HLINSKO 21 - 5.Návštěva Světlé nad Sázavou

Zhruba hodinu po poledni jsme v Ledči nastoupili do šíleně narvaného vlaku a nechali se jim převézt na zastávku Světlá nad Sázavou – město. Odtud jsme seběhli do centra na hlavní městské prostranství - náměstí Trčků z Lípy. Ve skutečnosti se jedná o hodně rozšířenou ulicí, jež místním připomíná zatáčku, ale nyní rynek prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Pokud se – tak jako my – trochu povznesete na jeho současný stav, najdete na něm několik zajímavých objektů i drobných památek.

 

K ním patří od roku 1992 patří plastika od akademického sochaře Romana Podrázského, která je připomínkou místní dlouhodobé sklářské historie. Světlá totiž totiž bývá označována za město skla i kamene. Začátky sklářství se začaly odvíjet od 17.století a to hlavně díky okolním bohatým lesům se zdravými stromy, využívaných na výrobu dřevěného uhlí. To pak vytápělo sklářské pece. Spolu s výrobou skla se rozvinulo i jeho broušení, leštění a další zušlechťování. Brusírnu českých granátů založil pán světelského panství Filip Krakowský z Kolowrat a v okolí města vznikla řada drobnějších skláren.

Dalším odvětvím, jemuž se tu dařilo, byla těžba a zpracování žuly. Obklady fasád celé řady pražských významnějších budov pochází z největšího místního lomu – z Horky.

 

Plastika je umístěna v parčíku před radnicí. Ta byla vystavěna v historizujícím slohu na přelomu 18. a 19.století a přestavěna v letech 1926 a začátkem nového tisíciletí. Dnes je sídlem Městského úřadu.

 

Před ní stojí v parčíku novogotická kašna, jíž roku 1825 zrobil místní kamenický mistr Jan Schlesinger. V jejím středu stojí žulový podstavec s mísou, ve které je umístěna vodní tryska.

 

Další zajímavostí je světelské podzemí. Labyrint středověkých chodeb z patnáctého století o celkové délce 200 metrů je sice veřejnosti přístupný, ale my si jeho návštěvu odpustili, protože nás čekala prohlídka zámku a jeho parku.

 

Ještě předtím jsme se zastavili před nejstarší historickou památkou města a nakoukli i do jejího interiéru. Byl jí kostel sv.Václava, jehož gotický předchůdce tu stál již roku 1207. Renesanční přestavbou prošel za Buriana III.Trčky z Lípy a barokní jej „postihla“ za hraběnky Černínové, při níž byly ku chrámu přistavěny dvě boční lodi. Od roku 1758 se pyšní titulem děkanský kostel.

Při pohledu zvenčí návštěvníky nejvíce zaujme ta hranolová, asi 35 m vysoká věž zvonice, jejíž horní dřevěné patro je napodobeninou středověkého podsebití. Tuto podobu věž má věž od roku 1821.

Dnes jsou v ní zavěšeny čtyři zvony, bohužel nejstarší jménem Jan Evangelista, který kostelu v roce 1506 věnoval Mikuláš II.Trčka z Lípy, byl za druhé světové války zrekvírován. (Od téhož dárce se ale až doposud dochovala cínová křtitelnice.)

 

Původní jednolodní sakrální stavba byla obklopena hřbitovem. Roku 1800 byl zrušen a zůstala stát jen ta ze tří stran kostel obklopující ohradní zeď. Před hlavní vstup byla z různých částí města přemístěna pětice soch svatých. Tu nejmladší – sv.Václava, vysochal před koncem 19.století šéf místní kamenické firmy Josef Podpěra, zbylé čtyři už na první pohled prozrazují svůj barokní původ. Jedná se o sv.Barboru, Jana Nepomuckého, Floriána a Josefa s Ježíškem.

 

V interiéru chrámu jsme mohli obdivovat převážně barokní mobiliář. Za hlavním oltářem jsou umístěny tři barevné okenní vitráže zobrazující sv.Václava, Prokopa a Vojtěcha. Pod oltářem je umístěna hrobka pánů světelského panství – spočívají v ní pozůstatky příslušníků rodů Trčků z Lípy a Kolowratů Krakowských.

