Hory, pouště a královská města Maroka část první

Maroko 2001

8. 10.

Vstáváme hodně brzo a po snídani jedeme metrem na letiště. Po třech dnech opouštíme Paříž a za tři hodiny přistáváme v Africe. Konkrétně v Casablance v Maroku. Vzdálenost z letiště, které je třicet kilometrů od města, překonáváme vlakem. Nádraží je přímo v letištní budově (30DH, 40min.).

Při hledání hotelu si cestu krátíme medinou. Je to původní zástavba starého města obehnaná hradbou. Vcházíme jednou z bran a ponořujeme se do labyrintu spletí uliček, průchodů a dvorků. Bydlí tady chudší část obyvatel Casablanky. Řada domů nemá ani fungující kanalizaci a přípojky elektrického proudu jsou dosti divoké.

Dva běloši s bagáží působí v této části města asi dosti divně protože, sklízíme doslova pohledy s otevřenou pusou. Nakonec se nás ujímá jeden mladík a bezplatně nás vyprovází k bráně směřující k novější části města.

Ubytováváme se v hotelu KON-TIKI v centru, kousek od hradeb mediny (90DH pokoj).

Sundáváme batohy, přizpůsobíme naše oblečení klimatu a hurá na prohlídku města. Ještě jednou procházíme medinou. Lucie obdivuje ručně vyšívané kaftany, které tady nosí 99% žen a mužů. Dokonce, kdybychom neutekli a neztratili se v davu tak už si jeden musela koupit. Procházíme různá tržiště a bazary. Turisty jsme zatím žádné nepotkali. Proto asi čelíme, neustálím údivným pohledům Maročanů. Tentokrát nebloudíme, protože našim cílem je mešita krále Hasana II s 201 m vysokým Minaretem, který vykukuje nad veškerou zástavbou.

Mešita stojí na břehu Atlantiku a její stavba trvala pět let (dokončena byla v r. 1993. Je vystavěna ve starém islámském slohu, ovšem očím návštěvníkům skryté vybavení je na vysoké technické úrovni. Relaxujeme společně s početnými skupinami Maročanů na rozlehlém vydlážděném nádvoří (turisté mají přístup dovnitř jen v neděli). Mešitu zdobí nespočetné množství mozaik a reliéfů. Celá stavba společně s hukotem oceánu působí opravdu velkolepě.

Cestou zpět se proplétáme ulicemi nového města. Doprava je tady dosti chaotická. Člověk si při přecházení ulice musí dávat opravdu dobrý pozor. Kousek od našeho hotelu jsme vklouzli do jedné, celkem obstojně vyhlížející restaurace a ochutnali marockou kuchyni (Tachin – směs masa, brambor a zeleniny) a já dokonce i pivo Flag (taky bylo v Maroku první a poslední). Večeři nám přinesli ve speciálních kameninových nádobách kuželovitého tvaru, nahoře s otvorem. Pochopili jsme také, že se v ní i pokrm připravuje.

Bylo to velice dobré a syté.

Začíná se stmívat, a tak se vracíme do hotelu, kde dopisujeme deník a jdeme spát.

19. 10.

Po probuzení balíme věci a opouštíme hotel. Snídáme bagetu s máslem z vedlejšího obchůdku. Odtud se přesouváme na autobusové nádraží, kde kupujeme lísky směr El-Jadida. Půlhodinku do odjezdu trávíme vedle na zahrádce s mátovým čajem.

V El-Jadidě se ubytováváme v hotelu De Paris (54DH). Žádná sláva, ale nic lepšího jsme v centru nesehnali. Odpoledne se jdeme projít do staré portugalské přístavní pevnosti. Kousek za branou nás pozval jeden obchodník na čaj. Mluvil dobře anglicky a osvětlil nám řadu věcí o marockém království. Dokonce jsme se mohli vyfotit v originálních kaftanech i s tradiční obuví. Samozřejmě to skončilo nákupem jedné marocké dýky a čajového servisu. Koupit jsme si chtěli něco tak jako tak, ale počítali jsme s tím až na konec cesty. Co se dá dělat. Maročané jsou opravdu dobří obchodníci. Naštěstí nás to stálo pakatel.

Pokračujeme průzkumem pevnosti, pořád je ještě obydlená. Dá se vylézt i na hradby. Je odtud krásný výhled na moře a na samotný přístav s loděnicí, kde se stále ještě ručně vyrábí dřevěné rybářské bárky. Kolem oběda směřujeme na pláž a v jedné restauraci obědváme kus-kus. Ani jeden z nás to ohromné množství jídla nedojedl.

Po obědě odkládáme nákup na pokoj a couráme městem. Na hlavní třídě se začíná probouzet obrovský trh. Vidíme koše čerstvé máty, datle, ryby a různé potřeby pro domácnost. Chvilku se proplétáme davem a kolem deváté se vracíme na pokoj, kde naplníme deník o další den a hurá na kutě.

20. 10.

