou cestu, kterou jsme stoupali nahoru. Po několika kilometrech nám zastavuje pán s Ladou NIVA a my bez váhání přijímáme jeho nabídku a nastupujeme. Po chvíli zjišťujeme, že váhání bylo na místě. Auto nemá sedadlo spolujezdce, přes podlahu jde vidět vozovka, auto plave ze strany na stranu a pán více kouká na mobil než na cestu, takže nesčetněkrát strhává volant z protisměru. Na(ne)štěstí umí pouze gruzínsky, takže na naše poznatky z jízdy nikterak nereaguje. Až naše závěrečné STOP - na něj reaguje! Necháváme se tedy vyhodit u muzea v Mestiia a jsme rádi, že jsme jízdu bez úhony přežili. Museum nám osobně moc neříkalo, takže jsme ho prošli docela rychle. Potom jsme to ještě vzali přes centrum, nakoupili drobnosti a hurá domů na večeři a odpočívat. Další den ráno domácí odjeli pryč před 7 hodinou. Večer nám jen řekli, že si máme na snídani vzít z lednice, na co budeme mít chuť a až budeme odcházet, ať zamkneme. Jelikož to měl být i náš poslední den u nich, domluvili jsme se i na tom, že dovezou nějaké dobré gruzínské víno a večer trochu posedíme. Takže jsme dle instrukcí prošmejdili lednici, posnídali a vyrazili na další výlet, tentokrát údolím směrem k ledovci Chalaadi.

Jde se asi 10km údolím štěrkovou cestou s velice mírným stoupáním. Jelikož ale v Mestii staví hydroelektrárnu, je cesta velice frekventovaná a jezdí po ní hodně stavebních aut, které vozí vytěžené kameny z koryta řeky, což je docela otravné. Co chvíli nám někdo zastavil, jestli nechceme přibrat, ale my se chtěli projít. Na konci této štěrkové cesty se přechází malý visutý most přes řeku, za kterým se začíná prudčeji stoupat lesem. Příroda mi hodně připomínala tatranské lesy, prostě krása. Šli jsme proti proudy dravé řeky, která padala prudce dolů od ledovce do údolí. Jakmile jsme vyšli z lesa, vynořil se před námi ledovec, ke kterému vedla stezka přes kameny všemožných velikostí, mezi kterými jsme poskakovali a kličkovali.

Jakmile jsme už byli pro nás dostatečně blízko, našli jsme si místo k sezení a odpočinuli si. Představa, že ledovec kdysi formoval celé toto obrovské údolí, byla úžasná a snad ještě dlouho zůstane alespoň v podobě, ve které se nachází nyní. Celé toto místo je dost turisticky navštěvované, protože se plno lidí nechá dovést až na konec cesty a poté procházkou dojdou k ledovci, ale i tak se dá na jednodenní výlet doporučit, protože lidé se v tak velkém údolí snadno rozptýlí. Po půlhodince odpočinku jsme se začali vracet dolů, cestou jsme se zastavili v lese, kde jsme si našli klidné místo a uvařili si oběd a poté pokračovali zpět až k našemu ubytování. Po sprše jsme vyrazili do centra na pozdní oběd, který se díky pivu, vínu a ochutnávkám místních specialit protáhl až do večeře a my si vzpomněli, že musíme domů na to výborné gruzínské víno, na které nás domácí zvali. Když jsme se však kolem 20 hodin vrátili, dveře byly pořád zamčené a naši hostitelé nikde. Ti dorazili asi až za hodinu a vyloženě vypadali, že to víno někde vypili sami.

