GRUZIE 2017
Osudová potřetí… Již potřetí se vydáváme do země, která nepřímo řídí přímku mého života posledních pár let. Je to láska, která stvořila lásku aby mohla stvořit společnou lásku…
Den 1.
Č.Třebová - Praha - Tbilisi
23.6.2017
Poránu ještě brázdím regionální sítě českých železnic a večer už mám sedět ve vlaku do divokého západogruzínského Zugdidi. Realita dnešního cestování je úžasně šílená. Cesta nezačíná příliš optimisticky, vlaky z Pardubic se vinou poruch ne a ne rozjet,ale nakonec se rozjedou a vše dobře dopadá. Autobus na g-ruzyňské letiště proklouzne Prahou jako zkušená lasička. A stejně by se dalo popsat i naše účinkování přímo na letišti. Vše jde až neskutečně hladce. Připadá mi, že nikde nejsme ani o minutu předčasně ani o minutu pozdě. Let do Tbilisi se pevně drží nastolené linie. K našemu překvapení je nás na palubě velmi málo. Naše předpoklady, že letadlo bude plné dobrodružstvíchtivých batůžkářů se ukázalo jako liché. Na palubě je sotva 30 lidí. Užíváme si leteckou rychlost a po přeletu Černého moře už vyhlížíme svoji Kolchidu. Přistání ve Tbilisi je naprosto precizní a náš průlet letištěm Šoty Rustaveliho také. Směníme první porce gruzínské měny lari a autobusem číslo 37 zamíříme rovnou z letiště na nádraží. Je to slušná vyhlídková jízda přes celé Tbilisi za pražádnou cenu 50 tetri tzn. 5 Kč. Po výstupu z autobusu natáhnu do nosu vůni chačapuri. Tak teď už se můj mozek konečně trochu chytil něčeho hmatatelného a toho nejhmatatelnějšího čeho se v gruzii chytit lze. Vůně chačapuri je vůně Gruzie.
Trochu ambiciózně a překvapivě se Houska rozhodl zarezervovat lístky na vlak do Zugdidi on-line již z Čech, což sice nevypadá tak dramaticky, pokud by se ale nejednalo o postsovětský Kavkaz. Takže body za odvahu za dnešní den jsou uděleny, má je Houska. Vše funguje, nakonec se to jeví až banálně jednoduché, snad jednodušší než u nás. Všechno klape a my můžeme zamířit tentokrát za pivní chutí Gruzie. Míříme na staré dobré místo rockové díry, která psala historii. Rychle oslavíme naše gruzínské znovuzjevení se a pak hurá v povznesené náladě na vlak. Luxus po gruzínsku- klimatizace sice nefunguje jak má, ale jinak je to celkem příjemné svezení, kupé jsou po 4 a nás je 5. Nastalou situaci řeším organizováním losování, které slavnostně prohrávám a jsem vyhoštěn do vedlejšího kupé do dámské společnosti, která z mé prohry jevila pramalé nadšení. Před spaním dáme pivko a těšíme se na to, co nám zítřek přinese.
Den 2.
Tbilisi - Zugdidi - Mestia - Ieli
24.6.2017
Flashback po 5 letech, klasické nádraží sovětského střihu- jsme v Zugdidi. Brána do Svanetie se otvírá. První plán pokoupit nějaké zásoby do hor hned přehodnocujeme a s jedním drožkářem se domlouváme na okamžitý odvoz. Klasicky nasadí cenu a neznalý situace a vyplašený z cizího prostředí poslušně kývá hlavou, což určitě není náš případ. My už v Gruzii něco odkrouceno máme, takže přímým úderem srážíme cenu na polovinu, tedy 100 lari. Nasedáme do vanu, naše prosba ať nám zastaví někde, kde si budeme moci něco málo pokoupit je vyslyšena a pak už nás čeká téměř 140 km stoupání do hor centrálního Kavkazu. Cestou do Mestie, správního centra Svanetie, dvakrát zastavíme. Poprvé u majestátní vodní elektrárny, která se jmenuje stejně jako řeka, na níž je postavena- Inoguri. Je to hlavní zásobárna elektrické energie pro celou Svanetii. Podruhé stavíme u jedné z mnoha občerstvoven, které lemují tuto horskou silnici a Houska to v přívalu euforické nálady vyvolané zřejmě stoupající nadmořskou výškou rozjíždí na plný stůl až se sám diví, kolik pochutin si objednal. Já si prozatím vystačím s monstrózní švýcarkou a vynikající kávou. Pak už nás čeká Mestia, hlavní město centrální Svanetie. Mestia je staré svanské město, kde je ale dosti cítit příval peněz. Nevíme, odkud tečou, ale tečou, takže ve stínu starých svanetských věží a podivně rozviklaných starých domů vyrostlo úplně nové centrální náměstí v alpském stylu. Není to sice úplně průšvih, ale pachuť jisté nepřirozenosti to má velice silnou. Po chvilce váhání pod mapkou Mestie se rozhodujeme, že se necháme k lanovce na Hatsvali hodit autem. Volám našemu drožkaři, zda ještě neopustil Mestii, naštěstí ne, takže se opět nalodíme a vystoupáme 9 km nad město. Za 9 km chce 50 lari, sám přichází se slevou pro „staré známé“ na 40 lari a asi s přihlédnutím na můj vyděšený výraz kývá na mou nabídku na 30. Sice to moc nechápeme, proč to tak je, ale je to tak. Za 140 km cesty platíme 100 lari a za 9km 30 lari. V Gruzii prostě přímá úměra výkonu a ceny neplatí, ale s tímto úkazem jsme se již párkrát setkali, takže nás až tak nevyvedl z míry.
Na Hatsvali se zrovna rozjíždí lanovka, jsme na pravém místě v pravý čas. Z lanovky se nám otevírají první výhledy na majestát jménem Kavkaz. Je krásné počasí, čímž jsou naše dojmy jen umocňovány. Za 5 lari jsme za 5 minut na vrcholku. Vedle konečné stanice lanovky je klasická horská restaurace. Představě vychlazeného pivečka a výhledu na zasněžené vrcholky kavkazské se nedá odolat. Asi půl hodiny posedíme a pak už míříme v našich 5 let starých stopách do vesničky Leli, kde nás tenkrát pohostili, sice skromně ale tak vřele, jak to dokážou jedině Gruzínci (Svanové). Máme v plánu se pokusit o repete po 5 letech. Po asi 7km pochodu shlížíme po opuštění hranic lesa na vesničku hluboko pod námi. Jsme tady… Po chvilce vzpomínání i zaměřujeme dům, kde jsme tenkrát spali. Nikdo není doma, ale život v okolí domů vůbec neodpovídá tomu, že by měl být byť i jen dočasně opuštěn. Asi po 15 minutách odchytáváme chlapíka, který nás hned po ukázání fotografie (protože jméno si nepamatujeme) odvádí na nedalekou stavbu, kde náš pan domácí pracoval. Delegace Ondra, Houska a Jánoš je hned po příchodu na staveniště terčem smrště stakanů vodky. Stavba postupuje se sílící vůni etanolu, všichni jsou na šrot. Pokud tady místo domu vyroste nějaký bizardní pomník čače, nikdo se nebude moct výrazně divit. Náš pan domácí se nám omlouvá, že má doma nepořádek, žena s dětmi odjeli do Tbilisi, tak to tady hospodář vede trošku po svém. Protože naše cestovatelská míra skromnosti a tolerance na nejvyšším stupni, vůbec nám to nevadí, spíše naopak, dáváme body navíc za autenticitu situace. Na začátek pana domácího zavalujeme dárečky pro děti. Hodně se mu líbila i fotografie z naší poslední návštěny, kterou jsme mu vkusně vložili do rámečku. Omluvil se, že nemá doma nic moc navaříno, to byla pro nás trochu výzva. Vytrhli jsme ho z pracovního procesu, takže teď mu navaříme. Říct, že z toho byl trochu v rozpacích, by bylo slabé slovo. Poslali jsme ho zpět na stavbu a rozjeli jsme malý kulinářský festival z toho co naše krosny dají. Pro začátek jsme dostali hrst čerstvých bylinek, uvařili jsme výbornou polévku, pokrájeli 4 druhy salámu, pan domácí přidal domácí sýr a rajská jablíčka, brambory a hlavně vynikající domácí chléb a v neposlední řadě samozřejmě domácí čaču. Vesele a s chutí jsme si pomlaskávali nad touto česko-svanskou hostinou, která byla neustále prokládána košatými přípitky, široké duše svanské. Naštěstí naše zítřejší plány nenarušila nějaká nezřízená alkoholová smršť, čehož se zde není vůbec těžké nadát. Rozešli jsme se nakonec v poklidu a v příjemném rozpoložení. Ondra s Mílou a Houskou si šli ještě fakultativně prohlédnou kostelíček dole v údolí a já s Jánošem jsme z dřevěného balkónu stodoly s kávičkou v ruce sledovali zápas místní omladiny ve fotbale. Tímto dnem se nesla ona pověstná zelená vlny, která každému potulnému cestovateli přihrává do cesty jen samé úspěchy a pozitivní náhody. Usínat v příjemnějším rozpoložení snad ani nešlo. Spokojeni a šťastni uléháme v očekávání dnů budoucích.
Den 3.
Ieli - Ipari -Tetnuldi camp.
25.6.2017
Předsevzetí včerejšího večera a to odchod kolem osmé ranní se nám „překvapivě“ nedaří naplnit, co se nám v 8 ráno povedlo, to je alespoň vstát, což v našem podání znamená odchod tak v 9.30 a to je ještě uspíšen uvědoměním si, že je neděle a v těchto krajích si v neděli poránu možná někdo chce zajít třeba do kostela. Po urychleném sbalení se srdečně loučíme s příslibem další návštěvy na 5 let. I když nám nabídl spaní ze staré známosti zdarma, nedalo nám to a pár lari jsme mu dali.
Pak už nahazujeme na ramena naše 20ti kilové miláčky a jdeme hltat kilometry. Asi 1 km se vracíme po cestě, po které jsme včera přišli a dále směřujeme k vesničce Ipari. Asi po 4 km stoupání a klesání po svazích už na nás vykukuje první iparská chalupa. Hned potom se ptáme jestli je v obci magazín, děduška řekl, že ne, pak se ho ptáme, jestli je zde možno koupit pivo a chléb a nakonec ano- ukazuje jakýmsi směrem. Dalšího pocestného se ptáme, ten nám říká opět něco jiného, což je zde poměrně běžný jev. Zeptáme se 3 lidí na stejné ulici a dostaneme 3 různé odpovědi. Na chléb se ptáme nakonec ženušek postávajících u maršrutky a ty hned zareagují a donášejí 3 pecny domácího chleba. Pokračujeme dále po prašné silnici okolo nádherného kostelíku, který stojí na vršku nad vsí a je celý obrostlý krásnými žlutými květy. Prašná cesta nás teď bude provázet až do konce dnešního treku. Cestou nahoru směrem k lyžařskému středisku Tetmuldi potkáváme několik aut, které v nás živí naději, na to, že si nahoře dáme točené ludi (gruzínsky pivo), přeci všichni nejezdí na kopec jen obdivovat kavkazské vršky, ale bohužel to bylo asi tak. Tetmuldi je nejen jeden z nejvyšších vrcholků Kavkazu, ale i jedno z největších lyžařských středisek Gruzie. Bylo zde několik budov, kde bychom se mohli občerstvit, ale bohužel všechno zavreno, tak si svůj suchý sen o ludi necháme zdát dál.
