Irsko

Pro své poznávání Irska jsem neměl přesný harmonogram. Věděl jsem kam bych se rád podíval, ale jak se tam dostanu a kdy, jsem nechal na náhodě. Nejdříve jsem zašel na vlak, nic vhodného mi nejelo, pak na autobus. Za dvacet minut mi jel spoj do Killarney. Na nádraží jsem potkal Carmen, se kterou jsem chodil do jazykové školy. Cesta trvala šest a půl hodiny. Upřímně řečeno byla to celkem nuda. Pozoroval jsem sice krajinu, ale nijak mne neoslnila. Do Killarney jsme dojeli v době, kdy se už začínalo smrákat. Hned jsem vyrazil. Chtěl jsem ještě před večerem najít značenou cestu (The Kerry Way) a nějaké vhodné místo pro přespání. Zastavil mi chlápek jestli něco potřebuji. Vzal mě autem, ukázal mi začátek značené cesty a zeptal se, zda u něho nechci přespat. Za deset euro na noc jsem souhlasil. V baráku měl neuvěřitelný nepořádek. Ztěžoval si na Poláky, kteří u něho bydleli. Po chvíli povídání, jsem se mu omluvil s tím, že jdu spát, protože brzo ráno vyrážím. Zeptal se mne, zda se může na mne dívat, jak se sprchuji, že má rád bílou pleť. Moc jsem ho nepotěšil - nemohl, a na noc jsem se zamkl. Co mi říkal, tak je katolík a chodí pravidelně do kostela.

Pro orientaci při tomto cestování jsem používal automapu Irska s měřítkem 1:200 000. Je pravda, že existují i podrobné turistické mapy. Důvodem, proč jsem si je nekoupil je, že bych jich potřeboval nejméně 10 (7.5 eura za jednu).
Zapomeňte na bezcílné toulání po kopcích, jaké je možné u nás. Půda je zde rozdělena a oplocena (platí hlavně pro oblast Kerry a Dingle), takže byste museli velmi často přelézat ploty. Značená stezka vás alespoň zavede k bráně, nebo k dřevěnému žebříkovitému přelezu

Ubytování jsem opustil v sedm ráno, kdy se začalo rozednívat. Killarney National Park - špatné značení. Přes kopce do Kenmare, kde jsem poobědval na náměstí (půl třetí). Můj prvotní plán byl jít z Kenmare po The Béara Way. První dvě a půl hodiny jsem strávil na asfaltové silnici. Takhle jsem si stezku pro turisty nepředstavoval, a tak jsem to zabalil a vyrazil zpět do Kenmare. Stopl jsem auto s ženou a dvěma jejími syny - byli hledat sokoly v horách - vzali mě kousek cesty. Ta paní, které jsem vysvětlil svou špatnou náladu jaksi nechápala, co mi vadí na asfaltové silnici, ale raději rychle změnila předmět hovoru. Spal jsem na louce u pobřeží (první stavění nového stanu).

Kerry a Dingle poloostrov patří k turisty velmi navštěvovaným oblastem. Na poloostrově Kerry je podle mé automapy jediná značená cesta pro pěší (Waymarked walk) a to The Kerry Way a na poloostrově Dingle také pouze jedna - The Dingle Way. Vyhledem k tomu, že jich není mnoho a že je to turistická oblast, člověk by předpokládal excelentní značení. Více jsem se splést nemohl.

Zpět do Kenmare. Odtud měla pokračovat The Kerry Way. Nebyl jsem ji schopen najít. Zeptal jsem se tedy domorodce a ten zase domorodkyně. Cesta prý začíná až pět mílí za městem. Na rozdíl od toho co mi řekli, jsem na značení narazil ještě ve městě. Pravda, značení je příliš zavádějící výraz. Jakmile "značení" odbočilo ze silnice, začalo peklo. Půda byla silně podmáčená (minulý týden tu byly záplavové deště). Stezku používá dobytek, takže není možno rozlišit, co je regulérní "značená stezka" a co pouze zkratka stáda ovcí a krav. "Značením" se myslí černé kůly se žlutými šipkami ukazujícími směr. Pokud je ovšem ale najdete. Za prvé jich není mnoho a za druhé jsou většinou zadupány v bahně. A bahno sahalo nad kotníky. Spal jsem před Tahilou na louce, kde jsem dlouho hledal místo bez koláčů (okrouhlý hnědý až černý nevalně vonící pozůstatek po dobytku) pro stavbu stanu

