Island pod stanem (10) - přístav Djúpivogur, pláž Hvalnes a vesnice Kirkjubæjarklaustur

Cestopisy

Náš zablácený Duster - takhle do civilizace nemůžeme. • Fotografie (10) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (10 fotografií)

Přístav Djúpivogur - ptačí vejce a vojenská loď.

Přístav Djúpivogur.

Vstoupit do fotogalerie (10 fotografií)

16.6. pátek

Protože jsme včera šli spát dost pozdě, posouváme dnešní budíček až na osmou. Zpočátku ještě na stanovou celtu bubunuje déšť, ale než ve stanu dosnídáme, mění se déšť jen na drobné mrholení. Při balení stanů vyklepává Jirka s Milanem tropiko tak urputně, že se jim na něm podaří udělat škubu. Když to s Péťou vidíme, vytřepáváme vodu raději jen opatrně.
V půl desáté usedáme do našeho zabahněného auta, na kterém není ani SPZka příliš čitelná a jedeme dál. Nebe je šedivě zatažené, ale momentálně neprší.

V Egilsstaðiru opět stavíme v infocentru doplnit vodu, protože na našem dnešním nocovišti žádná nebyla. Cestu na jih si opět zkracujeme silnicí č.939. Po napojení se zpět na jedničku brzy míjíme ze silnice viditelný vodopád Fossardalur na říčce Fossá, který tu vytéká ze skalnaté soutěsky. Obdivujeme vodopád ze dvou různých vyhlídek opět již v davu turistů, kteří sem přijíždějí v nacpaných autobusech.

Další zastávka je v malé vesničce Djúpivogur. Jedná se o nejstarší přístav ve východních fjordech, kam už v 16. století vozili němečtí obchodníci své zboží. Nyní v přístavu kotví nějaká vojenská loď a na pobřeží prohlížíme kamenné repliky zvětšených ptačích vajec. Každé je trochu jinak tvarované a pod nimi nás cedulky informují o tom, které vejce je kterého ptáka. V přístavu na dřevěných lavičkách opět svačíme, sušíme tropika a kluci lepí to své natržené.

Při svačince vidíme jak do přístavu přijíždí několik vozů až k vojenské lodi, kde si tyto auta myjí. Při pohledu na našeho Dustera je nám jasné, že takhle zpátky do civilizace opravdu nemůžeme, proto se přidáváme. Mytí je zde zřejmě zdarma. Když vidíme kolik vody spotřebujou při ostřikování boků vojenské lodi, tak se tam asi ta trocha vody na pár aut již ztratí.

Další naší zastávkou v městečku Djúpivogur je muzeum řezbáře Rikarda Jónssona se spoustou přírodních artefaktů z okolí. Obdivujeme množství koster, kamenů a řezbářských uměleckých děl.

Krátkou vycházku po pobřeží brzy ukončujeme a vracíme se zpět do auta, abychom se posunuli zas o kousek dál.

K další zastávce nás donucuje pláž Hvalnes, která je tvořena z černých od vln oceánu do hladka ohlazených kamínků. Místy jsou velké jen několik milimetrů a jinde až kolem pěti centimetrů. Jejich velice hladký povrch je velmi příjemný do dlaně a působí téměř sametovým dojmem. Chvíli všichni chodíme s hlavou skloněnou k zemi a snažíme se najít nejhezčí kamínek, až z toho množství přecházejí oči. Takováto pláž by jistě byla příjemná i vyznavačům dovolené strávené na pláži - drobné kamínky by byly příjemnější než písek, který se dostane všude. Jen ta teplota vzduchu a moře by musela být o dost vyšší než je.

Cestou dál k západu po pobřeží náhle z jedoucího auta zahlédnu pasoucí se zvíře s typickým parožím do V. To musel být sob. Než se však zvládneme za jízdy ujistit, zvíře nám mizí v dáli z dohledu. Sob polární je na Islandu nepůvodní druh a byl sem dovezen roku 1780 z Norska. V současné době je jeho populace odhadována na zhruba 7000 kusů. O pár kilometrů spatřujeme dva další pasoucí se soby. Nyní již o tom, že se jedná skutečně o soby, nemáme pochyb. Zastavujeme auto a vydáváme se s foťáky ulovit nějaký snímek. Sobíci nás však nenechají přiblížit a celkem striktně si od nás udržují konstantní vzdálenost. Tak už nám zbývá nespatřena ještě polární liška a velryba, ale s těmi již jsme smířeni, že je uvidíme maximálně na obrázcích, případně lišku vycpanou v infocentru.

Nastupujeme do auta a po nějaké době jízdy vystupujeme v Höfnu, opět tu nakupujeme a opět máme hostinu u stolečků u vchodu. Znovu i tankujeme u benzínky N1. Nic jiného zde již v plánu nemáme, takže se přesouváme dál k jezeru Jökursalon. Parkujeme nyní na parkovišti ještě před průlivem do moře. Venku dost prší, takže se nejprve kocháme krásně modrými ledovci na jezeře pouze přes čelní sklo automobilu. Protože se ale jedná o úžasné místo (asi bych ho řadil mezi jedno z nejlepších co jsme viděli), vylézáme nakonec do deště a znovu se kocháme tou ledovou krásou a fotíme panoramatické snímky jezera.

O deset kilometrů dál odbočujeme k ledovcovému splazu a jezeru Breiðárlón. Z auta odcházíme za deště, ale než dojdeme cca 300 metrů na okraj laguny, tak se dokonce na chvíli ukazuje kousek modré oblohy. Někde jsem četl, že na Islandu je normální, že se během pěti minut vystřídá všechno možné počasí - od sluníčka, přes déšť až po sněžení. Sněžení jsme tu tedy nezažili, ale to ostatní proměnlivé tak občas bylo.

Dnešní poslední zastávkou je vesnička Kirkjubæjarklaustur se zhruba 130 obyvateli. Tato vesnička byla vážně ohrožena sopečnou erupcí sopky Laki v roce 1783, kdy se láva zastavila kousek od prvních stavení.

Je půl jedenácté večer a my vystupujeme opět do drobného deště a jdeme si prohlédnout vodopád Systrafoss, který je 80 metrů vysoký a vyniká hlavně svým tvarem. Voda nepadá do hlubin, ale teče dolů po šikmé skále jako po obrovské skluzavce. Voda do vodopádu vytéka z jezera Systravatn a pod ním dále vtéká do řeky Skaftá. V deštivém počasí vzdáváme okružní trasu Kirkjubæjarklastur a autem se přesouváme na jiné parkoviště, abychom měli co nejblíže k přírodní zajímavosti nazývané Kostelní dlažba (Kirkjugólfið). Jde o přírodně obroušené basaltové sloupy, tvořící víceméně rovnou souvislou plochu. Navzdory názvu na nich však žádný kostel nikdy nestál. Prohlídku si dle instrukcí z naučné cedule zpestřujeme pokusem o nalezení desetibokého kamene, což se nám však ani po pětiminutovém pátrání nedaří.

Pro dnešní přenocování využíváme již vyzkoušené místo na silnici směr Laki, takže dnes odpadá dobrodružná fáze hledání, jedeme na jistotu a kolem půlnoci již ležíme pěkně v suchu ve stanech.