Loading...
18.8.2023
„Békací“ posezení u Pajdy dopadlo nadmíru úspěšně, což se projevilo i ve formě pozvánky na další večer, ale než nastane, máme před sebou další celkem horký den. Chtělo by to nějaké koupaliště. Naštěstí zvědové, tedy příslušníci jiných skupin už hlásili, že v okolí jsou celkem další zajímavé koupací lokality, takže jedno z těch míst si vybereme. Než se celá skupina vydá z ubykace, zajedu si k menšímu průzkumu města, což obnáší nahlédnutí ke zdejšímu kostelu, a nakonec i ne kraj města k místnímu hřbitovu, kde se dají vidět poměrně zajímavé pomníky na dobu relativně nedávnou. Vlastně i obligátní zastávky v pekařství Sázava proběhne v podobném duchu jako včera, dále pak k severu.
První metry tak míří zhruba do stejného směru, kterým jsem se včera vraceli, byť s menší odchylkou, kterou tvoří žlutá TZ z Podlesí, díky které jsme poněkud minuli chatovou osadu poblíž oblíbeného rybníka Hlubokého. Ačkoliv trasa nevede žádným příšerným kopcem, přeci jen se lesní cesty mění na regulérní pěšinu, takže za mnou jedoucí cyklisté začali propadat panice, naštěstí k zelené TZ (a cyklotrase 4265) to zas tak daleko není a pokračujeme tak přeci jen viditelnější a pohodlnější lesní cestou.
Na okraji Vysokého Chvojna jsem včera zaregistrovali zajímavé posezení v cyklobufetu, ten je ale bohužel po ránu ještě nepřístupný, pročež nás čeká poměrně „suchý“ přejezd k východu přes komplex Hradeckých lesů do Borohrádku. Na obzoru sice míjíme vesnic s názvem Poběžovice, ale tam se zdá žádná hospoda není. Nezbývá tedy dojet a ž do městečka, které je spíše známo těm, kdo s oblibou cestují vlakem z Chocně do Týniště nad Orlicí (případně do Hradce Králové). První hospoda na náměstí se nějak nepozdává, hledáme tedy jinou, ale ta nemá přístupnou zahradu, kde bychom složili bicykly, tudíž se vracíme na původní místo k pivnímu baru, kde musíme vydržet přítomnost poněkud nasládlého Staropramenu. Po nezbytném zažehnání dávivé žízně nás čeká slíbené koupaliště. Tedy přesněji volně přístupný písník Šromák, s označením v mapě Na Zámlyní. Tento název naznačuje že poblíž stával (a stojí) již bývalý mlýn, který využíval síly, kterou přinášela voda Tiché Orlice. Je faktem, že koupání tu bylo o poznání zajímavější než na Hlubokém. Myšleno faktem, že voda je tu přeci jen průzračnější, než v kaleném rybníce.
Osvěženi pni elánu pokračujeme v pouti směrem poněkud severozápadním. Hned u mlýna je odbočka k příjemné cyklotrase, z části i asfaltové, která se postupně promění spíše v šotolinovou cestu. Na okraji lesa se připojí červeně značená TZ, občas proložená nějakou louží, což prozradí fakt, že nedávno (včera) se kolem prohnala celkem silná bouřka, kterou jsem ovšem vůbec nezaregistrovali, protože to byl čistě lokální sprška.
Před osadou Světlá si mimoděk vzpomenu, že jsme se tu před časem vraceli s jinou partou z našeho výletu od babiččina údolí. Ve Světlé je totiž taky celkem zajímavý cyklobufet, v toto čase ale ještě opět zbývá dobrá hodina do otevření. Nuže tedy do Týniště (nad Orlicí). Město ve svém názvu naznačuje která řeka teče poblíž. Tady to už naštěstí platí doslova, protože u výše zmíněné Světlé dochází k soutoku obou Orlic, tedy Divoké a Tiché, spojenou řeku čeká ještě nějakých 20 km do Hradce, kde se rozplyne v Labi.
Když člověk neví, nejlepší je se zeptat, a kupodivu dojíždíme do restaurantu, kde jsem zasedali i při zmíněné jízdě od „babičky“. Restaurace Pod Věží (vodárenskou) je naštěstí podnik vyhledávaný a solidní. To není jen přítomností tankového výčepu (Plzeň, Redegast), ale i solidní kuchyně. Čas se trošku posunul, ale naštěstí další cesta, byť neznačená, polní kolem kolejí není nijak obtížná, u zastávky Petrovice nad Orlicí si počkáme než projede místní osobák, za kolejemi opět narazíme na značenou cyklotrasu č. 8 (ta už nás vedla z Borohrádku. Naštěstí dál je to skoro samostatná cyklostezka do další zastávky v Třebechovicích pod Orebem. Název města je myslím natolik všeobecně známý, takže o hlavním důvodu zastávky není třeba delšího popisu. Málokdo z naší skupiny neviděl na vlastní oči slavný proboštův betlém, byť pro mnohé z nás to byla vzpomínka z útlého mládí. Co si pamatuju, atrakce bývala v jakési stodole, nebo dřevěné boudě, dnes je umístěna v samostatné budově. Kromě hlavního lákadla se tu vystavují i jiné připomínky svátků z konce roku, ale i v parném létě se můžeme obdivovat tvořivosti, které připomínají narození Spasitele.
Obloha se poněkud zakabonila, pročež ani nemáme chuť vyhledat nějakou knajpu a otáčíme jízdu zpět k bydlišti.
Snad někdy příště odbočíme v Krňovicích k Podorlickému skanzenu, tentokrát jen přejedeme Orlici k rozcestí Marokánka a silnicí č. 298 pokračujeme do Bělečka.
Tu dojde k poněkud kuriózní příhodě, jeden z výletníků si vzpomíná, že snad v Třebechovicích zapomněl batoh, tedy se musí vrátit. Až během další jízdy ale dedukční metodou zjistíme, že žádný batoh neměl a pokud si zakoupil v muzeum nějaký suvenýr, má ho u kolegy. No tak si přidal nějaké kilometry.
V Bělečku musíme překonat jeden z málo kopečků široko daleko s odbočkou na cyklotrasu 181, která ovšem vede po celkem běžné okresní silnici, s naštěstí mizivým provozem. Ta nás provede lesem k již projetému Vysokému Chvojnu. Cestou nás zastihne mírný déšť, který je ovšem natolik mírný, že nemá cenu někde stavět a vyhledávat úkryt, v ten doufáme, že bude následovat v cyklobufetu.
Tady už je po dešti, ale byť jsou lavičky mírně navlhlé, lokál je to velmi příjemný. K dispozici je kromě požadovaných tekutin (pivo, limo) i nějaká poživatina (Klobása), děvčata si pochutnají na zmrzlině.
No a protože čas pokročil tentokrát Hluboký vynecháme a přímější trasou přes Ředice k přechodnému bydlišti.
Pt. 1
Pt. 2
Pt. 4