Už máme nastoupanou pěknou porci kilometrů tak už se pomalu porozhlížíme po nějakém pěkném místečku pro bivak, potřebné výškové metry máme už dávno nastoupány.
Vysílám se jako předsunutá jednotka prozkoumat jedno malebné údolí, které přímo vybízí ke stanování. Nakonec to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Buď je terén příliš příkrý, nebo je rovný, ale podmáčený. Nakonec nacházíme pěkné místo, které evidentně někdo už ke stanování využíval. Svolávám grupu a pomalu se zabydlujeme v poklidném tempu, kyž najednou se to stalo, na slunečné obloze se stáhly mraky, ze širokého okolí se slétlo hejno zlověstných havranů a v Ondřejově obličeji se odrazila temná událost. Ten jen ztěžka z vyschlých úst vypustil všeříkající „hnědý kód“, nu což, mraky odtáhly, vrány odlétly a život horalů jde po potřebném hygienickém zákroku dál.
Roztopíme plynové vařiče a uvaříme něco dobrého k snědku, pak už vzdáváme boj s únavou, která nás nekompromisně nahání do spacáků.
Den 4.
Tetnuldi camp.
26.6.2017
Asi jako kompenzaci za několik slabších zim, kdy jsme si sněhu moc neužili, teď na prahu července vzhůru na kopečky na koulovačky. Vstáváme překvapivě ve smluvenou dobu, já a Houska jsme nasnídaní a sbalení za naši klasickou ¾ hodinku. Druhá část výpravy již tradičně potřebuje svou půlhodinku navíc. Plni optimismu se suchem v botách vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Nejdříve prudce nastoupáme metry po momentálně hliněných sjezdovkách místního zimního střediska, takže o nudný a prašný výstup je postaráno. Kdyby nám nedělal stálou společnost naprosto jedinečný výhled na kavkazské vrcholky, dalo by se říct něco jako „nuda v Brně“. Nuda začíná trochu řídnout s přibývajícím sněhem. Nejdříve malé plotničky zakrývající sotva půlku cesty až po totální sněhovou hradbu. Sníh je na svých okrajích v této době samozřejmě měkký, čili je nasnadě, že je velice snadné se do něj zabořit. V místě, kde už je sněhová hradba definitivní, jde Ondra jako předsunutá jednotka prozkoumat situaci, po jeho resume, že k našemu dnešnímu cíli by se bylo možno traverzovat přes sněhová pole na úpatí menších vrcholků přilehlých k Tetmuldi se rozhoduji, že zkusím jižní cestu, kde je sněhu výrazně méně i když fyzicky to bude asi o něco náročnější. Kluci vyrážejí na severní travers a já s Mílou na jižní, začátek sestupu v prudkém pohyblivém suťovišti byl jen předzvěstí dnešní horalské šichty. Po suťovišti přichází relativní odpočinek v podobě horské louky. I když byla dosti prudká, pozdně jarní rozpuk všemožné květeny nám vléval optimismu do žil. Pak přišel hlavní škrt přes rozpočet. Z vrcholů působící jako malá sněhová převěj se ukázala jako neprostupná sněhová hradba a musíme cca o dalších 150 výškových metrů dolů. Tímžto pádem následně i nahoru. Pak nás pro pestrost našeho přechodu čekají 3 potůčky a překonávání jejich asi 300 různých ramen. Ten poslední nám dal nejvíce práce, resp. nalezení místa, kde by se dal přejít.
Pak další novinka, prudké stoupání na závěr zpestřené tím, že hliněné vršky byly totálně rozorané od místního metrostavu, zřejmě miliony hlodavčích dělníků zvláštním způsobem hloubili své trasy, přičemž tubusy jejich cest byly hloubeny nikoliv v podzemí, jak bývá u evropského hlodavstva zvyklostí, ale nad zemí, takže krok co krok narušoval systém hlodavčího kavkazského metra a botky se hroutili do rozbředlé hlíny. Na závěr všeho masakru asi 70ti metrová hliněná stěna kde to bylo na lezení téměř po čtyřech takže jsem jí lezl asi půl hodiny systémem 5 kroků a pauza. Kluky už jsme viděl na smluveném místě asi před třičtvrtěhodinou. Když už mi k závěrečnému stanovišti chybělo asi 40 metrů, dorazily mě neustálé ponory do rozbředlého sněhu nezřídka až po pás. Toto nikam nevedoucí pachtění jsme asi po deseti metrech vzdali. Jako živá voda na moje skomírající odhodlání zapůsobil Ondrův nápad dnes zabivakovat na jiné plošině, kterou jsem zespodu nemohl vidět, a která byla o mnoho dostupnější, než ty, které jsme si původně vyhlédli. Takže závěrečný asi 100m traverz poměrně pevným sněhovým polem a jsme v cíli, totálně vyčerpáni, ale stačí se porozhlédnout okolo a adrenalin cavcazus, ta jediná zde přijatelná a naštěstí dnes plně k dostání, droga hor. V zádech zítřejší cíl Tetmuldi a 360 stupňů okolo spektakulární výhled z tohoto balkónu cca 80 m2 , který byl po vyvěšení české vlajky pro dnešek oficiálně náš.
Pod dohledem zdejší královny Užby stavíme stany na poměrně problematickém povrchu, ale po vyloupnutí pár kaménečků a na nafouknuté karimatce se na tom půjde určitě vyspat. Housku ani šutříčky pod naším stanem nedonutí fouknout do karimatky, takže mu celou noc dělá společnost jedna fešná žulička láskyplně se bořící do jeho zad.
Po večeři nebývá nic jiného než se pořádně obléci v očekávání tuhé zimy a příjemným znavením ulehnout a spát.
Den 5.
Tetnildi camp. - Adishi - camp.
27.6.2017
Náš den resp. den části výpravy začíná už v 1 ráno, Jánoš s Ondrou se navlékají do horolezecké výstroje a vyrážejí se pokusit o výstup na Tetmuldi, nebo alespoň o část jeho výstupu. Prvotním překvapením tohoto dne je teplo. Sice jsme se oblékli do spacáků o malinko více než při našem včerejším bivaku, ale i tak jsem překvapen a nejen já, jaké bylo v takové výšce teplo a věru, že daleko větší než včera o tisíc metrů níž. Bohužel klukům to udělalo trochu čáru přes rozpočet. Počítali se zmrzlým sněhem, který je o hodně přátelštější k zakopávání maček při výstupu. Navíc po zjištění, že za prvním hřebenem a před strungou, kterou se chtěli pokusit o nástup je poměrně náročná kotlina. Načež se rozhodli, že si dají přístupnější vrcholek sousedící s Tetmuldi na východní straně. Okolo osmé hodiny, kdy vstáváme, už slyšíme, že se kluci vracejí, začínáme velmi pomalu a v klidu balit. Je krásné počasí, po chvíli si všimnu, že v Ondrových stopách z rána jde skupina čtyř alpinistů a míří přesně tam, kam brzo ráno mířili kluci, nadlouho se sice ztratí v oné komplikované kotlince, ale nakonec se zjevují ve výstupovém kuloáru. Už je ani tak pečlivě nesledujeme, když někdo pronese, hele oni jsou tam jen tři, vidíme dole něco jako tělo a dva vracející se horolezce. Jsme z nastalé situace trochu rozpačití a asi 20 minut rozjímáme co dělat. Jak my vidíme je, tak oni vidí nás a o pomoc se nijak aktivně nehlásí. Stáhli ze sněhového výstupiště k levé straně skály, kde už nebyli vidět. Nakonec vše dobře dopadá a všichni se znovu objevují na sněhovém bílém plátně biografu Kavkaz. A nakonec vše dobře dopadlo a my se můžeme vydat na dnešní sestup do dolin. Nejdříve nás čeká to, čím jsme včera skončili- dlouhé sněhové pole. Povětšinou se po něm jde docela dobře, k mírnému propadnutí dojde cca při každém desátém kroku, což je zhruba o devět propadů lepší průměr než včera. Sranda končí při přecházení potoka po sněhovém mostě. Nikdo neví jak je hluboký, široký a kolik je nad potokem sněhu, ale nakonec to po menších komplikacích dáváme a pro dnešek se sněhu až na malé plotničky zbavujeme. Pak už nás čeká útočný sestup na Adishi, malou svanskou vesničku zhruba 900 výškových metrů pod námi. Vzhledem k tomu, že vzdušnou čarou je vzdálená asi 2,5 km se jedná o brutální sestup. I když prostředí je čímdál tím více přátelštější, je to tvrdé dupání do podpatků a nápor na celé tělo, kdy vás dvacetikilová krosna zatlouká do země jako hřebík. Optimistické je, že se prostředí sestupu stává s naklesanými metry přátelštější. Po sněhu, suťovištích a potocích se ukazují louky zarostlé čím dál pestřejší květenou, mezi kterou mi přijdou naprosto jedinečné jakési černofialové tulipány. A je to tady, v jeden moment za horizontem vykouknou typické svanské věže Adishi. Houska okamžitě nasazuje svůj pověstný Ludi (pivní) marš a neskutečnou rychlostí mašíruje z prudkého kopce s vidinou oroseného půllitru nějakého dobrého pívečka. Druhý v uctivé vzdálenosti přicházím já a již z vršku vidím, že to co drži v ruce není pivo, nakonec po shledání nepohrdnu ani přípitkem v podobě domácího vína. Adishi to je Svanetie až na kost. Totální skanzen, klasiku v podobě svanských věží doplňuje sestavička bizardních domů. Hlavním stavebním materiálem je tu břidlice. Domy působí jako by na kluzkých ploškách břidličných kamenů tančili a někdy je to opravdu divoký tanec. Ve vsi je asi 15 domů, počítám, že asi v deseti jsou guesthousy, 3 jsou obydlené místními a pár dalších tančilo tak divoký břidlicový tanec, že nevydržely a padly. Byly zde 2 obchody, obchod tady znamená, to že máte doma za dveřmi basu piv a pár lahví coca-coly. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom v tomto svanoskanzenu dnes spočinuli. Nakonec jsme se rozhodli, že postoupíme o pár kilometrů dál ledovcovým údolím, blíže k nástupu na zítřejší přechod sedla. Koupili jsme velkou butilku ludi a vystoupali jsme z vesničky na krátký pochod malebným údolím. Ze dvou stran jsme sevřeni prudkým svahem, dole teče divoká Inguri a v zádech máme naprosto jedinečný výhled na typickou siluetu svanské vesničky a v dáli opět Užba, všudypřítomná královna Kavkazu. Říká se, že 300 dní v roce ji není možné vidět v plné kráse, my se tady pohybujeme třetí den a vždy se nám ukazuje po většinu dne ve své jedinečné monumentalitě. Asi po třech kilometrech nacházíme krásnou plošinku, která přímo vybízí k tomu rozbalit tady naše luxusní šapitó. Sice tady je trošku nas… od kraviček ale takové místo nelze odmítnout. Horská bystřina nám zurčí za zády, ideální podmínky k propláchnutí půlek v proudu. Na chvíli jsme pohlceni stádem krav, takže se oháníme co se dá abychom zabránili totálnímu zahovnění našeho kempiště. Jako zdatný honák se jeví Jánoš, který lopatkou nahání po údolí statné býky. Po tomto rodeu už nám nezbývá více sil než na to nasoukat se do našich spacáků.
