Hora Benediktenwand

Vyrážím z městečka Lenggries, kam se dá dojet i vlakem a přiblížit se tak k horám třeba z poměrně blízkého Mnichova.

 

První vrchol, na který musím vystoupat, se jmenuje Brauneck (1555 m), jede na něj i lanovka, kterou ale nevyužiju, raději stoupám pěkně po svých. Jde to celkem rychle, za hodinu jsem u chaty Reiseralm a za další hodinu na Braunecku. Potkávám několik skupinek turistů, z Braunecku se dá jít pohodlně téměř po rovině na Schrödelstein (1548 m), na Stangeneck (1646 m), Vorderer Kirchstein (1670 m) a Latschenkopf (1712 m).

Trochu z hlavní hřebenovky uhnu k jihu, protože chci jít kolem skal a shora bych je moc neviděla. Když už jsem pod Latschenkopfem a rozhoduji se, zda se vyškrábu nahoru tady nebo až za tímto vrcholkem, vidím, jak přichází mraky, rychle udělám posledních pár snímků, na dalších několik hodin nebude vidět skoro nic.

Od vrcholu  Latschenkopf pokračuji po hřebenu krásnou pěšinkou mezi úžasnými bílými skalami a klečí, pěšina se mírně klikatí, klesá i stoupá a ačkoli nevidím nic do dálky, docela se mi ta chůze líbí. Jen mám starost, aby skály nebyly moc mokré, protože by pak klouzaly. Přemýšlím, jestli z těchto mraků začne i pršet, nebo jestli bude jen mlha. Další vrchol se jmenuje Achselköpfe (1709 m) a za ním následuje sedlo Rotöhrsattel, odkud si udělám jeden menší okruh přes horu Benediktenwand (můj hlavní dnešní cíl), pak se do sedla vrátím a budu pokračovat zpět, ovšem jinou cestou, takže to bude druhý okruh.

Když jsem na vrcholu Benediktenwand, už prší. Protože jsou tu ukazatele k chatě Tutzinger Hütte, těším se, že si tam sednu a dám si čaj. Těším se na chatu asi hodinu a pak ji málem přejdu, protože je trošku mimo moji trasu, ale zároveň tak blízko, že je za hezkého počasí na dohled, a tak není potřeba ji uvádět na rozcestníku, ale teď je mlha a jen tak tak, že si chaty všimnu.

Zatímco jsem byla v této chatě, přestalo pršet a mraky odpluly někam dál, takže jsem si mohla i vyfotit krásnou severní stěnu Hory Benediktenwand a také později několik dalších záběrů se skalami. Mám radost, že se zlepšilo počasí a jak si tak zvesela vykračuji, čeká mě přímo na cestě ještě jedno překvapení – kozorožec s mohutnými rohy. 

Jsem zpět v sedle Rotöhrsattel, dávám se doleva a procházím pod skalami Hory Achselköpfe, přes kterou jsem předtím šla, a přede mnou se rýsují vzdálenější skály Hory Hinterer Kirchstein, přes ni ale nepůjdu, uhnu ještě víc doleva a pokračuji kolem malých vodopádů potoka Arzbach.

Míjím chatu Probstalmhütte a Edelweiß-Hütte a ještě dál by měla být restaurace Hintere Längentalalm. Venku stojí několik stolů s lavicemi a dva slunečníky, takže usoudím, že to asi bude chata, kdy bych si mohla dát další čaj a vezmu za kliku. Je odemčeno, ale když se podívám dovnitř, zase chci vycouvat, připadá mi totiž, že jsem vlezla k někomu do kuchyně. Stojí tam stařičký sporák, dřevěné skříně a jeden velký stůl, kolem kterého sedí devět babiček ustrojených jako do kostela, vypadá to, že se sešly na nějakou oslavu. Desátá babička stojí u sporáku a ptá se mě, co jsem chtěla. Říkám "čaj". Tak mi ukáže na desáté místo u stolu a jde mi postavit vodu na čaj. Devět babiček kolem stolu si mě chvíli zvědavě prohlíží a jedna z nich řekne nějakou větu, na jejímž konci poznám slova "es regnet" (prší), takže přikývnu a odpovím "ja, es regnet". Pak už si mě nevšímají. Vypiju si svůj čaj, zaplatím za něj stejnou cenu jako v předchozí chatě (nemyslím si, že by tady měli nějaký ceník nebo pokladnu) a jdu zase dál.