Během večeře, kterou paní domácí nachystala, jsme se dozvěděli, že byli celý den ve vedlejší vesnici na zabijačce a dovezli také ochutnávku. Takže jsme hodovali na beranovi a k tomu popíjeli domácí slivovici (na víno teda nedošlo) a do postele jsme zalezli až kolem půlnoci, když venku začínala bouřka. Noční bouřka pěkně vyčistila vzduch a ráno bylo zase krásné počasí. Po snídani jsme sbalili všechny věci, rozloučili se a vyrazili do centra města, odkud jsme začínali vystupovat ke kříži nad Mestií. Toto velice prudké stoupání cca 800 výškových metrů na cca 3 kilometrech nám dalo s plnou zátěží na zádech dost zabrat, takže jsme u kříže krosny radostí shodili na zem a svalili se k nim.

Po odpočinku a uvaření oběda jsme vyrazili dále, pokračovalo se už mírnějším stoupáním, ale i tak jsme ještě potřebovali nastoupat dalších 600m. Jelikož bylo dost času a krajina nádherná, zvolili jsme pomalejší tempo a ke Koruldi lakes, kde jsme měli v plánu přenocovat, jsme dorazili až kolem 17 hodiny.

V tu chvíli zde nikdo nebyl, takže jsme si vybrali hezké místo pro stan a poté se šli projít po okolí pokochat se nádherou kolem. Večer jsme si uvařili večeři a teplý čaj a zalezli do spacáků. Kolem nás se ještě prošlo stádo krav, které se na večer stahovaly trošku níže do údolí. Náš stan je zaujal natolik, že si ho muselo celé stádo prohlédnout i z blízka, ale naštěstí po chvíli pokračovaly dále. V noci se pro změnu kolem stanu naháněli dva koně a jejich dupot a řehot nám nedal moc spát, ale kolem půlnoci je uklidnil silný déšť, který i nás spolehlivě uspal.

Ráno bylo po dešti a už zase začínaly hřát sluneční paprsky, které nám během snídaně vysušily stan. Vyrazili jsme tedy dál. Potřebovali jsme sejít trochu zpět a přetraverzovat údolí, abychom mohli opět začít stoupat, tentokrát do sedla Guli pass. Zprvu nejasná cesta byla nakonec docela v pohodě, i když sem tam orientaci komplikovalo velké množství dobytkem vyšlapaných cestiček. Cestou jsme potkali český pár, který šel opačným směrem, takže jsme se dali do řeči a vyměnili si pár dobrých rad. Nadšeně vyprávěli, že spali přímo v sedle, což nás (jelikož jsme nijak nespěchali) docela zaujalo a začali jsme tuto možnost taky zvažovat. Po traverzu začalo prudké stoupání do sedla pod vrcholem Gul, kam jsem kvůli výše zmíněným dobytčím cestičkám dorazili až po menším bloudění J. Mám moc rád ten pocit, když se člověk blíží k hraně sedla, netušíc co krásného si na něj pohled do dalšího údolí přichystá. V sedle jsme shodili krosny a nalehko se vydali na vrchol o 120m výše.

Míša rozumně kvůli kotníku raději nepokoušela štěstí ve strmém kamenitém terénu a zůstala trochu pod vrcholem relaxovat na kameni. Já jsem došel na vrchol, udělal pár fotek a začal se vracet zpátky za Míšou, která si to už ale namířila zpět do sedla ke krosnám (asi se jí po nich stýskalo nebo co, divná úchylka). Mě se naopak bez krosny šlo naprosto skvěle, skoro jako bych se vznášel. Bylo nádherně, tak jsme se domluvili, že taky přespíme přímo v sedle Guli pass 2935m.n.m., kam nám zbýval přibližně kilometr chůze krásným zvlněným hřebenem. Do sedla jsme dorazili kolem 15 hodin, slunce mělo ještě sílu, takže jsme lehli do rozkvetlé trávy a jen tak odpočívali, opalovali se a užívali si pocit naprosté spokojenosti. Na tomto krásném místě to asi ani jinak nejde. Ani nevím, za jak dlouho jsem se vydal na průzkum, s úkolem najít nejrovnější místo na náš stan.