Pokrčuji na Sneem. Už jsem zase dlouho neviděl značku. Nevím jestli jdu dobře. V lese jsem narazil na galerii (sympatický manželský pár tu žije a tvoří). Dali mi napít a souhlasili s tím, že značení je strašné. Vyšel jsem z lesa. Jsem na kopci. Nádherný výhled na krajinu osvícenou sluncem (počasí během celého putování bylo převážně zatažené s občasným poprcháváním, takže když vysvitlo slunce, bylo to jako malý zázrak). Tady na kopci jsem potkal prvního (a také posledního) turistu s batohem na zádech a mapou v ruce. Původem byl z Corku v současnosti žijící v Rumunsku. Dal mi pár rad ohledně hostelů a cesty, co mě čeká. Podali jsme si ruce a šli každý svou cestou. Tento den se docela vydařil. Ani jsem mockrát nezabloudil a počasí bylo pěkné. Po cestě jsem vysvobodil berana, který se rohy zachytil v oplocení. Vytáhl jsem kudlu a přeřezal několik drátů. Upaloval, jako kdyby za ním hořelo. Přespal jsem v hostelu v Caherdaniel (doporučil mi ho ten chlapík, co jsem ho potkal na kopci před Sneemem). Ač jsem byl sám v celém hostelu, majitelka zapnula topení v mém pokoji a ve společenské místnosti zapálila krb. Chvíli to vypadalo, že se mnou pod společnou střechou budou nocovat tři Novozélanďanky, ale protože v této malé vesnici nebyla žádná zábava, rozhodli se pokračovat dále. Našel jsem klíště.

Téměř mi uschly boty. Téměř. Vyrazil jsem brzo ráno, sotva se rozednilo. Vrátil jsem se kousek cesty a pokračoval na Eagles Hill. Přešel jsem větrné sedlo (nádherný výhled na dvě jezera pode mnou - Isknagahiny Lough, Lough Currane - na chvíli dokonce vykouklo slunce zpoza mraků, ale ne na dlouho, aby mne nerozmazlilo) a klouzal dolů po mokrých kamenech a trávě (večer pršelo). Líbí se mi, jak místní lidé mluví o počasí. Ať je jakkoli zamračeno či mlhavo, pokud neprší, tak je pěkný den. Pokud prší, co se dá dělat. Přešel jsem jedno údolí, pak další a doufal, že Mastergeehy je vesnice s obchodem (na oběd jsem měl plněné sušenky a vodu). Bohužel. Pár domů, několik z nich opuštěných, a poštovní úřad. Toť vše. Za "vesnicí" jsem se zastavil, abych zjistil stav zásob. Ne že by mi to dlouho trvalo. Jedna konzerva (necelých 200g) Tesco value tuňáka, 300g plněných sušenek a něco přes půl litru vody. Zbývali asi dvě a půl hodiny světla. Pojedl jsem konzervu s tuňákem a vyrazil.

Kopec Knockavohaun má sice jen 371 m.n.m., ale stál mě hodně sil. Třikrát jsem si myslel, že už jsem na vrcholu, abych pokaždé zjistil, že to byla jen pouhá vyvýšenina na hřebeni, za níž, když jsem se na ni vydrápal, následovalo další stoupání. Teprve napočtvrté jsem se konečně ocitl na vrcholu. Začínala být tma, měl jsem rýmu a pálila mne dlaň, jak jsem se při jednom z pádů chytl rezavého ostnatého drátu. Bolelo mne celé tělo. Po cestě jsem z ruky smetl klíště. Druhé za dva dny. Rád bych se zkontroloval, zda nemám někde další, ale není kde. Sestoupil jsem kousek pod vrchol a vlezl do jehličnatého lesa. Vrchní plášť stanu jsem přivázal ke stromům a vytvořil jakýs takýs přístřešek pro případ deště. Vypil jsem trochu vody, snědl pár sušenek a usnul pod širou oblohou. Naštěstí nepršelo, a tak jsem nemusel vlézt pod nepohodlný přístřešek. Kromě občasného zavrzání stromů tu bylo naprosté ticho. Žádný zvuk. V tak, až strašidelně, tichém lese jsem ještě nespal.

