Hradec Králové - 6 dnů na přelomu roku 2023/2024: 4. den – spojené okruhy Pevnost a Současná architektura: Tylovo nábřeží, podél Orlice, hradecké flošny, divadlo Drak a historické vily v okolí, Šimkovy sady, Eliščino nábřeží

Šli jsme spát sice déle, ale zase ne tak moc. Přesto Ota spal do desíti. A to se mu ještě nechtělo vstávat. Já jsem zatím na mapě udělala okruh na dnešní den.

Během předcházejících dvou dnů jsme prošli okruh Historické město a Salon republiky. Již tyto dva okruhy jsou částečně propojené, ale občas nás přivedli na místo procházkových okruhů Pevnost a Současná architektura. Proto jsme se rozhodli nyní spojit tyto dva okruhy – tím bychom zvládli projít ty nejzajímavější okruhy městem a nechodili stále přes stejná místa.

Procházkový okruh Pevnost vede po místech bývalé barokní pevnosti, která byla po bitvě r. 1866 zrušena. Zachovalo se jen několik pozůstatků, okruh vede po 20 z nich. My některé už vynecháme, protože jsme je již viděli.

Procházkový okruh Současná architektura nás provede po architektuře konce 20. a začátku 21. století.

Námi naplánovaný okruh je nejdelší – cca 8 km, ale zvládnout se to nechá. Nebo ho přerušíme a dprohlédneme si to zítra.

Dnes odcházíme až ve 12, je to hrůza, je to čím dál později. Svítí sluníčko, pršet nemá, nebereme si ani deštník. Už nás to nebaví ho nosit.

Odcházíme jako včera – směrem na Pražský most. Jen ještě před mostem se jdeme podívat na historický novorenesanční třípatrový Weinhengstův dům, který byl postaven v letech 1898 - 1899 pro stavitele, ale také člena městské rady Viktora Weinhengsta podle návrhu pražských architektů Rudolfa Němce a Bedřicha Bendelmayera. Patřil mezi první domy postavené tady po zrušení pevnosti. V suterénu bylo hokynářství a niťařství, v každém dalším podlaží po dvou bytech se čtyřmi pokoji. Dům má bohatou sgrafitovou výzdobu, jehož součástí je městský lev (velká lví stezka). Ve výklenku je socha královny Elišky Pomořanské. Pravděpodobně podle tohoto domu se jmenuje nábřeží Eliščino.

Přecházíme po Pražském mostě a scházíme k řece na náplavku, abychom si ji také prošli. Do současné podoby byla upravena r. 2012. Žulová dlažba, betonové lavičky, bazénová světla a elektroinstalace jsou udělány tak, aby vydržely i povodně.

Jenže my chceme vidět i sochy, které jsou nad námi na Tylově nábřeží. Asi po 200 m náplavku opouštíme, jdeme do mírného kopečka a kousek zpátky. Nejdřív se zastavujeme u zdejšího poesiomatu, který zde byl slavnostně odhalen 11. dubna 2022. Všechny skladby mají vazbu na město - jejich rodáky, obyvatele, významné osobnosti nebo události, i sportovní. Dál jsou 3 moderní kamenné skulptury. Končí to zajímavou zvonkohrou. Jedná se o venkovní galerii pískovcových soch, které vznikly v Hořicích v lomu na mezinárodním sochařském symposiu.

Po nábřeží se vracíme zpátky k jezu, mostu a elektrárně Hučáku (Salon republiky), kde jsme byli už včera, ale za mostem v Jiráskových sadech (pevnost a Salon republiky) nepokračujeme k soutoku jako včera, ale vracíme se podle elektrárny kousek do centra podle Labe. Začínají se vytahovat tmavé mraky, snad nezačne brzy pršet.

Sady se na noc zavírají. U severního vchodu se z hradecké pevnosti dochovala střílnová kasemata z r. 1784, která byla určena pro pěchotní střelce. Když jsme je viděli včera z druhé strany, to se nám jevila jako malý zatravněný kopeček. Dnes je vidíme z druhé strany a je vidět pod římsou okénka. To byly otvory dýmníků pro odvětrání dýmu ze střelby. Ve 2 m široké zdi bylo celkem 14 střílen. Ty byly samozřejmě níž, nyní jsou asi ucpané. Prostě vidět nejsou.