Vybral jsem plošinu nad hranou do údolí, která se mi zdála nejpříhodnější a trochu vyházel nepotřebné kamení a suchý kravský trus. Bylo pozdní odpoledne, takže jsme se pomalu dali do vaření, abychom zahnali hlad a po jídle se chytli stavění stanu. Když jsme měli postaveno a vlezli dovnitř, došlo mi, že jsem asi nepoklidil dostatečně a vyhřátým stanem se linula nepěkná vůně sušených „hoven“. Jakmile však zašlo slunce a vzduch se ochladil (anebo jsme si zvykli), začal smrad postupně slábnout, až jsme jej nakonec přestali vnímat úplně. V podvečer nahoru z údolí vystoupala skupina asi 8 mladých Ukrajinců s učitelem, takže si Míša mohla pořádně pokecat, i když úplně moc nemůžu posoudit, kolik z jejich mluvy byla ruština a kolik ukrajinština.

Nakonec jim udělala hromadné foto a všichni pokračovali ještě někam dál. Při západu slunce jsem měl fotografické hody, Míša si psala deník a já s foťákem poskakoval tam a zpátky kolem dokola. Uznávám, že jsem musel vypadat fakt divně. Po západu se rychle ochladilo a začalo foukat, takže jsme zalezli do spacáku a brzy usnuli. V noci jsem se probudil kvůli větru, a když jsem vykouknul ven, konečně jsem uviděl Ušbu v plné kráse. Tyčila se majestátně nad naším stanem, obloha byla bez mráčků a měsíc krásně svítil.

Ráno jsem nemohl dospat a ještě před východem slunce jsem vzal foťák a šel ven fotit tu krásu všude kolem. Byla to nádhera, ale zároveň taková zima, že jsem byl za hodinu rád, že se můžu ještě na pár chvil vrátit do spacáku a trochu se zahřát. Jakmile slunce začalo zahřívat i náš stan, vykopali jsme se ze spacáků a začali balit. Měli jsme rychle hotovo, posnídali jsme a vydali se na dlouhé klesání do údolí. Klesání nám zpříjemňovaly výhledy na rohatý masiv za námi, ale naopak nám ho znepříjemňovaly chodníčky od dobytka, které nás několikrát zavedly mimo správnou trasu. Klesání bylo dlouhé a s těžkými krosnami náročné na kolena a kotníky, ale Míša bojovala a i přes bolest jsme po necelých 3hodinách došli do míst, kde se dalo před ostrým sluncem konečně schovat pod koruny stromů. Zde jsme shodili krosny, posvačili a doplnili zásoby vody.

Pořád nás ale čekal dlouhý sestup až dolů k vesnicím, kde jsme chtěli najít nějaké bydlení. Po odpočinku jsme se vydali dále, v těchto místech, jsme již potkávali dost turistů, kteří se šli jen polehku kouknout do míst, odkud začíná jít vidět Ušba. Chvílemi jsme jim jejich malé batůžky záviděli a chvílemi jsme zase nechápavě koukali, co si někteří lidé na takový výlet dokážou obléci J. Po chvilce jsme došli k řece, ve které jsme se s radostí zchladili, což pro nás byla velká vzpruha. Nyní kolem řeky nám už cesta ubíhala rychleji a za chviličku jsme byli dole v údolí.

Ubytování jsme nešli hledat do hlavní vesnice Mazeri, ale jelikož jsme měli doporučení od Russo z Mestie, pokračovali jsme dolů údolím do vesničky Ushkhvanari, kde jsme hledali ženu, jejíž jméno nám napsala Russo na kousek papíru. Ačkoliv jsem tomu moc nevěřil, našli jsme ji docela snadno. Stačilo se zeptat pána, který stál u cesty a z něhož se vyklubal vzdálený příbuzný našich budoucích hostitelů. Po vydatném obědě, na který připravili snad vše, co doma našli, nám ukázali náš pokoj, kde můžeme přespat. Pokoj byl velký a relativně čistý, takže jsme byli spokojeni. Naopak nás nemile zarazil „detail“, že nemají k dispozici koupelnu, kde bychom se mohli konečně po několika dnech osprchovat! Po našem konstatování, že sprcha je vlastně to jediné, co doopravdy potřebujeme (protože stan i jídlo máme), jsme však byli ujištěni, že nás večer zavedou k sousedům, kde se budeme moci umýt.