Nadávání: První tři dny cesty jsem používal převážně slova, jež bych ztěží mohl tady citovat. Nadával jsem na značení, na Iry, na počasí, na cokoliv dalšího, co se mi nelíbilo a ještě jednou na značení. Po třech dnech jsem však zjistil, že jediným výsledkem mé sprosté samomluvy byla bolest v krku. Nechal jsem tedy toho a začal si všímat pozitivních věcí a KRAJINY.

Dopil jsem pár posledních doušků vody, sbalil se a sešel k silnici. Hned třetí auto mě vzalo do Cahersiveenu. Tam jsem nakoupil jídlo, pití a hlavně vitamíny. Jsem nachlazený a na rtu se mi dělá opar. Pěšky přes Coomduff a pak opět po The Kerry Way. Nejkrásnější část tohoto dne na mne čekala v podvečer (Nejdříve jsem ale sebou seknul. Tváří jsem narazil na zem a zezadu mne pak ještě do hlavy uhodil batoh. Vypadal jsem jako bych dostal facku od lesní víly). Šel jsem nějakých 150 metrů nad mořem po úbočí kopce. Dole pode mnou se kroutila silnice, přes záliv jsem viděl poloostrov Dingle a bylo slunečno. Spal jsem v jakési malé dědince u telegrafního sloupu

Krásné slunečné počasí. Hned z rána jsem se ztratil. Už mne to vůbec nevzrušuje. Přes Glenbeigh, Bunglashu a Glencar. Večer se počasí zhoršilo a začalo poprchávat. Stan jsem postavil u říčky (v níž jsem se pak vykoupal) na konci krásného údolí u skalní stěny.
Těsně po poledni jsem se konečně dostal do Killarney National Park (ztratil jsem čepku). Po cestě jsem minul Carrauntoohil - nejvyšší vrchol Irska. Byl ale zahalen v mracích. Od Upper Lake stopem do Killarney. Prní hostel byl zavřený. Měli na dveřích uvedeno telefonní číslo, na které jsem zavolal. Nikdo se neozval a automat mi sežral jedno euro. Nakonec jsem našel další hostel. Dobrá společnost. Pamatuji si na čtyřiceti tří letého Ira, který pracuje různě po Evropě, protože se není schopen usadit