DEN 6.
camp. - Iprali
28.6 2017
Další teplá noc pod Kavkazem a to jsme ani Hory nekrotili… Ranní proprietky si projedeme už v zažitém rytmu… vydrolení ospalek-kašička-zubná kefka-sbalit cirk a počkat třičtvrtě hodiny na druhostan až si dobalí a vyrážíme. Náš dnešní cíl je zatím víceméně neurčen.
Zatím byl Kavkaz tak nějak náš, setkání s jinými trekaři by se dala spočítat na prstech jedné ruky, ale dnes jsme pohlceni proudem desítek turistů…cca 90% z nich šlo na lehko, batohy jim nesli šerpové nebo se vezli na hřbetech mul. Někteří hřbety koní a mul nepoužívali k převozu zavazadel a přímo k převozu svému.
Postup poklidnou cestou v jeden moment nekompromisně zahrazuje rozvodněná Inguri. Průzkum blízkého okolí ukázal, že bohužel není vhodnějšího místa k brodění než to, ke kterému nás přivedla stezka. Měli jsme dvě možnosti jak divoký tok překonat, buď kyvadlovou koňskou dopravu za pěkný balík lari , nebo smočit podkolenky a risknout to… Ondra zkušeným okem okouknul proudy-vody uvázal si lano a za zlověstných pohledů pracovníků firmy Lichvahorse pendl s.r.o. “vytáhl cestu“ poté Míla za Ondrovi asistence a nakonec celá expediční skupina překonává tuto dravou řeku. Nakonec to nebylo až tak náročné, opravdu náročné a extrémně nebezpečné byly cca dva metry, silně nepříjemná byla hlavně teplota vody, když jsem asi po třičtvrtě minutě přešel řeku měl jsem nohy jako dvě ledové tyče. Nepříjemný pocit po pár minutách odezní, takže se vlastně o takovou nepříjemnost nejedná. Všichni jsme úspěšně řeku překonali, v klidu si převlékáme ponožky a hodnotíme náš počin, když si všimneme, že na druhém břehu jsou dvě smutně postávající osoby stačí si navzájem prohodit mrknutí a jde se na to… pomůžeme jim. Přehazujeme lano přes řeku, nejprve žena, těžkou situaci zvládá celkem statečně, pak vystrašený mužíček s výrazem vedoucího pionýrského tábora Dachau… nejsme ani překvapeni, když se z naší dvojky vyklubou Němci.
Pak už se vydáváme na původní zlatý hřeb dnešního treku výstup do sedla… nakonec jsme titul zlatého hřebu jednohlasně předali brodu přes Inguri, i když výstup do sedla byl opravdu náročný a dal by se charakterizovat přiléhavým trojslovím krev, pot a slzy. Jako protilátka ve chvílích absolutního vyčerpáni působí prosté zvednutí hlavy v jakýkoliv okamžik, pohled na Kavkaz prostě léčí a vlévá nových sil do žil. Samotný výstup začíná nedaleko brodu kopií malajské džungle další atrakcí jsou desítky malých potůčků které se stékají v jedno hlavní řečiště kterým je stezka našeho výstupu. Asi v polovině cesty se rozdělujeme, s Houskou nám to docela šlape, trochu odlehčím Ondrovi krosnu a valíme nahoru. Na výškoměru mám 2699 m.n.m. jsme na vrcholku, dnes se už výše nedostaneme. To nejhorší máme za sebou, situaci nám, ale začíná komplikovat počasí -začíná pršet. No nic se nedá dělat prvotní ochraně před deštěm a to pláštěnka právě vstupuje na scénu. Čeká nás ne moc příjemné sestupování, trochu doufáme, že si v následující vesničce dáme pivko což po hodinovém pochodu v dešti se objekt našeho doufání mění z pivka na teplý čaj, ale bohužel vesnička…………. je neobydlená, alespoň využíváme kulis svanské vesničky a žvýkneme trochu sušeného masa. Daří se nám pomocí vysílačky navázat spojení s naší stíhací skupinou. Už toho máme sice plné zuby, ale domlouváme se, že se pokusíme dojít až do další vesnice. Čekají nás ještě asi 4 km vlnění v silničním zářezu v prudkém horském svahu. Za plošinkou se dvěma křížky už vykukuje střecha prvního domu vesničky Iprali. Jsme na pokraji sil a možnost, že si tady nedáme vychlazené pivo naše vědomí odmítá akceptovat. O něčem jako je cena vůbec nepřemýšlíme, jsme schopni akceptovat téměř cokoliv. Prvotní úkol je omrknout ubytování, po dnešku si postel opravdu zasloužíme. Ve vsi je asi deset baráků z nichž 4 fungují jako guesthousy v prvním se na nikoho nedoboucháme tak zkouším druhý. Houska je vyslán omrknout situaci do hotelu, který je už od pohledu za hranicí toho co vyhledáváme, ale alespoň zjištění, že ludi mají není vůbec k zahození. Já narážím na plechovou ceduli s nápisem “Jako guesthouse“ tak to zkouším a doufám, že to nebude jen “jako“. Domluva s třemi děvuškami třech generací je dosti složitá, ale nakonec po trojitém ujištění, že potřebuji postel pro pět lidí a pokud možno se snídaní a večeří a cena bude 40 lari za osobu. Budova, v které byl guesthouse byla další tradiční ukázka svanské „tančící“ architektury. Pokojík v rustikálním stylu, tady slovo rustikální nabývá opravdu ruského významu, vypadal jako v Rusku někdy na konci devatenáctého století. Hodíme krosny na pokoj a letíme na ludi. Na louce před barákem potkáváme dva Němce, které jsme přetahovali přes řeku. Chlapík se mně ptá kolik tu stojí spaní, když mu řeknu že 40 lari i s polopenzí poskakuje jako papírový čertík a tleská jako děda Skrblík u bazénu stodolarovek… úplně se stydím, že pocházíme ze stejného živočišného řádu, když k nám přichází i v hotelu a hned se ptá kolik stojí pivo je to jasné…. slizák, škrt, vopruz ten nejhorší element z němectví se zhmotnil podruhé v historii Adolf a teď Rudy… Slizák Rudy… Pocit, kdy člověk někomu pomůže a pak toho lituje se dostavil a to velmi silně. Sám by se přes řeku nikdy nedostal a druhý břeh řeky by zůstal neposkvrněn stop jednoho exemplárního blba.
Asi po 45ti minutách přichází druhá expediční skupina koupíme dva ludáče a jdeme jim naproti. Zpráva o přátelské ceně za ubytování i stravu je potěšila. Všichni už se těší na večeři je echt horská…. základem je domácí chleba, opékané brambory všudypřítomný koriandr, zelenina a chačapuri. Prostě zhmotnění chutě Gruzie a my jí teď máme na jazyku. Společnost nám přijde udělat Slizák Rudy přichází na kontrolu kvantity naší krmi, aby jeho krkavý žaludek náhodou nebyl ochuzen o snítku koriandru. Večer zakončíme pohodovým posezením s dobrým pivkem… nakonec to nejde ani tady bez Slizáka Rudyho.
Den 7.
Iprali -Uzguli
29.6.2017
Poránu už se těšíme na snídani. Slizkej Rudi nám opět vleze až do talíře, aby si přepočítal, kolik krajíců chleba máme. Nakonec sedí slizkej Rudi s náma u snídaně, ten den nezačal úplně šťastně. Kluci dnes ohlašují slow day, takže i s balením nebudou pospíchat. Příležitost skočit si na kávičku a vtisknout nějakou tu bukvu do deníku. Jdeme s Houskou na takovou malou předoslavičku jeho svátku, kávička turecká, neskutečně dobrá. Po návratu z kávičky ještě chvilku klábosíme na dvorku s dvojicí Čechů, kteří také propadli kouzlu Gruzie. Pak už se dáváme pomalu do pochodu. Ondra si vesele povyskočí pro zapomenutý cepín a pak už může náš asi 10 km pochod do Užguli začít. Po prvotním sestupu do doliny přicházíme na prašnou silnici, asi po 2 km si říkáme, že by nebylo marné stopnout si auto a poslat jednu či dvě osůbky a hlavně krosny presto do Užguli. Sotva jsme ten nápad vyřkli, zastavilo auto, krátká domluva a kufr je plný bagáží a na předním sedadle sedí Míla, která o našem plánu neměla ani tušení. A Houska zase jede jako motorová myš takže o krosnu bude „okraden“ během jízdy. Mašírujeme celkem v slušném tempu. Máme v plánu silnici záhy opustit a obejít ji horem po turistické stezce. Bohužel se nám nedaří najít odbočku, takže mašírujeme po cestě okolo řeky celou dobu. Vůbec by to nemusel být nezajímavý pochod, ale v divokých soutěskách, v sousedství rozvodněné řeky je překvapivě silný provoz zvedající prašné mraky což není zrovna naší oblíbenou kratochvílí. Docela jsem zvědav jaké, že to atrakce v Užguli jsou cílem nekončící kolony aut. Sevřená soutěska se pomalu rozevírá. Po serpentinách vystoupáme do širokého otevřeného údolí. Užguli už pomalu vykukuje za obzorem. Společnost nám při posledních krocích dělá mírný deštík. Opět klasika, Užguli o sobě dává vědět vykukujícími svanskými věžemi. Na můstku přes řeku se srážíme s Mílou, která nám dělá radost malým pivním welcome drinkem. Míla už je v místě zběhlá, tak nás odvádí do našeho bydlení. Dlužno dodat, že při rychlé akci s naložením Míly a batohů do auta jsme si hned domluvili i ubytování. Řidič našeho auta byl shodou okolností synem majitelky jednoho z mnoha užgulských guesthousů. Nabídku na ubytování vznesl on, přišla nám férová, tak jsme kývli.
Ubytování bylo tzv. svanský standart, dohodli jsme se, že si necháme udělat večeři, což byla velká výhra. Jestli jsme se včera dobře najedli, tak dnes nás čeká přímo svanetský kulinářský festival, ale před večeří nejde jinak, než spláchnout prašnou cestu dobrým ludi. V Užguli je sice trochu dráž nad gruzínské poměry, ale třeba v porovnání s českými horami jsme tady pořád v těžké pohodě. Svanský kulinářský festival nás dostal všechny do kolen, nebo lépe řečeno do postelí.
DEN 8.
