Island 2010 - Západní fjordy a Laugavegur
Den 1
Do Keflavíku jsme s Michalem dorazili něco po 3 hodině odpoledne. Holky letěly zvlášť z Polska a přilétaly o něco později. Čekání jsme vyplnili plánováním tras. Ještě doma jsem vytisknul různé trasy z internetu a bylo na nás jaké zvolíme. Nebyli jsme si jisti jestli se dá projít kvůli nedávnému výbuchu sopky nejznámější Islandský trek Laugaveger. Bylo nám sděleno že ano. Také jsme se tam setkali s jedním Slovákem který pracuje na Islandu jako průvodce a zrovna čekal na svojí skupinu. Od něho jsme načerpali spoustu tipů kam vyrazit. Doporučil nám hlavně turisty relativně nedotčený kout, západní fjordy.
Přišel čas příletu holek. Všichni už vystoupili z letištní haly ale holky pořád nikde. Navíc jsem si v průvodci přečetl, že každý autobus navazuje na letadlo. Už nám to začalo být divné a tak jim Michal napsal. Jak jsme se pak dozvěděli holky tam začali přebalovat krosny. To způsobilo, že nám samozřejmě autobus ujel. Bohužel ani já jsem netušil, že na zdejší letiště přilétají pouze dvě letadla denně a tak se tam náš pobyt značně prodloužil. Zkoušeli jsme vyjednávat i s taxikáři, ale bez úspěchu. Jejich ceny byly znatelně vyšší než psali v průvodci. Alespoň byl ale čas na další studium průvodce a jídlo.
Pozn: Na naší obranu dodávám, že z Michalovy sms ve znění: „stojíme v terminálu u občerstvení“ jsme nepochopily že máme chvátat na autobus. A jak se navíc o pár hodin později ukázalo, průvodce nebyl zrovna aktuální, takže když přijel autobus tak jsme zaplatili stejnou cenu jakou po nás chtěli taxikáři.
Když konečně přiletěl další spoj vydali jsme se autobusem směr Reykjavík. Tam jsme dorazili ještě za světla, ale to netrvalo dlouho. Vyrazili jsme do města. V jednom z hostelů jsme požádali recepční o pomoc a ta nám zjistila let a koupila letenku do Isafjorduru. Jelikož už bylo po půlnoci, rovnou jsme se rozhodli v hostelu i přespat. Dokonce se nám podařilo zaplatit jen za 4 místa s tím že ten pátý bude spát na zemi. Nutno podotknout, že tím jsme u recepční ztratili sympatie, ale co už.
Den 2
Ráno jsme vstávali hodně brzo aby nám letadlo do Isafjorduru neuletělo. Přibližnou lokaci letiště jsme znali takže jsme dorazili bez větších potíží. Celkem dlouho jsme ještě čekali na odlet.
Cesta letadlem byla divoká a Janča s Barčou výkřikem ocenily slušné turbulence, které si pohrávali s letadlem při přistávání. Jen co jsme vystoupili z letadla se nám naskytl úžasný pohled na letiště vklíněné mezi mohutnými kopci. V letištní hale jsme využili tepla a klidu a dali se do jídla na které ráno vůbec nebyl čas. Pak jsme vyrazili do města zjistit kdy, a jestli vůbec, jede nějaká loď na nejsevernější výspu západních fjordů.
Hned u letiště na nás zaútočili místní opeřenci,kteří hlídali svá hnízda. Cesta do Isafjodoru byla překvapivě dlouhá a s plnou krosnou v pohorkách na asfaltovém chodníku i dost nepohodlná.
V informační kanceláři jsme po delších diskuzích konečně našli vyhovující cestu abychom zbytečně nešli po stejné trase a přitom viděli ta nejzajímavější místa. Problém byl,že začátek cesty přes hřeben byl špatně značený. Bylo nám sděleno že při horším počasí tam můžeme mít problémy, ale jelikož je to na začátku cesty, tak se můžeme vrátit a vyrazit po jednodušší trase vedoucí po pobřeží.
Poté jsme se vydali zpět. Přibližně v půli cesty od letiště do města byl pod vodopádem situován kemp. Ten jsme také po krátkém rozmýšlení zda nestanovat někde na divoko využili.
Plni nadšení jsme se rozhodli pro krátkou procházku po okolí. Ještě před tím jsme postavili stany a pustili se do vaření. Plynovou bombu se nám podařilo koupit v obchodě ve městě.
Z krátkého výletu se ale pod vedením Michala stal celkem dlouhý, a poté v dešti i náročný pochod. Vydali jsme se údolím podél říčky do kopce. Po pravé straně údolí se nacházela sjezdovka.
Po nějaké době jsme se vyhrabali až na její začátek. Vítr však natolik zesílil, že jsme se rozhodli pro návrat. Aby to ale nebylo tak fádní, tak samozřejmě jinou cestou.
Cestou začalo celkem silně lejt. Jelikož jsme nezohlednili naše vybavení na delší výlet, velmi brzo plátěné kalhoty přestaly vzdorovat a přešly do stavu „na žmach“. Minuli jsme barák na svahu a stočili naši cestu kolem vodopádu zpět do kempu. Tím sme si ji nechtěně prošli už ten den. Původně bylo v plánu jít tudy až ráno, cestou do města a na loď. Ještě že tak, svah byl totiž dost strmý. Při sestupu kolem vodopádu se mi začalo ozývat koleno, což nebudu lhát bylo na prvním výšlapu na Islandu dost děsivé. Jen co jsme dorazili ke stanům, rychle jsme se všichni ukryli u holek ve stanu.
