Jachtou Dalmácií

Cestopisy

Tentokrát jsme na týden vyrazili do Chorvatska brázdit moře mezi ostrovy jižní Dalmácie. Start v Šibeniku, cíl tamtéž a mezitím co dovolí vítr v plachtách, s přáním Dubrovníku.

V pěti lidech jsme vybrali Sun Odysey 35 (nejsem jachtař, bylo mi to fuk, pouze jsem si vyguglil, jak vlastně vypadá). Po nočním přejezdu z Jičína do Šibeniku v narvané oktávce jsme se přesunuli na loď a vypluli. Nejsem na lodi ani hodinu a už se drápu na stěžeň. Hlavní plachta byla nějak špatně svinutá a nechtělo se jí ven, takže mne navlékli do čehosi, co nejvíc připomínalo pampersky a vyzbrojen vařečkou jsem stoupal vzhůru, abych zmačkané faldy plachty zatlačil zpět do stěžně. V té době jsem sotva stál jistě na palubě, natož abych se drápal na špičku stožáru, takže v půlce stěžně mne vystřídal kapitán. Po chvíli byla plachta úspěšně napnuta a už jsme ve slušném náklonu pluli směr ostrov Šolta.

Do zálivu na Šoltě, kde jsme plánovali přespat, jsme dorazili těsně před setměním. Stejný nápad mělo několik dalších posádek, tak kapitán rozhodl spustit kotvu uprostřed a zadek lodi přivázat někde na břehu. Plán dobrý… Komedie, kterou tu v příštích minutách sehrajeme, začíná problémy s nastartováním člunu. Starý motor made in někde v Asii se ne a ne udržet v chodu. Po mnoha pokusech se chytil a dva v něm vyrážíme ke břehu, táhnouc lano. Po prudkém nárazu do skály u břehu se chytám lana sousední lodě, v druhé ruce naše lano a čekám, co se bude dít. Mezi tím na lodi se snaží zachytit kotvu na dně, podle výkřiků, které k nám doléhají, zjišťujeme, že se nedaří tak, jak by bylo chtěno, navíc musí odtlačovat loď od sousední, protože se nebezpečně blíží. Já tedy v jedné ruce skálu, ke které bychom se rádi přivázali, v druhé ruce lano naší lodi, která se pomalu vzdaluje a skála se nechce hnout z místa. Zatímco si svítíme čelovkami do očí, jsem trhán těmito silami a po zralé úvaze :o) se pouštím skály a vracíme se k lodi. Nakonec zachytíme kotvu, na uvázání k břehu kašlem a pro jistotu necháme jednoho z posádky (mne) spát na palubě, kdybychom se utrhli a měli snahu vrazit do některé ze sousedních jachet. Odvážně se soukám do tepláků, bundy, připravím čelovku a lezu do spacáku. Jak tak koukám na hvězdy nad sebou, tak koukám, že spím. Skoro do rána, to se nechávám vystřídat a mizím v kajutě pod peřinou, kterou manželka celou noc zahřívala. To byl první den a první noc…

Druhý den ráno opouštíme zátoku, kterou jsme večer asi slušně bavili a míříme na Hvar do stejnojmenného města. Dorážíme před polednem a kotvíme u bójky v městském zálivu. Město vypadá už z lodi moc hezky, takže se těšíme na procházku a manželka naopak příliš netěší na výstup k pevnosti nad ním. Opět chvíli startujeme člun a následně v pěti míříme k molu. Člun dostává zabrat, nad vodu vykukuje možná 15 cm, takže suší nevystoupíme :o) Prošli jsme si okolí přístavu a zamířili úzkou uličkou vzhůru k pevnosti. Nakonec to není tak hrozný výšlap a výhled stojí za to. Když už jsme nahoře, tak zaplatíme i přibližně 75 Kč za vstup do pevnosti, abychom protočili kolečka na paměťových kartách foťáků. Z pevnosti je super výhled na celé město a blízké ostrůvky. Rozhodně vhod přišly i zdejší toalety – přeci jen je ta na lodi dost stísněná. Jak tak fotím, nekoukám kam šlapu a najednou mne jeden ze schodů příšerně kopl do palce u nohy. V tu ránu žabka plná krve, manželka naštvaná kam že koukám a já – nic. To přejde :o) Poté, co jsme se vrátili dolů do města, jsme nakoupili nějaké ovoce na loď a sedli si na promenádě se sladoledem (zmrzlinou). Pak už následovalo další divadlo pro turisty – a určitě i místní. Již tradiční zdlouhavé startování člunu a poté vděčný obrázek pro fotící cizince, jak obtěžkaný člun, sotva vystupující nad hladinu, vleče pět Čechů k lodi. Na palubě následoval oběd a pak zvednout kotvu a pokračování v plavbě. Tentokrát je cílové místo zátoka na ostrově Ščedro.

