Holice, srpen 2023, tradiční cyklozájezd – pt. 2 – s dominantou Kunětické hory

17.8.2023

Když jste v Holicích a plánujete nějaký výlet, celkem nutně se na námět nabídnou dvě poměrně blízká velkoměsta, tedy Perníkov a Mechov. Ten první je tedy o něco blíž, takže se spíš nabízejí ty Pardubice. Vlastně by to bylo trestuhodné metropoli vynechat, ale přesto si ji necháme na pozdější den, čtvrtek celkem všeobecně vítězí plán navštívit Kunětickou horu, tedy hrad na snad jediném široko daleko viditelné „hoře“. No však to má taky v názvu.

První metry výjezdu ovšem směřují na náměstí, protože zejména děvčata vyžadují ranní nakopnutí ve formě kávičky a nějakého toho zákusku. Naštěstí k tomu se nabízí slušně vybavená a celkem prostorná provozovna pekárny Sázava. Ta Sázava má svou centrálu v Lanškrouně. Tam samozřejmě zlatonosná řeka neteče, ale poblíže teče Sázava s přídomkem Moravská (pramenící pod Bukovou horou v Orlických horách). Pekárna je co se týče výběru vskutku velkolepá, však dva obchody máme i u nás a pokud se vydáváme v Šumperku na nějaký výlet z nádraží (vlak i bus), povětšinou si tam taky něco dáme.

Ale po občerstvení vzhůru na výlet. Naštěstí hned uličkou poblíž pekárny od náměstí TGM vede cyklotrasa s číslem 4191, která nás v úvodním směru značně zajímá. Ta směrově sleduje zdejší cestu do Pardubic a le vede po souběžných uličkách, takže prozatím se vyhneme hustšímu provozu. Míjíme tak postupně zástavbu Podhrázi, Horní Ředice, logicky i Dolní Ředice. Zde musíme překonat „náročný“ výjezd přes překážku, kterou tvoří nový úsek dálnice D 35. Tedy přejezd přes most. Je to vlastně první větší (cca 22 km) dlouhý úsek dálnice od Libšan (D 11) k osadě Ostrov. Pro nás severomoraváky je ta D 35 celkem zajímavá, hlavně z důvodu, že po ní budeme někdy jezdit do Prahy, ale hlavně z faktu, že po její předchůdkyni, tedy stávající silnici 35 velmi často vyjíždíme přes Mohelnici na naše zájezdy do valné části Čech (hlavně severních).

Za sjezdem z přemostění je před námi vesnice Choteč, za zmínku zde stojí např. dřevěná zvonička, kde se otáčí čelo pelotonu (dojížděl jsem , protože jsem fotil z mostu). Naštěstí se v čele vyskytl neznámý dobrodinec, který upozornil na přítomnost hospody. Po takřka ujetých 10 km se zastávka hodí, i kvůli faktu, že hospoda je už asi 20 minut otevřená a navíc ochotná paní tvrdí, že k dispozici bude co nevidět i držková polévka. To je ovšem nabídka, která se nedá odmítnout i z důvodu že kromě zmíněné polévky je ve výběru Radegast či Plzeň (i další značky).

Po nezbytném posilnění a i konstatování, že prozatím jsme zažehnali problém suché etapy pokračujme k hradu. Za Chotečí se trasa přimyká k silnici 298, naštěstí je provázena cyklostezkou, takže houstnoucí motodoprava příliš nekomplikuje naši jízdu. No když jede skoro 10 kolařů, už je to i problém. V Sezemicích musíme poněkud změnit směr a vyhledat jinou cyklotrasu. Mimoděk míjíme dvě zajímavě vypadající hospody (U Blažků, Anežka), které jsou ale naštěstí zavřené. Objevíme cykloznačení 4125, částečně s cyklostezkou do Počapel, kde přejíždíme Labe po ženijním mostu do Kunětic a to už máme nad sebou dominantu této části východních Čech. Po malých zádrhelích najíždíme na tu správnou cestu ku hradu. Hora se vlastně musí objet k dolnímu parkovišti, kde je k vidění i několik občerstvoven, dětský koutek a zvěřinec, ale my už míříme k vrcholu. O něco výše je hlavní podhradní parkoviště, k samotné pevnosti se musí pěšky (i kolo se má vést, ačkoliv to všichni nedodrží). Případnou dopravou je motovláček (takový ten lázeňáček) pod hlavní bránu.