Den 3
Loď do Hornstandiru vyrážela brzo ráno a tak sme se moc neprospali. Balení ráno zabralo delší dobu než jsme očekávali a tak nebylo času na zbyt. Před cestou do nehostinné přírody jsem si v kempu nechal naposledy nabít baterku do foťáku. Holky chtěly nakoupit ještě nějaké zásoby a tak vyrazily napřed. Já s Michalem jsme je následovali s mírným zpožděním. Bohužel se mi z hlavy zcela vykouřila baterie uložená na recepci. Michal se nabídl že se pro ni vrátí a já zatím v rychlosti doplnil zásoby a nakoupil hromadu sladkých tyčinek a už jsme mazali všichni do přístavu.
Tam holky doladily výbavu o nepromokavé rukavice a kalhoty a já si v místním obchodě koupil pletenou čepici s rukavicemi. Ještě že tak, jinak bych asi na hřebenu umrznul.
Poté už jsme se konečně nalodili. Loď odrazila od břehu a v rozbouřeném moři tancovala po vlnách jako zblázněná. Neodolal jsem a vyrazil na otevřenou záď. Byl to nezapomenutelný zážitek. Ani fotit se moc nedalo a čas od času nás zalila voda.
Konečně jsme dorazili na místo určení. Hornstandir. Nejdřív ale bylo potřeba vynosit všechna zavazadla a zásoby pro místní usedlíky z lodě. Na úzkém můstku nad mořem jsme utvořili řetěz a předávali si je mezi sebou. Bylo to až překvapivě namáhavé a při posledním kusu už jsem byl celkem utahanej. Teď nám už nic nebránilo stanout na turisty doposud neobjeveném kusu Islandu. Hornstandir byla malá vesnička, či spíše několik domků na pobřeží. Než jsme vyfotili tu krásu kolem, byli všichni pryč. Po námi zvolené trase se vydal jen jeden týpek. Ten se nám ale po krátké chvilce ztratil z dohledu.
Zpočátku nám trošku trvalo najít správnou cestu. Několikrát jsme se museli vracet a jít spíše podle mapy, než po špatně vyznačené stezce. Překvapilo mě kolik je tady sněhu, bohužel moje vybavení podmínkám moc neodpovídalo a tak jsem v jediné mikině strávil celé dva týdny. Ono holt když se balí ve 30 stupňových vedrech tak se ledasco podcení. Abych se nenudil tak jsem hned na začátku cesty zalítnul až po koleno do rašeliniště, takže na tento, a ostatně i následující dny jsem se mohl se suchem v této botě rozloučit.
Museli jsme překonat několik řek a nejjednodušší, ale zároveň nejnebezpečnější bylo přecházení přes poddolovaná sněhová pole. Hned z počátku jsme ale museli holkám ukázat jak přes ně chodit. V řadě těsně za sebou se to nezdálo jako dobrý nápad. Pozn Jahu: Ať žijí naši zachranci ! :) Čím výš jsme byli tím bylo počasí horší a my se nořili do mraků, které ulpívaly na všech vrcholech jak přišpendlené.
Netrvalo dlouho a spustil se vytrvalý déšť. Dohled se snížil na metry a tak jsme byli nadšeni, že se nám podařilo objevit stopu kterou zanechal cestovatel před námi.
Nahoru jsme obezřetně stoupali přes četná sněhová pole. Moc nás potěšilo když jsme na vrcholu narazili na vyskládanou mohylu z kamení. Tím však naše štěstí skončilo. Dále jsme vyrazili po jiné cestě než se mělo.Dlouho jsme procházeli kamennou plání v mlze bez dalších značek, doprovázeni silným deštěm a větrem.
Ale každá cesta má i svůj konec, svahy začaly klesat a my se vynořili z hustých mraků na druhé straně hřebenu. Postupně jsme klesali do údolí. Do cesty se nám však postavil horský potok. Mě s Michalem se ho podařilo přeskočit, ale pro holky to bylo příliš daleko. Další schůdné místo nenašly a tak nezbylo nic jiného než se pustit do prvního brodění. Byla půlnoc, voda byla ledově studená a zabralo to i dost času.
Jelikož jsme byli už řádně unavení začali jsme se poohlížet po vhodném místě ke stanování. To se nám podařilo najít poměrně brzo. Já k němu měl mírné výhrady, jelikož pokud by se hladina řeky z nějakého důvodu zvedla byli by jsme tam zcela uvězněni. Když se nám však v rozumné blízkosti nepodařilo jiné vhodné místo najít, nezbývalo než to risknout.
Rychle jsme vztyčili stany a nasáčkovali se k holkám do stanu na jídlo. Jelikož venku byla děsná kosa, zůstali jsme tam i „spát“. To se však i přes únavu pro nedostatek místa moc nedařilo K ránu začal foukat dost silný vítr a museli jsme držet tyčky aby se nezlomily. Vítr stále neustával, spíše naopak a tak jsem se radši přesunul do svého stanu aby neulítnul a taky držet tyčky. To se nakonec ukázalo jako nepotřebné jelikož odolávaly poryvům lépe než v druhém stanu. Usnul jsem.