Z hotelu odcházíme kolem desáté. Snídani si kupujeme v obchůdku přes ulici. Procházíme se po náměstí a usedáme na předzahrádku jedné kavárničky, kde dovršujeme snídani marockou kávou a čajem. Pozorujeme čilý ruch a po již čtvrté návštěvě pouličního prodavače arabsky psaných křížovek neodolám a jednu kupuji. Bude to určitě vtipný dárek pro naše přátele. Na chvilku si k nám také přisedá náš známý z obchůdku se suvenýry. Před polednem se jdeme ještě jednou projít do portugalské pevnosti a u brány se necháme nalákat na prohlídku staré cisterny ze 16. století. Jedná se o částečně podzemní prostory sloužící jako zásobárna pitné vody. Obdivujeme krásnou klenbu, která se odráží od vody na podlaze a hru světla pronikající větracími a plnícími otvory ve stropě. Snažíme se fotit, ale asi z toho nic moc nebude. Po návštěvě cisterny nás hlad zažene zpátky na náměstí do restaurace La Broche. Ochutnáváme kalamáry v citrónové a rajčatové omáčce. Vynikající.

U oběda se seznamujeme s Krystofem z Belgie. Cestuje sólo a je vcelku příjemným společníkem. Po obědě nás drobný deštík zahání zpět do hotelu. Do města se vracíme až okolo sedmé. Od původního úmyslu navštívit šperkařské dílny nás odklání seznámení s dvěmi mladými marockými studenty, kteří nás zvou na čaj do jedné z kavárniček na náměstí. Debatujeme o všem možném a nakonec končíme u fotografa, kde si mladíci pořizují naši společnou fotku na památku. Loučíme se a jdeme spát, zítra chceme brzy vstávat.

21. 10.

Při opouštění hotelu překračujeme spícího recepčního ve dveřích, loučíme se a chvilku po sedmé nasedáme do autobusu směr Essaouira. Při zastávce v Safi pozorujeme pouličního kuchaře, jak vaří jídlo v tradičních marockých nádobách. Docela lákavě to voní, ale bohužel máme málo času.

Do cílové stanice přijíždíme něco po dvanácté. Původně jsme se chtěli ubytovat v hotelu za 80 Dh, ale odchytl nás nadháněč ubytování v soukromí a za 70 Dh. máme vlastní pokoj ve staré zástavbě mediny. Dům je pěkný a čistý i rodina se k nám chová zdvořile. Po příchodu nás pán domu zve na čaj. Sedíme ve vedlejší místnosti na koberci a snažíme se o rozhovor. Naše Francouzština je ale mizerná a náš hostitel zná anglicky jen pár frází. Přesto s námi domlouvá společnou večeři i s rodinou, bude kus-kus. Po chvilce si zapaluje „něco speciálního“ a upadá do jakéhosi stavu bez tíže. Pomalu dopíjíme čaj a odcházíme se projít do uliček města.

Prohlížíme řadu krámků s dřevěnými výrobky, koženými lampami, kořením a stříbrem. V jednom z krámků si kupuji muslimskou háčkovanou čepičku. Konečně se dostáváme k moři. Pobřeží je tady čistější než v El Jadide, ale koupat se nám moc nechce.

Na pláži potkáváme Maročanku, která barví ženám ruce henou. Stačilo se jen pozastavit a už smlouváme o cenu. Nakonec má Lucie obarvené obě ruce marockými vzory a my jsme o 40 Dh lehčí. Původní cena však byla 100 Dh. Pokračujeme po pobřeží až k přístavu. Je tu několik stánků, kde se připravují na grilu plody moře. Lucie má chutě, ale henu může smýt až za pár hodin, tak raději přístav opouštíme. Je tady hodně malířů, hlavně francouzů. Vůbec je tady koncentrace turistů větší, než jsme zatím zvyklí. A není se, co divit město je jak vystřižené z pohádky Tisíce a jedné noci. Vracíme se domů. Lucie smývá henu a jde si lehnout. Bolí ji hlava. Asi málo pijeme. Já se vracím do uliček Essaouiri. Chvilku se courám uličkami a nechávám si ostříhat vousy u místního holiče. Navštěvuji také místní arabské lázně hammam. Lázně jsou zvlášť pro ženy a pro muže. Každé jsou v jiné části města. Platí se 5 Dh a chodí sem jen místní. Ve vstupní hale jsou u stěn lavičky a přihrádky pro oblečení a boty. Žádný zámek. Asi se zde nekrade. Hned ze startu jsem způsobil trochu rozruch, když jsem se vysvlékl donaha. Všichni chlapi začali vyřvávat a gestikulovali, že si mám okamžitě obléci trenýrky, jinak mě nikam nepustí. Co zmůžu, oblékám se a vstupuji do samotných lázní. Veškeré prostory jsou vydlážděny kachlíky s mozaikou. Dostávám plastový kbelík a nabírám si horkou vodu, která teče ze stěny do takového malého bazénku. Po vzoru ostatních usedám na horkou podlahu, kde se polévám a umývám. Je to velice příjemné čerstvou vodu mi nosí malí kluci. Patrně si tady tím přivydělávají. Dá se tu i připlatit masáž, ale všechny peníze jsem nechal v šatně. Škoda snad někdy příště. Po koupeli se vracím domů, kde je už nachystaná večeře.