Autobusem do Dingle. Tam mě uvítal showers (hustý drobný déšť). Myslel jsem si že přestane (nepřestal) a vydal jsem se po The Dingle Way směrem na západ. Už po necelé hodině jsem byl kompletně mokrý. Turistická procházka za poznáním poloostrova Dingle se změnila ve zrychlený přesun s cílem najít střechu nad hlavou. První hostel byl sice otevřený, ale nenašel jsem v něm živou duši. Navíc se mi ani nelíbil. Znovu jsem nasadil Ostré tempo a ubytoval se v hostelu ve vesnici Dunquin. Několik hodin jsem strávil ve společenské místnosti (byl jsem jediný obyvatel) zabalený ve spacáku (mokré oblečení jsem sušil v sušičce) s horkým kafe (čaj jsem neměl a nejsem kafař, takže jeden litr vody s jednou malou lžičkou kafe, které jsem našel v kuchyňce) a pročítal stoh kreslených komiksů, které tam měli nachystány pro takové kulturní barbary jako jsem já. Večer přijeli dva Němci a Čech Přemek z Prahy. Studují v Dublinu na jakési škole a udělali si několika denní výlet. Zašel jsem s nimi do hospody. Večer se vydařil.
Nádherné pobřeží, silný vítr, divoké vlny. V první dědince žádný obchod, ve druhé to samé. Na snídani bageta se sýrem, na oběd sušenky s jablkem, a večeře žádná. Celý den jsem šel po pobřeží a na večer se vydal přes vysoký kopec směrem na východ zpátky do civilizace, kde si snad budu moci koupit něco k jídlu. Rychle jsem zvládl výstup. Cesta dolů byla náročnější díky kluzkému povrchu a nárazovému větru, který si se mnou pohrával jak s hadrovou panenkou. Stmívalo se. Tuto noc bych nazval Noc stanové tyčky a vzpomínka na ni byla na vždy vtlučena do mé hlavy. Dlouho jsem nemohl najít vhodné místo pro stavbu stanu až začalo pršet a musel jsem se utábořit tam, kde jsem zrovna byl. Vítr se žene přes Atlantský oceán, nic mu nebrání v rozletu, sem tam smete nějakou tu loď a najednou se mu do cesty postaví ostrov, na tom ostrově stan a v něm Víťa Foldyna z České republiky. Byl jsem pravda trochu odstíněný kopcem, ale to větru jaksi nevadilo, aby se občas nestočil a nesnažil se odfouknout můj stan někam do údolí. O půl jedenácté se zhroutila jedna z nosných tyček. Vydal jsem se hledat kameny. To je tady docela problém. Všechny kameny, které člověk unese, byly již totiž dlouho před tím použity na stavbu domů nebo ohrad. Podařilo se mi vydolovat pouze jeden. Použil jsem ho pro zatížení té nejvíce živlu exponované části stanu a šel znovu spát. Konstrukce se vždy pod náporem větru sehnula a pak narovnala. Vždy jak se sehnula, tak mě přetáhla buď přes čelo (to když jsem ležel na zádech) a nebo přes ucho (když jsem ležel na boku). Díky tomuto omlacování se mi zdál sen, že jsem plešatý (ne úplně, měl jsem jenom hodne, hodně vysoké čelo). Pamatuji si, že jsem se v tom snu na sebe podíval do zrcadla, pokýval svou plešatou hlavou a řekl: "No, co se dá dělat, každý jsme nějaký.
Sbalil jsem svůj částečně mokrý stan a pokračoval bez snídaně dolů do údolí. První stop. Za volantem starší pán, pod sedadlem obrovský pes, na sedadle já a můj batoh. Druhý stop do Castlegregory. Mladá žena, nemluvila. Kouřila jednu cigaretu za druhou a jela jako ďábel. Ve městě jsem si koupil jídlo a pití a za městem - Třetí stop. Mladý Švýcar v dodávce s řízením na levé straně. V Irsku byl deset dní a zkoušel najít práci. Chtěl dělat někde v baru. Vzal mě do Tralee odkud mi jel za jeden a půl hodiny autobus do Dublinu (Změna autobusu v Limeriku, kde jsem se dal do řeči s mladým Američanem s batohem a s kytarou. Jel navštívit kamarádku do Paříže, a protože měl pár týdnů času, rozhodl se porozhlédnout do Zeleném ostrově). Tuto noc jsem spal ve své posteli v Dublinu. Nechal jsem udělat fotky, konečně usušil a ošetřil svoji obuv, odpočinul si a opět vyrazil.

Autobusem z Dublinu do Galway. Přijel jsem sem po poledni. Bylo mi řečeno, že Galway, stojí za podívání, ale bylo třináctého listopadu a ve městě to vypadalo jako těsně před Vánocemi. Houfy dětí, rodičů, prarodičů, zamilovaných párů a jiných osob obého pohlaví jejichž společným znakem bylo v očích se zračící nákupní předvánoční šílenství. Vypadl jsem tak rychle jak to jen šlo. Stopem do Oughterard. Vzal mě sympatický chlapík, který pracující pro firmy montující zabezpečovací techniku. Mají prý práce nad hlavu. Sám můžu potvrdit, že najít v Dublinu dům bez poplašného zařízení, je téměř nemožné. Trochu mě to ale překvapilo tady na druhém konci země. Z Oughterard po The Western Way. Nocoval jsem na břehu jezera Lough Corrib. Zapálil oheň a pozoroval hvězdy.

Hned po ránu jsem se pročvachtal nádhernou krajinou. Teď už si nedokážu vzpomenou na nic zajímavého z tohoto dne. Pouze večer byl trochu divočejší. Šel jsem až do úplné tmy a pak jsem nebyl schopen najít místo na spaní. Nakonec jsem přenocoval pod dvěma hodně nahnutými smrky. Měl jsem obavy, aby na mne nespadli, protože bylo větrno.