30.června 2017
Uzguli
„ŠCHARA ŠERPING“
Celkem poklidné vstávání, ale atmosféra houstne… Ondra s Jánošem dnes zahájí pokus o výstup na Šcharu, třetí nejvyšší vrcholek Kavkazu, hraniční horu s Ruskou federací a nejvyšší horu Gruzie. Včera jsme se s Houskou dohodli, že této fakultativní expedici přeci jen přispějeme svou trochou do mlýna. Šchara je 5193 m.n m. vysoké monstrum, na jehož zdolání je potřeba tří základních předpokladů a to výbavy (výstroje), zkušeností a fyzičky. Výbava, hlavně v mém případě, je naprosto tristní, zkušenosti s takto exponovaným kopečkem také spíše symbolické a tak nabídneme expedici jediný faktor, který kupodivu dobře funguje a to fyzičku…. Budeme dnes za šerpy.
Ráno nás nic nehoní, kluci si v poklidu kompletují výstroj a výzbroj a pomalu vyrážíme. Bahnitými uličkami vystupujeme nad Užguli a už se ocitáme pod přísným stínem Šchary. Ve sněti potůčku vyhledáváme vhodné nástupové místo. V jeden moment potkáváme zoufale poskakujícího turistu, ztratil sluneční brýle, vypadá to sice jako banalita, ale prakticky to znamená vystavenou stopku na případný výstup na ledovec… asi po 150ti metrech brýle nacházím a předávám je jeho lotyšské přítelkyni. Ondra už nedočkavě lační po výstupu, rozhodl se ignorovat pozvolně stoupající cestu, která měla nástup zhruba za jeden kilometr, bezhlavě, po Ondrovsou, to napálil rovnou nahoru do prudkého kopce. Na trávě s ještě neoschlou ranní rosou to byl pěknej mazec, občas to pěkně uklouzlo, ale hlavně to byla hustá makačka, brutální ejakulace kilojoulů a minerálů ven z těla všemi póry…. Ondrášek si opět našel svou “zkratku“. Po výstupu na cestu už nemám ani zbla sil, všechno co jsem mohl expedici nabídnout se právě teď vsáklo do kopce… Nakonec se ještě hecneme a promáčeným svahem vytáhneme expediční výstroj na nástupní hřebínek k útoku na Šcharu. Máme za krátkou dobu nastoupáno téměř 500 výškových metrů, naše šichta tímto skončila, podání rukou a směry našich pochodů se v jeden moment změní. Pro zpestření sestupu nám začíná pršet, čímž se prudký, travnatý svah stává ještě nevhodnější k sestupu, zavrhujeme hned sestup nástupní trasou a jdeme pokorně po cestě až do údolí. Stejně jako výstup tak ani sestup není zrovna procházkou rozkvetlou loukou. 80% cesty je totálně promáčeno a 90% je navíc porostlo vysokou mokrou trávou. Po deseti minutách sestupu mám totálně promočené boty. Již z výšky jde vidět, že se údolím vine krásná cesta, tak tentokrát oželíme hopskání přes potůčky a půjdeme hezky rovnou údolím. Komplikace přichází asi kilometr před Užguli , údolím tečou dva větší toky a právě v onen „kilometr jedna“ se oba potkávají , již nějakou dobu je nám jasno, že budeme muset ten pravý, menší, někde přebrodit, ale vhodné místo né a né najít, do vody je to vyloučené, dravý ledový tok to nedovoluje, občas se tok říčky smrskne na vzdálenost snad vzývající k přeskoku, ale promočené břehy zabraňují odrazu, nakonec se při hledání vhodného místa dostáváme až k soutoku, tady už není cesty zpět. Mokré boty mi usnadňují rozhodnutí, rychle bez většího přemýšlení omrknu tok, zapřu se o hůl a vkročím do dravé, ledové vody, nakonec je za deset sekund vše vyřešeno a jsem na druhé straně. Houska situaci také bravurně zvládne a fakt že za 30 minut budeme na baráku nám přidává na dobré náladě. Na to, že se jednalo o docela krátký pochod (cca 8 km) přicházíme docela vyčerpáni. Po příchodu si dáme sušit věci, krátký brífink s Mílou a jdeme do ludi-baru na jedno a Kupdari (jakási dvouplášťová pizza plněná masem) Pak se odvalíme do postelí a až do večeře se neděje nic zaznamenání vhodného. Večeře se nese ve Svanském stylu klasicky, čerstvě a zdravě. Pak už jen podvečerní rozjímání a veget...
Pár vět k Užguli. Jedná se jakýsi shluk čtyř vesniček na jejichž okrajích a bohužel už i vně vznikají budovy turistického servisu které docela hyzdí celkový svanský stavební styl. Jinak je Užguli (nejvýše trvale obydlené sídlo Svanetie) cílem povětšinou jednodenních výletů turistů. Ale upřímně řečeno, jsem nepochopi,l proč je Užguli až snad na tu výšku tak vyhledávané místo, ničím nevybočuje z jednotvárného svanského stavebního stylu. Všechna sídla Svanetie jsou v zásadě stejná, ale nutno dodat, že krásně stejná…. Jedinou věcí která má na Užguli punc jedinečnosti, je z malou výjimkou celkem zajímavých domácích musejí spektakulární vyhlídka na Šcharu.
Nejlepší zprávou dne je sms od kluků, že mají dobré místo na noční bivak pod Šcharou. Poslední znepokojující faktor dne byl touto zprávou odstraněn a teď už nám nebrání nic v tom podlehnout sladké únavě…
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Autentický deník Ondrův z pokusu o výstup na Šcharu
Horská etapa. Výstup na západní vrchol Hory Šchary.
Pátek 30.06.2017
Noc na pátek byla dlouhá. Špatně jsem spal. Bál jsem se. Přece jenom je to vysoká a nebezpečná hora. Její stěny prý neustále něco posílají dolů.
Ráno vstáváme pozdě v 8.00 hod. Snídaně lehká formou ovesné kaše, příšerné. Loučíme se s mamčou obětím a vyrážíme v půl desáté ve čtyřech. Kousek za vesnicí posílám Jánoše zpět pro vysílačku, přece jí nebudu mít jen já. Martin den před tím tak trochu nadhodil, že by s Pavlem mě a Jánošovi, coby vrcholové dvojce, pomohl vynést batohy kam to jen půjde. Slovo dalo slovo a nápad se za drobnou úplatu formou zaplacené večeře ujal. Naše těžké batohy nám kluci nesou, zatím co my šetříme síly. Šetřil jsem síly tak dokonale, že jsem kluky zavedl mimo cestu přímo svahem vzhůru.To se naši nosiči pěkně zapotili. Ale neprotestovali a to na mne udělalo dojem. Na konci toho nejbrutálnějšího, vysokou mokrou travou porostlého svahu se s námi naši šerpové loučí. Míří zpět do údolí a po dobu naší miniexpedice mají jiný program v obydlenější části Gruzie. Hodně nám pomohli.
Stoupáme dál plně naloženi už po hřebeni až do výšky 3400m, kde stavíme náš základní tábor. Větší stan, který zde zanecháme pro zpáteční cestu. Vaříme večeři a s totálním bordelem ve stanu jdem brzo spát. Okamžitě usínáme, máme toho za dnešek dost.
Sobota 1.7.2017
Budík nastaven na 4:00, takže ve 4:20 vstáváme.Vaříme čaj do termosek a vodu na pití. Snídani odbýváme tyčinkou Corny, šetříme plyn. Víme, že nemáme ideální polohu k nástupu na hřeben, tak je dnešní cesta na malou Šcharu nejistá. Vyrážíme po páté, krátce po rozednění. Máme sebou jídlo na tři dny a kromě bivakovací výbavy a lezeckého materiálu ještě malý, jednoplášťový Lidl stan.
Cesta vede sněhem s častými skalními výšvihy. Musíme často traverzovat sněhovým svahem, což značně vyčerpává.
Nejistota cíle, únava, vypětí sil a starost o bezpečný návrat si vybírá svou daň. Jánoš se definitivně rozhoduje k návratu. A zrovna v místě, kde už je jasné, že se na hřeben dostaneme. Škoda. Mohl to ještě zkusit ale myslím si, že se rozhodl zodpovědně. Po krátké poradě je rozhodnuto co dál. Stojíme v malém sedle, které rozděluje hlavní jihozápadní hřeben Šchary od postraního hřebínku, po kterém jsme přišli. Na okraji je nevelká firnová převjej, oddělujácí nás od strmého širokého žlabu. Dvěma cepíny mu zajistím 60-metrové lano, s jehož pomocí překoná převěj a nejstrmější část žlabu. Dál pak už lehčím terénem dojde ke stanu v základním táboře. Sbalí ho a sestoupí do údolí, kde na mě den, nebo dva počká.
Ještě rozdělit proviant. Vařič zůstává u mě, takže Jánoš studená večeře. Ale žvýkaní sušeného masíčka to prý zpraví. Za další mi půjčuje svůj dotykáč, protože můj tlačítkový outdorák z nějakého nevysvětlitelného důvodu zůstal ve stanové ložnici základního tábora. Zůstane to bohužel jako jedno jediné spojení, protože mou krátkovlnnou vysílačku nemohu také záhadně v batohu najít.
Takže od teď jeden druhému budeme držet palce.
Stále jsem rozhodnutý, že se pokusím o západní vrchol Šchary ( 5069 m ). Cesta dál po hřebeni začíná být obtížnější a strmější. Spousta skalních výšvihů obtížnosti 3 UIAA střídají sněhová pole nezpevněného mokreho sněhu. Pro dnešek končím na malé sněhové plošince , kterou jsem si 100 m pod vrcholem malé Šchary vylopatil. Je to tu krásně exponované. Na jedné straně padající do propasti kolmá stěna, na straně druhé 50° sněhový svah. Mám tu ale dost místa a vedle super kámen k zajištění na spaní. Jsou tři hodiny odpoledne, jasno a teplo. Opaluji si obličej. Cítím úžasný klid. Pod zavřenýma očima si připadám jak v ráji. Když je ale otevřu, je to ještě lepší. Pode mnou na obě dvě strany tečou ledovce jak na dlani. Ledová horská scenérie bere dech. Přehlédnu krásně celý náš nedávný šestidení trek. To vše korunováno zářícími slunečními paprsky.
Málem jsem zapoměl. Celou dobu jde se mnou pes, co se k nám přidal někde v údolí. Takový středně velký šedivý ovčák. Po rozloučení s Jánošem pokračoval dál se mnou, si asi nechtěl skočit z té převěje. Teď je tu se mnou. Všechna ta těžká místa on dává a člověk by chvílema řekl, že tu není poprvé.
V půl páté se zatahuje. Přemýšlím. Zítra ráno vylezu na malou Šcharu a sestoupím. O vrcholovou stěnu se jen pokusím. Nepočítám už, že bych ji celou sólo vylezl. Myslím i na Jánoše dole. Při posledním hovoru vyšlo najevo, že sestup nebyl až tak jednoduchý a že se ještě zapotil. Ale má prý už postavený stan na dobrém místě u potoka.
Dnes znovu vařím večeři pro dva. Mě a mého psího parťáka. Za ten výkon si zaslouží trochu té lidské péče. Zhltne ji s obrovsko chutí. V sedm zalézam zajištěn do žďáráku. ČAU ZÍTRA.
Neděle 2.7.2017
Noc byla jasná a mrazivá. Převaloval jsem se a usínal jen na pár minut. Psa jsem mněl u hlavy schouleného do klubíčka. Celou noc se třásl a ve sněhu pod ním utálo 10cm.
