Indiánská legenda stále žije
Život mnoha indiánů je protkán beznadějí a smutkem. Velmi často je léčí alkoholem, a tak klesá jejich lidská důstojnost. Pryč je svobodný, převážně kočovný život, využívající darů země. Zůstal nesnadný úděl v rezervacích. Indiáni, kteří je opouštějí, odcházejí obvykle za lepším vzděláním a většinou už se nevracejí. Žíjí mezi bílými. Kulturní mekka Ameriky Vypravili jsme se do Santa fe v Novém Mexiku. Kulturní mekky Ameriky, kde se prolnula indiánská kultura s kulturou bílých. Indiánská puebla ve městě s pastelovými štukaturami, ověnčené snopci červených chilli papriček, zdaleka nejsou původními indiánskými stavbami. Z celého města s dvě stě padesáti galériemi je cítit život šesti tisíc věhlasných umělců z celého světa, kteří zde hledají inspiraci a tvoří. Astronomické ceny za jakékoliv umělecké výrobky, ať indiánské či ostatní, jsou tím posledním, co nás ze snobského města vyhání. Za indiány se vydáváme do národního parku Mesa Verde, národního monumentu Canyon de Chelly a do vesnice Old Oraibi. Kam se poděli Anasáziové? Návštěva Mesa Verde je výletem do minulosti. Stará anasázijská kultura už dávno neexistuje. V této oblasti se Anasáziové vyskytovali ještě ve 13. století, ale pak neznámo proč a kam zmizeli. Do útesových obydlí, které jsou nalepeny ve skalních stěnách spadajících dolů z coloradské plošiny, je vstup možný obvykle jen s průvodcem. „Tak kam vyrazíme?“ řešíme problém. Romana, znalec a obdivovatel Indiánů v naší skupině, rozhoduje o návštěvě Cliff Palace, největšího objektu v Mesa Verde s více než dvěma sty místnostmi, třiadvaceti kruhovými prostorami kiva a skladišti. „Podívejte! Ta se tam určitě nevejde,“ upozorňuje nás Jarka, která se svou škodolibostí, včetně níž váží nějakých pětačtyřicet kilo, má neskrývanou radost, když sleduje Američanku asi o sto kilo těžší, jak se prodírá úzkou skalní soutěskou. Přístup k indiánskému obydlí vede totiž částečně po žebříku mezi skalami. Američanka se svým sádlovým obalem jakýmsi způsobem skálou „protekla“. Záchranná akce na vyjmutí zaklíněné ženy, díky které navštívíme cliff Palace, se podle Jarčina scénáře, který hbitě vymyslela, nekonala. „Anasazi - znamená starobylý. Jméno dali této kultuře indiáni kmene Navaho. Samotní Anasáziové neznali písmo, takže se po nich nezachovaly žádné písemné památky a nevíme, jak se sami nazývali,“ vypráví průvodkyně, která nás zasvěcuje do původního života Anasáziů ve skalních obydlích. „Byli výbornými zemědělci a lovci. Pěstovali obilí, soju, fazole. Vyráběli šperky. Nikdo přesně neví, proč a kam odsud odešli. Možná to zapříčinila sucha, která tehdy mohla postihnout oblast a způsobit neúrodu …“ V posvátném kaňonu Navahů Výprava do Canyon de Chelly je málem zmařena poté, co jsme za tmy zoufale bloudili ve východní části indiánské rezervace Navahů. Po neznačených silnicích a prašných cestách najíždíme desítky kilometrů navíc. Největším šokem je, když se asi po hodinové jízdě ocitneme na stejném místě. Vzpomněl jsem si na indiánskou moudrost, že život je kruh, a mám sto chutí vykopat Navahům válečnou sekeru. Kolem půlnoci dorážíme do kempu u kaňonu… Canon de Chelly je od nepaměti pro Navahy posvátným místem. Proto se z náhorní plošiny do kaňonu může jen v jednom místě, po stezce white house Trail. S indiánským průvodcem se dá za příslušný peníz dostat na několik dalších míst, ale jinak je kaňon bílým uzavřen. Na vyhlídce na Spider Rock, dvě stě čtyřicet metrů vysoký skalní prst, tyčící se ze dna kaňonu k nebi, potkáváme skupinu krajanů z Ostravy se svým průvodcem. Spider Rock je slavný monolit. Zahrál si například ve westernovém filmu Mackennovo zlato, kde „ztvárnil“ roli klíče ke vstupu do prostor se zlatým pokladem. V určitý okamžik dne totiž skály míří na příslušné místo … Ke skále se také váže poučná příhoda. Bílý rogallista přistál na špici Pavoučí skály. Byl z toho poprask, protože došlo k znesvěcení kaňonu. Problém