Island pod stanem (3) - mezi ledovci sopek Ejafjallajökull a Katli

Cestopisy

Roviny přecházejí do hor s ledovcem na vrcholcích. • Fotografie (14) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

Vodopád Skógafoss.

Blížíme se ke Skógafossu.

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

9.6. pátek

Vstáváme již v 7h na povel Honzi, který si vzal na starost ranní budíčky. Vylézáme ze stanů ven, kde již krásně svítí Slunce, je jasno a vítr se také oproti včerejšímu dni uklidnil. Zjišťujeme, že v noci přijeli nějací další turisté a postavili dva stany kousek za našimi.

Na alumatce před stanem dáváme vydatnou snídani, která se neobejde bez teplého čaje. Daří se nám stáhnout čas potřebný od probuzení na odjezd ze včerejších dvou hodin na pouhou hodinu a půl. V půl deváté tedy máme všichni sbaleno, usedáme na svá místa do Dustera a vyrážíme dál. Cestou zastavujeme na krajnici a fotíme zasněženou siluetu Ejafjallajökull - 1666 metrů vysoké sopky, jejíž vrchol je pokryt ledovcem. Nám je známa především její poslední erupcí z roku 2010, kdy se jí na tři dny podařilo vyřadit z provozu letecký provoz nad Atlantským oceánem a Evropou.

Cestou podél skalnaté hrany hor vidíme spoustu vodopádů, které jsou neméně vysoké či krásné jako ty, u kterých se tísní davy turistů. Tyto však nihoho příliš nezajímají a žádný průvodce se o nich ani nezmiňuje. Často jsou na soukromých ohrazených plochách pastvin, kde je obdivují pouze pasoucí se koně a ovce.

Po necelých dvaceti kilometrech jízdy od našeho nocoviště přijíždíme do Skógaru. Parkujeme přímo na parkovišti vedle kempu na dohled od turisticky velmi oblíbeného vodopádu Skógafoss na říčce Skógá. Trochu nás překvapuje, že ani tady se neplatí za parkování. Domníváme se však, že to se tu s rok od roku přibývajícími turisty velice brzy změní. Již od auta obdivujeme monumentální vodopád Skogafoss, který padá z výšky 60 metrů a má šířku 25 metrů. Po jeho pravé straně vedou schody vzhůru, kde je vyhlídková plošina, ze které se nabízí na vodopád úžasný pohled.

Dnes opouštíme auto opět natěžko s velkými batohy na zádech, protože máme v plánu přejít po trase treku Fimmvörðuháls vedoucím ze Skógaru přes sedlo Fimmvörðuháls do Þórsmörku, na který dále navazuje velmi známý trek Laugavegur vedoucí z Þórsmörku do Landmannalaugaru. S Peťou si dělíme výbavu - já ponesu velký batoh s věcmi na spaní (stan, karimatky, spacáky) a Péťa jídlo a nějaké své oblečení. Předchozí večer jsme ve stanu propočítali jídlo na 3 dny (s rezervou na 4). Někde se však stala drobná chybička ve výpočtu a my jsme pozapomněli na obědy, takže budeme muset malinko šetřit (což samozřejmě zjišťujeme až později cestou vysoko v horách).

Stoupáme s davy turistů po schodech nad Vodopád Skógafoss a dál podél říčky Skógá, která protéká skalnatým kaňonem a vytváří množství nádherných vodopádů a peřejí. Samozřejmě, že fotíme o stošest. "Dejte mi facku, jestli budu fotit ještě nějaký vodopád", říká s úsměvem Honza a stejně stále tahá foťák s výmluvou, že fotí tu pěknou skálu, tam zase trs květin.
Čím jsme výše v horách, tím méně je kolem turistů. Cesta je poměrně dobře značena tyčemi dlouhými jen něco kolem metru, takže v zimě pod sněhem asi moc nepomůžou. Na kamenech před prvními sněhovými poli dáváme první svačinku. O pár set metrů dál přicházíme k dřevěné chatce Baldvínskáli, kde je na zápraží několik lavic a stolů. Trochu nás překvapuje cena za přespání 6000,- islandských korun a použití chaty 500,-. Holt jsme na Islandu, takže ceny jsou pro nás dosti vysoké. Navíc si nejsme jisti co přesně stojí těch pět set islandských korun. Za letmé nahlédnutí do chaty však neplatíme ani jedno a pokračujeme dál svou cestou, protože nás dnes čeká ještě mnoho kilometrů.