Ráno se mi nechce ze spacáku a čekám na sluníčko. V půl osmé na mě nečekaně vykoukne spoza skalní stěny. Okamžitě se ve mně probouzí elán a vstávám. Kolikrát mě v mé horské historii
vykoukne spoza skalní stěny. Okamžitě se ve mně probouzí elán a vstávám. Kolikrát mě v mé horské historii
tak potěšil obyčejný východ slunce. Piju z termosky včera uvařený čaj a vařím další. Snídaně Corny
protože kaše už fakt néé. Sbalím věci. Připravím batoh na sestup a zavěsím ho na skálu. V půl deváté nalehko vyrážím na malou Šcharu o 100m výš. Kus rozlámané skalní stěny a zbytek strmé sněhové pole a jsem nahoře. Ještě ale než tam dojdu, tak vzhlédnu k vrcholu a na něm už klidně sedí můj psí parťák. Hezky mě předběhl. Vůbec nechápu, jak přelezl tu skálu.Myslel jsem, že na mě u báglu počká.
Nahoře se v celé své nádheře objeví 700 metrová stěna západního vrcholu Šchary. Očima prohledávám možný průstup. Z blízka vypadá lehčí a průstupnější. Převážně skalní lezení po rozlámaném pilíři s jedním tak asi 150m sněhovým polem.
Malá Šchara, nebo také Skhara South ( jižní vrchol 4318m) je název pro jeden ze čtyř vrcholů Šcharského masivu ( jižní, západní, hlavní a jihovýchodní vrchol ). Z pohledu od vesnice Ušghuli není jako samostatný vrchol vůbec vidět. Ale z jiného úhlu pohledu ji od vrcholové stěny západního vrcholu odděluje úzký, 80m dlouhý, na obě strany vzdušný hřebínek se skalními výstupky, pokrytý sněhem s převějemi jehož obě stěny padají hluboko do propasti. Nezdá se těžký a ve dvou by šel celkem slušně odjistit. Sám si ale přece jen netroufnu. Mokrý sníh by se mohl kdykoliv utrhnout a to by byl konec jak ho ani nechci znát. A to je má dnešní stopka.
Je zvláštní stát tady nahoře před vysněným cílem a ani se o něj nepokusit. Je úplně jasno se skvělou předpovědí na další dva dny a já tu jen stojím a vymýšlím si další důvody, proč to dál nejde. Moc mě to mrzí. Já se sem ale vrátím krásná horo a snad mi příště dovolíš překonat toto místo a rozhlédnout se z tvého vrcholu.
S pocitem maláho duševního vítěztví nad sebou samým se obracím k sestupu. Sněhovým svahem a ze skal slaněním k bivaku se zavěšeným batohem. Smotat lano, ještě uvařit čaj... a kde je pes? Kňučí na okraji skal a nemůže dolů. No až do teď jsem nevěřil, že to ten pes přežije. Když jsem ho viděl vykračovat si to po vršcích převějí, po úzkých hřebíncích a po strmých skalách. Jak by si asi poradil s vrcholovou stěnou. Nejspíš by tam byl taky dřív a rozvalenej na sluníčku, jak to vždy dělal, když na mě při výstupu čekal. Bylo mi popravdě jedno, jek skončí. Teda až do této chvíle. Po tom, co přežil, by zasloužil se vrátit. Takže lano na chrbát a znovu vzhůru. Vzít se nenechal. Ale malá ukázka možnosti sestupu a už je v bivaku. Jeho sestup však představoval takový řízený pád. Je to hustej pes horolezec. Podělím se s ním o vodu a jde se dolů. Hřeben, 4x slanění a psích řízených pádů, několik sněhových svahů a sedmimílovými kroky v údolním sněhu až na první kamenitou morénu.
Vyhlížím náš tmavě zelený stan na zelené louce u velkých kamenů,domluveném to místě se zázemím pana Jánoše. Vidím kámen, ne to je stan. Zas vidím z větší blízkosti ten kámen, a zase jako by to byl náš stan. No byl jinde a už nestál. Místo něj malý človíček na balvanu mává do dáli.
Je to on! Ten Jánoš, kterého jsem nechal na pospas studené večeři. Ještě pár stovek metrů a můj psí horolezec vybíhá se štěkotem na předsunutou hlídku k ohledání osoby. Z blízka ale hned poznává člena výpravy minulého dne.
Čau vole, zní radostně. Je vidět, jak se Jánošovy obavy o mě mění v oddychnutí a malinkatou zlost na mě, protože jsem se ráno zapoměl ozvat, tj. zapnout telefon a
zavolat. Jsou tři odpoledne a já mu dnes poprvé zavolal asi před hodinou. Jemu čas ubíhal odporně pomalu. Veliká omluva je na místě.
Jsem unavený ale koupačka v ledové vodě potoka z tajícího sněhu mi vrací síly. Stan je tedy už sbalený, tak po rozkvetlých loukách klesáme do Ušghuli. Ledové království je sice nádherné ale pro život není. Ještě více než samotný vrchol potěší horolezce rozkvetlá louka.
Nedaleko od vesnice Ušghuli je brod přes postraní rameno řeky, vytékající z ledovce Šchara a za ním na nás čeká uvítací delegace v zastoupení mé mamči Mileny s uvítacími dary v podobě lahvového pivka pro každého. Po vrávoravém přebrodění jsou dary naše. Nejsou moc studené ale přesto chutnají báječně. Měl jsem znova ten sebemrskačský nápad dlouho nic nepít a žízeň uhasit až tím královským nápojem. Tady dole u řeky ve dvou tisících metrech je odpoledne takové vedro, že i i místní krávy vyhledávali stín, kde se jen dalo.
A Ušghuli Už je tady. A hned ještě s věcmi do hospody pod deštníčky vypít ještě jedno ludi. Cestou procházíme kolem v prohlubni na ulici ležícího vepře, který se tam válí pokaždé, když tudy projdem a stává se tak živým orientačním bodem.
„Pojťe jíst“, zaznělo k mé radosti po návratu do našeho ubytování, kde na nás Milena čekala. „Ať je maso“ říkám si. A bylo maso. Abylo toho tolik, že se to nedalo sníst, a to jsem se fakt snažil.
Dnešní den se ve znamení návratu povedl. Únavou brzy usínám. Dnešní sestup 2350m.
A co náš pes? Ten si s námi ještě zašel pod deštníčky na pivko a pak zmizel ve vesnici.
Následující den odjíždíme přes Mestii a Zugdidi do města Zestafoni, kde se schledáváme s kamarády Pavlem a Martinem v hospodě před nádražím. Jak jinak
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
den 9
1.červenec 2017
Uzguli - Mestia - Zugdidi
„KAK NASOS NERABOTAL“
Dnes naší skupinu dočasně rozdělíme, dnes nás čeká trochu otravná, ale v životě cestovatelově občas potřebná nepříjemnost- transport day.
Ráno si s Houskou v klidu pobalíme věci a míříme na mostek přes řeku, kde je jakési odjezdové depo. Funguje tady trochu systém turistické mafie, maršrutky sice občas jezdí, ale nikdo vám pořádně neřekne kdy a odkud jezdí a pokud se nějakou informaci přeci jen podaří sehnat tak se docela radikálně různí, od informace, že jezdí každých pět minut až po info tipu, že vlastně nejezdí žádné. Ještě před odjezdem si půjčíme od syna naší paní domácí dalekohled a pokoušíme se o nemožné, vypátrat na Šchaře kluky, nemožné potvrdilo svou nemožnost, nic než Hory sněhu jsme neviděli. Při návratu z vršku, kde jsme vyhlíželi kluky s dalekohledem se z jedné z bočních uliček line náckovský odér „slizký Rudy“… ptá se jestli jedeme do Mestie a pokouší se domluvit grupu která srazí cenu transportu na alespoň trochu rozumnou cenu. Představa dvouhodinové jízdy s tímto lidským barelem slizu mě sice děsí, ale dát 2000kč za 45 km jízdy je také dost slizácký akt od mafiánských řidičů. Tak se tedy nechtě domlouváme“za 30 minut u mostu“ Nesnesitelnou těžkost bytí vedle tohoto zmrdečka malinko tlumí jeho žena, která je celkem přívětivá. Rudy opět dělá čest své slizké pověsti…, svádíme vyjednávací souboj s řidiči maršrutek a jen se na chvilku otočím slizký Rudy si stopne jeep soukromé expedice, nu proč ne…jdu se ho zeptat kolik zaplatil a ten výškrabek se ani neobtěžuje se na mě otočit natož mi odpovědět, teď už je to zpečetěno jestli ho ještě někdy potkám bude se plivat a to rovnou se střelivem nejvyššího kalibru vytaženého až od kotníků…
Po asi půlhodině pokusů sestavit nějakou smysluplnou posádku připlouvá zelená vlna z Charkova. Skupinka tří ukrajinských horalů… ten na první pohled nejprůbojnější ke mně přistupuje a zjišťuje jaká zde panuje situace.. a pak rozjíždí asi desetiminutovou vyjednávací smršť jejímž cílem je nakonec docela přijatelná cena. Vyjednávat začíná velmi tvrdě, rovnou cenu srazí o polovinu a nakonec ji téměř i dostává, do této chvíle jsem si myslel, že umění smlouvat mám velice dobře zmáknuté, ale ve stínu tohoto charkovského mluvky mé umění dost bledne. Nejvíc mě dostal s tím, kdy mohl jet za 30 lari a nám dali cenu 45 což rezolutně odmítl “jsme jedna grupa“ pravil, nakonec už to jeden ze závozníků nevydržel a plácneme si za 35 lari na osobu. Cesta začíná celkem optimisticky, první polovinu zvládáme dle plánu, ale pak nás smete “černá vlna“… Auto se začíná chovat podezřele a nakonec zastaví …„nasos“ zní diagnóza….čerpadlo… Naštěstí momentální exodus naší maršrutky přišel v jedné vesničce, takže v rámci svanského hesla „musíme si pomáhat“ se seběhla půlka vesnice, což jsou asi 4 chlapi a snaží se pomoci. První bypass čerpadla funguje asi 300m pak oprava a za další půlhodinku se problém opakuje, pokaždé cca 20-30 minut oprav a jede se zase o kousek dál. V přehřátém transportéru nikdo neprotestuje, jsme apaticky smířeni s nastalou situací. Když už nasos jakž takž funguje tak vaříme, když už jsme dovařili, tak vaří zase někdo před námi, když už dovařil někdo před námi tak to máme malý sesuv půdy, štěstí v neštěstí máme v tom, že se nacházíme nedaleko pracovního místa cestářů takže sesuv je poměrně rychle odstraněn. V jednom místě šofér říká, že se včera sesunula všudypřítomná nestabilní břidlice a zavalila maršrutku se školním výletem, bohužel nebo možná zaplať pánbůh jsem neslyšel jak celá patálie dopadla. A je to tady jsme už podruhé ve známém sedle a tím se náš velký svanský okruh uzavírá a my máme po problémech neboť teď už je cca 90% cesty v režimu klesání, ale kdepak, zbloudilá „černá vlna“ která zřejmě zbloudila z nedalekého Černého moře, řádí dál a tentokrát už definitivně vyřadila naši mašínu z provozu. Štěstí v neštěstí máme v tom, že už jsme asi 8 km od Mestie a jsme na poměrně kvalitní silnici na rozdíl od prvních dvou třetin cesty kdy se jedná o klasickou polňačku. Asi po dvaceti minutách pro nás přijíždí náhradní vozidlo a za dalších dvacet minut jsme konečně v Mestii. Jsme malinko nervózní z toho, že v kapse nemáme ani lari-vindru a je sobotní pozdní odpoledne, doufáme, že pokud nebude funkční nějaká směnárna dohodneme se na platbu v eurech. S maníkem, který nás vysvobodil z paliva nečerpajícího tranzita jsme si nakonec domluvili cestu až do Zugdidi za standartních 20 lari. Z Mestie do Zugdidi je už „docela kvalitní“ cesta a náš řidič toho dost nadstandardně využívá, jak mi nevadilo horské poskakování v rigolech tak tahle šílenost kdy je tvrdě aplikován styl jízdy „brzda-plyn“ mi problémy docela činí. Při nástupu na jedné ze zastávek Houska nepatrně drnkne o plastový spojler na boku auta, řidič skáče jak papírový čertík a řve, že to zaplatíme, chce po nás 50 lari. Telefonicky si domlouvá malou estrádu, při sjezdu do nížin zastavuje u známého „opraváře“ ten situaci okoukne a zkušeným okem stanovuje cenu, překvapivě, na 50 lari, veškerá estráda probíhá v ruštině, abychom jí dobře rozuměli… :-) pak se rozbíhá naše obranná operace jejíž intenzita je zdrcující až se chvílemi mění na operaci útočnou B-), chlapík nakonec slevuje na 25 lari což ho srazí úplně a dochází k podpisu kapitulace, kauza „létající plasty“ je uzavřena. Že po dnešních peripetiích nestihneme vlak do Zestaphoni je jasné, takže naše myšlenky se už soustřeďují na přespání v Zugdidi, tomto drsném, revolucí a bojem nasáklém městě na hranicích ze separatistickou částí Gruzie Abcházijí. Situace s nedostatkem lari byla vyřešena i v tento nepříznivý den a hodinu. Cestou od nádraží jsme napočítal smršť směnáren, asi na 2 kilometrech jsem jich videl přes dvacet,, otevřeno jich bylo jen málo, ale ke štěstí nám to stačí i situace s bydlením byla vyřešena záhy. Třílůžkový pokoj s koupelnou, klimoškou a wc za 50 lari není co řešit…
Od rána jsem nic nejedl, možná i proto jsem celý sešup z hor zvládl bez úhony. Ale teď už dostávám hlad obludných rozměrů. Houska jde najisto, vloni tady byl a jeho dobrá zkušenost nás sem po roce opět přivádí. Klasika nížin… zelenina, ryba, kinkali, ostri… hodujeme do plnosyta a popíjíme ludi do plnopita. Večer už jen obejdeme centrální Zugdidské náměstí s pěkně vyvedenou obří bustou prvního gruzínského prezidenta-osvoboditele Zviada Gamsachurdii. Na závěr ještě v jednom magazinu koupíme jedno ludi do postýlky, omrkneme pár perel gruzínské televizní tvorby a uleháme sladkým spánkem.