Pozn Jahu: Nedostatek místa = 5 dospělých lidí + 3 krosny ve stanu pro tři osoby
Den 4
Pak už jen vím že mě vzbudil Michal s tím, že holkám vítr zlámal tyčku. Ta navíc protrhla stěnu a tak nevyspalí a zmrzlí balíme a vyrážíme dál. Celou cestu údolím nás provázelo jemné mrholení a silný vítr.
Ani brodění se nám nepodařilo vyhnout. Potok byl celkem široký a voda krahová. Také jsme museli dost kličkovat podél meandrujícího toku. Po čase jsme konečně narazili na cestu. Tam jsme zůstali na jídlo a Michal mezitím vyrazil ke vzdáleným baráčkům zjistit, kde přesně se nacházíme.
Michal se vrátil s nemilou informací, že se nacházíme zcela jinde než bylo v plánu a musíme přejít ještě jeden hřeben, aby jsme se dostali na původně plánované místo.Není se co divit. Cestou bylo vidět přibližně na deset metrů a rozmočená turistická mapa a kompas s bublinkou nebyli nejlepšími rádci. Neprodleně jsme vyrazili už jen proto že nám po té době byla celkem kosa. Jen co jsme však vyšli ze zátiší Hory opřel se do nás vítr tak silně, že bylo opravdu velmi obtížné postupovat kupředu.
Ušli jsme pár stovek metrů, ale byli jsme kompletně vyčerpaní. Ještě štěstí že vítr zase ustal když nás začala stínit protilehlá hora.
Začali jsme výstup do prudkého svahu. Netrvalo dlouho a začalo opět mrholit, poté nás pohltil mrak s hustým deštěm a citelně se ochladilo. Každé čekání na opozdilce bylo opravdovým utrpením. Promočení a bez pohybu jsme rychle ztráceli teplo. Začal jsem věřit že v těchto podmínkách není smrt umrznutím nic nemožného. Stoupání se zdálo nekonečné.
Na každém rovném úseku jsme doufali že se konečně blíží sestup, ale pak se z mlhy vynořily další a další zasněžené svahy a stoupání pokračovalo. To se opakovalo minimálně 4x. Když se nám pak konečně otevřel pohled do údolí spatřili jsme nepatrné obydlí choulící se mezi mohutnými kopci. Tento příslib tepla a sucha byl příjemným povzbuzením a klesání se rázem stalo příjemnější. Cestu komplikoval rozvodněný potok i kaluže vody. Těsně na dohled chaty se ukázalo že právě tento potok nás od kýženého cíle odděluje. Nedalo se nic dělat a museli jsme překonat i tuto překážku. Všem se podařilo úspěšně přeskočit na druhý břeh a už jsem mazal domluvit ubytování, jenomže ejhle – nejednalo se o žádnou Turistickou ubytovnu, ale o malou soukromou chatku. Místní rodinka nám však ochotně nabídnula přístřeší i když moc volného místa nebylo. Namítnul jsem se tedy že s Michalem přespíme venku a ať ubytují alespoň holky (v duchu jsem se ale loučil se životem).
To nakonec nebylo potřeba a místo se našlo pro všechny. Pohostinnost rodiny byla až zarážející. Připravili pro nás i pravou Islandskou polévku která nutno dodat byla vynikající, sušenky s pomazánkou a dokonce i dort, který zbyl ze včerejší oslavy narozenin. Dozvěděli jsme se že Fjord se jmenuje Fljótavík a také že jsme vychytali počasí typické spíše pro září. Ještě se zmínil že naposledy v podobném nečase zahynuli čtyři lidé ze sedmičlenné skupiny.
Spali jsme s jejich synem a jeho dětmi v podkroví. Vybalil jsem si spacák, ale ten byl tak promočený že sem to vzdal a půjčil si jejich.
Pozn Jahu: Rodinka byla opravdu neuvěřitelná - rodiče, jejich syn s těhotnou manželkou, tři děti a labrador. Takže i bez nás tam měli dost veselo. Když viděli pět promočených socek okamžitě nám nabídli suchý ponožky, velkou termosku kafe a slané sušenky s rybí pomazánkou. Také navrhli že nám v sušičce usuší naše promočené oblečení.To ale netušili že kromě toho mokrého co máme na sobě ještě vybalíme svoje krosny. Musím říct že když se člověk pohybuje několik dní jen v dešti a všechno svoje oblečení může ždímat protože má v krosně jezírko, tak jde slušné vychování stranou. Za chvilku se naše věci váleli úplně všude.
Den 5
Ráno jsme dostali ještě snídani a začali se balit na další cestu. Rozloučili jsme se a vyrazili dál. Jelikož počasí se moc nelepšilo, dohodli jsme se, že naší původní trasou pokračovat nebudeme a vrátíme se přes hřeben zpět do Hornstandiru. Trošku mě to mrzelo ale většina je holt většina. Cesta fjordem byla dlouhá a mokrá. Často jsme se dostávali do míst obklopených vodou a museli se vracet.
