Loading...
Horké špicberské léto
Špicberky: Souostroví o rozloze 61 229 km2 mezi 74-81stupni severní šířky a 10-35 stupni východní délky je podle dohody z roku 1920 mezinárodním územím 42 států (včetně našeho), spravované Norskem. Největší ostrovy (km2): Západní Špicberk 37 814, Severovýchodní země 14 467, Edgeův ostrov 5 073, Medvědí ostrov 1 291, Bílý ostrov 702, Země krále Karla 620. Osídlení: Longyearbyen 1200 Norů (hlavní město), Barentsburg 950-1400 Rusů, Pyramiden 650-1000 Rusů, Ny-Ålesund 20 Norů, Isfjord Radio 5 Norů, Hornsund 5 Poláků, Sveagruva (norská stanice bez trvalé posádky) a meteorologické stanice Hopen a Bjřrnřya. Doprava: lodní, letecká (letiště Longyearbyen a přistávací plochy Barentsburg, Pyramiden, Svea a Ny-Ålesund), sněžnými saněmi, silniční jen v nejbližším okolí měst. Klima: Díky teplému Golfskému proudu trvale zaledněno jen 60,8 % území, od června do prosince je Západní pobřeží bez ledu, sněžná čára je od 300 do 600 m.n.m. Směrem na východ klesá vliv Golfského proudu a převládá arktické klima. Průměrné teploty/ teplotní extrém (o C): v zimě -15 /-49,2, v létě +6 /+21,3, obvyklé zimní teploty jsou mezi –20 až -30 stupni C. Průměrné srážky 400-500 mm na západě, ve vnitrozemí jen 200 mm, v létě časté mlhy. Polární den je od 20.4. do 23.8., zatímco od 26.10. do 15.2. je slunce pod obzorem. Flóra: 6-7 % území pokryto typickou vegetací polární tundry. Převážně z okolí Isfjordu je popsáno 165 druhů vyšších rostlin, 265 druhů mechů a 600 druhů lišejníků. Fauna: sob, polární liška, hraboš (malá kolonie v Isfjordu), lední medvěd (převážně na mořském ledu, nebo na plovoucím ledu ve fjordech ve východní části ostrovů, kde má za potravu tuleně), mrož, velryby, asi 160 druhů ptáků, mořské ryby. Geologie: Na ostrovech se vyskytují horniny celé historie planety od prahorních rul, svorů křemenců, dolomitů a žul, které tvoří geologický podklad, do čtrtohorních nerostů. Na západě se projevovala i sopečná činnost, ale hlavním nerostným bohatstvím je velmi kvalitní černé uhlí, které vystupuje až na povrch a mělo zejména význam jako palivo pro parní stroje rybářských a expedičních lodí, nebo ledoborců. Na povrchu ostrovů jsou mladší vrstvy břidlicové, příp. pískovcové, jílové a slínové. V poslední době je poslední činný důl nedaleko Longyearbyenu a uhlí z něj je do města dopravováno podzemní dráhou. Těžba v ruském dolu Pyramiden byla ukončena v roce 1997; ostatní doly byly uzavřeny již dříve. Hory dosahují výšek obvykle kolem 1 000 m; dva nejvyšší vrcholy asi 1700 m. Turistika: Je povolena v oblasti ohraničené městečky Longyearbyen-Barentsburg-Pyramiden a v okolí Ny-Ålesund. Další části ostrovů jsou přístupné jen na povolení a prakticky polovina území (severní, jižní a východní část) jsou nepřístupné (přísné přírodní, nebo ptačí rezervace, či národní parky). V létě jsou možnosti pohybu navíc značně omezeny díky pohyblivé půdě a nemožnosti překonání řek bez použití vrtulníku. Místní cestovní kanceláře pořádají jedno i vícedenní výlety, jejichž cena obvykle přesahuje naše finanční možnosti, např. atraktivní 28 hodinová plavba z Longyearbyenu do Ny-Ålesung stojí 12-15 tis. Kč, zlevněná zpáteční jízdenka bez kajuty asi 17 tis. Kč, stejně stojí i půlhodinový let vrtulníkem. Výbava a bezpečnostní opatření: V létě postačuje vybavení jako na alpské ledovce. Kromě maček, cepínu a lana je vhodná lyžařská hůlka a samozřejmostí jsou co nejkvalitnější pohory. K přechodu bažin a při brodění řek se navíc osvědčily