DEN 10
2.červenec 2017
Zugdidi - Kutaisi
Včera jsme zjistili, že první vlak do Kutaisi jede v 8 ráno nu tedy proč ne….v 7:30 jsme na nádraží… vzhůru do Ingurie. Za tvrdé dvě lari kupujeme jízdenky. Ještě před cestou se stavíme na tržnici koupit vodu a nějaké to ludi do vlaku, místní dobrá káva je po ránu už téměř samozřejmostí. Naše obava, že v Zugdidi v neděli ráno nic nekupíme se ukázala jako zbytečná, na Zugdidi je sice vidět, že se ještě probouzí, ale základní věci koupit jdou." Balšoj pojezd" odjíždí načas a my tímto monsterkorábem plujeme pomalu a rozvážně, ale dle plánu jízdního… Vlak se do Kutaisi doplazí jen s mírným zpožděním. Cestu si krátím psaním těchto řádků a popíjením studeného ludi, který musím maskovat igelitovým sáčkem, neboť popíjení alkoholu je v gruzínských vlacích zakázáno a kromě průvodčího v každém vlaku dohlíží nad právem a pořádkem nejméně jeden policista, ale podle našich zkušeností pokud se chováte normálně a lahvinku jen tak kosmeticky zamaskujete tak si vás nikdo ani nevšimne.
Přijíždíme na nádraží Kutaisi I. Malé, moderní, čisté to jsou první přívlastky, které mě napadnou při výstupu z vlaku. zajímavost stojí spíše v přednádraží, veliká jezdecká socha je hlavním poznávacím znakem tohoto nádraží. Od mé milované dostávám tip na ubytování, hostel Lviv je cca 10 minut cesty od nádraží což je ideální pozice pro další přesuny. Je to tady v pohodě, pan domácí Zaza dává dokonce i malou slevu na 12 lari, zabydlujeme se v devítilůžkovém dormu a jsme tu, zatím, sami. Krosny hodíme k posteli a mažeme do města…
Kutaisi je příjemné poklidné město, jímž se proplouvá tak nějak mimochodem a nenásilně. Super stav kazí jen úmorné vedro. Při výstupu z vlaku jsem si všiml na digitální ceduli údaje 42 st. ve stínu což jsem považoval za nesmyslné, ale po krátké procházce městem tomuto údaji věřím…, kupodivu mi to nepřijde až tak nepříjemné, už dávno jsme se naučil se nijak nadstandardně nerozptylovat věcmi které nemám šanci ovlivnit. Na obranu proti vedru mají Gruzínci výborná zařízení Ludi-bary… pivní bary, v různých temných zákoutích, za vraty v přízemí domů prostě na místech kam je úmornému vedru ztížen přístup jsou malé bary pro několik málo lidí, výčep s poměrně dobrým pivem, nejlepší na tom je, že takové bary jsou i v samém centru center těch největších gruzínských měst. Nu i my neleníme a v jeden ludi-bar pro dva stojící a dva sedící vstupujeme, pan výčepní nám ke krásně oroseným pulitrům před naplněním vytaženým z mrazáku dává sušené, solené rybičky zdarma. Pak už dostáváme chuť na trochu té kultury, jednoznačně nejvýznamnější památkou Kutaisi a širokého okolí je katedrála Bagrati, úžasná stavby na úžasném místě na vršku nad městem kde máme Kutaisi jako na dlani. Při odpoledním brouzdání travou v okolí katedrály si hezky naberu do sandály pěkně ostře nabitou včelku a ta se rozhodne, že mi na pár dní pěkně znepříjemní procházky po Gruzii, žihadlo..., jehož jedoblesky vystřelují přes propíchnuté chodidlo až do lýtka a to máme zrovna v plánu zahájit pátrání po jednou z Kutaisských minipivovarů Ani brewery, poloha na mapě je celkem jasná tak můžeme vyrazit, hlavním vodítkem nám je řeka Riony je to celkem dlouhá a nezáživná procházka, restaurace „na Růžku“ přichází vhod, scénář je jasný objednat několik gruzínských specialit, zkusit něco nového a držet se dobrého vyzkoušeného vše spláchnout dobrým točeným ludi, cenově se s hostinou vejdeme vždycky někam mezi 120-150 kč. Cesta za pivovarem je pěkně dlouhá a s přibývajícími kilometry spíše uvadá naděje, že by někde tady měl být minipivovar. Už jsme na samé periferii města. Jediným zajímavým zpestřením je pozvání do malého sklípku kam jsme po letmém a nevinném nahlédnutí mile, ale energicky pozváni. Nakonec se vyplatilo, měli zde za vynikající cenu domácí koňak a čaču.
Jsme v ulici, kde by měl být minipivovar… jeden panelák, pět plechových dílen a jeden magazín ve staré unimobuňce, v níž se alespoň občerstvujeme… babuška z magazínu o existenci toho co hledáme nikdy nic neslyšela. Zpět už odmítám našlapovat na mou čerstvou „ohnivou patu“ tak bereme za pár desetikorun taxi. Pátráni po druhém kutaisském minipivovaru je mnohem veselejší, když náhodou zakopnu o wi-fi a podaří se mi rozbalit několik jeho fotografii tak hned vím, že vím..., kde ho hledat, protože tohle už jsme dneska viděl. Hned po příchodu na hlavní ulici na cestě z hostelu jsem si všiml na jedné budově pěkně vyvedeného loga složeného ze dvou BB a jen tak jsme si suše brouknul pod vous, že toto by bylo hezké logo pro pivovar. A ono nakonec ano Baghrati Brewery, výborné pivo za mrzký peníz, krásné prostředí a na Gruzii i krásné servírky… po příjemném posezení si už jen na tržnici koupíme něco málo zeleniny a míříme na hostel . Houska totálně a prakticky okamžitě odpadá… když připravím večeři, rozmýšlím se zda ho budit, ale když vidím ten kopec jídla tak nějak mi nic jiného nezbývá a ještě na chvíli ho vytrhuju z komatu a večerní"užin" na terásce v centru pomalu vychládajícího Kutaisi to je balzám na duši a rozplálenou patu… pak už nám nebrání nic k tomu zkoulet se do postelí a tento den tím uzavřít.
den 11
3.červenec 2017
Kutaisi - Zestaphoni
„Říkal strýc Pedro, že v Kutaisi je vedro“ si můžeme pozpěvovat při opuštění našeho hostelu a činíme tak jen s vědomím, že město je plné LUDI barů, které nám umožní přežít. Dneska bude pěkně vostrá snídaně… Je to dobrá zpráva, mám medovník jak krááááva!!! :-) a k tomu turek, ale né ledajaký, né CZ turek, mám pořádnej, třikrát vzkypělej v džezvě je to boží balzám na kávy chtivý jazýček o medovníku se raději rozepisovat nebudu, dopsání cestopisu by se rázem ocitlo ve vážném ohrožení.
