Island Landmannalaugar (Duhové hory) a také o místních konících, ovečkách a o zeleni

3. den

Island je z velké části pokryt lávovými poli, pouštními pláněmi s lišejníky a mechy a také ledovci či písky.

V určitých oblastech roste tráva, křoviska, keříky, různé rostlinky a bylinky. Občas naše  oči potěšil nějaký kvítek. Dřeviny (vrby,  břízky atd.) mi připadaly jaksi zakrslé.

Bujnou zelení, jakou známe v našem okolí, ostrov zdaleka neoplývá. Rašeliniště, louky a travní porost zde tvoří asi 20% plochy. Pastviny byly ozdobeny balíky sena, zásobami obživy  pro zvířata na čas, kdy je ostrov bez zeleně. V krajině jsme vídali  vlčí bob (lupinu nutkajskou), jehož semínka byla v roce 1945  po určitých částech  Islandu rozsévána z letadla. Fialková kytka dokáže  přežít v drsných podmínkách. Kořeny lupiny zpevňují půdu a brání tak její erozi.

Kdysi dávno pokrývaly Island i stromy, tyto však zničili osadníci. Dřevo potřebovali na stavby a  topení. Lesy také vypalovali kvůli získání pastvin a  půdy. Likvidaci zapříčinila i eroze, kterou způsobovaly výbuchy sopek, s nimi spojené záplavy, dále tání ledovců, silné větry, či zemětřesení. V současnosti tvoří lesy necelé  2% z celkové rozlohy země. Je snaha stromy obnovovat, uměle osazovat. Místní si dřeva velmi váží.

Od rostlin ke zvířátkům… 
Žijí tu polární lišky,  (dovezení) polární sobi a  také sem občas na ledových krách z Grónska připluje lední medvěd. Najdeme zde hojně mořských savců, ryb, přímořských ptáků, z nichž tím NEJ… národnějším je legrační  papuchalk.

Z domestikovaných  zvířat nelze opomenout ovce. Byly vidět všude, kde bylo co žvýkat. Mimo národní parky je v určitých měsících povolena jejich volná pastva. „Kobylky“ však spasou co mohou a hodně tak ničí  krajinu. Z jejich vlny se vyrábí teplé slušivé (pro nás  však velmi drahé) oblečení. Skopové tvoří vedle ryb hlavní součást jídelníčku. Z ovečky dokážou Islanďané zkonzumovat téměř vše (stejně jako my, Češi, z prasátka). Kuriozitou je například  Svið  -  vařená hlava i s očima, či Súrsaðir hrútspungar - tlačenka z beraních varlat. Když už jsme u stravy, místní jídla jsou  bohatá i  na  obiloviny, brambory a mléčné výrobky. Zelenina a ovoce, které tu byly kdysi nedostatkem, se nyní  pěstují v geotermálních sklenících.

Ještě na chvíli ke zvířátkům.

Potkávali jsme velké množství koníků. Svým vzrůstem připomínali spíš  poníky. Zaujala nás jejich unikátnost.

Plemeno vzniklo spojením skandinávských a keltských koní. Na  Island je přivezli asi kolem roku 900 Vikingové. V témže období byl místním parlamentem Althingem (patřícím mezi vůbec nejstarší parlamenty na světě) mimo jiné vydán zákon, zakazující dovoz jiných koní.

Díky izolaci se dodnes  zachovala mimořádná genetická čistota islandské populace  těchto  zvířat. Kůň, který jednou opustí Island (a to i v případě  přehlídek, či dostihů), se už nikdy nemůže nikdy vrátit zpět.

Pokud místní  kůň vyrazí na světové dostihy či přehlídky,  už se  nikdy nesmí vrátit zpět na Island.)

Koníci se vyznačuji  nejen  všestranností,  ale hlavně skvělou otužilostí vůči místnímu drsnému klimatu. Patří celkově mezi nejodolnější koně na světě. Dokážou žít celoročně bez ustájení. Do počátku minulého století byli jedinými dopravními prostředky na Islandu a významnými pomocníky.