Kromě tohoto hlavního se v chrámu nacházejí čtyři boční oltáře zasvěcené sv.Janu Nepomuckému, sv.Anně, Panně Marii a sv.Josefu.

 

Z gotického období se dochoval strop chrámové lodi se žebrováním a klenbu zdobí erby majitelů světelského panství. Interiér krášlí také šestice rozměrných maleb od Ignáce Raaba. Varhany z počátku minulého století se ukrývají v původní barokní skříni. Za zmínku stojí ještě kazatelna se znakem kříže a kotvy (symbolů to víry a naděje) a nad ní umístěná skulptura Mojžíše svírajícího v roku desky s Desaterem.

 

Další památky jsme už na náměstí Trčků z Lípy nenašli, a proto jsme popošli k mostu přes Sázavu. Z něj se nám otevřel pohled nejen na zajímavý jez na řece, ale hlavně na protější areál zámku a parku.

 

Pokud máte (tak jako my) rádi stará feudální sídla a rovněž si při jejich prohlídce představujete, jak by se vám v nich asi žilo (samozřejmě za předpokladu, že byste byli jejich majiteli), věřte, že s návštěvou světelského zámku rozhodně neprohloupíte!

 

Na první pohled zaujme už jeho velmi členitá podoba, což dokládá, že se zámek hodně přestavoval a vy se můžete při pohledu na fasády potěšit jak renesančními prvky, tak i barokem, empírem a novorenesančním stylem. Překvapí i to, že se jedním klenutým vchodem do něj vstupuje a na protilehlé straně nádvoří úplně stejnou kopií vchodu vyjdete do rozsáhlého zámeckého parku. Kromě toho vás na nádvoří mile překvapí severní křídlo zámku v podobě skleníku (oranžérie), kašna a volně vystavená mini expozice skleněných výrobků, která je vlastně jen takovou ukázkou toho, co vás čeká na jednom z prohlídkových okruhů.

 

Zámecké interiéry nebyly veřejnosti přístupné až do roku 2007, kdy se objevila „první vlaštovka“ v podobě zřízení Muzea Světelska. O šest let později zámek změnil majitele, kteří provedli rozsáhlou rekonstrukci. Dnes je tu možnost vybrat si hned z několika prohlídkových okruhů.

 

Ten první se může pochlubit Expozicí historického evropského skla (pocházející ze sbírek pražského uměleckoprůmyslového muzea) a k vidění jsou tu „kousky“ počínaje barokem a „stoletím páry“ konče. Tohle vše je umístěno v barokním zámeckém křídle a součástí tohoto okruhu je i prohlídka Muzea Světelska.

 

Druhý okruh nabízí procházku mezi vystavenými historickými hodinami, polychromovanými sochami, barokními obrazy a ukázkami figurálního porcelánu, skla a bronzovými plastikami. Nejkrásnější exponáty jsou zapůjčeny ze tří českých muzeí, starých cenných hodin tady uvidíme rovných sto a prohlídku doplňují ukázky historických zbraní a zbroje. Tahle expozice se nachází v interiérech renesančního a empírového zámeckého křídla.

 

Dalším okruhem je Dětské království s bohatou sbírkou panenek, medvídků, hraček, modelů hradů a zámků a též 3D modelu vlakového nádraží.

 

Poslední okruh nese jméno Na Sázavě a zájemci v něm mají možnost vidět i „opravdické peklo.“

 

My si vybrali okruh č.2 a byli s ním velmi spokojeni.

 

Ještě před prohlídkou jsme se zastavili v pěkné kavárně Laduree (s posezením i venku na nádvoří) a po požití jakéhosi pamlsku zapůjčili klíč od WC umístěnému v přízemí na konci tohoto křídla. Přidala se k nám i dvojice (pár středního věku) a paní si cestou stěžovala, že musí toho „svého“ pořád hlídat. Dost dobře jsem nechápal proč, vždyť její choť vypadal naprosto normálně, ale po opuštění WC mi trochu zaskočilo – pán také vyšel ven a hned se vyšplhal na nejbližší strom!

 

Po tomhle nečekaném zpestření nás už čekala prohlídka interiérů zámku a po ní zase „interiérů“ parku. Oranžérie vestavěná do severního zámeckého křídla byla součástí úprav, které ve velkém stylu provedl v devatenáctém století nový zámecký pán – František Josef ze Salm-Reifferscheidtu.

