GRUZIE-KAVKAZ 2012 II.díl
Pokarčování-21.června 2012
Balet v Borjomi....
Síla, údernost, hrdost, odbojnost, krása, tvrdost, ladnost, přátelství, nepoddajnost, pokora, pohostinnost....těžko popsat, ale byl to "totální vodvaz", dvouhodinové vystupení bez přestávky v obrovském tempu. Myslím, že tyto dvě hodiny jsem nasál Gruzie daleko víc, než za celý pobyt dohromady. Tady jsem měl tu čest s Gruzinským národem, alespoň v tuto chvíli jsem byl přesvědčen, že jim rozumím...
22.června 2012
Dnes Vardzia, na ní jsem byl hodně zvědav. Skalní město, v době největší slávy zde žilo až 70 000 obyvatel při velké nouzi i přes 100 000, i když z něj zbylo asi 30% tak působí dosti impozantně, ani ne tak svým rozsahem, který byl v dobách největší slávy jistě působivější, ale když člověk ocení, kolik práce, potu a sil stálo tuto spleť chodeb, komnat a schodišt vytesat do hrubé skály. O likvidaci převážné části města se postaralo zemětřesení a o zbytek se postarali Peršané a Turci, kteří jak mi připadalo, mohou v této části Gruzie za všechno... Ale i to, co tady zůstalo, opravdu stojí zato. Část Vardzijského skalního města je stále trvale obývaným klášterem. Tato část je nepřístupná. Klášter a Vardzia celá jsou pro Gruzince srdeční záležitostí a takovou Mekkou... Cestu do Vardzie jsme si domluvili už den předem v infocentru za 20 euro takže cca 3,5 eura na osobu. Tranzit nás odvezl do asi 70 km vzdálené Vardzie a samozřejmně i zpět, nikam nespěchal a cestou nám ještě udělal tři zastávky u významnějších míst. První zastávkou byl Zelený klášter. Velmi zajímavé místo ukryté v hlubokém lese, stavba nijak zvláště zajímavá, ale v kombinaci s okolím opravdu místo hodné návštěvy. Měli jsme štěsti a z povzdálí jsme zhlédli pravoslavnou mši. Římskokatolická nebo islámská liturgie mi celkem nic neříká, ale baziliky, temné hluboké zpěvy, ikony, nevím přesně co¨všechno ještě, ale něco na tom je. Ani se Jágrovi nedivim, že konevertoval... Další zastávkou bylo správní středisko provincie Samtsche-Džavacheti, kde se Borjomi i Vardzia nacházejí - Akchaltsiche. Město ničím zvlášť neupoutá, ale svou jedinečnost a osobitost si buduje a podle toho, co jsme viděli, bude opravdu stát zato. Na místě, kde stál starý gruzinský a později samozřejmně turecký hrad, vzniká jeho věrná kopie. Trochu drze jsme vlezli přímo na staveniště. S foťákem jsem si připadal jako nějaká kontrola BOZP, u nás by nás hnali, ale tady nám gruzinští dělníci ještě mávali-prostě na vlastní nebezpečí si tady, dělejte co chcete
A to, co se tady buduje bude velkolepá a přesto vkusná nádhera. Nevím jistě, ale myslím, že něco podobného v Gruzii jen tak nenajdete. Třetí zastavkou byl monumentální starý hrad zespoda působil dojmem nedobytnosti, ale zjevně se to někomu povedlopro dnešek alespoň nám....
Ještě před odjezdem jsem se ptal v infu na možnost koupání. Samozřejmně, není problém, naproti skalnímu městu jsou malé funkční syrné lázně. Našli jsme je ...."maso". Lázně, o jakých se těm amatérům v Karlových Varech ani nesnilo. Oplechovaná bouda připomínajíci česačku na chmel, na ní rezavej zámek, no to snad ne....
