Island pod stanem (11) - pláž Víkurfjara, útesy Reynisdrangar a vrak DC-3 Dakota

Cestopisy

Kdysi rozbouřená láva, nyní porostlá mechem. • Fotografie (14) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

Kamené mužíci Laufskálavarða.

Víkurfjara - pláž s černým pískem.

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

17.6. sobota

Přes noc dost prší, při budíčku si déšť dává chvíli pauzu, ale než dosnídáme, tak stany již opět balíme za mírného deště. Odjíždíme směrem k meštěčku Vík. Cestou několikrát zastavujeme na focení okolních scenérií. Nejprve kvůli nádherně tvarovanému a hrbolatému lávovému poli porostlému lišejníkem. Další krátká zastávka je u odpočívadla Laufskálavarða. Okolí tu zdobí velké množství pyramidek (mužíků) navršených z okolních kamenů, které připomínají erupci sopky Katla, která tu roku 984 zasypala farmu Laufskálar. Dle tradice má každý návštěvník přidat kámen na kamenou mohylu, aby byl ochraňován na všech jeho cestách. Přidáváme tedy kamínek, procházíme spletí cestiček mezi pyramidkami, ale brzy odjíždíme dál.

Déšť během dopoledne střídá silný vítr, před kterým jsme zatím schováni uvnitř Duster, kterým míříme podél pobřeží na západ. Péťa v autě vyrábí originální náušnice z nalezených lávových kamínků a drátků z uzávěru pytlíku od chleba. Chvílemi nás tak trochu ohrožuje nožem při odstraňování bužírky z drátu, po chvíli zase hledáme kamínek zapadlý někde v autě, ale než dojedeme do Víku už se jí nová - vlastnoručně vyrobená náušnice pohupuje v uchu.

Ve Víku opět tankujeme palivo. Na islandském venkově nás u benzínových pump trochu překvapuje, že auta se ke stojanům sjíždějí z různých stran a mnohdy není jasno, kterým směrem by se ke kterému stojanu mělo správně přijet.

V infocentru zjišťujeme, že předpověď počasí na další dva dny není příliš lichotivá. Z krátké procházky na pláž s černým pískem (Víkurfjara) nás vyhání déšť se silným ledovým větrem, který nás znovu zahání do infocentra, abychom ještě načerpali trochu tepla. Oběd dáváme kvůli nepřízni počasí v autě.

V mezičase oběda se počasí trochu umoudřuje a tak se vracíme několik kilometrů zpět k východu a zajíždíme odbočkou k útesům blíže pobřeží. Na travnatém kopci by mělo být pohřebiště Vikingů s jeskyní - Hjörleifshöfði. V mlze stoupáme travnatou strání až k vrcholové mohyle (kde byl zavražděn jeden z prvních osidlovatelů Islandu - Hjörleifur Hróðmarsson). Rozhled v husté mlze tu dnes žádný není a proto se dlouho nezdržujeme a opět klesáme pod útes, kde směrem k moři nacházíme dvě jeskyně, které nám poskytují dočasný úkryt před deštěm. V menší z nich vaříme jídlo a později i čaj. Kolem útesů se to modrá všudypřítomnou fotogenickou Lupinou (Vlčím Bobem). Při odjezdu dělám video průjezdu našeho Dustera místním brodem. Přestože brod není příliš hluboký, vypadá to na videu poměrně dramaticky.

Počasí se konečně trochu zlepšuje a my míříme na pláž Reynisfjara, tentokrát západně od Víku - přímo pod útesy po kterých jsme se procházeli před několika dny cestou na východ. Již při vstupu na pláž je tu cedule s varováním před velkými životu nebezpečnými vlnami. Na koupání ve vodě bychom však neměli pomyšlení, ani kdyby byla hladina jak zrcadlo. Mezi mraky se nám ukazuje Slunce a my procházíme po pláži a fotíme velké vlny tříštící se o ostré útesy ve tvaru jehel (Reynisdrangar). V dáli vidíme z moře koukat i známou skalní mořskou bránu v NP Dyrhólæy.

Pozorujeme různé druhy ptáků a najednou podle typického letu poznáváme i oblíbeného papuchálka. Zjišťujeme, že nám jich nad hlavami prolétá poměrně hodně a daří se nám je i vyfotografovat za letu.

Poslední dnešní zajímavostí je vrak letadla Douglas DC-3 Dakota, které v roce 1973 letělo z USA na Island a v tomto místě nouzově přistálo poté, co piloti zabloudili v mlze a omylem přepli na prázdnou palivovou nádrž. Nehodu tenkrát všichni přežili a zbytky vraku ponechali ležet na pláži nedaleko moře, kde leží dodnes. Z vraku se prý tehdy nejvíce radoval místní farmář, který ještě rok jezdil traktorem na letecké palivo.

Parkujeme na parkovišti s velkým množstvím aut. Informace, které jsem četl předběžně na Internetu - že se vrak obtížně hledá a že máme-li štěstí, můžeme se orientovat podle ostatních turistů, již zjevně neplatí, protože přímo k vraku vede velice frekventovaná cesta s nepřehlédnutelným značením. Téměř čtyři kilometry dlouhá vzdálenost z parkoviště k vraku se zdá být nekonečná a připomíná putování přes poušť.

Konečně jsme u vraku a obdivujeme relativní zachovalost vraku a představujeme si pocity přeživších z letadla, když tu tehdá takhle zaparkovali.
Po návratu k autu kolem 21. hodiny vyrážíme opět na naše již vyzkoušené nocoviště za travnatým valem u potoka - to, co se nám tu asi nejvíce líbilo. Vaříme, stavíme stany a pak již ve stanu nasazujeme klapky na oči proti všudypřítomnému světlu a usínáme.