Docela mě potěšilo když se začalo zase vystupovat podél vodopádu výš. Moje radost však netrvala příliš dlouho. Silný vítr, déšť, mlha a rozsáhlá pole nestabilních kamenů značně znepříjemňovala výstup.
Celou dobu jsme sledovali mohylky vyskládané z kamenů a tentokrát už jsme cestu neztratili. Na konci náhorní plošiny jsme narazili na poslední z nich a to byla stejná jakou jsme objevili při cestě nahoru. Bohužel když jsme se ohlídli zpět tak se zde cesta rozdvojovala a my si před dvěma dny vybrali zrovna tu špatnou. Dál už nám byla cesta dobře známá navíc přestalo pršet. Obešli jsme homolovitou horu a podél řeky se dostali až na dohled k prvním baráčkům vesničky Hornstandir. Tady jsme se rozhodli postavit stany. Jelikož jsme se nacházeli v rezervaci našli jsme raději místo ukryté pohledům z vesnice. Konečně jsme mohli odložit mokré boty a převlíknout se do suchého.
Jezero Fljotavatn zabírá plochu 3,9km čtverečných. Je mělké a nachází se pouze 1m nad hladinou moře. Zásobuje ho několik potoků a vytéká do moře. Jediné možné spojení je po moři a nebo letadlem s přistáním na pláži. Na základě legendy bylo pro polární medvědy nemožné najít cestu na farmy v okolí dokud byly obývané.
Den 6
Ráno jsme se vzbudili do slunného dne. To se vstávalo hned lépe. Už jsem v to nedoufal, ale když jsem si ráno nazul boty, s úžasem jsem zjistil že jsou i celkem suché. Překvapivé - když ani po celém večeru v teple na chatě se to nepodařilo. Zabalili jsme a vyrazili do vesničky. Kousek před ní jsme se dali do řeči s příjemným islandským dědulou. Ten nám doporučil jedinou místní „restauraci“. Jeho upozornění na výborné domácí palačinky a kafe se nedalo přeslechnout a pro mě tato představa na chvíli zastínila i krásy místní přírody.
Došli jsme ke zmíněnému baráku a vešli dovnitř. Na otázku zdali je otevřeno nám milý chlapík odvětil, že je otevřeno vždy když jsou hosti. Hned jsme se nacpali do tepla a objednávali zmiňované palačinky. Také jsme se zde dohodli na urychlení našeho odjezdu doufajíce, že na jiné části islandu bude přívětivější. Po konzultaci s majitelem restaurace jsme vymysleli další trasu, kterou by jsme byli schopni do odjezdu lodi stihnout.
No a jelikož se čas nachýlil, vyrazili jsme. Počasí bylo nádherné a tak jsem mohl v klidu pořídit i nějaké fotečky zrcadlovkou.
Vystoupali jsme na mírný vrchol, kde byl i signál mobilní sítě a tak jsme toho všichni, krom Michala, hned využili. Cesta ubíhala dobře i když přes kamennou pláň táhnoucí se přes celý obzor, se postupovalo velice pomalu. Kameny byly dost nestabilní a každý neuvážený krok skýtal riziko výronu.
Už jsme skoro ani nedoufali, ale přišlo to ……. cesta se nám ztratila a ani po konzultaci s mapou jsme nebyli chytřejší. Michal proto vyrazil napřed, že zkusí vyhledat nějaké orientační body. My se šourali pomalu za ním, ale i s naším tempem se nám podařilo na náhorní plošinu vyšplhat. Výhled stál za to (teda alespoň pro mě). Údolí, které se rozprostíralo pod srázem bylo majestátní. Horší však bylo zjištění že Michal není široko daleko vidět. Chvilku jsme nerozhodně postávali na místě, natož jsem se vypravil o kus dál, jestli ho někde nezahlédnu. Vynořil se však na opačné straně pláně než jsem měl namířeno. Pořídil jsem tedy alespoň nějaké fotky, aby to nebylo úplně marné snažení a vyrazili jsme hledat správnou cestu. Kousek jsme se vrátili. Správná stezka vedla údolím na které jsme z výšky shlíželi.
Dále byla trasa už docela snadná, ale zato dlouhá. Procházeli jsme kolem jezera, kde se nám cesta postupně ztratila v hustém křovisku. Před blouděním nás nás zachránil skromný kostelík s několika, na první pohled, neobývanými domky. Od nich již vedla příjemná polní cesta. Ta nás dovedla až do Adalviku. Tam jsme se rozhodli po krátké rozpravě s osazenstvem místní chaty ještě dobýt opuštěnou vojenskou základnu nacházející se na útesech. Výstup na útesy byl ale docela namáhavý. Zvláště po předchozích vyčerpávajících dnech. Ještě že krosny zůstaly dole u chaty. Cesta nebyla ani zdaleka tak krátká jak jsem se domníval, základna však stála zato. Všeobjímající mlha jí dodala zvláštní auru tajemství. Zvláště rozeklané útesy ztrácející se v mlze působili dojmem konce světa.
Čas se však nachýlil a kolem půl druhé ráno vyrážíme zpět postavit stany a zalehnout. Zcela vyčerpaní uleháme ve 3h ráno bez jídla. Na to již síly nevystačily.