S tímto jsme tedy váhavě souhlasili a trošku konsternováni jsme se vydali na průzkum vesnice (co kdyby se našla nějaká lepší varianta ubytování). Úplně na konci vesnice jsme narazili na malou bambusovou budovu, ze které se vyklubala místní hospůdka, takže jsme si dali orosené točené pivo a rázem byla celá situace pohodovější. V podvečer nás pak paní domácí vážně odvedla k sousedům, kteří bydleli asi 300m od nich. Sprchu měli moc hezkou, nově vykachličkovanou a až na malý tlak vody jsme si nemohli na nic stěžovat (ani na malý tlak jsme si samozřejmě v reálu nestěžovali a byli jsme rádi, že máme čistou a teplou vodu). Na večeři jsme tedy byli připraveni jako znovuzrození.

Překvapilo nás, že domácí nás k večeři volali až kolem 22hodiny, kdy už nás pomalu bralo spaní. Nakonec se u večeře sešla snad celá rodina nebo dokonce vesnice. Těžko říct. Každopádně nás tam bylo hodně a ani nejde popsat všechno, o čem se mluvilo. Témata se měnila častěji, než jsme stíhali odpovídat nebo nějak reagovat. Hlavně se nám ale podařilo s panem domácím (který byl již dost pod vlivem místní pálenky a rusky podle vlastních slov mluvil naposledy před 30 lety) dohodnout, že nám ráno zajistí odvoz do Zugdidi. Moc jsme tomu nevěřili, ale poděkovali jsme a po nočním výletě ke kadibudce, o kterém se ani nechci rozepisovat, jsme konečně ulehli do postele. V noci jsme oba spali jako zabití a ráno se probudili skvěle odpočatí. Jediný problém byl ten, že se nám nechtělo jít znovu na kadibudku, ke které se jde přes stádo krav, ležící ve své vlastní „kadibudce“ a musíte balancovat na prknech, která přemosťují ta nejhorší místa. Samotná kadibudka pak nevypadá o mnoho lépe, ale jelikož jsme vážně „někam“ museli, vydali jsme se do vesnice hledat místo, kudy se dostaneme do lesa. To nešlo zdaleka tak hladce, jak jsme si zprvu představovali, ale jelikož už to vážně jinak nešlo, využili jsme křoví u vedlejší cesty.

Zpátky jsme se vraceli spokojeně a již o mnoho pomalejším tempem. Dohoda, kterou jsme uzavřeli večer, k našemu překvapení stále platila a u snídaně jsme se jen domluvili na ceně za dopravu. Poté jsme i stejnou částku zaplatili za nocleh a už jsme se drkotali na předních sedačkách tranzitu cestou do Zugdidi.

Cesta dolů ubíhala o poznání rychleji, než když jsme jeli opačně a za dvě a půl hodiny nás řidič vyhazoval u nádraží. Zde jsme koupili lístky na noční vlak, který měl plánovaný odjezd ve 22:15 a krosny schovali do místního obchůdku, který sloužil i jako úschovna. Přestože bylo teprve 10hodin dopoledne, bylo už naskutečné teplo. Vydali jsme se do městského parku, kde bylo o něco příjemněji, ale postupem času už začínalo být k nevydržení i ve stínu stromů a já začínal být protivný. Domluvili jsme se, že se nějak dostaneme do nám již známé Anaklie k moři a tam přečkáme tento parný den. Bohužel se nám nedařilo najít žádný autobus a taxikáři chtěli až přehnaně moc peněz, takže jsme nakonec v popelnici vyhrabali karton z jogurtů a s nápisem „ANAKLIA“ zkoušeli stopovat. Zastavil nám mladík, který jel přímo na festival Gemfest a za pár drobných nás přibral s sebou, takže jsme se už kolem poledne mohli s úsměvem na tváři válet u moře. Den u vody uběhl docela rychle a už bylo pomalu třeba myslet na to, jak se vrátíme zpět do Zugdidi.