Po ránu mírné showers. Do Leenaun zbývalo tak pět, šest kilometrů. Nádherný záliv zařezávající se hluboko do pevniny. V Leenaun jsem si koupil jídlo a najedl se. Odtud stopem na odbočku The Western Way z hlavní cesty. Chlapík, co mi zastavil, byl velmi milý a komunikativní. Cesta trvala necelých deset minut, během nichž mi povídal o právech (povoleních) na rybaření v řece, podél které jsme jeli. Ta řeka prý patří k těm nejvyhledávanějším v Irsku. Jsou tu lososi a ty nejkrásnější kousky jsou právě z této řeky. Na členství, či povolení, na lov se čeká i dvacet let a je hodně drahé. Bohatí byznismeni tu do pořadníků dávají zapsat svoje děti - než dospějí, dostanou se v čekací listině o kus výše. Ukazoval mi čísla na některých branách ohrazených pozemků podél řeky. Povolení pak platí jen pro určité dny a úseky řeky (dostanete číslo brány a od od ní jdete dolů k řece, ten kousek je váš). Paradoxní je, že práva na řeku (či jak se tomu správně říká), stále patří angličanům (či anglické rodině). Zastavil, ale pak jsem ještě půl hodiny seděl ve stojícím autě a poslouchal jeho vyprávění. O ostrovech tady na Západním pobřeží, kde žije na každém jen pár stovek obyvatel, kde v autě zůstává klíček v zapalování po celou dobu životnosti auta, protože nehrozí, že by vám ho někdo ukradl, kde lidé nezamykají domy, kam má pravidelně docházet Garda (policie) z pevniny, což se mu ve špatné počasí nechce a stejně to nikomu nevadí - jen místní hospůdka zůstane otevřena déle, protože tam není nikdo, kdo by majitele nutil zavřít, kde vás lidé pozvou domů na šálek čaje, i když jste pro ně naprostý cizinec.

Také mluvil o válce, o boji o získání Severního Irska. Jeho názor byl, že válka nic nevyřeší a obě strany mohou při rozumném jednání od sebe jen získat. Takhle prohrávají všichni. Znal některé z těch, kteří jsou teď mrtví či si odpykávají dlouholeté tresty v britských věznicích. A jak říkal, protestanti tam žijí již několik staletí, takže jak je chcete poslat zpátky do Anglie. Tam už je taky nikdo nechce. Proč tedy nežít společně v míru. Padesát tři let, řemeslník a rozumný chlap k tomu.

Počasí se už od rána pomalu, ale neúprosně, zhoršovalo. Od odbočky ze silnice osm kilometrů za Leenaun, kam mě svezl ten dobrý člověk, se zhoršilo i značení, a to velmi. Částečně obklopené jehličnatým lesem se zde nachází krásné jezero Tawnyard Lough. Chvíli jsem šel po stezce, a pak následovala překážková dráha se spadanými stromy a podmáčeným povrchem. Přelezl jsem nějaký ten plot a pár bran a dostal se na silnici a dokonce našel sloupek se značením. Na krajnici této cesty s nádherným výhledem na jezero a kopce kolem, jsem si dal přestávku (to jsem netušil, že je to tento den poslední). Následoval asi dvoukilometrový úsek po úzké silnici na úbočí příkrého kopce lemované nízkou kamennou zídkou. Pak byla odbočka na "značenou stezku". Tato "značená stezka" měla po sedmi kilometrech (vzdušnou čarou) znovu navázat na silnici. Oněch sedm vzdušných kilometrů znamenalo v reálu překonat několik set metrů výškového rozdílu při šedesáti stupňovém stoupání a obdobné klesání následované sledováním hadovitého koryta řeky. To nevypadá nijak extrémně náročně, nutno ale připočíst téměř neexistující značení a špatné počasí. Trvalo mi to téměř tři hodiny, než mé vodou naplněné boty opět spočinuly na tvrdém silničním povrchu. Během tohoto tří hodinového dobrodružství jsem narazil na osm sloupků se značením - z toho jedno značení ukazovalo jinam, než jak jsem po chvíli zjistil, vedla stezka. Nejdříve jsem se škrábal nahoru, kde se přede mnou otevřel nádherný pohled na jezero obklopené ze tří stran vysokými kopci. V té době však už bylo počasí natolik špatné, že jsem z toho přes vodu na mých brýlích moc neviděl (na to abych se podíval na jezero, jsem si je vyčistil a stálo to za to). Ono vlastně nepršelo. Tady tomu říkají showers (sprška - drobné kapičky lehce se snášející k zemi). Ovšem pokud tyto drobné a neškodné kapičky vody proti vám v nárazech žene mladší bratr hurikánu, má to stejný účinek, jako byste si šli v oblečení zaplavat. Z jezera vytékala říčka, podél jejíhož toku, jsem se měl dostat k silnici. Povrch se stal blátivým (černé bláto s občasnými rezavými trsy trávy). Nějaký ten kilometr mi boty ujížděly na bahně, než se opět objevila tráva. Mezitím se mladší brácha hurikánu naučil pár nových triků, které si na mě s radostí zkoušel. K jeho oblíbeným patřilo vrhnout proti mně ještě větší množství showers ještě větší silou. Podle mapy jsem měl přejít řeku a po několika stech metrech odbočit k silnici. Žádná stezka. Sleduji řeku. Je půl páté. Začíná soumrak. Čím dále tím více podmáčený povrch. Plot. Vybírám si jednu stranu řeky, přelézám plot. Levá noha se mi boří po koleno do vody. Pravá dopadla za chvíli stejně. V obou botách mi to čvachtá. Vracím se a zkouším druhou stranu. Narážím na neznatelnou stezku, kterou sleduji. Začíná být hodně šero. Vidím stavení, štěkot psa. Zahlédnu značku. Zkouším jít ukazovaným směrem, ale voda sahá nad kotníky. Vracím se, obcházím stavení v dostatečné vzdálenosti (kvůli psovi) a konečně silnice. Zastavilo mi auto. Ptám se kudy na hlavní cestu. Vydávám se ukazovaným směrem. Tma. Ještě jsem se zeptal jakési farmářky, jak daleko je to do Owenmore Bridge (odtud bych mohl stopovat na Westport). Prý že devět mil. Našel jsem vhodné místo pro stavbu stanu. Poprchává. Nevím kde jsem. Během noci mě budily kapky dopadající na mou tvář. Vrchní vrstva stanu byla mokrá ještě z předešlé noci, takže prosakoval.