Po super startu míříme do infocentra, je v krásné a honosné budově u mostu přes řeku Rioni. Tam si jen potvrzujeme, že jsme to tentokrát netrefili… jen několik málo kilometrů severně od Kutaisi se nachází národní park Sataplia určitě by stálo za shlédnutí, největší naleziště zkamenělin dinosaurů v Gruzii, jenže bohužel je pondělí… DayOff, jediný den v týdnu kdy mají zavřeno. Cestou do IC si všímám, že nad městem na druhé straně Rioni je evidentně funkční ruské kolo, žebychom si povyrazili?? v IC dostáváme informaci, že otevírají v 10 hodin, nu tedy proč ne, jako náhrada za Sataplii sice nic moc, ale jako rozšafné povyraženíčko by to mohlo být pěkné. Jdeme rovnou za nosem, lunapark nelze minout je opravdu vyvedený, jenže v rámci „černé vlny“ je otevírací doba 10-20 hod přeškrtnuta a přepsána na 16-24 hod. což vzhledem k času našeho odjezdu návštěvu rezolutně vyloučilo. Sestupujeme zpět dolů do města, už je čas na první ludi, ulice se rozpalují doběla, dnešní předpověď 41 st.ve stínu je až pekelná, ale pod ochranou kutaisských ludi-barů to prostě dáme. Sedáme na provizorní lavičku, třímáme v ruce kelímek z pivem a pozorujeme ruch tržnice, ten pravý život Gruzie. Máme ještě cca 4 hodiny do odjezdu vlaku, když se dáváme do řeči s jedním taxikářem, napadá mě zeptat se ho za kolik by nás vzal do kláštera Gelati a zpět, ukecávám ho na 15 lari…za cca 25 km jízdy a půl hodiny čekání u kláštera 150kč, ceny taxi jsou další příjemný aspekt cestování po Gruzii. Gelati je další z mysteriozních pravoslavných klášterů, v kopcích nad Kutaisi mu to moc sluší, trochu ke škodě celkového dojmu byla asi třetina hlavní klášterní budovy pod plachtou a pod ní probíhala horečná rekonstrukce, ale opravit se to samozřejmě musí…Největší poklady Gelati se stejně ukrývají uvnitř, tak úžasné fresky jsme v Gruzii ještě doposud neviděl. Půlhodinka na návštěvu celkem malého kláštera byla secsakra málo. Po návratu už je čas akorát pobalit věci na hostelu a zamířit na nádraží. Jsme tady zhruba 45 minut před odjezdem. Vedro je úmorné, nepamatuju se, že bych někdy zažil něco podobného… Kutaisi se vaří ve vlastní šťávě. Kupujeme jízdenky do Zestaphoni a pomalu se loučíme s tímto velmi příjemným městem.
Co do počtu obyvatel je Kutaisi druhé největší v Gruzii u nás ho lze počtem obyvatel přirovnat třeba k Plzni, ale proti Plzni působí Kutaisi docela ospale a provinčně i přesto moc příjemně na duši.
Obrovský vlakový koráb gruzínských železnic pomalu, rozvážně, ale jistě pluje krajinou, počet zrn na klásku okolních polí jde spočítat, z pytlíku posrkáváme rychle teplající ludi a „plujeme“ na východ. Do Zestaphoni jedeme více méně najisto, Houska tu vloni byl a velice dobře pořídil, s panem domácím tůze popili levného vína a zalíbení v sobě našli :-) Po chvilkovém váhání nacházíme ono místo, kde Houska vloni bydlel, v kontextu ostatních ubytování se jedná o trochu dražší záležitost, ale těžká pohoda na terase, krásné pokoje, super koupelna a pan domácí u kterého je i přes jeho pokročilý věk vidět snaha o naše dobro kteroužto snahu později i řádně zhmotňuje. Po zabydlení se vracíme do města, kde už budeme očekávat příjezd druhé části výpravy. Před nádražím je několik ludi-barů nejvíce nás zaujme ten se snaživou paní a točeným Kazbegi. Někde v čase třetího piva náhle vystrkují z nádražní budovy své nosy rozšafní mládenci s Mílou v patách stačí mrknout a tímto krátkým záškubem víčka je smluveno, že se jde pokračovat do ludibaru. Navzájem si vyměnujeme informace a zážitky z našich fakultativních cest a ludi se točí a točí… Před odchodem nakoupíme všemožné pochutiny snídani. Když pan domácí zahlédne při našem příchodu Mílu kapku zjihne, to jistě nečekal… tak trochu nám ji ukradl, balamutí jí svou výbornou ruštinou nám svou péči nevyjádří potřebou debaty s námi, ale svou péči zkapalnil v podobě čačy a vína vytahujeme ještě poslední kapky Příbovice a veranda v srdci Gruzie je naše…
den 12
4.ČERVENEC 2017
Zestaphoni - Chiatura - Zestaphoni
„LANOVKOVÁ TŮRA V OBCI ČIATŮRA“
Po probuzení, které se na konto včerejšího nočního rozjímání protáhlo do poledních hodin, myslíme hlavně na něco k jídlu. Zásoby jsou pokoupeny, teď s nich jen sestavit něco smysluplného k jídlu, plně vybavená kuchyň pana domácího je nám k dispozici takže by to neměl být problém. Posnídáme a můžeme vyrazit na tůru do Chiatůry. Dnešním dnem nás jako vrchní průvodce provede Houska, byl v Chiatůře vloni takže je místně znalý.
Přecházíme most přes řeku Mtkvari a míříme k benzínové pumpě, kde by mělo být a je stanoviště maršrutek. I když jsme Gruziji nasáklí až po uši přeci jen je na nás velice dobře vidět, že nejsme synové a dcery královny Tamary, takže se hned stáváme terčem dotazů a následných nabídek na transport. Cena taxi a maršrutky je prakticky stejná, takže si s vědomím jistoty jen tak pro srandu pohrávám s nabídkami, nakonec se jeden z taxikářů chytí, úspora je sice více méně nijaká, ale pro ten pocit, že se vezeme do Chiatury taxíkem levněji než Maršrutou to stálo. Doprava v Gruzii všeobecně drahá není, takže je to spíše hra než nějaká nutnost šetřit peníze. Cesta Zestaphoni-Chiatura je dlouhá přibližně 35 km cca ve dvou třetinách cesty se nachází jedna zajímavost a je jí pohádkově vyhlížející klášter Kacky je zajímavý hlavně tím, že stojí na úzkém a velmi vysokém skalním ostrohu který ční do krajiny jako vztyčený prst, na jehož vrcholku rozjímá starý pop, bohužel audience nepřijímá, takže zastávku si odpustíme.
Naše auto pomalu vjíždí do dramaticky se svírajícího údolí, do cíle už spěje naše tůra, na obzoru Chiatůra… B-)
Chiatůra má pověst zanedbaného hornického města, jehož sláva už dávno pominula, tuto pověst, alespoň na první pohled rozhodně nesplňuje. Přijíždíme do centra, které působí svěžím až lázeňským dojmem. Svoji pověst zanedbaného města přeci jen trochu naplní a to už záhy. Zpět do Zestaphoni se máme v plánu vrátit vlakem, takže naše první kroky vedou na nádraží, neb jak „klasik“ praví „ze sedačky vlaku Gruzínských železnic je svět nejkrásnější“ :-) V domnění, že vstupujeme na nádraží vcházíme do klasické, honosné a monstrózně přísné budovy vedle kolejí.
Architektonický styl budov, které nechybí snad v žádném, alespoň trochu důležitém městě bývalého SSSR jsme si centrálně pojmenovali „nejvyšší sovět“ Dle našich zkušeností jsme si mysleli, že se jedná o budovu nádraží, to pravé nádraží bylo asi o kilometr dál a tady už se pověst zanedbaného města začala naplňovat měrou vrchovatou. Nádraží, ač evidentně novějšího data výroby, působí jako kdyby tady před hodinou projela 3.tanková divize maršála Malinovského... Po opravdu intenzivní operativně-výzvědné činnosti v náročném terénu zjištujeme, že vlak nám svým časem odjezdu absolutně nevyhovuje.
Vracíme se tady zpět a naše kroky už neomylně směřují za hlavní atrakcí Chiatůry….
Toto město se rozkládá v ostrém a hlubokém údolí, přičemž některé z jeho částí se nacházejí vysoko na vrcholcích skal, ale hlavně se tam nacházejí manganové doly, čili v dobách největší slávy města pracoviště pro valnou část čiatůřanů. Při členitosti blízkého okolí vyvstává hlavní problém, doprava, ale ta byla vyřešena velmi efektivně, musím říct, že i efektně. Město a jeho okolní vrcholky byly v době nejintenzivnější těžby propojeny sítí původně 12ti lanových drah, které zde plnily funkci klasické MHD. Většina lanovek byla postavena na konci 50tých let a bez jakékoliv nadsázky nutno dodat, že jejich výstavbou byla zároveň slavnostně ukončena i jejich údržba. Jsou to až do posledního šroubku klasické muzejní exponáty, vše originál 1956 občas se vmázne balšoj kýbl vazelíny na mlaskající vodící kolo ocelových lan a tím celá údržba hasne… Chiatůra už dnes evidentně není tak bohaté město, aby si mohla dovolit údržbu těchto strojů, takže zub času už neúprosně odstavil z provozu většinu lanovek, v současnosti jsou v nepravidelném provozu už jen tři.
My si jízdu jednou z nich náramně užíváme je to absolut-retro až na rez sovětského plechu, z něhož je bouda-budka slepena dohromady a v jejíchž útrobách bdí nad dodržováním smluvně přepravních podmínek děžurná ve středních letech, jejímž jedním z nemnoha úkolů je vybírat jízdné 10 tetri (1 Kč) za jednu jízdu…, ale ani to nečiní….
Cílem této jedné z mála funkčních“ rakviček“ je trošku symbolicky hřbitov, takový Čiatůrský hřbitov nadějí na lepší život, obrovský totálně vybydlený panelák, kde v přízemí velká hnědá kráva právě extrahuje svojí obětinku bohyni “kálí“, konec světa a nic… za dvacet minut se lanovka vrací dolů a my jsme tomu fakt rádi….
Po tomto výletu do výšin Chiatůrských nám kapinku vyhládlo, není problém, najít v Gruzii něco dobrého k snědku toť snadný úkol. Přicházíme do úplně obyčejné hospůdky a rozjíždíme to v klasickém stylu, což končí tradičně přejedením osazenstva. Konečně zde nacházíme jednu z potravinových klasik, mají jí mít všude a zatím nemají nikde… Charčo-královna gruzínských polévek a opravdu stojí zato. Po dobrém jídle se jen krátce projdeme městem a už pomalu míříme na maršrutkoviště poohlédnout se po nějakém transportu směr Zestaphony. Maršrutka jede za 30 minut, malinko nás překvapuje, že jsme na nákup jízdenky odesláni do jakéhosi „ofisu“ což zde není zvykem. Maršrutka jde až do Batumi a Zestaphony jen projíždí, což se ukázalo jako malý problém. Při projíždění Zestaphony jsme byli vysazeni až na poměrně vzdáleném místě od našeho ubytování, ale hlavu si z toho neděláme však my na nějaký ten ludi-bar (pivní pouliční minibary) narazíme, aby nám cestu zpříjemnil a baže jsme narazili… Foukal silný, suchý a horký vítr což je zaručená kombinace na výrobu žízně a naším svatým úkolem je hasit, hasit a hasit…
Dnes už jsme jen v poklidu probrali na naší terásce dojmy z uplynulého dne a šli jsme relaxovat do našich postelí.
Den 13.
5 červenec 2017
Zestaphoni - Gori
HNĚDOPÁD A "STALINGRAD"
Ranní program dnešního dne vznikl včera večer při odpočinku po návštěvě Čiatury, při prohlížení knihy propagující zdejší kraj Inguri jsem narazil na fotografie krásného vodopádu dle informací pana domácího měl být vzdálen nějakých 15 km.
Dnešní hlavní program je také jasný jede se na Gori, ale předtím akce vodopád.