Den 7
Ráno jsme se opět probudili do slunečného dne. Jediná černá tečka byly hordy neskutečně otravujících mušek. V klidu se nedalo ani posedět natož se třeba najíst a sbalit stan. Rozhodli jsme teda vyrazit co nejdřív a najíst se až cestou. Zatímco holky balily stan zabalili jsme se do bund aby nás mušky nesežrali zaživa. Bylo to děsně otravné. Jen co to bylo možné, vyrazili jsme spěšně na cestu. Trvalo ale dost dlouho než jsme početné roje setřásli a mohli jsme se v klidu najíst.
Po této události už cesta probíhala dobře. Za prvé protože jsme po ní již jednou šli a za druhé protože jsme narazili na dobře značenou stezku podél pobřeží. Ta nás zavedla až k potoku který ji přetínal. Holkám a ostatně ani mě, se už nechtělo brodit a tak jsme se rozhodli posilnit a vyrazit proti proudu dokud nenarazíme na užší místo, vhodné k překonání suchou nohou.
To však vůbec nebylo lehké a docela jsme si zašli. Nakonec se nám to však podařilo a dostali jsme se zpět do Hornstandiru. Tam jsme si, jako už bylo dobrým zvykem dali kafe a palačinky. Jak jsme se dozvěděli od majitele, dům byl původně ve vlastnictví zdejšího lékaře, ale poté co byla místní továrna na zpracování ryb uzavřena tak se všichni obyvatelé odstěhovali. No a tak si jen vybral o pár let později jeden z domů a začal zde žít. Sdělil nám že vybavení tu našel netknuté a nádobí ještě prostřené na stole.
Ještě před odjezdem lodi jsme se tedy rozhodli již opuštěnou továrnu na zpracování velryb a později sardinek navštívit. Nebyla daleko od vesnice. Cestou tam jsme potkali Michala, který vyrazil napřed. Doporučil mi vzít si tam ručně kované hřebíky, což bylo něco pro mě.
Po návratu jsme ještě načali dlouho odkládané čokoládové müssli a pustili se do hodování. Na lavičkách za restaurací, kde jsme se usadili, jsme potkali párek čechů se kterým jsme se dali do řeči. Jak jsme se dozvěděli vybrali si lehčí cestu a tak došli i do cíle, který jsme si plánovali my. Bohužel celou dobu jim pršelo a byla mlha, takže nic neviděli. V té chvíli jsem byl vděčný že jsme zabloudili a museli se vracet. Bez toho by se nám přece nepodařilo strávit příjemný večer s místními a užít si dva dny sluníčka na druhé straně výběžku.
Cesta lodí byla opět divoká. Vlny s náma házely jako by byla loď z papíru. V Isafjorduru jsme neztráceli čas a zašli do nejbližšího hotelu najít letecký spoj zpět do Reykjavíku, pokud možno bez zbytečného zdržení. To se nám kupodivu podařilo (což, jak jsme zjistili, na Islandu je spíš výjimečné). Letadlo nám letělo hned druhý den ráno. Vyrazili jsme tedy do známého kempu pod vodopádem, vykoupali se, uvařili a usnuli.
Den 8
Let do Reykjavíku byl opět divoký. Zvláště při přistávání to s námi slušně házelo. Část z nás to, k mému značnému údivu, prospala. Naše první kroky vedly na autobusové nádraží. Tam jsme si koupili jízdenky do Laugaveguru. Před odjezdem jsme měli dost času a tak jsme ho využili k poznávání města. Naše zájmy se však poněkud rozcházely a tak holky s Michalem vyrazili do místní galerie a já se vypravil do Perlanu. Tam se nacházelo mírně krvavé muzeum ság. Perlan byl situován na kopci nad městem a tak byl z jeho šestihranné vyhlídkové terasy krásný výhled na celé město. Tam jsem si dopřál výbornou pizzu a polévku která byla po několika dnech strádání nezapomenutelná. V jeho blízkosti se nacházel i umělý gejzír. Poté jsem vyrazil ke kostelu a konečně si ho pořádně prohlídnul.
Autobus, který nás měl dopravit na místo, byl vskutku terénní. To nám napovědělo že ne každá cesta bude asfaltová.
Cestou jsme museli ještě jednou přesedat do obdobného dopravního prostředku. Řidič nám cestou také na chvíli zastavil u nádherného vodopádu. Časem jsme se nořili stále více a více do oblak zvířeného prachu a poté co jsme opustili asfaltovou cestu, vypadala krajina jak z jiné planety. Dohled v řádu stovek metrů a po flóře a fauně ani památek. Autobusem to házelo tak zběsile, že si Barča, při jednom obzvláště nečekaném nárazu, vylila celé pivko. Mě se ho úspěšně dařilo držet, ne však už pít. V jedné chvíli dokonce řidič zastavil a pečlivě zkoumal jestli je možné vymletým říčním korytem projet. Jen co jsme do hluboké vody najeli, už se zdálo, že se autobus převrátí. Další náraz nás ale drsně vyrovnal a jelo se dál. Bylo nám sděleno, že říční tok se mění tak často a že je budování jakékoliv zpevněné cesty ztrátou času.
Jelikož byl kemp Porsmork situován po větru od sopky, nebylo zde po prachu takřka ani památky. To mě osobně těšilo. Neměl jsem chuť procházet se celé dny v dýchací masce. Zařízení zde bylo na úrovni – kuchyňka (která však byla tak plná lidí, že sem se rozhodnul posedět venku v zimě než se uvaří), termální jezírko, sprchy a bufet. Celkově se však nezdál tak plný jak se uvádělo v průvodcích. Na tom se nejspíš podepsal nedávný výbuch sopky Eyjafjallajökull.