,ale ono ano. Za dveřmi jsou opravdu lázně. Velký bazén, do kterého z trubky vytéká voda - docela humus na pohled ,ale neváhali jsme a skočli jsme do bazénu rozčeřit vodu. Byli jsme tam samozřejmně sami. Brzy jsme nasáli atmosféru těchto soukromých lázní a po chvíli jsme nasáli i pivo, donesla nám ho Heleča, která nenalezla odvahu uižívat si spolu s námi. To, že venku prší, to jsme vědeli z první ruky, ve stropě byla obrovská díra, kterou pršelo přímo do bazénu Strop podpíral poslední trám, který byl nalomený a ztrouchnivělý. Ani bych se nedivil, kdybychom byli posledními návštěvníky tohoto lázeňského domu... Po takové koupeli jsme řádně vyhládli. Neváhali jsme experimentovat dál a tak jsme navštívili místní hospůdku. Trochu nás tady natáhli, v celé Gruzii byly ceny za jídlo v restauracích v zásadě podobné, ale tady nám dali opravdu porce, na kterých šetřili. Nic nenaděláme, "bohatí" Zápaďáci se musejí oškubat.
Cestou do Vardzie jsem si všimli, že na řece Mtkvari (svým významem v Gruzii možno přirovnat k naší Vlatvě), probíhají závody v raftech. Spousta lidí, vlajky, televize. Rozhodli jsme, že na zpáteční cestě se na závody mrkneme. Chvíli jsme pokukovali na tu valíci se divokou vodu a najednou jsme si všimli, jak to s Ondrou šije. "Snad to nechce jít zkusit?"; na oficiální závody, no to nemáme šanci. Ale za zkoušku nic nedáš, tak se Ondra s Irčou nenápadně procházeli v centru dění a když se po chvíli vraceli, bylo podle Ondrova neskrývaného nadšení zcela jasno. Ředitel závodu povolil účast České posádky, samozřejmně za mírný úplatek a po oficiálních závodech. I tak se mi trochu začal vyplavovat adrenalin. U nás jsem takhle "uvařenou" vodu nikdy neviděl, ale pravděpodobně nás ředitel správně odhadl a dal nám do lodi na kormidlo profíka. Největší překážka byla naštěstí hned na začátku, potom už jsme problematičtější místa spíše vyhledávali. Na profíkovi bylo vidět, že se mu moc nepozdává do čeho ho ředitel nahnal, dal nám jednoduché povely co dělat a můj první pobyt na raftu může začít. Začátek byl opravdu drsný. Vystřelilo mně to z raftu, naštěstí jsem měl nohy pevně uchycené na podlaze raftu, přesto jsem byl celým tělem pod vodou. Houska nechal na palubě dokonce jen jednu nohu, ale nakonec taky dobrý. Náš insturuktor z naší exhibice usoudil, že nejsme žádný prachatý střeva, který si ho koupili pro povyražení. V cíli už byl naprosto v pohodě a uznale nás plácal po ramenou. Po našem sportovním vyžití jsme zamířili směr muzeum. Večeře a pak jsme únavu celého dne srolovali mezi rysa a motýly a šli jsme spát. Narozeninový den jednoho ze členů výpravy byl opravdu pestrý a náročný.
23.června 2012
Dnes opět transportní den, nášim dnešním cílem bylo město Zugdidi, město drsných Gruzinců na hranici se separatstickou Abcházií, kde se ještě nosí "kalšnikov místo kravaty"
Protože nám vlak jel až pozdě odpoledne, dopoledne jsme vyplnili výletetem unikátní úzkorozchodnou tratí do prakticky jediného gruzinského lyžařského střediska Bakurijani (druhé se buduje ve Svanetii). V letních měsících ospalé provinční městečko. Byli jsme tam asi hodinu, takže bych nechtěl městu křivdit, ale dojem celkem nijaký. Zážitkem byla spíše jízda úzkorozchodkou. Tím samým vláčkem, který byl tažen elektrickou lokomotivou s cedulkou made in Czechoslovakia, jsme se vrátili zpět do Borjomi. Tam jsme přestoupili do nám již dobře známého pantografu. Přestože jsme do něj nastoupili teprve ne druhé zastávce, byl řádně našlápnutý - vše obasezeno. Po nějaké době se nějaké to místečko uvolnilo, tak jsme usedli. Mířili jsme do městečka Kashuri, kde byl přestup na vlak do Zugdidi. V Kashuri jsme byli někdy po 18-té hodině a náš vlak do Zugdidi jel až po jedné hodině ranní. Bylo velké vedro. Lepili jsme se na všech možných i nemožných místech a neprahli po ničem jiném, než se smočit, nejlépe ve studené vodě. S láskou jsme vzpomněli na apokaliptické lázně ala Vardzia. Taxikáři okamžitě zareagovali a hodili nás do lázní za 1,5 eura na třičtvrtě hodiny. Vtip lázní spočíval v tom, že fásnete svou velkoprostorovou sprchu a tam si můžete po určenou dobu dělat, co budete chtít gruzinské variace na lázně neberou konce....