Autobus měl odjíždět v 19h, ale když jsme dorazili na zastávku, čekalo tam už velké množství lidí, takže jsme se domluvili s jedním lokálem a Iráncem a vzali jsme si společně taxi až na nádraží, což nás na těchto 40km i díky dobré nabídce vyšlo téměř za stejné peníze jako autobus. U nádraží jsme si koupili místní víno a na peróně ho ochutnávali při západu slunce. Cesta uběhla docela rychle, nepříjemné bylo akorát počáteční vedro ve vlaku způsobené tím, že stál celý den na slunci. Tentokrát jsme již sami v kupé nebyli a společnost nám dělali dva místní pánové, ale noc byla docela poklidná. Z nádraží v Tbilisi jsme se přesunuli metrem ke guesthousu, kde jsme po příletu strávili hned první noc a teď jsme se zde snažili domluvit úschovu věcí na několik dní a taky nocleh na noc před odletem. Všechno se povedlo a tak jsme měli dva volné dny, které jsme chtěli strávit ve vesnici Stephantsminda (Kazbeki), kam odjíždí maršrutky z nádraží Didubbe. Didubbe je místo dosti chaotické a najdete zde hodně taxikářů a maršrutek.

Podařilo se nám sehnat odvoz taxíkem ve společnosti dalších 4 lidí (Belgičanka, Ruska, Němec a Švéd). Cena nás vyšla jen o něco málo dráž, než přeplněnou maršrutkou, takže jsme moc dlouho neváhali. Cesta utekla velice rychle, až na zdržení, které nám na první přestávce připravily Němka s Belgičankou. Asi nepochopily, co znamená 10min a když se po 45min konečně dostavily k autu a všichni se na ně sesypali „kde jako jsou, že všichni na ně čekáme“, cítily se ještě uraženě. Potom už řidič zběsilou jízdou ukrajoval jeden kilometr za druhým a kolem 14h jsme vystupovali v centru Kazbegi. Sotva jsme vystoupili, hned nás odchytla stará paní a už jsme se šli dívat na její ubytování. Pokoje vypadaly v pohodě, přítomnost sprchy jsme taky prověřili a navíc paní nabídla solidní cenu, takže nebylo co řešit. Hodili jsme krosny do pokoje a vyrazili a vyrazili do centra, trochu ho obhlédnout a sehnat něco k snědku.

Kazbeki bych nazval Chamonix východu, kde potkáte hodně turistů, kteří se snaží o výstup na vrchol Kazbek, který je dominantou celé této oblasti. Po obědě jsme šli zpět na pokoj a přemýšleli, co zítra. Chtěli jsme vzít stan a vyrazit směr Kazbek někam nad kostel „Gergeti Trinity Church“, ale předpověd nebyla nic moc, takže jsme se domluvili, že rozhodnutí necháme na ráno a docela brzo zalehli. Po probuzení a vykouknutí ven to bohužel nevypadalo moc pozitivně, takže jsme se rozhodli, že zaplatíme ještě jednu noc, stan necháme v pokoji a jen s malými batůžky jsme v lehkém dešti vyrazili k již zmíněnému kostelu.

Z centra se jde prvně mírným stoupáním přes vesničku Gergeti, později scházíme z prašné cesty, která se klikatí až ke kostelu a stoupáme prudkou pěšinkou přímo vzhůru. I bez krosen nám to dává docela zabrat, ale za necelou hodinku už stojíme u kříže pod kostelem. Je to krásné místo s pěkným výhledem dolů na Kazbeki i nahoru na Kazbek. Naštestí tady i díky počasí, které není úplně ideální, ještě není moc turistu, takže obcházíme kostel, koukáme dovnitř na probíhající mši a poté se vydáváme na stoupání směrem ke Kazbeku, abychom se na kostel podívali shora.