Den 9
Vzbudili jsme se do příjemného rána. I nohy měly čas dát se trochu do kupy. V kuchyňce jsme pečlivě nastudovali trasu na mapě , najedli se, zabalili stany a vyrazili. Začátek cesty vedl až nezvykle hustou vegetací a tak jsem si připadal jak v zeleném ráji. Kontrast černého sopečného prachu a jasně zelené byl až neuvěřitelný. Neodolal jsem a nabral do pytlíku asi půl kila popílku se kterým jsem se pak celou cestu tahal. Cesta byla dobře značená a slušně vyšlapaná takže jsme se ani neztratili. Brodění řeky nás ani tento den neminulo. Koryto bylo hodně široké a já s Jančou jsme jako jediní neměli boty na brodění. To cestu značně zkomplikovalo a tak jsme se rozhodnuli rychlý proud překonat ruku v ruce. I tak to bylo náročné a zmrzlé nohy po čase ztratily cit, takže vyhýbat se Ostrým kamenům bylo celkem náročné.
Když jsme se konečně dostali na druhou stranu, rozprostřela se před námi krajina o poznání nehostinější, ale zato krásně barevná.
Cesta nás zavedla na vyvýšený kopec s výhledem na doutnající sopku a tak jsme si s Michalem udělali zacházku a nadělali hromady fotek. Holky zatím vychutnávaly výhled na kopci a odpočívaly. Po dalším kuse cesty jsme se přiblížili k ledovci, a s tím jak se zkracovala naše vzdálenost od něj také klesala teplota.
Na dalším úseku se nic důležitého nepřihodilo. Pouze při přechodu přes most nad ledovcovou řeknou, která se bouřlivě valila mezi příkrými svahy, jsme si neodpustili pár fotek. Za mostem nás čekal krátký výstup po lanech do prudkého kopce. Poté už se cesta zase vinula bez obtížnějších úseků.
K večeru jsme dorazili do kempu. Byl z něho krásný výhled na doutnající sopku. Rozbalili jsme stany a vrhli se na přípravu jídla. Před zalehnutím na kutě jsem ještě vyrazil na kopec a pořídil další fotku doutnající sopky.
Den 10
Jak se Michal již den před tím rozhodl, brzo ráno podnikl túru na ledovec. Ten podle slov majitele kempu snad už dva roky kvůli nepříznivým podmínkám nikdo nezdolal.
Já ani holky jsme se tentokrát nepřidali. Namísto toho jsme si dopřáli dlouhý spánek a pohodovou snídani. Díky tomu nás Michal dohnal ještě před tím než jsme vyrazili na druhou část trasy.
Ps: Ledovec byl dobyt....
Cesta pokračovala přes pustinu pokrytou černým sopečným prachem. Jediným zpestřením byl snad až přízračně zelený kopec, který tuto monotónnost narušoval. Byl to týž kopec na který jsem koukal z nesčetného množství pohlednic a letáků. Planina po které se proháněly jen vzdušné víry se zdála nekonečná.
Zabralo nám dost času než jsme se přes ní dostali až k řece. Tam jsme se rozhodli zastavit, odpočinout, pořídit nezbytné fotky a něco málo sníst.
Dále jsme pokračovali po prašné cestě, než nám jí přehradila řeka. Všem bylo jasné co nás čeká. Nemělo cenu to odkládat. Řeka byla poměrně hluboká a proud rychlý. O její teplotě snad ani není zapotřebí mluvit.
Dál cesta ubíhala v předchozím duchu. Na konci této nehostinné pustiny byl situován kemp. Když jsme však zjistili, že to není ten do kterého máme namířeno jen jsme posvačili a pokračovali dál.
Od kempu se již krajina začala pozvolně zvedat a černou barvu vystřídala zelená. Než jsme se však dostali do cílového místa, čekalo nás ještě jedno brodění. Venku se již docela ochladilo a řeka byla široká, takže to neprobíhalo s takovou radostí jako brodění první.
Kemp byl situován u jezera mezi horami. Místo na stany však nebylo vůbec kryté proti větru a tak jsme trošku bojovali s tím, jak stany postavit. Můj byl samozřejmě jako první aby holky chránil před tím nejhorším. Také jsme se nechali inspirovat ostatními a využili kamenů na zatížení kolíků. Ještě jsme přidali další dva provázky do boků, aby nás opravdu nic nepřekvapilo.
Den 11
Noc byla nakonec klidná a ani vítr nás příliš nezlobil. Pěkně jsme se ráno najedli a vyrazili na další část cesty. Tentokrát nás mělo čekat značné množství horkých vřídel, tak jsem byl zvědavý.
Netrvalo dlouho a museli jsme opět překonávat řeku. Proud byl velmi silný a rychlý. Navíc nikomu z nás se nechtělo brodit. Rozhodli jsme se vyrazit kousek proti proudu a objevit místo vhodné k přeskoku. To ale nebylo vůbec lehké. Na jednom místě byl břeh tak strmý, že jsem měl obavu abych nesklouznul do hlubokého místa v zatáčce. Nakonec se mi podařilo vhodné místo najít a Michal také překonal řeku o kus výše. Počkali jsme na holky a pomohli jim na druhý břeh. Dále se cesta vinula prudce do kopce.