 

Největší proměnou ale prošel rozlehlý zámecký park (18 ha) v napodobenině anglického stylu.

 

V blízkosti sídla se rozkládala jeho „nejangličtější“ část, kde se z travnaté plochy vypínaly shluky stromů i solitéry a síť cestiček s odpočinkovými kamennými lavičkami umožňovala průhledy na členitou zámeckou kulisu.

 

Zbytek parku už měl spíše ráz obory. Z velké části ji kryl regulérní vzrostlý les, zvláště v jeho jižní části v okolí Dolního a Horního rybníka. Pod tím spodním bylo kdysi zbudováno alpinum s leknínovou tůňkou, jejíž zbytky jsou dodnes k vidění.

Plochu parku v minulosti obohatily drobné stavby jako březové a kamenné lávky vypínající se nad sítí říček a potoků, kamenná schodiště, altánky anebo litinový Andělský a Čertův most klenoucí se nad roklí nad přepadem mezi oběma atraktivními vodními plochami.

 

Ačkoliv byl park (tak jako zámek) v šedesátých letech loňského století zařazen do Seznamu kulturních památek, nebyl udržován a zpustl. Až po roce 1998, kdy se jeho novým vlastníkem stalo město, prošel rozsáhlou revitalizací.

Porost parku je složen ze 63 druhů stromů listnatých a těch jehličnatých se zde vyskytuje na 26 druhů. Mezi keřovým patrem vynikají pěnišníky a brsleny, patro bylinné pak krášlí např.vraní oko čtyřlisté, plicník lékařský anebo řeřišnice luční. Dále se zde nacházejí jí i rozsáhlé plochy porostlé kapradím.

 

Ze zajímavostí, které jsme „potkali“ při naší procházce parce, bych rád vypíchl toto:

 

Hned za vstupem do parku byl umístěn kamenný pomník zakladatele českého skautingu A,B.Svojsíka a básníka skauta Jiřího Wolkera.

 

V nejstarší části parku nad Dolním rybníkem se v houští skrývá kovová konstrukce lesního altánku.

 

K další pozoruhodnosti jsem si odskočil sám.

 

Originální klenutý Čertův most nad roklí pod Horním rybníkem zhotovil roku 1884 světelský zámečník Jakl. Bizarní kamennou sochu čerta pod ním sám vymyslel (a poté zrobil) jeden študák z místní akademie.

 

Což o to – čertisko se mi líbilo moc, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem ho při focení obešel a přitom spatřil, že si z jeho podpaží nějací současníci vytvořili odpadkový koš!

 

No to teda fuj - styďte se, lidi!

 

Po návratu za Janou k Dolnímu rybníku jsme si ještě vyfotili hezké lekníny a potom, protože čas už notně pokročil, zamířili nazpět na hlavní městský rynek a k vlakové zastávce. Spoj nám měl jet až za půl hodiny a my proto využili tekuté nabídky unikátní hospody se zahrádkou, umístěnou za živým plotem hned u nástupiště. Zdejší pohostinné zařízení je totiž snem každého notorického cestovatele. Jak jsem si stačil povšimnout, byly na peróně umístěny odpadkové koše a ty byly přizdobeny opuštěnými pivními krýgly, zanechavšími zde konzumenty, jimž už jel vlak a oni nestačili blahodárný mok dopít…

 

V Havlíčkově Brodě jsme museli kvůli zpožděnému rychlíku hodinu a půl čekat na přípoj do Hlinska. Jak na potvoru byla neděle, žádná otevřená restaurace ani bufet a my si mohli dát leda kávu z automatu.

 

Když jsem si ho byl venku u boční koleje vypít, přecházel okolo párek mládežníků a jeden mne hned zkusil pumpnout: „Pane, neměl byste padesátku? Potřebujeme ji na vlak do Jihlavy.“

 

„Neměl, chlapci,“ odvětil jsem a zacigánil. „U nás drží kasu manželka a ta tady není.“

 

Ten menší si přede mne rázně stoupl, dal ruce vbok a výhružně spustil: „Vy jste nám řekl „chlapci?“

 

„Proč?“

 

„No já jsem holka!“

 

 

Během našeho pozdně večerního návratu do Hlinska se už nic mimořádného nestalo...