Deštivé ráno. Dojedl jsem zbytek jídla, dopil zbytek vody, oblékl se do studených mokrých věcí, sbalil stan a vyrazil. Z oněch devíti mil to bylo nakonec asi jen pět kilometrů. Do Westportu mě vzal starší chlapík (ztěžoval si na Zetory, levné, ale moc nevydrží), věci jsem hodil do přívěsu na ovce. Byl jsem rád, že mě vůbec někdo vzal. Byl jsem mokrý a zablácený. Ve Westportu jsem šel rovnou do hostelu. První dvě hodiny jsem jen seděl u topení a popíjel horký čaj. V podvečer jsem se seznámil s Polákem. Jmenoval se Richard a v Polsku měl manželku a dvě děti. Místo toho, aby si ztěžoval a nadával na politiky a ekonomickou situaci, rozhodl se s tím něco dělat. Sebral se a jel do Irska si vydělat. Až do noci jsme hráli karty.

Richarda jsem ráno vzbudil do práce, na snídani si připravil ohromnou porci špaget a něco po desáté vyrazil.

První stop do Castlebaru, vzala mě pohledná učitelka životního prostředí.

Druhý stop obchodník se starožitnostmi.

Třetí stop do Bellahy, obchodnice.

Čtvrtý stop - čekal jsem tak půl hodiny, starší pár, do Tobercurry.

Pátý stop - čekal jsem asi tři čtvrtě hodiny, zima, zacákaný od projíždějících aut. Vzal mě chlapík, co tu ve Sligu pomáhá zakládat rádiovou stanici. Dříve pracoval pro RTE (celostátní TV). Dobře se sním povídalo. Hodně si zajel (dokonce se kvůli mně opozdil na jednání) a vysadil mě na okraji Sliga.

V informacích jsem se poptal na hostely. Jeden z nich měl zajímavý název - White House (Bílý dům). Chtěl jsem v něm přespat, ale pro jistotu jsem se šel podívat na autobusové nádraží, zda mi něco nejede. Za deset minut jsem už seděl v autobuse na Donegal. Docela pěkné městečko. Ubytoval jsem se v hostelu a večer vyrazil s Francouzi, kteří tam taky bydleli, na pár piv. Velmi sympatická správcová.