Kunětická hora není zajímavá jen hradem, ale defakto i svým geologickým původem. Jde totiž o mohutný výlev magmatu z polabské pánve (pod hradem býval čedičový lom). Samotný hrad vznikl zřejmě v druhé polovině 14. století, paradoxně první písemné doložení je až z roku 1420. Hrad patřil k oporám husitů ve zdejší oblasti. Mezi majiteli se vystřídala řada šlechticů, za zmínku stojí jistě i Jiřík z Poděbrad, mezi důležité vlastníky patřili samozřejmě Pernštejnové (když jsme u Pardubic). Za nich zřejmě hrad dosáhl svého stavebního vrcholu. Objevíme tu tak hlavně gotické a renesanční stavební zásahy. Pokud si dopřejeme něco z četby o historii hradu, dozvíme se, že hrad je jedním z vrcholů hradní architektury u nás. V 16. století už význam jako pevností začal ztrácet (i s upadajícím pernštejnským rodem). Roku 1645 oblehli hrad Švédové a pevnost padla a vyhořela.

Zkázu dovršila i pozdější těžba kamene na západní straně hradu, kdy se část hradu zřítila, takže dnešnímu návštěvníkovi se vlastně zdá hrad poměrně malý. K prvním opravám hradu se přikročilo ve 20. letech minulého století (projekt D. Jurkoviče a J. Pacla). Poválečná údržba však byla tristní, takže v roce 1981 byla „Kuňka“ veřejnosti uzavřena.

No naštěstí pominula i doba komunistická a na Kunětické hoře se opět začalo opravovat a po nezbytných opravách je hrad opět přístupný. O samotném hradu se dá najít dost odborných statí, takže se spokojíme s obrazovým doprovodem. Po zakoupení vstupného je naštěstí po objektu volný pohyb, ačkoliv čas od času se na nádvoří objeví průvodce a ten o historii podá hlavní výklad (klidně se dá ale poslouchat z patra). Hrad je opravován takovou tou metodou na hrubo, tedy nejde o úplnou rekonstrukci ale hlavně o zabezpečení statiky, zdí, v některých případech o střechy (aby nezatékalo). Pár interiérů je obnoveno (krásné gotické sklípkové klenby), renesanční sál. Jiné jsou takové rustikální (divadlo). Z hradu jsou samozřejmě výtečné vyhlídky, byť je okolní krajina značně placatá, takže k dominantám se tak trošku nepatřičně řadí elektrárna v Opatovicích (pomineme-li Pardubice i vzdálenější Hradec Králové). Při příhodnějších povětrnostních podmínkách by se asi krásně jevily i Krkonoše nebo Orlické hory, ale v létě je bohužel skrývá opar.

Po prohlídce následuje samozřejmě nezbytné občerstvení v hradnímu bufetu (pivo, klobása) a můžeme se vydat k dalším cílům. Tentokrát je to ale spíše jízda plochou krajinou zhruba k severu (opět přes Labe do Dříteče). Trošku se tak motáme k Borku a Rokytnu (trasa 4256), důvod je objevit nějakou slušnou putyku, což se nám poštěstí až v Býšti kde nás potěší přítomnost motorestu s výtečnou kuchyní a slušnými porcemi (hodnoceno cena/výkon). Pokračujeme severovýchodním směrem do Hoděšovic, kde se mimoděk ocitáme v komplexu Hradeckých lesů. Tady sledujeme zelenou pěší souběžnou s cyklo 4265. Hradecké lesy jsou takový menší ráj východočeských cyklistů, ale i těch pěších. Poměrně rozsáhlý lesní celek se táhne až někam za Borohrádek (klidně až k Chocni). My si ale projedeme jen kratší část k Vysokému Chvojnu (kde nenápadně projíždíme arboretem). Zajedeme si samozřejmě na zastávku a osvěžení k Hlubokému rybníku, byť na večer máme domluvené posezení U Pajdy...


Pt. 1


Pt. 3


Pt. 4