Z vrcholu kopce se nám naskytnul krásný pohled na přicházející bouřku a dýmající kopec na opačné straně. Přibližující se opona deště se zdála neprostupná. Vyzbrojili jsme se nepromokavým oblečením a očekávali její příchod. Netrvalo to dlouho. Další hodiny cesty nás provázel hustý a otravný déšť. To byla ovšem škoda, jelikož jsme míjeli množství zajímavých vřídel. Toto nadšení s námi však holky moc nesdílely a tak jsem od jednoho k druhému pobíhal jen já s Michalem. Až po čase se přidala Janča a s ní i Renča. Jak jsem se později dozvěděl bylo to protože jim Michal odmítl dát jídlo.
Cesta pokračovala přes rozblácené kopce a údolí pokryté stále sněhem až jsme stanuli na vyvýšeném místě. Z něho se nám naskytl pohled na široko, daleko se táhnoucí pláň posetou kopečky. Z počátku se to nezdálo, ale cesta byla celkem vyčerpávající a zdála se nekonečná. Opakující se klesání, přeskakování vody nebo ledu a stoupání ve všeprostupujícím dešti z nás rychle vysávalo poslední energii.
S povděkem jsme na konci pláně kvitovali turistickou chatu. Bohužel tam bylo tolik lidí že se nám nepodařilo dostat dovnitř. Naštěstí jsme se ještě vešli do předsíňky. Ta byla plná sušících se věcí. Bylo v ní teplo ale i značné vlhko. To nám ale pranic nevadilo a tak jsme zde pojedli ze zbytku našich skromných zásob. Po krátké rozvaze a na základě zjištění že už neprší, jsme se rozhodli vyrazit dál. Musím přiznat že se mi z tepla chodbičky moc nechtělo.
Kupodivu počasí se začalo umoudřovat a když jsme dospěli na konec rozlehlé náhorní plošiny bylo už příjemně pod mrakem. Zde se nám naskytnul pohled do nevelkého údolí zahaleného párou z množství kouřících vřídel. Jen co jsme sestoupali krátké úbočí, odhodili jsme krosny a vyrazili k nim. Na koupání to rozhodně nebylo, neboť voda v nich jen vřela, ale i tak to bylo nezapomenutelné. Na další cestě jsme minuli ještě množství různých vřídel. Na to jsme stanuli na prahu duhových hor.
Pohled z vrcholu do údolí byl nezapomenutelný a na chvíli mi vyrazil dech. Sestup byl lemován nádhernými výhledy. Procházeli jsme těsně kolem výronu zatuhlé lávy. Až zde si člověk uvědomil tu obrovskou sílu přírody. Z kamenů stále ještě doutnalo. Z vrcholu se to ani tak nezdálo, ale lávové pole, které se rozlévalo pod sopkou bylo opravdu rozlehlé a zabralo nějaký čas ho přejít.
Tak jsme se dostali až do kempu který byl na konci lávového proudu. Obchod byl bohužel již zavřený a tak se normální jídlo opět nekonalo. Ještě než jsme postavili stany, museli jsme se přesunout o kus dál. Bylo již dost pozdě a evidentně jsme rušili naším rozhovorem spící lidi kolem. Jak jsem večer zjistil opět mi kompletně promoknul spacák a tak jsem byl vděčný za večer ve stanu u holek kde částečně vyschnul.
Den 12
Hned po ránu jsme se vypravili s Michalem do z mnohých pramenů hojně opěvované laguny. Její 3 přítoky s různou teplotou vody vytvářely příjemnou teplotu pro kohokoliv, stačilo si jen najít to správné místo. Po čase za námi dorazila i Renča s Jančou. V laguně jsme strávili dobrých pár hodin.
Když jsem přišel ke stanu Barča už balila a tak jsem se do toho pustil taky. Naše snažení za chvilku značně urychlily první kapky deště. Zabalili jsme co se dalo aby to ostatním nezmoklo než se vrátí z koupele a vyrazili do místního autobusu, který sloužil jako obchod. Nakoupili jsme pivko a kafe do zásoby. Pak už pršelo celou dobu až do odjezdu našeho autobusu. Byli jsme docela rádi, že jsme se rozhodli dokončit celou cestu už den předtím. Jinak by z krásných výhledů na Duhové Hory nebylo nic. Hodiny se neúprosně táhly a byla zima. Čas jsem si krátil popíjením pivka a prokládal to kafem, což se mi následně v autobusu vymstilo. Já, Michal a Janča jsme seděli na parapetu u turistické kanceláře a Renča s Barčou v umývárně.
Kolem třetí hodiny vyrážel autobus zpět do Reykjavíku. Cestou jsem myslel, že mi exploduje močák a řidič nebyl s hledáním parkoviště zrovna dvakrát aktivní. Teprve když jsem za ním podruhé zašel, tak konečně zastavil. Poté už cesta ubíhala bez problémů.