Seděli jsme na malém útulném náměstíčku, dali jsme véču a byli jsme pod neustálým dohledem místních policistů. Nic moc se nedělo, tak už to vypadalo, že si to tady do jedné ráno hezky oddřepíme. Jánoš s Houskou skočili na pivo a začala družba. Místní majitel baru, Goča kluky hostil pivem i něčím ostřejším. Když jsem za klukama dorazil, nestačil jsem se divit. Goča byl rozjetej jak T34 u Kurska. Nic nebyl problém, všechno bude, dnes nikam nepojedete, budete spát u mně, jste moji hosté. Později přišlo pozvání i na jeho dáču. Nahnal do podniku manželku a zamněstnance, aby se o nás starali. Manželka přinesla mapu a Goča po dlouhém hledání našel, kde se jeho dáča nachází - Jižní Osetie - toť část Gruzie, která je velmi mírně řečeno problematická.... Goču dorazila naše hruškovice, už nevládl svým obří tělem. Zato jeho manželka s hruškovicí problém neměla ...Najednou se ve dveřích objevil mladý Gruzínec se vzkazem: "Martin a druzja, chodite ne ploščaď". Koukal jsme jako z jara, koho si to poslali za spojku, poháněni zvědavostí jsme tedy šli na náměstí. Tam už probíhala družba číslo 2. Irča, Ondra a Helča to tady taky pěkne rozjeli. Asi 10 chlapů dělalo čest pověsti gruzinského národa, neustále nám nosili pivo, panáky. Každý si s námi chtěl popovídat, družit se, popít, tak jsme pili...pili....pili a pili. Chlapi přišli evidentne na fotbalové čtvrtfinále Eura, ale dnes jsme se hlavní atrakcí Kashurského náměstí stali my. Čas našeho odjezdu už se nachýlil, zvedlo se celé naměstí, nejen našim děvačům, ale i nám čapli chlapi bagáž a odnesli nám ji na nadraží. Tam jsme dali ještě jedno pivko, tentokrát mimořádně na nás a šli jsme se nalodit na náš vlak. V jednu ráno jsme ve vlaku způsobili menši pozdvižení, srdečné loučení se neobešlo bez průvodních jevů odpovídajících našemu stavu....
24.červen 2012
Těžká jsou rána opilcova.... vlak zastavil v Zugdidi. Nikomu se zvlášť moc ven nechtělo, ale silou vůle jsme se přesunuli do malého parčíku vedle Zugdidského nádraží. Tam si nás hned čerstvě po výstupu z valku odchytl místní naháněč s tím, že jediný autobus do Mestie, kam jsme mířili, jede za půl hodiny. Vůbec jsme nebyli nadšeni vyhlídkou nesednout do busu a dát dalších 100 km. Bylo nám jasné, že do Mestie toho musí jezdit více než jeden spoj denně. Holky na tom byly celkem dobře, tak vyrazily do města zjistit, jak se to má s Dopravou a sehnat plynovou kartuš, která nám již docházela. Vrátily se brzy, bez bomby, která tady pod nejvyhlášenejší částí Kavkazu překvapivě moc nefrčí. Návdavkem přinesly informaci, že do Mestie jede snad každý a že to nebude vůbec problém. Posléze se ukázalo, že s Dopravou to nebude tak jednoduché, ten"každý" to byli převážně taxikáři nebo maršutky k soukromému najmutí, takže vlastně taky taxiky. Nakonec nás na tu správnou maršutku navedl krajan, který také mířil do Svanetie potažmo Mestie. Odjezd ve 13 hodin z malého autobusáku před mostem přes řeku. Měli jsme cca dvě a půl hodky na pokoupení nějakých zásob do hor. Dle našich informací je ve Svanetii a hlavně v Mestii poněkud dráž, zpětně mohu potvrdit, není to nijak markantní rozdíl, ale poněkud dráž tam je. Na pěkné tržnici jsme nakoupili zásoby a vyrazili jsme k maršutce asi s půlhodinovým předstihem. Už z dálky působila maršutka poněkud přeplněným dojmem, a to měla ješte pojmout nás šets + naši bagáž. No nevím, nevím... Řidič se snažil všechny nás tam narvat, ale bylo to nemožné...Pokusili jsme se v oklolí sehnat nějakou alternativní Dopravu. Samozřejmně není problém, ale mimimálně o polovinu dražší než klasická "linková" maršutka. Nakonec řidič, zřejmně pod tlakem ušlého zisku, svůj tranzit totálně natlakoval. Ač se to zdálo jako nemožné, nakonec jsme všichni nastoupili a jedeme směr Svanetie. Svérázná horská část Gruzie mezi Abcházií a Jižní Osetií. Svanové jsou velmi svérázný, tvrdý a hrdý národ. Jejich území nebylo nikdy zcela pod kontrolou mocností, které si v tomto "horském" podkavkazském prostoru často vybíjeli své mocenské choutky. Dokonce i za existence Sovětského svazu měli v Moskvě trochu horké hlavy z tohoto svérázného národa. Svanetie má dokonce i svůj specifický jazyk, který se gruzínštině moc nepodbá. Svan s Gruzincem se domluví asi jako Čech s Polákem. Typickým znakem svanských vesnic jsou pevné a vysoké věže, které byly stavěny u každého domu.