Dnes naše cesta směřuje k mostu přes Orlici, který jsme včera viděli v plné jeho kráse. Je to 75 m dlouhá lávka pouze pro pěší a pro cyklisty, která byla postavena r. 2012. Je to ocelová věšadlová konstrukce o jednom mostním poli.

Z lávky na levém břehu řeky je vidět kus pevnostního koridoru – je to 46 m dlouhý úsek ohraničený branami (dříve zde byla dvoukřídlá vrata), na straně od řeky byla 2,5 m vysoká zeď. Od bran směrem k řece klesají střílnové zdi se sedmi střílnami.

Za řekou se stáčíme vlevo a kus jdeme podle řeky po nábřeží U Přívozu. Od lávky dalších možná 500 m jsou nábřežní zdi obezděny pískovcovými kvádry – stalo se tak v letech 1766 – 1771 po regulaci řeky Orlice. V protější zdi je otvor - ústí bývalé kynety hlavního příkopu, kterou se napouštěla říční voda do pevnostních příkopů, případně se vypouštěla zpět.

Přibližně uprostřed této zdi je Moravský most. Tady je toho na koukání spousta. Ocelový 53,7 m dlouhý most pro pěší a cyklisty má ocelové zábradlí s litinovými sloupky. Byl postaven v letech 1913 – 1914, kdy nahradil původní pevnostní most. Současně byl postaven moravský jez a hydroelektrárna. Stejně jako Hučák i tuto stavbu navrhl František Sander, i tady použil novoklasicistní a secesní prvky. Tato stavba je však méně zdobná. Most byl r. 1994 rozšířen.

Na protějším – pravém břehu Orlice je osamocená velká historická budova bývalé chlapecké církevní koleje, která byla r. 1902 postavena v místech pevnostního opevnění. V roce 1992 tu bylo zřízeno Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína. Gymnázium je dobře vidět z mostu, tak tam ani nezacházíme. Je výhoda, že stromy nemají listy, jinak bychom z budovy moc neviděli.

Na našem břehu je moderní stavba studijní a vědecké knihovny z litého betonu s půdorysem písmene X a s kulatými okny, která byla veřejnosti zpřístupněna 29. září 2008. Tady se musím přiznat, že moderním stavbám v historické zástavbě zase tak moc nefandím, ale tahle budova se mi líbí a vůbec nepůsobí rušivě.

Naproti je historická budova bývalé koželužské školy, která byla postavena v letech 1923 – 1924 podle návrhu Josefa Gočára. Vchod zdobí socha jircháře a koželuha od Josefa Škody. Na budově mají být zobrazení dva lvi v réliefu jako štítonoši koželužských symbolů. Jen nevím, kde přesně. Nenašli jsme je. Dnes zde sídlí střední průmyslová škola.

Pokračujeme proti proudu řeky. Na protějším břehu na nábřežní zdi je další pozůstatek vojenské pevnosti z 18. století tzv. Panenka - to je kuželovitý zděný obranný objekt, přibližně 3 m vysoký a 2 m široký. Měl zabránit případnému překročení zaplaveného pevnostního příkopu nepřátelskými vojsky.

Na chvíli se trochu vzdalujeme od řeky a jdeme podle Brněnské ulice. Při ní vidíme několik původních silničních patníků. Po chvíli – před botanickou zahradou odbočujeme po cestě vpravo. Tam je Pajkrova flošna - jedna z dochovaných staveb z bývalé pevnosti. Flošny byly předsunuté dělostřelecké pevnůstky (500 – 650 m od pevnosti), postavené r. 1774. Byly obehnány příkopem, střechu tvořil asi 2 m vysoký hliněný násep. Okolo byly vybudovány valy a příkopy. Ty jsou nyní zasypané, střílny jsou zazděné, případně vybourané a osazené okny.

Tady někde by mělo být i několik hraničních kamenů se zkratkou KKF (kaiserlich und königlich Fortifikation = císařsko-královské opevnění), které ohraničovaly pevnostní území. My je tedy neviděli.

Pivovarská flošna je o kousek dál. Musíme se vrátit na hlavní silnici a z ní odbočit po komunikaci vlevo. Flošny jsou podobné, tato má střílny zazděné, okna vybourána nejsou. Vstupy jsou otevřené nebo zabezpečené jen nepatrně, že by se tam nechalo vlézt. K tomu nemáme ani jeden odvahu. Jsou tam vidět jen nějaké chodby.