Vyrážíme na parkoviště taxíků, čím pojedeme je jasno při prvním pohledu na kolonu zaparkovaných aut, široká jako duše Ruska je automobil značky Volha, klasika našich předlistopadových papalášů. Víme jak je to k vodopádu daleko tak při smlouvání s dědouškem nastavujeme cenu poměrně nízko, ale co se mi snad nikdy nestalo děda vyráží do protiútoku před kterým není obrany, naší cenu ještě cca o 20% sráží dolů … děda zřejmě věděl co dělá, neb tak úspornou jízdu jsme v životě neviděl, ono ve Volze mluvit o úsporné jízdě je samo osobě takový malý protimluv, ale jízda stylem, že při jakékoliv možnosti né, že děda zařadí neurtál a sveze se po reliéfu krajiny, ale on úplně vypíná motor a při krajní nutnosti se vyškrábat na nějaký pahorek opět startuje. Za 15 minut jsme u vodopádu, včera bylo na horách zataženo a asi dost pršelo, neb romantické fotografie vodopádu a v něm koupající se lidi se dost rozcházejí s realitou, tady „smočit vrták“ by bylo asi poslední akcí této výpravy a života vůbec. Asi čtvrt hodiny se touláme okolím vodopádu a obdivujeme akční hnědou masu vody, která stéká dolů do centrálního údolí. Po malé vodopádové epizodě se vracíme pro batožiny a míříme na nádrží.
Vyrážíme do Gori které stejně jako Čiaturu nepředchází zrovna lichotivá pověst. Alespoň náš subjektivní pohled= není to až tak pravda, nám se líbilo v obou městech a obě měla opravdu něco do sebe.
Nejdříve ne nijak zábavná cesta vlakem centrální Gruzii tato část země je asi nejméně zajímavá nudná, vyschlá, líně se vinoucí údolí bez jakéhokoliv dramatu.
K cestovatelské pověsti města- je asi pravda, že do Gori turisté a cestovatelé nejezdí primárně obdivovat krásy města, hlavní městský highlight je jasný, nacházíme se v rodišti jedno z největších a nejkrutějších diktátorů moderních dějin, ale také jedním dechem nutno dodat, že i hlavního strůjce porážky německého fašismu, samozřejmě v Gori se narodil Josip Džugašvili, známý jako Stalin. I když v názorech na jeho počínání dosti převažuje negativní pohled tady se za svého rodáka rozhodně nestydí, ba naopak.
Po příjezdu je úkol jasný, najít si ubytování, nějaká tipy máme tak se rozdělíme a vyrážíme je okouknout, já vyrážím směr centrum a druhá skupina okoukne okolí nádraží. Nachodím v okolí Stalinovy třídy pár kilometrů než na něco narazím, ale nakonec jsem úspěšný, kluci pátrající v okolí nádraží a také uspěli, porovnáme ceny, tady malinko vítězím, ale na ruhé straně vah je blízkost nádraží, snídaně v ceně a hlavně ta atmosféra starého gruzínského domu, no a ta teráska…. nakonec jako bonus ochutnávka asi deseti příchutí čači, je to jasné, bydlíme.
Po zabydlení vycházíme do ulic zjistit, jak je to stou špatnou pověstí Gori a jak už jsem předeslal není to rozhodně tak špatné, už jen fakt že Gori bylo vybráno (společně s Tbilisi) jako hostitelské město mistrovství Evropy U-19 které zde zrovna probíhalo svědčí o faktu, že to určitě tak špatné nebude. Hlavní tepna města je široká, dlouhá, nepřehlédnutelná a jasně dominující jako její jmenovec ano Stalin avenue, ani na ní samozřejmě nechybí klasický „nejvyšší sovět“ a na samém vrcholu pozvolně stoupající ulice turista dosáhne nirvány v podobě Stalinova muzea. Dá se říct, že část napravo od hlavní Stalin ave. dělá Gori čest své nevalné pověsti, ale naopak levá strana je velmi zajímavá. Městu vévodí stará gruzínská pevnost nesoucí stejné jméno jako město pod ní, je na ní volný přístup a z ní krásný výhled na celé město a k zahlédnutí je i obrovská provokující vlajka separatistické Jižní Osetie na sever od města. U starého chrámu pod pevností je velice zajímavé sousoší představující gruzínské válečníky, z nichž každý má odťatou nějakou část těla a stejně tak jako dobití pevnosti tak i ony amputace mají předpokládám na svědomí Turci, připadá mi, že zde panuje taková historická pravda, že za vše co není v dobrém stavu může Turek. I celá čtvrť mezi Stalin ave a hradem (pevností) je celá vkusně zrekonstruovaná ve starogruzinském stylu.
Návštěvu muzea Stalina musíme bohužel dnes oželet, protože jsme dorazili docela pozdě. Ale příjemná hospůdka a v ní spousta gruzínských specialit tak na to si najdeme čas vždycky. Po večeři už se jen dokutálíme do našeho housu a po čača degustaci padneme do postelí jako sťatí.
den 14.
6.červenec 2017
Gori - Tbilisi
A jdeme do finále….poslední Gruzínský den patří Tbilisi, na začátku sice přichází malý programový rozkol, ale nakonec se ve Tbilisi shledáváme celá pětka. Ondra s Mílou se rozhodli, že přeci jen navštíví Stalinovo muzeum. My už míříme rovnou do Tbilisi.
Již při počtu lidí stojících v Zestaphoni na nástupišti nám bylo jasno, že bude plno, vlak byl brutálně přeplněn, šance si sednout se rovnala absolutní nule, nedá se nic dělat zajímáve porůzné bivakovací polohy a do Tbilisi (cca hodina a půl jízdní doba) jsme to prostě vydrželi. Metrem jsme se přiblížili centru a čekal nás prvotní úkol najít si bydlení, opravdu to není problém, nabídkami na ubytování všech možných kategorii se to tu jen hemží, jsme znaveni cestou tak bereme zavděk první nabídkou, která nám přichází pod ruku, jedná se sice o dorm, ale vzhledem k tomu, že naším nočním úkolem je jen se dočkat rána a přemístit se na letiště tak jím bereme zavděk a nakonec jsme se svou volbou více než spokojeni.
Náš hlavní úkol, než dorazí Míla s Ondrou je najít místní minipivovar Aluani a pokoupit něco málo podárků. Největším lákadlem co se dárků a suvenýrů týče, jsou pro mě a nejen pro mé chutě… chuť Gruzie je nenapodobitelná, chuť Gruzie si chci zanechat na patře co nejdéle a nejlépe po příjezdu do Čech a chutě Gruzie se nejlépe shánějí na tržnici a tou naší nejoblíbenější a téměř osudovou je tržnice Didube. Jedná se o jakýsi nalepenec na vlakové a metro nádraží takže je k ní ideální spojení. Takže zahajujeme frontální útok na koření, pastovou adžiku, zrnkovou domácí kávu, čaču, víno, koňaky…. Obtěžkaní nákupem se vracíme na hostel a už se těšíme na pivko. Malý soukromý pivovárek Aluani, co víc si přát navíc je nedaleko na místě, které dobře známe. Ve stínu majestátní pevnosti Narikala usedáme v pivním očekávání co nám Gruzínci uvařili dobrého a uvařili…., ale ….no prostě nechoďte tam, byl to průšvih jako Brno, kombinace teplo-žízeň mé požadavky na kvalitu stlačují na hodně poníženou úroveň, ale tohle jsme prostě nedal… po boji jsme zvládl dvě třetiny půllitru, jediná příznivá vlastnost tohoto piva je, že už si ho nikdy nedám. Pak už se ozývá Ondra s Mílou, zavedeme je na hostel i oni mají v plánu si něco pokoupit na cestu domů a pak už naposled zajdeme na pořádnou gruzínskou baštu. Aniž víme zda-li ještě existuje, míříme do podniku, kde jsme se dobře najedli před pěti lety při naší první návštěvě Gruzie… prvotní zjištění, že podnik funguje s povděkem kvitujeme a dobrou náladu u dobrého jídla dobře koření i nostalgie spojená s tímto místem. Rozjíždíme to na všech kulinářských frontách, tom říkám tečka. V tu chvíli jsme ještě netušili, že ta pravá „tečka“ ještě má přijít. Po dobrém obědě ještě nakoupit nějaký ten dobrý gruziňáček(koňak) na doma a pomalu a v klidu míříme na hostýlek.
Co čert nechtěl, naproti našemu hostelu se nacházelo takové malé rockové doupě… jedině tóny rockových klasiků nás můžou vytrhnout z pout totální znavenosti z náročného dne, navzájem se hecujeme, že „jedno“ bychom ještě dát mohli…a věru dali a né jedno….víc jich bylo. Byla to až neuvěřitelná tečka za naším gruzínským tripem.Taková ta věc co se může stát jen cestovatelům kteří cestují bez předem daných not které jim navíc píše někdo jiný. Tóny rockových klasiků, které se ulicí prozněli až k nám na pokoj nás zavedli do stylového sklepního baru, pijeme stylovku, pivo s názvem Kreatur, taky stylově za dost hardcore cenu… jede jedno za druhým. Takticko pivní postup naší jednotky dnešním večerem je dán postupujeme po ose bar-parket-pódium. Rozjezd naživo na vlnách Flojdů, Stounů občas přitvrdíme někam směrem k Alici Cooperovi a už se nálada rozprostřela skrz na skrz skupinou. Únava je náhle pryč, cítím se jako by mě někdo polil roztokem štěstí… za pár hodin parket naprosto opanujeme a gruzínská omladina, která nestačí nasazenému tempu pokorně vyklízí prostor našemu rockovému nadšení, jen jedna malá gruzínská divoženka nám stačí… euforie vrcholí když se Houska chápe mikrofonu a dává Faith No More a dobře to dal ten kluk….. A je to tady jsme všichni šťastni ve šťastné zemi a ikdyž to občas zaskřípe tak tahle banda to je něco jako seskupení tvrdého seveřana, rozšafného jižana, precizního zápaďáka a sladké duše východu…a teď v tento moment se všechny čtyři druhy cestovatelů slili ve střed kompasu a teď je to nejlepší…v nejlepší zemi na světě. Jsou dvě hodiny ráno, vstáváme v pět a je asi na čase jít si lehnout…..
DEN 15
7.července 2017
Tbilisi - Praha
Ráno jsme všichni až překvapivě disciplinovaní a stopy po včerejší jízdě se vůbec neukazují. Celkem v poklidu zabalíme. Sehnat taxi na letiště naštěstí není problém, svádíme s taxikářem již standartní, malý blitzkrieg o cenu a za 30 minut jsme na letišti. Na to, že aglomerace Tbilisi je velká asi jako Praha letiště je až vtipně malé. Vtipy nám došli, když jsme si zvážili svá zavazadla, nestačili jsme se divit, začal tvrdý boj o odlehčení našich batohú…boj byl tuhý, ale nakonec vítězný.
Let začal skvělou atrakcí, zásah bleskem v přímém přenosu, ale jinak zbytek letu byl poklidný včetně hladkého přistání. V Praze jde vše hladce, dokonce stíhám domů vlak, který jsem dle jízdního řádu Airport busu vůbec stihnout neměl…., ale to už je jiný příběh ten gruzinský skončil včera v rockové díře a skončil přesně tak jak měl.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Šida Kartli
Půjčovna aut