V rámci moderní turistiky je Svanetie preferovaným územím. Především za vydatných dotací amerických dolarů tady probíhá snaha o vytvoření jakéhosi gruzinského Švýcarska. Jak jsme letmo zjistili zčásti ku prospěchu, z části ku škodě. Mně osobně by k životu jedno Švýcarsko stačilo, spíše bych dbal o zachováni ducha staré Svanetie. Hmatatelně jsem cítil, že z hlavního města oblasti Mestia se atmosféra malinko vytrácí.
Po dvou hodinách v namačkaném tranzitu jsme byli na místě. Maršutka zastavila přímo před infocentrem, tak jsme se hnad poptávali na možnost ubytování za přijatelnou cenu a na doporučení jiných aktivit. Co se ubytování týče, nabídka je zde celkem pestrá. Ale v nejlevnější kategorii, kde jsme se chtěli raelizovat my, nic moc - spíše vůbec nic Trochu jsme se upínali k možnosti stanovat, ale kemp byl poměrně vzdálený. Navíc nejlevněší varianta ve vlastním stanu s omezeným zázemím 10 euro, no jak jsem říkal Švýcarsko. Když paní v infu pochopila, že jsme opravdu skromní cestovatelé, dala nám tip na "domácí" stanování u jedné paní na zahradě za 2,5eura. To bylo to, co jsme hledali. Pod dohledem obřího kavakzského ovčáka, teplá voda a buchta na přivítanou - to jsme hledali. Tento večer se u mně projevila bohatýrská oslava z Kashuri. Ke všemu ještě začalo poměrně vydatně pršet a tak jsem hned po zbudování přístřešku zalehl...
25.června 2012
Hned ráno nepředstavitelné parno. Prvořadá otázka dnešního rána byla jasná a naléhavá: "kde se zchladit?" Odpověd na Kavkaze také jasná ... směr ledovec. V našem akčním rádiu se nacházely hned dva. Nakonec vyhrál ten, který byl situován blíže mystické Kavkazské hoře UŽBA. Tento "kopeček" je dobře znám mezi profesionálními horolezci, o jeho náročnosti svědčí jeden evropský nepříliš chvályhodný prim. Na svém hřbetu má největší počet křížků... Není se ani čemu divit - už při pouhém pohledu na tuto horu - člověka mrazí. V zádech s poměrně málo členitého horizontu vrcholků Kavkazu vyčnívá jako samoděržavyj jako pyramida z pouště. Ta hora říká zcela jasně: "tady vládnu já!!!" Podtrhoval to i sám fakt, že za celý prosluněný a krásný den se nám jako jediná z kavkazského masivu neukázala a zůstala v mlze. Nevím, jak to cítili ostaní, ale já jsem nikdy takový pocit neměl. Byl to velmi silný prožitek a to se ta potvora ani jednou pořádně neukázala.
