Hruboskalsko

15.4.2006

Zima je v nenávratnu, teda jak všichni, nebo alespoň většina z nás doufá a tak jsme mohli vyrazit na naše první jarní putování. Vybrali jsme si tu nejzákladnější, skoro bych řekl až tradiční cestu z Turnova , přes Valdštejn na Hrubou Skálu. Už ve vlaku stihli děcka okopat jedné starší paní její krásně bílé kalhoty, takže jsem čekal jak se do nás pustí, ale ona nic!! A ještě pomohla dětem nasadit baťohy na záda, když jsme vystupovali a to se říká že jsou starší lidi nerudný. Už po pár metrech slyšíme první otázku „kdy už tam budem", následovala druhá, třetí, čtvrtá, pátá atd.... pořád ta stejná otázka. Naštěstí při překročení Jizery děti spatřili dole u vody bambusy a vrhli se pro ně. Začínají šermířské souboje. Potají doufáme, že si nevypíchnou oči.Počasí nám opravdu přeje, sluníčko se do nás opírá ze všech sil, takže můžeme postupně odhazovat svrchní části našich oděvů. Přichází stoupání směrem na Hlavatici, zde jsem čekal další vlnu odporu, že do kopce se nikomu nebude chtít, ale kupodivu se to obešlo bez větších protestů. A tak rozbíjíme první výškový tábor před restaurací Pod Hlavaticí.

Děcka posléze nacházejí zábavu ve sbírání ploštic, jimiž plní PET láhev a vyrábějí si, jak nám bylo později sděleno, zoologickou zahradu. Dospělejší část usedá na lavičky a snaží se pochytat co nejvíce bronzu. Snažíme se drobotinu přesvědčit, aby si dali něco kjídlu. Souhlasí. Vybrali si gulášovou polévku, kterou zahlédli u pána na vedlejším stole. Při objednávání trapně zjišťujeme, že gulášovka na jídelníčku není, nejspíš prý máme na mysli boršč. Říkáme si, že to děcka stejně nepoznají a tak objednáváme čtyři kusy. Nejspíš to nepoznali. Pouze prohlásili, že ta gulášovka je odporná. Měli pravdu, jako gálošovka ta polévka byla opravdu hrozná, no po pravdě řečeno, byla hrozná i jako boršč. Nenápadně sní zaléváme okolní záhonky a doufáme, že to ty kytky přežijí. Propouštíme ploštice zPET ZOO a vyrážíme na rozhlednu, kde jsme se dlouho neohřáli a pokračujeme na Valdštejn.

Cestou nám usíná nejmladší člen výpravy, Anetka. Lenka jí musí pěkný kus cesty nést. Radek, Kuba a Verča jdou dost vpředu, doufáme, že se snimi ještě setkáme. Naštěstí na nás počkali na mostě před vstupem do Valdštejnského hradu. Vyrážíme na prohlídku. Dětem neušla pozornosti hned za vchodem houpačka, kterou záhy obsadili. Chvilku jsem se zahleděl do hledáčku foťáku a všichni se mi někam ztratili. Hledám, pátrám a konečně nacházím. Naštěstí nepatří tento hrad ktěm rozlehlejším. Ale určitě by neměl ujít pozornosti kolemjdoucích. Jediné co ovšem zajímá děti, je kiosek před hradem se spoustou lákadel. U rozcestníku se rozhodujeme kudy dál. Radek chce jít zpátky stejnou cestou, ale je přehlasován zbytkem výpravy, která je pro pokračování směrem Hrubá Skála. Dnešní počasí nám nabízí překrásný pohled na Hruboskalský masiv. Zastavujeme se na jedné zvyhlídek, kde se děcka pouštějí do probádávání okolních soutěsek. Kolemjdoucím vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když to vidí. Nám taky.

Chystáme se pokračovat vcestě, přepočítáváme děti, skvělý, žádný nechybí a tak vyrážíme dál. Na řadu přicházejí drobné úplatky, jako jsou tiktaky, mentosky, žvýkačky a jiné sladkosti abychom předešli případné vzpouře. Rebelie je zažehnána a tak dorážíme na Hrubou Skálu. Opět se nám naskýtá úžasný rozhled do kraje zhradního ochozu. Vdálce jsou krásně vidět Trosky. Dost úsilí nám dalo přesvědčit děti, že vokolích stáncích, kterých tu je nespočet, mají jen samé zbytečné kýče, nevalné hodnoty. Zjišťujeme, že máme nejvyšší čas seběhnout dolů na vlak, abychom se dostali nějak rozumně domů. Na nádraží si děti sedají do kolejiště a hrají si. Paní výpravčí je napomíná, ale jaksi neuspěla. Skouší to u nás, ale ani mi jsme neuspěli. Tak doufáme, že až pojede vlak, dostanou rozum a opustí nebezpečné místo. Opustili. Ve vlaku na drobotinu dopadá únava, ovšem jen do té doby, než zjišťují, že jedeme rychlíkem, který se dá probíhat skrze všechny vagóny. A to by bylo pro dnešek asi všechno, tak zase někdy příště.

Fotogalerie