Sedíme s celou rodinou u nízkého stolu a ze společné mísy ujídáme hromadu kus-kusu se zeleninou a kuřecím masem. S tím co jsme jedli předevčírem, se to nedá srovnat. Holt domácí kuchyně je domácí kuchyně.

Jídla je taková spousta že jsme ani všechno nedojedli a s plnými břichy se odebíráme na kutě.

22. 10.

V noci spíme celkem dobře, ale ráno se nemůžeme nějak vymotat z postele. Nakonec, přece jen opouštíme dům a jdeme zjistit odjezd zítřejšího autobusu do Marrakeshe. Cesta vede přes trh se zeleninou a čerstvou mátou. Lidé ji tu kupují plné kornouty. Bez mátového čaje, by to nebylo Maroko.

Z nádraží se vracíme zpět do starého opevněného města, kde kupujeme sladký chléb k snídani a snažíme se proměnit nějaké dolary. Nikde, ale neberou stodolarovky z roku 1996. Netušíme proč. Prý nemají zařízení pro ověření pravosti. Je to malé město. Doufáme že, v Marrakeshi mít problémy nebudeme. Lucii to táhne do přístavu, kde konečně obědvá vytoužené grilované kalamáry. Jsou čerstvé a moc dobré. Po obědě usedáme venku, před jednu kavárničku. Popíjíme kávu a užíváme si krásné odpoledne. Znovu potkáváme Krystofa. Přisedá si k nám a debatujeme o všem možném, hlavně o cestování. Vyžene nás až studený vítr od oceánu. Domlouváme si večer rande v jedné malé hospůdce a jdeme se projít na hradby na druhé straně města.

Hradby chránily město od oceánu a na Ochozu se ještě nachází dlouhá řada děl. Jako by měli každou chvíli město napadnout piráti.

Kolem osmé se setkáváme s Krystofem ve smluvené restauraci. Je opravdu velice příjemná. Stěny jsou obloženy koberci. Sedí se u nízkých stolů na měkkých polštářích a k osvětlení slouží výhradně svíčky. K večeři si objednáváme chutné menu za 48 Dh. Zarazil nás jen pomerančový salát se skořicí, ale byl vynikající. Po večeři ještě chvíli klábosíme u čaje, a pak už spěcháme každý do svého domu či hotelu.

23. 10.

Vstáváme o půl sedmé a odcházíme na nádraží, kde opět potkáváme Krystofa a nasedáme do autobusu směr Marrakesh (32,5 Dh). Asi po dvou hodinách jízdy zastavujeme v malém městečku, zřejmě na polední pauzu. Kupujeme si kebab (kousky opečeného masa v chlebu) stojí nás 7,5 Dh. Krystof ho však o kousek dál pořizuje za 5 Dh. I po podrobném srovnávání, nám rozdíl uniká. Už při placení za zavazadla jsme si povšimli značných nesrovnalostí. Oba naše batohy stály 5 Dh a Krystof platí za jeden 10 Dh. Inu, vítejte v Maroku.

Kolem poledne vystupujeme v Marrakeshi procházíme okrajem mediny a hledáme hotel Ali, který jsme si vytipovali z průvodce. Bohužel trošku podražil (150 Dh za pokoj). Hledáme dál. Další hotel stojí 40 Dh na osobu, je ale špinavý a celkově nepůsobí dobrým dojmem. Nakonec se necháme zavézt do hotelu Imouzzere v postraní uličce kousek od náměstí Mrtvých, které se považuje za centrum města. Hotel je čistý, s malým dvorkem a střešní terasou. Zdi jsou obloženy mozaikou a dokonce má i normální záchod. Domlouváme cenu 40 Dh za osobu a jdeme se ubytovat. Krystof bydlí o patro níž a jde si lehnout, že je prý utahaný. My házíme batohy na podlahu a razíme do města. Potřebujeme ještě vyměnit nějaké peníze, ale státní banka otevírá až ve tři hodiny. Usedáme proto do malé pouliční restaurace naproti. Mají tu celkem levné jídlo. Po chvilce neodoláme a pochutnáváme si na grilovaném karbenátku s hranolky a zeleninou. Po jídle jdu na nádraží zjistit odjezd autobusu pro zítřejší výlet k vodopádům a Lucie si vyřizuje v nedaleké internetové kavárně poštu. Po návratu si vyřídím poštu i já a odcházíme do banky. Snad už nám ty nešťastné stodolarovky vezmou. Na druhý pokus konečně měníme v kurzu 11,240 Dh za 1 $ a jdeme se projít medinou. Míjíme různé krámky, mešity a dílničky řemeslníků. Když už si myslíme, že jsme viděli všechno, dává se s námi do řeči jeden chlápek a nabízí nám exkurzi po barvírně kůží. Hodně jsme už o ní slyšeli a tak souhlasíme. A to už se noříme do srdce staré mediny. Máme se na pozoru, ale vše probíhá hladce. Cestou také navštívíme místní pekárnu. Peče se tu chleba stále starým způsobem. Sestupujeme do suterénu, všude to krásně voní je tu značné teplo. V místnosti jsou jen dva lidé. Žena připravuje bochníky a její muž je pak vkládá do pece, kterou představuje do rudá rozpálená díra ve zdi rohu místnosti. Chvilku pozorujeme zručné ruce pekařů a dokonce i dva bochníky čerstvě upečeného chleba dostáváme zdarma. Je ještě teplý a tak voňavý, že jeden sníme jen tak „na posezení“. Vracíme se zpět na ulici a přicházíme k barvírně. Tam se nás ujímá jeden mladík, dává nám snítku máty a vede nás do dvora barvírny. Celý dvůr zaplňují nádrže s různobarevnou tekutinou, kde výhradně muži, až po kolena ponoření v roztoku, kůže barví. Je tu však příšerný zápach. V tom nám dochází funkce máty. Tiskneme si jí k nosu, ale úplně se nám zápach přerazit nedaří. Procházíme mezi jednotlivými nádržemi a fotíme. O kus dál je vidět, jak další mladíci kůže vydělávají a suší. V Maroku se stále k barvení kůží používá stará technologie a původní barviva.