Kotvili jsme ještě za světla a bez větších problémů. S uchycením kotvy kapitán sice nebyl spokojený a lano od zádi k pacholíku na břehu jsme tentokrát pro jistotu vezli pomocí pádel. I tak jsme byli zpestřením pro posádku vedlejší lodi, protože jsme přeci jen měli problém s přímým směrem. Stojíme tak tedy dva u pacholíka a řešíme, kdo z nás vlastně umí uvázat lano :o) No, já to nejsem, tak jsem to s radostí přenechal zkušenějšímu námořníkovi. Z poklidného sledování hopající se naší lodě mne najednou vyrušila rána komentovaná slovy: „Tři jednou ranou“. Otočím se a koukám, že nad námi krouží ohromné hejno komárů, kteří dosud útočili pouze na kolegu, ale nyní, jako na povel, se vrhli i na mne. Rychle uvázat a pryč! Jenže část těch potvor nás doprovází. Naštěstí jsme je na lodi vybili a rychle se začali mazat čímsi zvaným Fenistil nebo tak něco. Noc probíhá v klidu. Na to, že kapitán několikrát za noc vykoukne na palubu a zkontroluje okolí, jsme zvyklí, takže pohoda. Až do dvou ráno… Po větě „vstávejte, pojďte mi pomoct“ jsem okamžitě na nohou a nějak podvědomě tuším, že mne čeká člun, takže se rovnou soukám do kalhot vhodných do vlhka. Manželka ráno ani neví, že mi ze spaní podává bundu a já už letím po schodech na palubu, kde už kapitán s přítelkyní čekají. Za chvíli jsme čtyři a jdeme překotvovat. Dodatečně se dovídáme, že kapitán při jednom ze svých vykouknutí s hrůzou zjistil, že sousední loď se posunula a se změnou větru se kolébala přímo na nás. Odstrčil ji, aby nenarazila do naší lodi a šel nás vzbudit. Opět sedíme v člunu, po zkušenostech si stíníme čelovky, abychom se neoslňovali a po laně se přitahujeme k pacholíku. Lano odvázané od lodi si vezeme s sebou. Chyba… Komáři spí, takže v klidu čekáme, až loď zachytí kotvu na novém místě a poté vyrážíme s lanem zpět k lodi. Ale byla by to nuda, kdyby to šlo tak hladce. Takže nám chybí k lodi pár metrů :o) Vracíme se k pachlíku, protože u něho máme ještě několik metrů lana za uzlem k dobru. Loď musí samozřejmě opět zachytit kotvu, takže opět čekáme a potom opět vyrážíme, už s prodlouženým lanem k lodi. Hotovo a spát. Tak to byl druhý den a druhá noc…

Říkáme si, že teď už ostudu nikde dělat nebudeme, tak vypouštíme do vzduchu českou vlajku a opouštíme Ščedro. Cílem třetího dne je marina ve městě Korčula na stejnojmenném ostrově.

Plavba plyne pohodově, je i dobrý vítr, takže si to křižujeme mezi Korčulou a Pelješacem. Nakonec na motýla proplouváme kolem města Korčuly a vplouváme do maríny. Město samotné na mne z lodi působí podobným dojmem jako Primošten. Stejně tak stojí historická část města na kruhovitém poloostrově a stejně tak na vrcholku stojí kostel. Zakotvení v maríně bylo ukázkové. Předem jsme dostali od kapitána pokyny, co dělat i pro případ nebezpečí kontaktu s jinou lodí. Stejné pokyny asi nedostala paní na německé lodi, která následně marínu opouštěla. Naši loď minula o centimetry a od sousední se jen tak tak odtlačili a člun, který zapomněli na vodě, se mezi loděmi protáhl jako přesýpacími hodinami. Napojili jsme se na elektřinu, doplnili vodu a po sprše vyrazili do města. Osobně se mi více líbil Hvar, ale i Korčula má něco do sebe. Úzké uličky uvnitř hradeb, příjemná promenáda a nakonec výborná večeře. Na loď jsme se vrátili až v hluboké noci a spali až do rána. Tak to byl den třetí, z pohledu dnů předchozích vlastně skoro nuda :o)