Trek byl poměrně nenáročný, odhaduji max 18 km k ledovci. Pořád nahoru a zpět samozřejmně dolů. I přes úmorné parno to byl celkm pohodový trek. Prakticky celou cestu nás doprovázela ledová řeka, která vytékala přímo z ledovcového chřtánu. Malým zpestřením byla ne moc bezpečně vypadající závěsná lávka nad divokou řekou. Dále cesta stoupala prudce vzhůru a uzavírajíci se profil byl jasným znakem blížícího se ledovcového údolí. Za lesem jsme se po obrovských kamenech dostali až k samému ústí ledovce. Ta obrovská masa ledu vzbuzovala respekt obvzláště ve chvílích, kdy se na jeho povrchu uvolňovaly kameny a praskliny v ledu se zvětšovaly. To se člověk zrovna bezpečně necítil.
Zpět jsme se vraceli stejnou cestou. Asi jako pokaždé, když se vracíte stejnou cestou po které jste přišli, to příliš záživné nebylo. Tak jsme si cestu zpestřili zastávkou u opravdu velmi ledové řeky. Její teplota silně kontarstovala s teplotou vzduchu, která byla, narozdíl od teploty vody v řece, vysoká. O ledovosti této řeky se vyprávějí téměř legendy, ale nabude to tak horké.
Jánoš se dokonce smočil v jeden moment celý, ikdyž potápění ve svetru je nespornou výhodou tohoto zajímavého tvora.... Ondra, povzbuzen malým hecem - v podobě sázky o pivo - vydržel v ledovcové vodě požadované tři minuty. Po první půlminutě jsem se při pohledu na jeho grimasy, připomínajíci amputaci zaživa, už už cítil jako výtěz sázky. Ondra je bojovník a po první amputační půlminutě mu narostla nová křídla - tedy v tomto případě nohy a pivko zaslouženě vyhrál... Klesání do údolí nám na chvíli zpříjemnila ještě mláďata hranostaje či jiné jemu podobné kavkazské potvůrky. Překvapilo nás, že se téměř nebojí, v jeden moment se přiblížil k Helče asi na 30 cm. Dále už jen klesání směrem k Mestii v úmorném vedru. To, že někde dole ve městě na nás čeká zasloužený orosený půlitr dobrého gruzinského piva byla motivace. Tato skutečnost nás v těchto těžkých životních chvílích držela nad vodou.
Po příchodu do města jsme zamířili do prvního bistra, které jsme si vyhlídli už ráno při odchodu do hor. Koupili jsme petku - neboť vycházela daleko levněji - než láhve a navíc carsbergi, amsteli...
- takže petka vítězí. V klidu jsme si vychutnávali dobré pivko. U vedlejšího stolu také probíhala oslavička. Bujaří Svanové to brali od podlahy. V jeden moment se nepozorný mladík při vstávání zachytil za stůl, celý ho převrhl. Nutno podotknout, že byl už hóóódně podroušen. Věčná škoda - všechny ty dobroty a pití na zemi -ale zajímavé a příjemné na tom bylo, jak se nám majitel malého baru postsovětského střihu za toto leknutí omlouval. My jsme samozřejmně pochopili, co se talo a s ubezpečením, že to se stává i u nás, jsme považovali věc za vyřízenou. Pak následovalo něco, co by se u nás určitě nestalo, způsob, jakým se nám Svan omluvil, nás doslova ohromil. Jako odškodnění za úlek začali na stole přistávat petky piva, vynikající turecká káva, chačapury. kupdary (masové chačapury) a vše samozřejmně zdarma. Protože tady se pokoušet o něco jako zdvořilostní odmítnutí je absolutní nesmysl, pustili jsme se do hodování. Zcela znaven dnešním výstupem jsem se hned po večeři sroloval do stanu a spal jsem jako anděl...
26.června 2012
V tomto období bývá zřejmně pravidlem krásné ráno, ale také bohužel zamračené odpoledne a deštivý večer. Na dnešní den jsme si naplánovali okruh po svanských vesničkách s přespáním v horách.
Od začátku jsme malinko bloudili a ani místní nebyli schopni nás bezpečně navést, tak jsme šli tak nějak po istinktu turisty....nakonec se z toho vyklubal poměrně slušný bushcross. Cesta totálním pralesem se vypaltila, našli jsme krásný hřiby, fantazie pracovala na plné obrátky - k večeři si někde ve vsi vyprosíme nějaké vejce a bude smaženice...