Původně byla ve městě ještě Pražská flošna, a to v místech Ulrichova náměstí (Salon republiky) na Gočárově třídě. Ta ustoupila městské zástavbě, ale tam o ní není ani zmínka.

Flošnu zleva po pěšině obcházíme a pokračujeme k fotbalovému stadionu, který byl postaven v akci Z v letech 1959 – 1966. Od r. 1975 stadion osvětlují 4 lízátka. Na hale je ve znaku lev s fotbalovým míčem.

Směřujeme opět do historického centra. Řeku přecházíme po silničním funkcionalistickém železobetonovém obloukovém Malšovickém mostě, který byl postaven r. 1925. Po obou stranách mostu jsou chodníky s litinovým zábradlím.

Za mostem vpravo je první hradecká nemocnice, která byla otevřena r. 1887. Dnes je tam neurologická klinika. Nás víc zaujaly vily vlevo označené jako historické budovy. Jsou to vily, které byly stavěny na místě, které se uvolnilo po zbourání městských hradeb. První budova je modlitebna sboru Církve adventistů sedmého dne (ta sice není označená jako historická, ale doplňuje tento celek), vedle je Wiplerova vila v novorenesančním stylu byla postavena r. 1902 pro gymnaziálního profesora Karla Wiplera. Je zdobena sgrafity. Potomci profesora zde stále bydlí, budova i uvnitř zůstala prý téměř beze změn.

Zatáčíme vpravo do Plácelovy ulice, kde je vila Morušovka s osmihrannou věžičkou, postavená jen krátce po Wiplerově vile – v letech 1902 – 1903 podle návrhu Václava Rejchla st..

Chtěli jsme odbočit vpravo, ale vlevo vidíme zajímavou, částečně dřevěnou budovu divadla Drak. Je to hradecké profesionální loutkové divadlo. Bylo založeno r. 1958 jako Hradecké (a později Východočeské) loutkové divadlo, od r. 1968 s akronymem DRAK (divadlo rozmanitosti, atrakcí a komedie nebo také divadlo radosti, atrakcí a kouzel). Divadlo tehdy hrálo, kde se dalo, i v sále královéhradeckého muzea. Svou stálou scénu otevřelo až r. 1963 v této budově – v budově bývalého Studentského domova, který byl postaven v letech 1922 – 1923 podle projektu Václava Rejchla ml.

Teď už pokračujeme do Hradební ulice, kde je vila Čeňka Vorlíčka, kterou si tady r. 1921 nechal postavit továrník z pražských Vinohrad podle projektu architekt Josefa Povýšila.

Vedle je Klumparova vila, asi zdejší nejstarší vila. Původně ji stavěl projektant a stavitel Václav Rejchl st. pro sebe, ale kvůli finančním obtížím ji před dokončením prodal rodinnému příteli dr. Otakarovi Klumparovi, městskému hygienikovi, lékaři a pozdějšímu spoluautorovi městského regulačního plánu. V letech 1911 – 12 si nechal nový majitel na zahradě postavit zahradní domek o půdorysu písmene „L“ podle projektu Oldřicha Lisky. Vila byla po r. 1948 znárodněna, zahradní domek byl zbourán a vila upravena na administrativní budovu.

Stáčíme se vlevo do Nezvalovy ulice, kde na dalším rohu je funkcionalistická Waldekova vila, kterou postavil r. 1937 podle návrhu architekta Františka Jandy, Kotěrova žáka, podnikatel Vilém Waldek pro svou dceru Emílii jako svatební dar. V domě bylo několik bytů, celé zvýšené přízemí zaujímal byt majitelky a její rodiny. Jenže ještě ve 30. letech 20. století ho musela prodat, protože její rodiče nebyli schopni dál platit hypotéku. Po r. 1948 byl dům vyvlastněn, velký byt rozdělen na dvě bytové jednotky a je tomu tak dodnes.

Okolo tohoto domu se ještě stáčíme do ulice Jana Koziny, kde je opět funkcionalistická vila Anny Urbanové z r. 1933 od architekta Bedřicha Novotného.

Sice je tu ještě několik historických vil, ale nám to už stačí, tuto historickou vilovou čtvrť opouštíme, přecházíme Mýtskou ulici (Historické město). Dnes scházíme do ulice Československé armády po malém schodišti, které vede okolo bývalého Ženijního velitelství. To bylo postavené v letech 1787 – 1797 jako součást hradecké pevnosti. Nejdříve zde byli ubytováni velitelé posádky, později tam tam bylo sídlo ženijní správy pevnosti. Když byla pevnost zrušena, bydlel zde až do r. 1945 generál - velitel místní posádky. Dnes tu sídlí různé firmy.