prý musela řešit vláda, která zaplatila Navahům velké peníze, protože šaman musel celý kaňon znovu vysvětit. Zřejmě je to pravda, protože dnešní indiáni zdatně obchodují se vším. Stezka k white house vede do údolí kaňonu přes řeku k protilehlé stěně. Zde je původní skalní indiánské obydlí. V šedesáti místnostech tady kdysi žila stovka indiánů. Vyráběli sandály z juky, oblečení z bavlny a samozřejmě se věnovali zemědělství. To je základním zdrojem obživy i pro dnešní Navahy žijící v údolí kaňonu. Ale vyrábějí také šperky, které prodávají turistům. Několik indiánek nabízí ruční výrobky kousek od řeky. „Kolik stojí?“ ukazuje Romana na stříbrný přívěšek s leštěnými polodrahokamy. „Dvacet pět dolarů,“ určuje výchozí cenu hezká indiánka. Smlouvat se dá a upřímně řečeno, indiánští prodavači s tím i počítají. Ale nejde o tak velké rozdíly jako například v arabském světě. Konečná (výhodná) cena je tedy někdy pouze optický jev. Výsledných osmnáct dolarů se zdá Romaně stále hodně, a tak z obchodu tentokrát nic není. V indiánské osadě u kempu však neodolá ručně dělané keramice s abstraktními indiánskými motivy a schématickými kresbami lidských postav. Na tabulové hoře Hopiů Indiáni kmene Hopi žijí na třech tabulových horách uvnitř rozsáhlé navažské rezervace. Hopiů – mírumilovných lidí (což je překlad indiánského pojmenování) – zde žije několik tisíc. Přijíždíme do nejstarší hopijské vesnice Old Oraibi. Je pozdní podzim, turistická sezóna dávno skončila a nikdo tu na nás nečeká. Nenápadné návštěvnické středisko je zavřeno. Ve vsi volně probíhá několik psů. Dvě indiánské děti se kamsi vytrácí. Nikde ani živáčka. Obraz, který se nám naskýtá, je smutný. Kamenné chatrče se mísí s několika nedodělanými novějšími budovami a rozpadlými kůlnami. Objeví se pikap s usměvavým indiánem. „Nezlobte se, do téhle části vesnice nemůžete. Žijí zde staří lidé a návštěvy jim vadí. Můžete si prohlédnout levou část vesnice,“ ukazuje „místní“ starosta a ještě s několika omluvami a úsměvy nás posílá pryč ze zakázaného prostoru. Procházíme opuštěnou ulicí. „To je děsný, pojďte radši pryč,“ vybízí nás Blanka, na kterou pochmurná atmosféra obzvláště doléhá. Cestou do moderních hopijských vesnic probíráme pocity z Old Oraibi, příliš optimistické nejsou, a tak raději míříme ubytovat se do hotelu ve vesnici Polacce. Je obsazeno. Zkoušíme tedy štěstí v další osadě Hopiů Keams Cannyon. Zde je volný jeden pokoj. Potřebujeme dva a navíc je cena dvojnásobná, než v motelech mimo rezervaci. Hopiové si za svůj folklór nechávají dobře zaplatit. Pokračujeme dál. Život je kruh Zahájení kolonizace Nového světa znamenalo pro indiány pohromu. V roce 1890 zbylo z možných až deseti miliónů indiánů před příchodem bílého člověka necelých tři sta tisíc. Genocida původních obyvatel severoamerického kontinentu zůstává dodnes nejtemnější kapitolou dějin Spojených států. K systematické likvidaci indiánů mělo přispět například masové vyvražďování bizonů, kteří byli zákaldním zdrojem masa pro indiány. Z někdejších šedesáti miliónů klesl v minulém století počet bizonů na necelé dvě stovky kusů. Zabití bizoni se ani nezpracovávali. Zhnili v prériích. Dnes žije v USA kolem dvou miliónů indiánů. Pojmenování indián se jim příliš nelíbí, proto si většinou říkají Native people (domorodí lidé) nebo Native Americans (domorodí Američané). Žijí převážně z turistiky. Prodávají ručně dělané výrobky, provozují lyžařské areály v horských oblastech. Pro některé kmeny jsou rozhodujícím příjmem herny, které smějí být na indiánských územích provozovány. Po staletí nadřazenosti bílých nad indiány dnes hodně Američanů i Evropanů přejímá indiánský způsob života. Učí se jejich rituálům, tancům, indiánskému uctívání Velkého Ducha. Inu, život je asi opravdu kruh, jak říkají indiáni. Převzato z časopisu Turistika a Hory číslo 9 – 10/1998
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Santa Fé
Půjčovna aut