Nakonec jsme jako orientační bod našeho výstupu zvolili nově budovanou lanovku, ve velkém vedru pomněrně náročná cesta, ale na vrcholku to byl horský ráj. Přesně tyto okamžiky jsou zaslouženou odměnou za pracné šplhání do kopců a z kopců. Louky na náhorní plošině byly zrovna v květinovém rozpuku, desítky druhů kytek a všechny nádherně rozkvetlé, úžasná podívaná na okolní vrcholky - opravdu nádherné místo.
Protože se odpoledne po okolních vrcholcích začaly prohánět temné mraky, začali jsme hledat nějaké místo vhodné k přenocování. Nakonec se jako nejlepší volba ukázala malá vesnička, kterou jsme viděli už z oné květinové rajské zahrady. Byla to typická svanská vesnice, absoluteně nezasažená turismem a civilizací, naprostý opak Mestie. U jedněch dveří jsme se poptali na cestu, horal nás hned bez rozmyslu pozval k sobě domů, pohostil nás čajem, kávou, každému co je libo. Chvíli jsme podebatovali a když už jsme se chystali najít si nějaké místo na postavení stanu nabídl nám že můžeme přespat u něj v domě. Z naší strany nebyl důvod pozvání odmítnout.... Nakonec jsme byli pozváni i na večeři. Byl to zážitek, bohatá a zároveň skromná je večeře horalů. Bohatá hlavně svou opravdovostí, kvalitou. O každé potravině je možno říct přesně odkud pochází, kdo ji vypěstoval a jak se dostala až k nám na talíř. Brambory neskutečné chuti, polévkové nudle zvláštním způsobem osmažené a pak vařené, domácí chleba je kapitola sama pro sebe. A zelenina .... v porovnáním s tím, co se vydává za zeleninu u nás v supermarketech....???!!! Manželka horala, která nebyla rodilá Svanka a uměla dobře rusky, se nám ješte omlouvala, že není maso, protože je dle juliánského kalendáře doba půstu. Když nám vyjevila všechna půstová období, tak toho času kdy maso konzumují opravdu moc neni. Půst se zřejmně netýká čači, ta na stole nesmí chybět prostě čačavéča...
Dům byl celkově velice skromný, klasický kamenný. Navíc se v něm rodina teprve zabydlovala, takže ještě bebyl zútulněn. Jestli jsem dobře pochopil, tak rodina byla součástí nejakého vládního programu na podporu obydlování horských vesnic. Zážitekem bylo WC, ostatně jako většina těchto zařízení v celé Gruzii. Cestička ke klasické "kaďiboudě" vedla přes zahrádku s pěkně vypasenou sviní, která byla obvzáště přátelská, což byla atrakce zvláště pro Housku. Jeho záliba v domácím zvířectvu všeho druhu v Gruzii gradovala. To nadšení při střetu s krávou nebo prasátkem, to byla opravdu nbelíčená radost skrytého zootechnika a nedej Bože potkat třeba kůzlátko, jehňátko nebo selátko.....
Spaní nám přichystali v komoře, vedle kuchyně. Dvě postele prověšené až na zem. Komfortnější varianta, než tahle propast, bylo zalehnout na zemi. Příjmně strávený večer s příjemnými lidmi. Toto mi avizovalo, že ani nepohodlí nebude překážkou pro sladký spánek. A taky že jo, spal jsem jak jezule...
Neodpustil bych si, kdybych se zapomněl zmínit o tom, že celý dnešní den nám byl věrným průvodcem po Svanetii krásný bílý kavkazský ovčák - námi standardně přejmenovaný na "Bobinu".
27.června 2012
Jak už jsme si zde zvykli, ráno jsme se vzbudili do krásného dne. Ale jak zvykem často nebývá, záhy se počasí dosti rychle a radikálně změnilo. Začalo pršet a to dosti vydatně. Pršelo hodinu, dvě, tři. Plány na dnešní přesun do Mestie se začaly pomalu hroutit. Náhoda v podobě muže, který jel do Mestie koupit letenku a jeho nabídky, že nás na korbě Žuku sveze, nás zachránila. Nabídka byla více než příhodná, neváhali jsme, navlékli se do barevných pláštěnek, naskákali jsme na korbu a vyrazili směr Mestia. Cesta byla dosti dramtická, občas jsme se na korbě pěkně činili abychom se udrželi, obvzláště Bobina měla s touto nestandartní přepravou docela problém - a ten, kdo ji zrovna držel na provaze, tak ten taky. Bobina měla z přepravy zpět do Maestie viditelně pěkný trauma, hned po příjezdu vzala své pochroumané nohy na ramena a mazala kalupem pryč. My jsme po "strastiplé" cestě také rádi seskočili z korby a zamířili jsme do známého bistra na výborné kupdari.