Dnes prvně scházíme po tomto schodišti. Byli jsme tak unešeni zajímavě udělaným zábradlím, osvětlením i dalšími doplňky, že domu jsme pozornost nevěnovali. A to ani dříve, když jsme se nedaleko pohybovali. Dokonce jsme tudy procházeli v sobotu dopoledne i v neděli.

Kousek jdeme známou ulicí Československé armády a po okraji nám známých Žižkových sadů (Historické město). Zhruba na úrovni fontány odbočujeme vpravo. Na chvilku jsme zaváhali, začíná drobně pršet, ale pak jsme se usnesli, že to nevzdáváme, že to ještě projdeme. Už nám toho tak moc nezbývá.

Vlevo míjíme obrovskou budovu bývalých Gayerových kasáren, někdejších pěchotních kasáren. Historie tohoto místa je však složitější. Na konci 18. století v rámci výstavby hradecké pevnosti tady byl vybudován pětiúhelníkový bastion (fortifikační číslo VIII) a pětiúhelníkový kavalír (fortifikační číslo XXXIII), tj. hradbová kasematní budova. Tyto pevnostní objekty zabíraly celý blok. V letech 1897 - 1898 po zrušení pevnosti byl prostor bastionu a kavalíru přestavěn na kasárna. S jejich druhou částí jsme se setkali hned první den po našem příjezdu, když jsme šli na pivo do hostince U Kohouta. Tady ten objekt je však vyšší a rozsáhlejší. Dnes je tam přírodovědecká knihovna Muzea východních Čech.

Proti nám je velká historická funkcionalistická budova, postavená v letech 1936 - 1938 podle návrhu Jana Reichla jako armádní velitelství. Ještě než se tam stačila armáda nastěhovat, obsadilo ji gestapo a během 2. světové války zde mělo svůj štáb. Dnes zde sídlí lékařská fakulta.

Před ní se stáčíme vpravo a po cyklostezce vcházíme do Šimkových sadů. Mezitím přestalo i to drobné mrholení, takže jsme rádi, že jsme to nevzdali. Z mého pohledu je to snad nekrásnější park. Tady bych v létě určitě vydržela dlouho – procházet se, odpočívat, kochat se. Je to nejrozsáhlejší parkové prostranství, které navrhl J. Gočár a které bylo vybudováno v letech 1932 - 1935. Má podobu anglického lesoparku s umělými jezírky, s novými lávkami a moly, které různě spojují vodní plochy.

My tento rybníček obcházíme zleva, pak musíme kousek do kopečka - po schodech, kde jsou zbytky obranného objektu bývalé hradecké pevnosti z 18. století Ravelinu IX.. Dochovala se pouze zděná špice a přes 500 metrů dlouhý bývalý hliněný val. Prostor okolo je upraven také jako park.

Pokračujeme po valech a opouštíme park. Dostáváme se do míst nových moderních budov, kterým vévodí multifunkční budova kongresového centra Aldis, kde je i výstavní a společenské centrum. Je to první významná stavba postavená po r. 1989. Otevřena byla r. 1993,

Tím jsme prošli vše, co jsme na dnešek měli naplánováno. Vracíme se po Eliščině nábřeží. Ještě si chci zajít vyfotit tzv. Panenku, která je proti infocentru. Všimla jsem si jí už dříve, jenže až dnes jsem se dočetla, že i tento kamenný kužel je pozůstatek vojenské pevnosti z 18. století.

Je půl třetí, v nohou máme 8 km, už se těšíme domů na oběd. Jenže Ota sáhne do kapsy, ztuhne a prohlásí, že nemá klíče, že je ztratil. Nechce se mi tomu věřit. Prohledali jsme všechny jeho kapsy, klíče skutečně nikde nebyly. Jen jsem řekla, že nechápu, proč je nosil v kapse, když má přes rameno tašku. Jenže nadávat nemá cenu. Co teď. Moc možností není. Já chtěla dát okruh znova, Ota si myslí, že je lepší jít opačně, že ví, že je občas v kapse měl, že je najdeme dřív. Rozdělit se a jít proti sobě by taky bylo řešení, ale ve dvou si spíš uvědomíme, kudy jsme přesně šli.