Mají  dobráckou  povahu, jsou   silní  a velmi pracovití. Umí se pohybovat v lávovém terénu, v kamení, ve vodě  i v bažinách. Slouží také ke sportu, k různým soutěžím, přehlídkám a hlavně klusáckým dostihům. Vynikají totiž  svými jezdeckými vlastnostmi. Funguje tu více než 40 jezdeckých klubů. Koně se vyváží do mnoha států ve světě.

V současnosti připadá  na 330 000 dvounožců, žijících na Islandu,  asi 70 000  čtyřnožců.

Islandský kůň je proslavený  neobvyklým druhem chodu.  Ovládá kromě kroku, klusu a cvalu další dva zvláštní typy mimochodu: skeið a tölt.

Koníci se  nejčastěji chovají polodivoce. Vyžijí na velmi skromné stravě a v zimním období bývají v případě nouze přikrmovaní sušenými rybami.

Probudili jsme se  do pošmourného rána. Přesto jsem se těšila jako malé dítě na výlet, který nás  čekal.

Landmannalaugar,  nacházející se  poblíž  masivu Hekla, nejznámější islandské sopky,  byl totiž velkou motivací návštěvy ostrova.

Kouzelné zaklínadlo na hezké počasí, které  léta vozím v  cestovním pasu, v tento den konečně alespoň trošku zafungovalo... (zaklínátko v galerii)

Island je totiž velmi proměnlivý a počasí se zde  dokáže  měnit doslova z minuty na minutu.

Duhové hory jsou považovány za  jedno z nejhezčích míst na světě.  Krajinu vytvořila a stále formuje vulkanická činnost.

Až nereálnou barevnost a kontrasty  způsobilo horninové složení lávy (s  převahou ryolitu), její  ochlazování, stáří i zvětrávání. 

Cesta do liparitových hor byla poměrně  náročná a nepohodlná. Silnici brzy nahradila   šotolina plná kamenů a nerovností. Pochopili jsme, proč je zde  dovoleno jezdit  pouze  čtyřkolkám a  speciálně upraveným terénním autobusům. Drkocali jsme se šnečí rychlostí. Nekonečná pustina připomínala měsíční krajinu.

Již na začátku našeho islandského  putování jsem  opustila hlučné a vtipy sršící  spoluúčastníky  zájezdu, usedla do volného dvousedadla a s  pokorou pozorovala  každou píď  této zajímavé země. Nejen cíle samotné, ale i cesta k nim nesla cenné zážitky. 

Těsně před kempem Landmannalaugar  (konečnou) se nacházel hluboký brod. Projet jsme se  ho raději nepokusili. Ze širokého náplavového údolí jsme vyrazili vstříc lávovému poli (tvořenému obsidiánem), jehož čelo se nad kempem zvedalo. Poté se nám otevřela fascinující  a těžko popsatelná krajina Duhových hor.


Nejpopulárnější islandský trek se  nazývá Laugavegur - Cesta horkých pramenů. Přejít ho trvá několik dnů. My si na vyšlápli jen na pár hodin na  kopec Brennisteinsalda.   Po jeho úbočí jsme  si „užili“ páchnoucích  sirných pramenů. Počasí bylo velmi  proměnlivé, sluníčko střídal  lehký deštík a foukal velmi silný  vítr. Rukavice,  čepice a  šátky byly nutnými pomocníky. Z výšin hory jsme se pokochali výhledy na úchvatné krajinné scenérie a paletou barev. Převládala oranžová, hnědá,  zelenomodrá, šedá, červená či žlutá. Nechyběla ani  černá (mladá vyvřelá láva). To vše kontrastovalo s bílými sněhovými poli a s ostře zelenou trávou.

Byla jsem dojata z té Bohem stvořené nádhery

Po túře jsme sešli  k  přírodnímu jezírku, nacházejícímu se na okraji kempu. Horký pramen vytékající pod  lávovým polem se  zde mísil s  přítokem studeným. Převlékárna, na jakou jsme zvyklí neexistovala. Z vrstev do plavek tedy pěkně  přede všemi národy. Jen čepice či šátky si někteří nechali na hlavách, protože  foukalo. Pro vyhovující teplotu jsme si museli stále poposedávat. Horké dno  parádně prohřálo. Chybělo už jen chlazené  pivečko.

Průměrná teplota po celý týden 13 - 15 °C -  červenec 2017
 

Výstavy