Protože už jsme se blížili ke konci našeho Kavkazsko-Gruzinského dobrodružství, na jehož závěru jsme měli v plánu vyrelaxování u Černého moře, využili jsme nabídnutou maršutku od pani domácí. Pokusili jsme se její domluvený odjezd z následujícího dne posunout na dnešek, řidič problém neměl, ale po polovině cesty se nás pokusil mohutně natáhnout, což se mu po naší urputné obraně nepovedlo. Sice nás dovezl do letoviska trochu více vzdáleného od Batumi, kde jsme náš trip začali a chtěli i ukonči, ale to nám vůbec nevadilo.
Z hor se mi moc nechtělo, ale objektivně nutno přiznat, že počasí které je v horách alfou a omegou všeho konání, nám moc nepřálo tak tedy vyrážíme k moři. Ač nám řidič celou cestu vnucoval, že je to lepší u řeky, pořád jsme odporovali, že chceme k moři. Po drahné době nechápavých pohledů jsem rozluštil jeho doporučení. Nabízel nám jako dobrou, levnejší a klidnější alternativu středisko UREKI. Ó nikoli k potoku, ale do Ureki. Oddychli jsme si, že jsme se nakonec domluvili. Malé, ospalé, přímořské letovisko, přesně to co jsem byl schopen ješte strávit. O Ureki byla dokonce i zmínka v průvodci díky unikátnímu černému magnetickému písku na plážích.
Bylo už poměrně pozdní odpoledne, pršelo a foukal silný vítr,zkusili jsme obejít pár penzionků, konec června a všude prázdno a všude velmi přátelské ceny. Protože Irča měla na bydlení trošku přísnější požadavky než my, vzala práci s hledáníním ubytování na sebe. "Tady si sedněte, dejte si pivko, do dvaceti minut seženu ubytování za 5 lari (2,5 euro) do 50-ti metrů od pláže..." Moc šancí jsme jí nedávali, ale skutčený majstrštych. Přišla za dvacet minut, 15 lari na tři noci - příjemné malé pokojíky. Celé horní patro penziónu - pár desítek metrů od pláže a je to všechno na tři dny naše.
Večer už jen malá obhlídka okolí a do postele....
28.června 2012
A je to tady, přichází malý cestovatelský oříšek - celej den u moře....co já si počnu
co já s tím nechtěným darem udělám...koupačka v moři - 10 minut, zevling na pláži 15 minut...a šlus, pořád mám ještě 1415 minut. Největší část z této porce prospím v pěkný posteli, vítr foukající od moře, teplo tak akorát - to půjde samo. Ale prospat celý den taky neni nic moc program. Nakonec jsme vyrazili na výlet do Poti - druhého největšího Gruzínského přístavu a správního střediska Národního parku Kolcheti. Vyrazili jsme jen s Helen. Pro ostatní byla magnetická pláž příliš přitažlivá. Pěšky jsme vyrazili k asi 2 km vzdálené hlavní pobřežní silnici, maršutku jsme chytili na "první dobrou" (cena Ureki-Poti 0,75 eura) dovezla nás až do centra města. Jestli chcete navštívit v Gruzii nezajímavé město, vřele doporučuji. Naším hlavním cílem ale byla městská tržnice. Pohyb lidí nás jasně směroval k našemu cíli. Byla to ta pravá tržice - taková jaká má být a jak ji miluji. Dokázal bych tady bloudit hodiny a jen tak nasávat vůně těchto katedrál hojnosti. Všemožné nepotřebnosti made in China až po tu pravou Gruzii. Domácí sýry, víno, med, koření ba dokonce i domácí Gruzíňáček. Ochutnávali jsme všude všechno co se dalo a samozřejmně i za velmi příznivé ceny nakupovali. Záměr - utratit poslední gruzinské peníze - byl téměř bezezbytku naplněn. Koupili jsme si i CD s místní osobitou muzikou. Při zkušebním poslechu jsme roztančili půlku tžnice - paráda. Tady, na rozdíl od pláže, bych vydržel klidně celý den. Ale byl čas zamířit zpět do Ureki, autobusáček se nachazí hned vedle tržnice. Byly na něm naštosovány maršutky jedna vedle druhé a protože nápisy a směrovky na autech jsou vám celekm k ničemu, tedy pokud si nedáte tu práci rozluštit zvláštně se kroutíci hieroglify, které tvoří gruzinské písmo, tak jediná možnost jak něco zjistit je dotaz. Hned na první pokus se nám povedlo trefit tu správnou.