Ve městě jsme pak začali řešit jestli přenocovat v hostelu jako první noc nebo zkusit najít kemp. Já osobně byl spíš pro ten hostel, ale nakonec vyhrál kemp a tak jsme mu vyrazili vstříc. Cesta byla docela dlouhá, ale na druhou stranu, kemp příjemně překvapil. Jelikož bylo hezké počasí tak bylo ubytování příjemné. Všichni jsme si dali spršku a najedli se.
Den 13
Předposlední den pobytu na Islandu jsme se rozhodli podniknout výlet na legendární „zlatý trojúhelník“ o kterém se zmiňují snad všechny průvodce. Už předem musím konstatovat, že to bylo dost velké zklamání. Mraky lidí, žádná divoká příroda a především poté, co jsme zažili, nás už nemohlo jen tak něco překvapit.
První zastávka byl Pingvellir – údajně místo prvního parlamentu. Zběžně jsme si místo prošli, ale upravené chodníčky ani příroda nás neohromila.
Poté jsme se autobusem přesunuli na gejzíry. To již bylo o poznání zajímavější, ale zážitek výrazně kazily hordy lidí a kompletní zázemí čítající restaurace a hotely. U vchodu sice tvrdili, že jsme tam v pravou chvíli a možná vyvře i větší z gejzírů, ale mám podezření, že to tvrdí každému již pár let. Já se však nechal nachytat a tak jsme dychtivě s připraveným fotoaparátem vyčkával po celou dobu.
Dále jsme se přesunuli na vodopád Gullfoss. Stejný problém – krásná podívaná, ale hromady lidí a služeb. Protože však bylo ještě dost brzo rozhodli jsme se zůstat na místě trochu déle. Renča s Barčou vyrazili zpět do města na nákupy. Já, Janča a Michal jsme se přesunuli nad vodopád a odpočívali na sluníčku. Bohužel Islandská příroda, jako by nám zlomyslně nechtěla dopřát ani chvilku odpočinku, přihnala bouřkové mraky a silný vítr. Netrvalo dlouho a výrazně se ochladilo a začalo pršet. Přesunuli jsme se tedy do restaurace a pojedli.
Cestou zpět do Reykjavíku měl řidič autobusu ještě kratší zastávku u gejzírů a tak jsme opět navštívili místní restauraci a dorazili se pizzou.
Den 14
Jelikož už nám zbýval jen poslední den a nechtělo se nám vyhazovat horentní sumy peněz za pozorování velryb nebo papuchalků, rozhodli jsme se navštívit blízký ostrov Videy. V průvodci bylo uvedeno že je to pěkné místo poblíž Reykjavíku a lodí se na něho dá pohodlně dostat několikrát za den. V kempu se nám podařilo zjistit odkud loď na ostrov vyráží a ráno se tam dostavili. V místním obchodě jsme nakoupili nějaké suvenýry a lístky. Vybrali jsme zvýhodněný set: lodní lístek + kafe a palačinka v restauraci na ostrově.
Celkově to byla i přes deštík pěkná procházka. V restauraci jsme strávili tolik času že druhou polovinu ostrova jsme byli nuceni spíše proběhnout než navštívit. Když nás loď opět vysadila zpět v Reykjaviku, rozhodli jsme se rozdělit. Holky šli nakupovat a já se vypravil po pobřeží do místní restaurace okusit něco z Islandského kulinářského umění.
Sraz byl jako obvykle u kostela. Tam jsem dorazil jako druhý po Barče a pak Janča s Renčou. Michal nám dal vědět že se opozdí jelikož je ještě na Perlanu a že nemáme čekat.
Rozhodli jsme se ten den neplatit kemp a strávit celou poslední noc vzhůru v místní hospůdce. Jako zajímavý cíl jsme v průvodci objevili námořnickou hospodu a tak jsme vyrazili na udávanou adresu. Jak se ukázalo, jednalo se s píše o bufet u autobusového nádraží. Tam se nám rozhodně zůstávat nechtělo a tak jsme zamířili do jiné. Cestou jsme minuli několik zajímavých hospod, ale Barča nesmlouvavě mířila jen do té jediné. Ta se bohužel nacházela skoro až u kempu, což byl slušný kousek cesty.
Restaurace ale stála rozhodně za to. Jídlo bylo výborné a i atmosféra příjemná. Michal za námi dorazil až později a už si jí moc neužil. Zavírali v ní celkem brzo a tak jsme byli nuceni k dalšímu přesunu zpět do města. Víc sme snad nenachodili ani v horách. Další hospůdka byla však výhrou. V té jsme se rozhodnuli přečkat celou noc. Koupili jsme si dohromady dvoulitrový džbán piva. K němu nám na kytaru vyhrával hudebník. Musím říct že to bylo výborné.
K ránu jsme se však museli vrátit již do kempu pro krosny a vyrazit zpět na letiště do Keflavíku. O to více nás však překvapilo, že na vrátnici bylo zamčeno. Ještě že jsme měli slušnou časovou rezervu. Nezbývalo nic jiného než čekat. Už jsme začali vymýšlet alternativní plány, když se dotyčný konečně objevil. Všem nám spadnul obrovský kamen ze srdce. Popadli jsme krosny a vyrazili na autobusák.
Poté už jen počkat na letadlo a rozdělili jsme se já s Michalem do Holandska a holky zpět do Polska.
Přidat do oblibených uživatelů
Westfjords Region
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Westfjords Region
Půjčovna aut