Pěšina stále víceméně stoupá po kamenech a sněhových polích. Nalevo obdivujeme ledovec Ejafjallajökull a napravo několikanásobně větší ledovec Mýrdalsjökull. Na obloze rostou termické kumuly, ze kterých v jednu chvíli začíná drobně pršet. Na nic nečekáme a pohotově oblékáme nepromokavé oblečení. Nakonec ale déšť přejde stejně rychle jako přichází a membránové oblečení opět mizí v útrobách batohů.

Další svačinku dáváme poblíž cedule informující, že procházíme přes lávové pole poslední erupce Ejafjallajökull z roku 2010. Nyní je to již jen suť kamení - místy černé, jinde s načervenalým nádechem - připomínající haldy škváry. Mnoho kamenů je provrtáno malými dírkami a vypadají jako by byly prožrané od drobných červíků. Tady se náš výstup konečně láme a k naší velké radosti začíná mít cesta víceméně klesající tendenci. Před námi se otevírá pohled na plato - rovnou náhorní plošinu se skalnatými okraji ostře padající o několik set metrů níž. V dáli vidíme planinu, ze které vyrůstají podivně tvarované kopce ve tvaru homolí či klobouků. Někde tam prochází trasa treku Laugavegur, po jehož trase se chceme projít zítra. Celý trek je ještě po zimě uzavřený a do jeho cíle (Landmannalaugaru) ještě nejezdí autobusy, kterými bychom se mohli dostat zpátky k autu.

Slézáme řetězy zajištěný exponovanější úsek z okraje plata dolů. Za pěkného počasí nejsou řetězy ani potřeba, ale v případě deště musí hliněný povrch strmé cesty dosti klouzat. Tady se zároveň celkem rádi loučíme s posledními zbytky sněhu a odsud již příjemná hliněná cestička trvale klesá až do údolí Thorsmörk. Dole již vidíme březový lesík o kterém jsme se dočetli v průvodci. Panorámata kolem nás se mění co sto metrů a z každého místa vypadají okolní skály trochu jinak. Sestup na dno údolí zabere ještě zhruba další hodinku, s fotografováním a kocháním se z ostrých skalních výběžků i trochu déle.

Cestou, po které jdeme opatrně, abychom neuklouzli a neskončili na dně hluboké rokle, potkáváme v jednom místě tři cyklisty, kteří tlačí do kopce své bicykly - jistě s úmyslem si potom cestu dolů užít adrenalinovým sjezdem. Přemýšlíme, zda-li se ještě jedná o odvahu, nebo již o čiré bláznovství a snažíme se být dole raději dřív, než se nám i s kolem vyřítí ze zatáčky do zad.

Konečně vcházíme do lesíku tvořeným pokroucenými břízkami. Jejich výška určitě nepřesahuje tak 4 až 5 metrů. Mezi nimi jsou pěkné travnaté plácky, které jako by na nás volaly: "Tady si postavte své stany". Určitě chceme některého z nich a ukempit se dříve, než se dostaneme na oficiální tábořiště.

Zanedlouho jsme dole a hned po pravé straně objevujeme krásně schované rovné místečko i se záchodem a s houpačkama. Zjevně již jde o okrajová místa kempu. Snažíme se co nejlépe schovat před náhodnými kolemjdoucími, ale po postavení stanů zjišťujeme, že toto se nám příliš nepovedlo, protože z druhé strany, odkud se časem ukázalo, že bude chodit nejvíce lidí, jsme vidět jako na dlani. Co se dá dělat, stěhovat se již nebudeme a tak tu plánované dvě noci přečkáme pěkně všem na očích.

Při vaření večeře se Jirkovi s Milanem stane drobná nehoda a jejich těstoviny náhle opouští ešus a leží nahromadě v trávě na zemi. Jirka zachraňuje situaci, sbírá co se dá a lžící vrací jídlo zpět do ešusu. Vždyť je to jen čistá islandská tráva, takže se těstoviny dají v pohodě zkonzumovat.

V nohách dnes máme něco kolem 23 km na těžko s převýšením z téměř nulové výšky nad mořem až do 1024 m.n.m a zase dolů do přibližně 230 m.n.m. (dle průvodce měla trvat 8 hodin a my ji šli skoro 11), takže se opět těšíme do tepla spacáků. Mě to tedy ještě po večeři nedá a jdu využít krásně difuzní světlo velmi pomalu zapadajícího Slunce (což tu trvá několik hodin) k nafocení okolní krajiny.

Uléháme, když Slunce již dávno zmizelo za protější kopec. Nikoliv za horizont, to bychom museli počkat ještě téměř do půlnoci.