Modrá = indigo

Zelená = máta

Oranžová = hena

Žlutá = šafrán

Po prohlídce podle očekávání končíme v rodinném obchůdku s koženými výrobky a koberci. Pozvání na čaj neodmítneme, ale představa putování Marokem s kobercem v batohu nás zvedá k odchodu. Musím ale přiznat, že by bylo z čeho vybírat. Platíme poplatek za prohlídku (Z původních 100 na 20 Dh). Znovu se nás ujímá původní chlápek a vyvádí nás ze spleti uliček mediny. Dáváme mu bakšiš a loučíme se.

Začíná se stmívat a na náměstí navážejí malinké mobilní vývařovničky s různými dobrotami. O kousek dál se tvoří skupinky kolem různých bubeníků, tanečníků a herců. Turistů vidíme jen pár. Zato místních je tu plno. K večeru se trošku ochladilo a Marrakeshané vyrážejí do ulic za zábavou. Chodíme mezi stánky, až konečně překonáváme obavy a pouštíme se do ochutnávání. Nejprve vyzkoušíme náš známý kebab. Pak následuje hustá rajská polévka s hrachem a zeleninou (vynikající) a vše zakončujeme miskou šneků. Za pár drobných jsme nacpáni k prasknutí. Ještě chvilku procházíme náměstím a zastavujeme se u různých divadel a soutěží. Je zajímavé, že i ženské role ztvárňují výhradně muži, dokonce i divoké tance, při kterých tanečníci klapou podlouhlými kovovými činelky.

Kolem desáté se vracíme na pokoj a po vlažné sprše jdeme spát.

24. 10.

Ráno nás budí zpěvy z mešity a o půl sedmé budík. Po snídani balíme batůžek a taxíkem za 10 Dh odjíždíme na nádraží. Máme koupeny jízdenky k vodopádům Cascades d´ Ouzound u města Azizal. Vyjíždíme s půlhodinovým zpožděním. Autobus nás vyhazuje na křižovatce asi 20 km od Azizalu a k vodopádům jedeme opět taxíkem (10 Dh na osobu). V autě s námi jedou dva mladí kluci. Nabízí nám oříšky s dyňovými semínky. My na oplátku rozděláváme studentskou pečeť. Na místě nás chce samozřejmě každý doprovodit, ale odmítáme, je to jen asi 200 metrů. Když v tom za námi běží jeden malý kluk a něco arabsky mumlá a ukazuje na taxík. Náhle si Lucie uvědomuje, že nemá taštičku s doklady a penězi. Vracíme se, a s podivem tam opravdu taška je, nic nechybí. Lucie řidiče i klučinu odmění bakšišem a pokračujeme dále k vodopádům. Teď jsme měli opravdu obrovské štěstí.

Pohled na vodopády se nám nejprve nabízí s hora. Jsou opravdu velké a v okolní vyprahlé pustině vypadají velkolepě. Dolů scházíme kolem několika malých restaurací pod širým nebem a nespočtem krámků se šperky a veteší. Jsme tu skoro sami, a tak vychutnáváme božský klid na okraji tůňky pod vodopádem.

Od jedné stařenky jen tak za pár drobných kupujeme nějaké koření, voní zajímavě. Doufám, že se neotrávíme. Cestou nahoru se zastavujeme v jedné z restaurací na oběd. Objednáváme si Tachin, colu a čaj. Jídlo je výborné, a protože autobus v 14:30 z rozcestí už nestíháme, tak v klidu dopisujeme deník. Jsme jak v ráji. Sedíme ve stínu olivovníků, božské ticho a výhled na vodopády, co více si může člověk přát.