Bude to skoro závod s časem, ve 4 už toho moc neuvidíme, tak snad je najdeme brzy. Moc rychle však nejdeme, v parku skoro nadzvedáváme větve křoví, které dosahují až na zem, Ota kouká do odpadkových košů. Cítím se jako bezdomovec. Jdeme už hodinu, je zataženo, takže se za chvíli začne šeřit. Už jdeme okolo fotbalového stadionu a stále klíče nemáme.

Já už ani nedoufám, že je najdeme. Navíc už mne bolí nohy. Máme za sebou skoro 7 km, před sebou odbočku k Pajkrově flošně. Posílám Otu samotného. Dokud je trochu vidět půjdu dál. Také už chci šetřit každý krok. Blížím se k Moravskému mostu, zvoní mi telefon. První mne napadlo, že volá Ota, že má klíče, ale pak jsem si řekla, že to tak jednoduché nebude, že mne určitě volají děti. Skoro jsem měla strach po mobilu sáhnout. Dopadlo to dobře, Ota je v trávě našel. To už je 16,15 hod. A je skutečně už hodně šero. Tak tomu říkám štěstí. Ota přišel už celý vysmátý s tím, že nám ten nový rok pěkně začal, že to bude rok ztrát a nálezů. Pokud to nebudou jen ztráty, tak to ještě půjde.

Nejkratší cesta domů je přes Velké náměstí. Od 16,30 do 18 hodin má být na náměstí videomapping – to nám řekl vrátný v sobotu na radnici. Už ani nemáme hlad, ale hroznou žízeň. Vždyť jsme od snídaně, byť opožděné, nic nepili. Na náměstí hraje zdejší bend - hrají jimi jazzově upravené písničky, vypadá to docela dobře, nechá se to poslouchat. Nejdřív jdeme do Potrefené husy na pivo a pak se přidáváme k posluchačům. Na budovu radnice promítali koncert, okolo to bylo jako když sněží. Mezitím jsme zjistili, že město zde rozdává čočkovou polévku s rohlíkem. Došli jsme si pro ní a hned nám bylo lépe.

Blížila se 6. hodina, když začali hrát upravené písně Karla Gotta. Hlas má perfektní, ale jeho písničky nás nikdy nezaujali. Odcházíme. Možná čas videomappingu upravili, plakáty jsme nikde ani neviděli.

K procházce po okruhu Pevnost musím doplnit Důstojnický dům v ulici V Kopečku č. 1. Při tom našem hledání klíčů jsme na něj úplně zapomněli a to okolo něj chodíme prakticky denně. Dokonce i teď. Jen tu fotku nemám. Tento původně klasicistní dům z let 1787–1797 sloužil jako obytný dům štábních důstojníků, alel také jako sídlo správy a údržby pevnosti. Po roce 1890 dům odkoupilo město, přesto v něm stále sídlily vojenské orgány.

Jdeme domů na večeři. Najedli jsme se a chvíli jsem měla pocit, že usnu neumytá ve stoje, ale pak jsem se vzchopila a ještě se pustila do psaní deníčku. Dnešek byl skutečně náročný.

Zato Ota je plný elánu. Cestou domů zjistil, že dnes už je otevřeno v Pivovarské bráně. Tam se mu to líbí a mají tam spoustu piv z různých minipivovarů. Láká mne tam. Já už mám však pocit, že pivo nemohu ani vidět. Navíc se mi nikam nechce, i když je to kousek. Jde tedy sám – prý na dvě piva. Přišel však až za 2 hodiny, potkal tam prima chlapy, se kterými ten čas rychle utíkal. Však se také domluvili, že se sejdeme zítra večer v hospodě Na jedno na Velkém náměstí. Také zjistil, že videomapping začal v 8 hodin a za chvíli tam bude druhé kolo. Ani to mne už nedostane ven.
Jsem ráda, že jsme prošli prakticky všechno, co jsme chtěli. Na zítra už máme jen pár míst, která jsme vynechali, a jeden pivovar. Dneska jsem fakt ráda, že už nikam nemusím. V 10 jsme už oba celí zničení spali.

Hradec Králové - 6 dnů na přelomu roku 2023/2024: 4. den – spojené okruhy Pevnost a Současná architektura: Tylovo nábřeží, podél Orlice, hradecké flošny, divadlo Drak a historické vily v okolí, Šimkovy sady, Eliščino nábřeží na mapě