Island pod stanem (7) - vodopád Svartifoss a jezero Jökursárlón

Cestopisy

Čím dál méně frekventovaná okružní silnice kolem celého Islandu (silnice č.1). • Fotografie (13) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Mechem porostlá lávová pole.

Vodopád Svartifoss.

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

13.6. úterý

Po budíčku v již tradičních 7h snídáme s Péťou ještě ve spacáku ovesné vločky se sušeným ovocem a sušeným mlékem (to jsme narozdíl od ovoce a masa nesušili my, ale nakoupili). Dle domluvy z předešlého dne, vyrážíme dnes směrem k východní části ostrova. Cestou nás ještě čeká spousta dalších zajímavosti ke shlédnutí.

Jakmile dobalíme a nastoupíme do auta, začíná drobně pršet. Oblačnost již od rána halí vrcholky všech kopců kolem nás. Cestou obdivujeme často měnící se krajinu a vysoké vodopády padající z hran stolových hor vpravo od silnice. Několikrát zastavujeme a fotíme.

Jedna ze zajímavých zastávek je u informační cedule a torza mostu Skeiðará (nacházející se zhruba kilometr za současným mostem přes řeku Skeiðará), který zde v listopadu roku 1996 strhla povodeň. Valila se tudy voda s velkými ledovými bloky (vážícími až 2000 tun) z největšího evropského ledovce Vatnajökull. Tyto záplavy má na svědomí sopka Grímsvötn, jejíž erupce pravidelně probíhají pod ledovcem a způsobují tím roztátí velkého množství vody. Dnes tuto tragickou událost připomíná pouze část pokroucené železné konstrukce posprejované barevnými malbami sprejerů. Sopka Grímsvötn patří spolu s Katlou mezi dvě nejaktivnější sopky Islandu.

Z tohoto místa bychom měli mít výhled i na nejvyšší horu Islandu - Hvannadalshnjúkur (2110 m.n.m.), kterou však dnes bohužel halí mraky, takže z ní nevidíme téměř nic.

Po necelých dvou kilometrech od torza mostu přijíždíme do Skaftafellu. Jedná se o veliký kemp s velikým parkovištěm hned vedle něj. Zároveň je zde informační centrum a rychlé občerstvení. Vystupujeme z auta do drobného mrholení. Plán výstupu na horu Kristýnartindar (1126 m.n.m.) bohužel musíme vzdát. V tomto počasí bychom nahoře v mlze těžko něco viděli.

Chvíli se ohříváme v infocentru, sbíráme užitečné informace a poté vyrážíme na procházku k vodopádu Svartifoss (Černý vodopád). Upravená cesta stoupá a my spolu s mnoha dalšími turisty také. Míjíme dva menší vodopády - Hundafoss a Magnúsarfoss, ke kterým přicházíme po zhruba kilometru značené stezky. Samotný Svartifoss je pak ještě o další kilometr dál a je zvláštní tím, že tu voda přepadává přes černé čedičové varhany (ne nepodobným těm u České Lípy).

Naše další kroky míří na nedalekou vyhlídku Sjónar-sker, kde je na mosazné kruhové desce vyznačeno co je v kruhovém výhledu kolem nás obvykle vidět. My však v mlze a drobném dešti nevidíme téměř nic. Dokončujeme tedy okruh přes rozcestí Fremraskard a vracíme se zpět do kempu.

Druhá naše procházka ze Skaftafellu míří na druhou stranu po stezce Skaftafellsjökul a jak už název napovídá, vede nás k ledovcovému splazu ustícího do jezera. Na jeho hladině plavou velké ledové kry. Kocháme se výhledem z vyvýšené vyhlídky a pak scházíme i k okraji jezera. Na chvíli tu dokonce přestává pršet a nad ledovcem se optimisticky ukazuje proužek modré oblohy.

Po návratu do kempu využíváme místní kryté lavičky a dáváme si oběd podobně jako mnoho dalších turistů kolem. Dle návrhu Péti jdeme do zdejšího kinosálu shlédnout čtvrthodinový filmek o Islandu (hlavně o jeho místní části) a hlavně trochu oschnout a ohřát se.

Protože počasí našemu výstupu na Kristýnu nadále nepřeje, vyrážíme směr východ, kde počasí vypadá na pohled o něco lépe. Předpověď na následující dva dny však nic moc příznivého neslibuje. Nyní však opravdu přestává pršet, ikdyž nikdo neví na jak dlouho. Takovéhle proměnlivé počasí je dle slov průvodce pro Island typické.

Jedeme dál a z okénka obdivujeme měnící se krajinu - občas černé pláně, občas kamenité pláně o kousek dál hrbolatou lávu porostlou mechem. Přes cestu nám přebíhá černá ovce se dvěma jehňaty, ale to tu není nic divného.