holinky (např. jachtařské), nebo aspoň sandály. Pro případ setkání s ledním medvědem je nutnou výbavou skupiny revolver, nebo puška a poplašné petardy. Pušku s náboji lze vypůjčit v Longyearbyenu asi za 300 NOK. Též se doporučuje obehnat tábořiště skládacím plůtkem s nastraženými raketami, které mají medvěda zaplašit, pokud do sítě plotu narazí. V krajním případě napadení člověka je povoleno medvěda zastřelit, přestože je chráněn zákonem. Z důvodu bezpečnosti se též nesmí chodit na záchod blíže než 150 m od tábořiště, vařit ve stanu a ukládat Odpadky a jídlo ve stanu. Veškeré Odpadky je nutno odnést, protože v arktických podmínkách nezetlí, a v případě jejich zahrabání je věčně zmrzlá půda vyvrhne na povrch. Ostrovy jsou zamořeny vzteklinou, proto se nedoporučuje dotýkat uhynulých zvířat. Zajímavosti: Do několika obchodů a turistických středisek v Longyearbyenu se smí jen po přezutí, nebo v ponožkách. U letiště je poměrně komfortní kemp, vybavený nejen splachovacími WC a umývárnou, ale i sušárnou prádla a na letišti je neustále otevřena malá místnost, kde se lze v případě potřeby schovat. Rovněž v kostele je nepřetržitě otevřená místnost, kde je možnost ohřát se a uchýlit před nepříznivým počasím. Donedávna se museli všichni turisté hlásit při příjezdu u guvernéra a při opuštění ostrovů mu odevzdat identifikační známku, kterou byli povinni nosit u sebe po celou dobu pobytu. Od guvernéra si rovněž museli nechat předem odsouhlasit trasu expedice, případně složit finanční kauci ke krytí nákladů případné záchranné akce. V červenci 1998 již tato povinnost neplatila. Všechny starší stavby, např. rybářské boudy, zbytky osad, dolů a nákladních lanovek jsou chráněny zákonem jako technické památky. Longyearbyen Letadlo DC 80 noční linky do Longyearbyenu (dále LB) je plně obsazeno. Mezi cestujícími převažují růžolící němečtí „polárníci“, pro které bylo Tromsø jen posledním mezipřistáním, zatímco pro naši sedmnáctičlennou skupinu nástupním místem, kam nás zavezl náš autobus po namáhavé týdenní cestě z Bratislavy a Prahy s krátkými zastávkami v norském Jotunheimenu a švédském Abisku. Letadlem cestuje i výprava všudypřítomných Japonců, kteří mají jako příruční zavazadla objemné tašky a kufry na kolečkách. Díky tomu, že nejsou místenky a že v Tromsø museli všichni z letadla vystoupit, podařilo se několika členům naší výpravy úspěšně vybojovat místa u okének. Letíme nad mořem, které je schováno pod příkrovem mraků, z nichž se asi po hodině letu najednou vynoří vrcholky zasněžených hor. Oblačnost postupně slábne a v půlnočním slunci se zajiskří ledovce a Ostré, sněhem pokryté horské hřebeny. Širokým údolím klesáme na přistávací dráhu na břeh mořského zálivu. Jsou tři hodiny ráno, když si naše sedmnáctičlenná výprava staví v kempu u letiště stany, zatímco dva autobusy a několik taxíků odváží bohatší turisty do hotelu v LB. Kemp na břehu Isfjordu je téměř prázdný a na dveřích od WC je něco pro zasmání – tříjazyčné cedulky, že se ztrácí toaletní papír, a kdo bude přistižen při krádeži, bude z toho mít velké nepříjemnosti. Pod schody dřevěné budovy umisťujeme kontejner, který jsme přivezli s sebou. Tvoří ho plastový sud, do kterého si uložíme věci, které nebudeme potřebovat při našem putování tundrou. Takovýchto kontejnerů je zde již několik, dokonce i několik pytlů a batohů jiných výprav. Nechce se mi spát, jdu se ještě podívat na mořský břeh, kde chci fotografovat. Na malém ostrůvku hnízdí mořské vlaštovky, které se mne snaží odehnat