Během stoupání se počasí začíná zhoršovat a opětovně začíná pršet a foukat vítr, takže se po chvilce otáčíme a jdeme níže, kde tolik nefoukalo, sedáme na kameny a jíme zásoby, které jsme si dole nakoupili. Přitom se dokonce i umoudřuje počasí a dole u kostela se to pomalu začíná hemžit „turisty“, kteří se sem nechávají vyvést jeapy. Docela dlouho zde sedíme a kocháme se okolím.

Pomalu je čas jít někam dolů na pořádný oběd, takže se zvedáme a klesáme dolů tentokrát údolím potoka, který nás dovede až dolů do vesničky Gergeti. Zde dáváme krátkou pauzu na pivko a pokračujeme až k našemu ubytování. Zbytek odpoledne trávíme touláním se po okolí. Ráno platíme paní domácí, děkujeme za ubytování, balíme krosny a po snídani vyrážíme do centra shánět odvoz do Tbilisi. Máme štěstí, maršrutka zrovna čeká na poslední dva lidi, takže zaplňujeme prázdná místa a vyrážíme. Tentokrát se mi cesta docela vleče, a když po 3 hodinách vystupujeme v Tbilisi, jsem docela rád, že jsme tady. Přesouváme se k našemu domluvenému ubytování, přebíráme uschované věci a jdeme si odpočinout na pokoj. Majitel nám dává lepší pokoj, než jsme měli předtím - sice menší, ale zato krásně nový a dokonce i s klimatizací, což se nám na poslední noc v Gruzii moc hodí (tropy jsou pro tyto dny v Tbilisi totiž slabé slovo). Po odpočinku se vydáváme do centra. Nacházíme Mc Donald‘s a i když v Česku ani nepamatuji, kdy jsme ho naposledy navštívili, tady klimatizované budově neodoláme a dáváme si hamburger s hranolkama, fantu a zmrzlinu. A musím přiznat, že si docela pochutnáváme. Po krátké procházce centrem uznáváme, že nejsme zrovna typy, které by v 40°C rádi trávili čas ve městech, takže jedeme zpět domů, pouštíme klimu a na chvilku odpočíváme v posteli.

Ven vyrážíme po 19h, kdy teplota klesá alespoň už blíže k třicítce a venku se dá pohybovat. Na kartě na metro nám zbyly ještě nějaké peníze, takže je využíváme na lanovku, která stoupá z centra města na přilehlé hradby, odkud pozorujeme západem slunce nasvícené město a poté pěšky scházíme zpět dolů. Na večeři jdeme do restaurace „FLOWER“, která má nádherné místo na skále s výhledem na město.

Dokonce zabíráme stůl na terase hned u zábradlí, takže se při večeři můžeme kochat tímto nádherným výhledem a poslouchat pod nám hrající fontánu. Musím uznat, že krásnější poslední noc v Gruzii si snad ani neumím představit.

Po večeři vyrážíme ještě ke kostelu podívat se na večerní osvětlení, a jelikož už je po 23h míříme domů. V předsíni potkáváme pana domácího, s kterým se domlouváme na ranním odvozu na letiště a jdeme spát. Ráno v 3:30 nás ze spánku vytrhává budík a co nevidět už jedeme autem na letiště. Tady se ještě snažíme před příletovým terminálem někomu darovat naši plynovou kartuši, což není tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Překvapuje nás, že o ni nemá nikdo moc zájem (co my bychom za to dali), ale nakonec si jí bere jeden z taxikářů, který zde čeká na své klienty. My mizíme do odletového terminálu a po bezproblémovém odbavení se v 6:10 místního času loučíme s Gruzií a odlétáme opět přes Kyjev do Prahy. V Praze přistáváme přesně na čas, chytáme airport-express na hlavní nádraží a odtud už domů směr Třinec, čímž zakončujeme tuto velice vydařenou dovolenou a už cestou zpět plánujeme, kam se podíváme příště.