Po návratu jsme už měli celkem jasný večerní program dnes mají svátek svatí - Petr (Jánoš) a Pavel (Houska), takže trošku popít, zapařit, vyměnit si názory na prožité zážitky.
29.června 2012
Další den u pláže, trochu utrpení. Na pláži se dá výborně odpočívat, tak to celý den děláme. Bohužel, nejsem ten typ, nebaví mě to. Zevling na pláži neni můj šálek kávy ani to, na co budete s kamarády vzpomínat. Ba naopak, u jaké pláže a kde se válíte, je opravdu těžce nedůležité... Takže dnes snídaně v krásném prostředí a protože jsme jasný snídaňáři tak si to opravdu užíváme,¨pak oběd, předtím něco mezi tím , pak večeře, před ní něco mezi tím. Večer odjížděla Irča, která měla jiný plán zpáteční cesty. jinak se tento den nic moc zaznamenáníhodného neudálo.
30.června 2012
Dnes už jasně a silně zvoní hrana našemu gruzinskému dobrodružství. Klasika. Zabalit a přesunout se do Batumi, tam nás čekalo šestihodinové čekání na večerní odjezd autobusu do Istambulu. Většinu tohoto času jsme strávili střídavě procházkami po tomto opravdu krásném a svěžím městě a odpočinkem v přimořském parku.
Večerní odjezd autobusu byl domluven od hotelu Sheraton vzhledm k rozlehlosti budovy to byla trochu akční záležitost. Nejdříve jsme se vehementně cpali do prvního autobusu, který u Sheratonu zastavil a měl na ceduli napsán také Istambul. Byli jsme trošku nejistí vlastnictvím papírků, kterým v Tbilisi říkali jízdenka s našimi jmény napsanými propiskou - to vše bratru za za 150euro. Kdyby žádný autobus nepřijel, tak si ani neškrtneme s nějakým odvoláváním se někam, ale nakonec vše vyšlo a náš autobus dorazil s malým zpožděním. Asi po půlhodině jízdy jsme byli na hranicích. Neuvěřitelná tlačenice. Byla neděle spousty Gruzinců se stěhovaly do Turecka za prací. Asi po hodině strávené na hranicích, obdržení rozlučkového razítka do pasu se naše expedice nezadržitelně blíží svému konci.
Sbohem SAKARTVELO....
Už jsem procestoval více nž 20 zemí, ale co jsem tady viděl, to jsem opravdu nečekal. Trochu jsem doufal, snil, ale opravdu nečekal.
Chcete krásné moře? Jeďte do Gruzie! Chcete neskutečné hory? Jeďte do Gruzie! Chcete krásná starobylá města? Jeďte do Gruzie! Chcete opravdu skromné a velmi pohostinné lidi? Jeďte do Gruzie! Chcete poušť? Jeďte do Gruzie! Chcete za málo peněz hodně muziky? Jeďte do Gruzie! Chcete hluboké lesy plné zvěře a hub? Jeďte do Gruzie! Chcete bohaté vinice? Jeďte do Gruzie! Můžete být neskromní, až lehce nenasytní. Chtějte všechno, v Gruzii to dostanete!!!
1.června 2012
Tento den dojíždíme do Tureckého Istambulu. Věnovali jsme mu ještě náš poslední den. Vyplatilo se to. Blízko nádraží jsme sehnali v penzionu velmi pěkné ubytování za 5 euro. Na střeše našeho penzionu byl krásný seraj s výhledem na nejznámější Istambulskou mešitu Hadža Sofia. Prohlídka krásného města, večer veget na střeše, vyspat a směr Sabina Gokcem a po ose Istambul-Videň-Břeclav-Praha domů....
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Gruzie
Půjčovna aut