Po dalších zhruba 30ti km odbočujeme ze silnice doprava k velké tabuli Ingólfshöfði - Puffin tour. Těšíme se, že tady konečně snad uvidíme vysněné tučňáky severu. Bohužel přijíždíme nejprve k ceduli "Private way" a po chvíli k dřevěnému domku, před kterým je zaparkován traktor s radlicí a valníkem. U domku je informační tabule, kde se dozvídáme, že za cenu 7500,- za osobu nás tímto traktorem dovezou na valníku na pobřežní útesy, kde snad je šance vidět vytoužené papuchálky. Takovou cenu však za papuchálky dát nechceme. Fotíme se tedy aspoň s dřevěným papuchálkem na informační ceduli a pozorujeme kolem poletující jiné ptáky (prý Chaluhy).

O půl kilometru dál po silnici č.1 poprvé tankujeme benzín na benzínce N1 v obavě, že by dál na východě mohly být pumpy tak řídce, že bychom mohli někde skončit. A to bychom neradi. Tankování se po přečtení návodu daří a využíváme i slevu, kterou máme z naší autopůjčovny.

Za další dva kilometry odbočujeme vpravo ze silnice ke skalám. Co kdyby třeba byly papuchálci tady. Asi po kilometru prašné cesty přijíždíme k brodu, přes který se Jirkovi jet nechce. On má zodpovědnost za auto, takže on rozhoduje co podstoupíme a my to respektujeme. Přeskáčeme tedy říčku po kamenech a jdeme okouknout nedaleké skály pod kterými chodí dva kluci a neustále koukají nahoru. Zjišťujeme však, že se jedná o lezce, protože na skále vidíme instalované jistící borháky. Velká škoda, že tu nemáme s sebou lezecké vybavení - skály vypadají opravdu dobře a určitě bychom se tu den dva zabavili. Papuchálci tu však také nejsou, tak jdeme zpět k autu a přesouváme se k nyní již nedalekému jezeru Jökulsárlón.

Toto velké jezero nás opravdu uchvacuje. Jedná se o jezero do kterého se z ledovcového splazu odlamují obrovské ledové kry (některé černé, jiné bílé a některé krásně modré) a ty pak úzkým třista metry dlouým průplavem, odplouvají do moře. Dle doporučení Christiana Handla jsou v jezeře, při troše štěstí, k zahlédnutí tuleni. Spoustu času strávíme focením různě tvarovaných i zabarvených ledovcových ker s různých úhlů a s odrazem ve vodě. Škoda jen, že nesvítí Slunce a obloha tvořící pozadí není modrá. No aspoň prý ty naše fotky nevypadají tak kýčovitě a mlžné pozadí dává celému obrazu trochu magický nádech.

O kousek dál fotíme zdejší kachny, které se ani příliš nebojí. Zřejmě jsou zvyklé na krmení od turistů. Najednou někdo ukazuje na vodu a když se tam podíváme, tak vidíme hlavu tuleně koukající z vody. Takže máme i trochu toho štěstí. Na břehu vidíme sedět fotografy z velkými teleobjektivy, kteří čekají až se jim tuleně podaří vyfotografovat. Mě se to povede s velkým štěstím a také trochu náhodou, když zahlédneme zahlédneme hlavičku tuleně potřetí. Bohužel jsou tu tuleni celkem plaší a většinou jejich hlava zase rychle mizí pod hladinou.

Přecházíme silnici hned vedle mostu a jdeme se podívat na tak zvanou Diamantovou pláž. Ne že by se tu válely přímo diamanty, ale v černém písku pláže leží velké množství různě velkých úlomků ker vyplavených z jezera Jökursárlónu, které se tady třpití jako ty diamanty. Tak takhle končí život ledovce, který tisíce let postupně sjížděl z hor směrem k pobřeží, až se jednoho dne utrhl a spadl do vody jezera, kde pomalu tál a lámal se a nakonec byl vyplaven na moře, kde se na diamantové pláži brzy stane mořskou vodou.

Po břehu jezera se vracíme zpátky na parkoviště k autu. Žádné další tuleně už bohužel nespatříme, jen jakousi korejskou svatbu. Nevěsta v průhledném závoji tu pózuje před fotografem, přestože jí musí být pěkná zima. Přesto se snaží vesele usmívat. O kousek dál si nějací borci dokazují svou otužilost a odvahu. Skáčou do jezera a plavou k nejbližší kře a rychle zase zpátky. Zjišťujeme, že se jedná o čechy..hmm kdo taky jiný by to mohl být.

Nastává opět fáze dne, kdy musíme najít nějaké pěkné, pokud možno schované místo na přespání. Jedeme dál na východ a po přibližně 35 kilometrech Honza vytipovává slepou klikatou silničku Jökulvegur. Jedeme po ní jen zhruba kilometr a v záhybu na jakémsi štěrkovém odpočívadle parkujeme auto. Chvíli běháme po místy rozmáčené louce a brzy nacházíme místo, kam bychom se s našimi stany měli pohodlně vejít. Při vaření večeře vidíme jak dole přijedou dva farmáři svými traktory a z jednoho valníku přehazují ovce na ten druhý. Je na nás od nich dobře vidět. Jeden z nich pak jede přímo nahoru po silnici kolem nás. Když nás míjí, tak na nás přátelsky zatroubí a mávne (no alespoň si to jako přátelské gesto vysvětlujeme).

Chvíli potom tu projíždí obytné auto, zastavuje, kouká na nás a pak zase odjíždí. Zřejmě další, kteří chtějí přespat někde na volno.