Až skoro nahoře neodoláme sortimentu jednoho ze stánků a zastavujeme u mladého prodavače starožitností. Vyplyne s toho pozvání na čaj a smlouvání o cenách. Chci si koupit nějaké staré mince a dárky. Při přehrabování mi padl do oka jeden náramek. Asi po hodině smlouvání kupuji pár mincí, stříbrný náramek a pár přívěšků.

Na parkovišti nás chce taxikář vzít na hůl, proto jsme se rozhodli jít pěšky. Po hodině si stopujeme už tak dost obsazené auto (8 osob a dvě děti) a jedeme na křižovatku za běžnou cenu. Autobus jede až v 19:30. Dobu čekání trávíme v malé hospůdce, kde pár chlapů hrálo karty o vršky od Coca Coly. Těsně před příjezdem autobusu se spustil v hospůdce rozruch. Nejprve to vypadalo na rvačku, ale nakonec zjistíme, že jen zneškodňovali jedovatou stonožku. Nám, co jsme měli na nohou páskáče, to moc na klidu nepřidalo. Do Marrakeshe jsme přijeli až o půlnoci. Za deset dirhamů se přesouváme taxíkem na náměstí Mrtvých, kde to pořád ještě žije. Noční mumraj nás nezlákal a tak jdeme rovnou do hotelu. Na recepci jsme potkali Krystofa. Ráno odjíždí do Meknésu, loučíme se a přejeme mu šťastnou cestu pohádkovým Marokem. Naše cesty se rozcházejí.

Dnes už toho máme docela dost, dobrou noc.

25. 10.

Budíček je v osm. Dáváme si ranní sprchu a chystáme se na trek v pohoří Vysokého Atlasu. Část věcí si necháváme v hotelu Ali, kde je úschovna. Žádný doklad jsme ale, nedostali, prý je vše OK, a tak doufáme, že se se svými věcmi zase shledáme.

V Marrakeshi ještě obědváme a na nádraží jedeme opět taxíkem. Bohužel autobus do Asni už nejede. Jeden chlapík nám sice nabízí odvoz, když sežene ještě čtyři lidi, ale ani po hodině se nic neděje. Vydávám se ho hledat a dozvídám se, že kolektivní taxíky do Asni odjíždí na druhé straně města. Za deset minut a deset Dirhamů jsme na místě. Okamžitě se nás ujímá řidič jednoho staršího Mercedesu a za 25 Dh na osobu (autobus stojí 20 Dh) nás odváží. Jedeme v sedmi a cesta trvá asi hodinu. Z Asni přejíždíme mikrobusem do Imlil. V dodávce je nás asi pětadvacet, o střeše nemluvě. Seznamujeme se s dvěma Londýňany, s kterými ještě chvíli posedíme u čaje na terase jedné restaurace a o pár minut později nás už šestiletý Ibrahim doprovází do předem domluveného „ubytování“. Můžeme si postavit stan na střeše domu jeho rodičů s možností použít sociální zařízení (20 Dh). Dole se ubytoval mladý španělský párek. Chvilku společně na střeše klábosíme a vychutnáváme nádherný výhled do údolí a na protější vesnici, kde jsou na sebe nalepeny řady hliněných domků. Celé vesnici dominuje vysoký Minaret místní mešity. Cestou k našemu ubytování potkáváme skupinku Čechů (kluk a dvě holky) a domlouváme si rande na osmou dole ve vesnici. Po vlastnoručně uvařené večeři scházíme na domluvenou schůzku. Povídáme si o cestování a hlavně o Maroku. Kolem deváté se přesunujeme k nim do pokoje na panáka Napoleona, ale už v deset se vracíme do našeho stanu na střeše a jdeme spát.

26. 10.

Ráno vyrážíme po vlastnoručně zhotovené snídani do hor. Nejprve jdeme po prašné silnici, kde nás tu a tam předjede terénní auto s línými turisty, co se „jdou“ podívat jak vypadá Vysoký Atlas. Dále pokračujeme korytem vyschlé řeky přes pár berberských vesnic. Čím jsme výše, tím se nám otevírají nádhernější výhledy do údolí s roztroušenými berberskými vesnicemi se svéráznou hliněnou architekturou, připomínající opevněné hrady.

Sem tam potkáme i domácí Berbery, převážně ženy. Nechápeme, odkud můžou jít. Asi z návštěvy své rodiny z jedné zapomenuté vesnice v horách. V jednom sedýlku kupujeme chleba a obědváme. Je tam i malý krámek s fosíliemi a polodrahokamy. Jsou tady opravdu krásné kousky, ale batohy máme už tak dost těžké. Stezka začíná prudce stoupat a ke všemu ještě drobně mrholí. Schováváme se pod převisem a vaříme kalorickou bombu, jménem puding v prášku. Na štěstí pršelo jen krátce, a tak můžeme hned po jídle pokračovat dále. Do základního tábora pro výstup na Jebel Toubkal přicházíme kolem třetí. Počasí se opět kazí, a proto hned stavíme stan, filtrujeme vodu a vaříme večeři. Jsme více jak 3000 m vysoko a únava je znát. Zalézáme do spacáků, okamžitě usínáme a spíme nerušeně až do rána.