od břehu klováním do hlavy. Dopoledne jdeme do LB, které je vzdáleno od letiště asi 5 km. Po asfaltové silnici, vedoucí po mořském břehu, která spojuje letiště s městečkem, jezdí náklaďáky s uhlím, které nakládají do lodí. Vlastní městečko se skládá z několika větších staveb (universita, supermarket, polární institut, turistické centrum, banka a pošta, kostel, nemocnice, hotel, restaurace) a obytných bloků, které tvoří většinou řadové přízemní domky. Každá řada domků je natřena jinou barvou, stavby jsou dřevěné a stojí na pilotech. Zvláštností je kanalizace, která je díky věčně zmrzlé zemi vedena trubkami asi metr nad zemí. Trochu paradoxně působí půjčovna aut, když je tu jen asi 40 km cest, zato skoro před každým domkem parkuje sněžný skútr. Protože nevíme, zda se ještě dostaneme do LB v době otevření obchodů, kupujeme si kromě map a jídla i suvenýry a dárky. Po prašné cestě pokračuji do asi kilometr vzdáleného Nybyenu. Toto předměstí tvoří 11 dřevěných jednopatrových činžáků, z nichž jeden je velká Turistická ubytovna s restaurací a informačním střediskem. Je zde úplně prázdno. Docházím až na konec cesty, kde dopravní značka ukončuje omezení padesátikilometrové rychlosti – dál se ale stejně jet nedá. Další kuriózní dopravní značka (výstražný trojúhelník s ledním medvědem), která byla na silnici před LB, se také jinde asi neuvidí, než zde. Údolí končí dvěma ledovci a na obou jeho úbočích jsou dřevěné sloupy nákladních lanovek, sloužících kdysi k Dopravě uhlí z dolů. Cestou zpět k letišti pozoruji v ohradě u silnice 2 vyhublé koně, kteří se zoufale snaží napást skrovnou vegetací v malém prostoru, který jistě mnohokrát spásli, a kde stejně nikdy žádná tráva být nemohla. Je mi jich líto a není mi jasné, proč tu vlastně jsou. Do Nordenskiöldovy země V 6 hodin večer odcházíme z kempu podél pobřeží na jih. Tentokrát již s veškerým vybavením na 7-denní túru. A hned začaly potíže. Skupina je dost různorodá jak věkově (od 13 do 60 let), tak výkonnostně. Asi 60-letý účastník se svou o hodně mladší partnerkou zjevně nerespektovali pokyny, týkající se výbavy. Vlečou ohromné a těžké krosny, přestože si do kontejneru v kempu uložili aspoň 5 tašek s věcmi na poslední den pobytu a zaplnili asi půl lodního pytle nepotřebnými věcmi. Jdeme pomalu, a přesto se neustále opožďují. Asi po dvou kilometrech končí cesta a od opuštěného dolu pokračujeme suťovitým terénem k údolí Bjørndalen. Zde je první velká řeka, kterou potřebujeme přejít, abychom mohli pokračovat dál na jih podél pobřeží. Brzy se ukazuje, že by bylo brodění příliš riskantní, proto pokračujeme podél pravého břehu řeky Bjørndalselva a až na jejím horním toku se ji podaří přejít po sněhovém splazu, pod kterým voda na krátkém úseku mizí. Splaz je strmý, jistíme se lanem a poprvé použiji mačky. Zatáhlo se a začalo pršet. Asi ve 2330 stavíme na bažinaté vyvýšenině stany. Oba průvodci již po několikáté nabídli nejpomalejší dvojici, že se s nimi jeden z nich vrátí do LB, protože zjevně fyzicky nestačí, ale odmítají. Muž navíc reptá, že nedodržujeme biologický režim, když chodíme v noci. Ráno je jen 6 stupňů C, mlha a pokračujeme na široký hřeben, kde hledáme vstup do údolí Grumantbyendalen. Po chvíli křižování v mlze sestupujeme správně úzkým údolím, vyplněným sutí, a pak přímo potokem k moři do opuštěné hornické osady Grumantbyen. Poslední úsek cesty pozorujeme zbytky dolů, lanovek
Poslední aktualizace: 11.10.2001
Horké špicberské léto na mapě
Byl jsem zde!
Zapamatovat