Ráno stopem do Derry (Londonderry). Měl jsem štěstí. Hned první auto mě zavezlo až do Derry (nejdříve projeli, přibrzdili, otočili se a vrátili pro mne). Žádná kontrola na hranicích. Derry (Londonderry) je zajímavé město, které má specifickou atmosféru díky své dávné i nedávné historii. Krušné události minulých staletí plných bojů a obléhání a nedávné vlny násilí a bojů mezi katolíky a protestanty. Pravděpodobně každý slyšel o Krvavé neděli (Bloody Sunday). Toto město určitě stojí za návštěvu. Odtud stopem do Coleraine (známá univerzita) a pěšky, to už za tmy, do Portrushe. Tam jsem přespal v hostelu. Zde jsem se díval na videu na Mooreho dokument Farenheit 11/9. Společně se mnou ho pozoroval mladý pár, který se však téměř vůbec nezasmál, nad některými vtipnými pasážemi, a ztrnule pozoroval obrazovku. Mám podezření, že to byli Američané a tento film viděli poprvé.

Vyrazil jsem ráno. Po pláži (The Ulster Way) do Giant's Causeway Centre (začátek Obrových schodů). Chtěl jsem si po cestě koupit nějaké jídlo (neměl jsem vůbec nic), ale nenarazil jsem na jediný obchod, pouze na jakýsi stánek, takže můj oběd se skládal ze tří čokoládových tyčinek. Celý den jsem pokračoval podél pobřeží. Počasí se střídavě měnilo od slunečného až po hustý sníh. Úžasná krajina. Prudké útesy vysoké několik desítek metrů, občas písečná či kamenitá pláž, voda prýštící ze skal a k tomu to divoké počasí. Za šera jsem došel do Ballintoy. Doufal jsem, že by tu mohl být otevřený obchod. Už jsem měl pořádný hlad. Nebyl. Sedl jsem si na lavičku na autobusové zastávce a zvažoval možnosti. Rozhodoval jsem se mezi dvěma možnými řešeními nastalé situace.

- Jet autobusem do několik kilometrů vzdáleného Ballycastle, tam se najíst, napít a vyspat.

- Přespat v místním motelu, najíst se, napít se.

Rozhodl jsem se pro třetí možnost což znamenalo nabrat do láhve sníh (rozpustí se a budu mít co pít), jít zpátky na pobřeží a přespat v nedaleké jeskyni. Pravda, trošku jsem se v noci klepal (bylo okolo nuly) a měl jsem hlad, ale není nad romantiku.

Ráno jsem pak pokračoval po The Ulster Way do Ballycastle, kde jsem si naplnil břicho až k prasknutí a odtud autobusem do Belfastu. Zjistil jsem, že si nutně potřebuji vyprat věci. Sám sobě jsem už smrděl. Trochu jsem se potoulal po městě a večer v hostelu sledoval film Moulin Rouge v televizi. Spal jsem v pokoji pro čtyři s dalšími dvěma nocležníky. Jeden z nich (starší pán) neskutečně hlasitě chrápal. Slezl jsem z dvouposchoďové postele, zatřepal s ním a znovu si vlezl na postel. Za chvíli se znovu ozvalo chrápání. Chvíli jsem se snažil usnou, ale co je moc, to je příliš. Zamával jsem s ním a když poděšeně vyjekl a otevřel oči, tak jsem slušně řekl, aby mě nesral a lehl si sakra na bok, že ho nebudu celou noc poslouchat. Do rána bylo ticho.

Ráno se se mnou srdečně rozloučil druhý spolubydlící (student medik odkudsi z Blízkého východu). Pravděpodobně mi byl vděčný za klidnou noc, protože, jak jsem zjistil, spí tu s tím chrápajícím už několik dní. Do odjezdu autobusu mi zbývalo dost času, a tak jsem se rozhodl si prohlédnout Belfast za denního světla. Bylo něco po desáté, když jsem nedaleko centra spatřil několik policejních hlídek a hasičů zahalených v oblacích prachu. Zeptal jsem se jakéhosi nemluvného policisty, co se děje a dostalo se mi stručné odpovědi: "Bomba." Už jsem si začínal myslet, že mám štěstí a zrovna, když jsem tady, tak IRA zaútočila. Bohužel, jak jsem se dozvěděl od jiného policisty, exploze tady sice byla, ale pouze řízená. Odstřelem se likvidovala jedna z budov na náměstí. Podle toho, kolik jsem tu viděl rodin z dětmi, je sledování odstřelu populární nedělní zábavou. Autobusem do Dublinu. Opět žádná kontrola na hranicích. Pouze na jedné ze zastávek nám policista zkontroloval doklady (mě se jen zeptal odkud že to jsem a pas ani vidět nechtěl).

V Dublinu jsem zůstal ještě několik dní a pak jsem autobusem odjel přes Londýn zpátky do republiky.