27. 10.

Vstáváme brzy, ještě je tma (5 hod.). K snídani si vaříme nudle a hurá „do stěny“. Cestou ještě filtrujeme vodu pro výstup. První úsek začíná suťoviskem a jde to velmi pomalu. Dosahujeme prvního sedýlka. Lucii není dobře a bolí ji hlava. Posílám ji zpět. Asi malá aklimatizace. Já postupuji dále. Výstup vede ještě přes dvě sedla a není nijak zvlášť technicky náročný, až na jeden úsek, kde je hodně sněhu, asi ze včerejší noci, a hodně to tam klouže. Ve druhém sedle vysvitlo sluníčko a trošku se oteplilo. Jinak je velmi chladno a poletuje i sníh. Dokonce mi zamrzla i voda v hadičce camelbagu. Z posledního sedla prudce stoupám na předvrchol, kde ho už konečně vidím, Jebel Toubkal, nejvyšší bod Severní Afriky, 4198 m.n.m.. Doháním dva Belgičany a při družném rozhovoru pohodlně dostoupáme až na vrchol. Sluníčko už pěkně hřeje a celá společnost, 1 Čech, 2 Belgičané, 15 Francouzů, 4 Marokánci, 2 Němci, 2 Angličani a 5 Španělů se kochají nádhernými výhledy až na plochou Saharu. Vrchol je označen vysokým trianglem a na sólovou fotografii jsem si musel hodně dlouho počkat. Výstup trval cca. 3 hod.. Sestupuji stejnou cestou 1,45 hod.. Lucie mezitím v táboře nachystala vodu a trošku se prospala. Vaříme si čaj a puding s vločkami. Mezitím do tábora dorazila masová turistika. Skupina Němců s mulami a domorodými průvodci si rozbila tábor nedaleko od nás. Dokonce jim Marokánci vykopali a postavili i kadibudku. Na nic nečekáme, balíme a s rozhodnutím dojít do Imlilu druhou stranou vystupujeme do protějšího sedla. Ze začátku trochu bloudíme, ale v okamžiku, kdy už to chceme vzdát, narážíme na pěknou pěšinu a statečně pokračujeme dál. Jsme rozhodnuti strávit noc v bivaku, podle mapy kousek za sedlem Tizi n Taddate ve výšce 3700 m.n.m.. Ze sedla klesáme prudkým „hadem“, ale žádný bivak nevidíme. Nakonec táboříme u potůčku kousek od cesty. Je tu pět upravených míst pro menší stany. Vaříme večeři a hurá do spacáků. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Takhle opuštěné Hory jsem už dlouho nezažil.

28. 10.

Asi kolem půlnoci se začíná zvedat vítr. Pro jistotu ještě upevňujeme vrchní celtu ke konstrukci stanu a vypínací lanka zatěžujeme kameny. Doufáme, že nezačne sněžit. Nevím, jak bychom potom hledali cestu.

Hodinky nás budí v šest. Vaříme snídani a po hygieně v potoce se vydáváme na cestu. Terén se moc s mapou neshoduje, ale snažíme se držet cesty a směru. Cesta pokračuje po vrstevnici, aspoň nás neobtěžuje silný vítr, který se prohání po vrcholcích. Je ale jasno, a tak čekáme zlepšení. Krajinu, převážně kamenitou sem tam zpestří trsy trávy a docela rozložité jalovce. Náhle se ze zatáčky vyhoupne skupinka Berberů na mulách. Ptáme se na cestu a zjišťujeme, že jsme si kousek zašli. Jeden chlapec sesedá a ochotně nás zkratkou do kopce přivádí na tu správnou pěšinu. Studentská pečeť je jeho. Pokračujeme dál s vidinou dobrého oběda v Imlilu. Cestou míjíme stáda koz a ovcí, pasou se jen tak, pasáček si asi někde zdřímnul. Po překonání posledního sedla vytoužený Imlil konečně spatřujeme, ale cesta dolů nám ještě zabere hodinu a půl. Pod sedlem míjíme skupinu turistů s malými batůžky. Mají dva průvodce a tvrdí, že jdou na Jebel Toubkal. „Hodně štěstí“.

V Imlilu dopadáme na terasu jedné restaurace s přáním pořádného oběda, ale nikdo si nás nevšímá, Padne rozhodnutí jet rovnou do Marrakeshe. U taxíku smlouváme cenu na 25 Dh a odjíždíme. Jede s námi jeden muž a dvě ženy, jsou to berbeři. Ženy nemají zahalené tváře a na bradě mají tetování. Jedna umí dokonce i trochu anglicky. V Marrakeshi jsme až ve tři. Zdržel nás ještě defekt zadního kola. Naštěstí jsme měli rezervu. Vystupujeme kousek od hotelu, aspoň jsme ušetřili peníze za městský taxík. Skočíme si vyzvednout věci do hotelu Ali a jdeme se ubytovat do našeho hotýlku. Platíme další noc, ale recepční nemá zpět pět Dh. Tvrdí, že nám je dá zítra. Doufáme, že slovo dodrží. Rychle se vysprchujeme a převlékneme a hurá na pořádný dlabanec. Tentokrát to jsou kostky masa na jehle. Neuvěřitelná dobrota.

Kolem páté hodiny začínají na náměstí navážet stánky s jídlem. A o dvacet minut později se už z nich line vábivá vůně. Neodoláme a couráme kolem. Lucie se cestou ještě nechá vyfotit s dvěma opičkami. Majitel chce sice 100 Dh, ale dostává pět a spokojenost je na obou stranách. Také fotíme tradiční prodavače vody v barevných krojích se širokými klobouky, zdobenými třásněmi.

Na jednom stánku kupuji pistácie a mandle a už nám ke spokojenosti nic nechybí. Slanou chuť jsme spláchli čerstvě před našima očima vymačkanou šťávou z pomerančů a odcházíme si odpočinout do hotelu. Zbytek odpoledne trávíme na terase hotelu, kde dopisujeme deník a plánujeme další trasu cesty. Večer si ještě skočíme na pomerančový džus. Potkáváme dva Angličany z Imlilu, ale jsme tak unavení, že jdeme raději spát.

29. 10.

Vstáváme o půl sedmé. Necítím se dobře a mám střevní potíže. Beru si černé uhlí a jdu ještě spát. Odjezd se zatím odkládá. Kolem poledne se Lucie odchází najíst do města. Chce mi také koupit nějaké ovoce. Bohužel nikde na žádné nezávadné nenarazila. Vedle směnárny u hotelu Aladin, však objevila čistou pekárnu, kde prodávali i chlazenou balenou vodu. S nákupem pečiva a pití se vrací zpět za mnou na hotel. Zapíjím paralen a snažím se vypotit. Není to těžké, venku je prý opravdu vedro. Kolem čtvrté se rozhodnu vzít si třídenní antibiotika. Mám asi i teplotu. Lucie odchází vyměnit nějaké peníze do směnárny na náměstí, a také se ještě poohlédnout po něčem dietním pro mne.

Na našem patře se ubytoval párek Čechů, ale nejsou moc komunikativní. Kromě běžných pozdravů s námi moc nemluví.

Zatím co spím, tráví Lucie odpoledne na terase. Je tu krásný výhled na okolní dvorky a střechy, včetně Minaretu nedaleké mešity. Také připlácí ještě jednu noc. Kupodivu recepční akceptuje pětidirhamový kredit ze včerejška. Kolem sedmé se jde Lucie podívat, jak se mi daří a odchází se navečeřet do stánků na náměstí. Tentokrát zvolila polévku Harrira a rybu s hranolky. Prý vynikající. Po večeři se ještě chvíli prochází po tržišti a vrací se do hotelu.

30. 10.

Ráno snídáme ořechové kroasany z vedlejší pekárny. Já se cítím výborně. Naši čeští sousedé se konečně trošku rozpovídali, a tak se dozvídáme pár zajímavých informací z Fesu.

Dnešní cíl našeho přesunu je město Er-Rachidia (115 Dh autobus, 10 hod) poblíž největších písečných dun Maroka, Merzougy. Čas do odjezdu trávíme v nádražní restauraci.

Překonáváme Atlas a projíždíme řadami malých vesnic a městeček. Jsou tu hodně vidět opevněné domy a vesnice zvané kezby a ksary. Jedná se ovšem o stavby z hlíny, a tak se na nich zub času už hodně podepsal, ale i přesto jsou pořád obydlené. Kolem dvanácté využíváme zastávku autobusu v jedné vesnici k obědu (Tajin 25 Dh). Jídlo je dobré, ovšem o hygieně se nedá mluvit. U vedlejšího stolu krájí stařík kozí maso rodince na kebab za dozoru mračna much. Ještě že ten náš kuchař vypadá aspoň trošku čistě.

Cestou se dávám do řeči se dvěma kluky co sedí vedle. Chtějí koupit Lucii za 5000 velbloudů, ale nakonec z obchodu sejde.

V Er-Rachidii jsme v devět večer. Jdeme přímo do hotelu Renessance. Je nejblíže nádraží a je nejlevnější. Er-Rachidia je bývalé legionářské město a není v něm nic zajímavého. Lepší je údajně vystoupit v Tinigeru, je hezčí a do Merzougy je to stejně daleko.

Pokoje jsou strašné, ale jedna noc se dá vydržet. Pokouší se zvednout ceny, tak jsem trochu vydrsnil a spíme za cenu co je uvedená v průvodci. Dnes se pro změnu necítí dobře zase Lucie, tak jsi jdeme hned lehnout.

31. 10.

Vstáváme v 7 hodin a za dvacet minut jsme už na autobusovém nádraží. Potřebujeme se dostat do Rissani, ale autobus údajně jede až v 10:30. Usedáme ke stolečkům před nádražím. Lucie jde koupit nějaké pečivo k snídani, já objednávám čaj. Po chvilce k nám přisedá Mustafa a nabízí nám třídenní výlet do pouště. Pustil jsem se do smlouvání a dostal jsem se na 1500 Dh za nás oba vč. Dopravy tam i zpět, třídenního výletu na velbloudech do pouště, jídla i ubytování.

Po snídani se přesouváme na stanoviště „Grand taxi“, kde dostáváme další čaj. Do auta s námi přisedá ještě jeden muž jedoucí do nemocnice a jeho žena. Muž má velké bolesti. Dostává od nás ibuprofen, snad mu to neublíží.

V Arfoudu nás čeká další čaj. Mustafa nám v jedné místní kavárně, kde čekáme na terénní Toyotu, ukazuje nějaké fotografie z pouště. Opravdu se máme na co těšit. Asi po necelé hodině už nakládáme batohy na korbu a vyrážíme směr Sahara. Nejprve nás čeká tzv. černá poušť. Je to absolutní rovina, kterou jen sem a tam křižují vyjeté koleje od terénních automobilů. Nechápu, jak se zde můžou místní obyvatelé zorientovat bez moderních navigačních zařízení. Povrch je kamenitý a už podle názvu převládá černá barva. Oblast je prý bohatá na fosílie, což dosvědčují časté osamocené domečky se stánky s opravdu překrásnými kousky. Na mou žádost na chvilku zastavujeme a fotím scenérii černé pouště s rudými písečnými dunami na obzoru.

Přijíždíme do příjemného hotýlku v oáze na pokraji Sahary s jemným oranžovým pískem, jak ji známe z filmů.

Dostáváme další čaj a objednáváme si jídlo. Nejsme tu sami, vedle nás obědvá ještě smíšená skupinka Italů a Španělů. Dostáváme výborný oběd. Nevíme, jak se to jmenuje, ale je to směs kousků masa, zeleniny a vajíček, osmažené a zapečené v klasické nádobě na tajin.

Odpoledne odjíždíme s Mustafou Land Roverem k jeho strýci do nedaleké osady Merzouga. Strýc je samozřejmě obchodník s koberci. Čeká nás výklad a ukázka nejrůznějších technik a koberců. Odehrává se otřepaná komedie: Otázka, který se nám líbí nejvíce.

Stanovení ceny

Smlouvání

Domlouvám cenu z 3000 na 500 Dh. A následuje vyzkoušená finta s kreditní kartou. Strýc se kroutí, že mu nefunguje terminál, já že mě to opravdu mrzí, atd.. Přátelsky si podáváme ruce, a máme to zase pro jednou za sebou.

Myslím ovšem, že je to, ale jen otázka času, kdy přestanou být nálepky VISA a MASTERCARD na obchodech a hotelích pouze pro přilákání cizinců, jako známka důvěryhodnosti. A jednou si ten „koberec“ budu muset opravdu koupit. Zatím mi to ale vždy vyšlo.

Vracíme se zpět do hotelu a chystáme se do pouště. Část svých věcí si necháváme v hotelu. V 16:00 usedáme na velbloudy a společně s jedním marockým klukem jménem Jusuf „odplouváme do pouště“. Jízda dvakrát pohodlná není, ale pohledy na písečné duny v záři zapadajícího slunce jsou tak úžasné, že to kodrcání ani nevnímám.

Po hodině a půl přijíždíme do oázy s palmami a černými berberskými stany. Velbloudy přivazujeme u jednoho z nich, který je přímo asi pod 40 m dunou. Kam se člověk podívá, vidí jen Hory písku.

Na prostranství dostáváme dnes již asi desátý čaj, a snažíme se navázat rozhovor s mladíky, kteří se o nás budou starat. Jsou to čistokrevní Berbeři a kromě své mateřštiny umí jen francouzsky a trochu španělsky. Kluci jsou velmi příjemní a ochotní. Na rozdíl od Arabů se nedožadují odměny za každou drobnou službu a nesnaží se nám pořád něco nutit, i když si myslíme, že kdovíjak placení asi nebudou. Po chvilce ze svého stanu přinášejí dvojité keramické bubínky a perfektně bubnují, pokouším se s nimi sladit, ale moc mně to nejde. Přece to jen kluci mají více v krvi.

K večeři dostáváme výborný tajin a je toho tolik, že to ani nedojíme. V táboře je tu s námi také španělsko - arabský párek, ale kromě pozdravů si nás nevšímají. Po jídle ještě chvilku bubnujeme a pozorujeme hvězdy. Trošku se ochladilo, a tak se chystáme na lůžko. Spát budeme v tradičním berberském stanu. Jedná se o černé deky různě pospojované a podepřené dřevěnými tyčemi a klacky. Interiér je vybaven jen rohožemi a koberci a jako postel jsou na nich tenké matrace s prostěradlem a k přikrytí slouží deky. Vše je čisté a uklizené. Vůbec celá oáza je prosta všech odpadků, což se o zbytku Maroka říci nedá. Jsme unaveni, a tak usínáme jako špalky.

pokračování v dalším příspěvku...