Myšlenky na Dubrovník jsme už kvůli nedostatku větru pustili k vodě a z Korčuly jsme zamířili na západ k ostrovu Lastovo. Dopoledne vítr spíše nic, takže jsme pluli na motor, akorát jsme k němu vytáhli hlavní plachtu. Zpestřením rána bylo pouze proplutí mělčinou kousek za Korčulou a sledování, jak si s ní poradí ostatní lodě. Někteří z ní byli poměrně dost překvapení. Pak už jsme nechali tento ostrov za sebou a pluli vstříc bývalému vojenskému prostoru, nyní národnímu parku Lastovské ostrovy. V dálce za námi, nad Pelješacem se honily mraky, ale zdálo se, že se ženou na jih… Odpoledne kapitán rozhodl vytáhnout genu – prostě tu velkou plachtu vpředu – s tím, že se zlepšil vítr, tak vypneme motor. Tento pokyn platil přibližně čtvrt minuty, náhlé prudké zesílení větru ho vetovalo. Následoval pokyn, abychom šli naopak pomoct se stažením hlavní plachty. Zatím v klidu. Ten klid trval také maximálně čtvrt minuty a následoval řev, který bych interpretoval „ALE HNÉÉÉD!“. To už se nám vítr snažil položit stěžeň na hladinu, déšť bičoval palubu a my tahali lana jak diví. Když se podařilo srolovat plachtu, byla už pohoda a na motor jsme bouřce pomalu ujížděli. Zakotvili jsme na Lastovu ve Skrivene Luce, zaplatili jsme poplatek strážcům národního parku a vydali se na procházku k místnímu majáku. Tak skončil den čtvrtý.

Ráno jsme přepluli na druhou stranu ostrova do zálivu na Prežbě, kde jsme si dali snídani, vykoupali se a prozkoumali místní bunkr pro ponorky. Pak už jsme pluli k ostrovu Vis. Cesta to byla poměrně dlouhá, nefoukal příliš vítr, takže i jednotvárná. Zpestřením byli skotačící delfíni v dálce a impozantní skok mečouna přímo vedle lodi. Bez nějakého dalšího vzrušení jsme odpoledne dopluli na Vis, do zátoky u vesničky Stončica. V téhle romantické zátoce proběhlo opět koupání a pak procházka – opět k místnímu, velmi fotogenickému, majáku. Večer jsme zašli do jediné místní restaurace na oběd. Zde vařící rodinu jsme oslnili článkem v časopise, který právě o nich loni napsali a za odměnu nás čekala flaša travarice, místní rakije. Po poměrně veselé noci následoval předposlední den.

Vypluli jsme hned ráno směrem k pevnině, kde jsme chtěli doplout do Primoštenu. Vypadalo to opět na dlouhou, jednotvárnou plavbu, ale příroda se rozhodla jinak. Po pár mílích z ničeho nic padla hustá mlha a my kromě vlastní přídě viděli pouze pár metrů moře. Po krátkém přemýšlení a vyhodnocení vzdáleností kapitán zavelel k ústupu. Obsadili jsme strategická místa na lodi a civěli do bílé tmy, zatímco jsme pomalu pluli zpět na Vis. Schovali jsme se do zátoky u městečka Rogačič. I zde je kryt pro ponorky – prý největší v Chorvatsku, takže jsme opět měli co prozkoumávat. Z lenošení na palubě nás vytrhl gumový člun, který kolem nás osamoceně proplul a v dálce plavec, který si bláhově myslel, že ho doplave. Následovalo tradiční zdlouhavé startování našeho člunu a vyrazili jsme na záchranu zatoulaného gumáku. Nakonec to skoro vypadalo na záchranu statečného plavce, kterého jsme cestou zpět nabrali a sotva se vydrápal na člun. Nu, opadla mlha a my vyrazili na Primošten. Někdo kormidloval, někdo pil, někdo spal – spící osoba na palubě pod peřinou vypadala naprostě :o)

K večeru kotvíme u Primoštenu, na člunu vezeme Odpadky z lodi a vyrážíme na obhlídku města. Zmrzlinář za branou historického města holkám vytvořil z řady kornoutků a kopečků zmrzliny prazvláštní útvary a s těmi jsme se vydali vzhůru ke hřbitovu na vrchu bochánku, na kterém historické město stojí. Očekávali jsme koukatelný západ slunce, ale mraky na obzoru z něho udělaly oranžovou šmouhu na obloze. Jdeme spát…

Zbývá nám poslední den na moři, odplouváme z Primoštenu do Šibeniku, to už je celkem kousek, tak nikam nespěcháme. Sem tam se nám předvede delfín a takto doplujem až do města, kde dotankujeme naftu, kterou jsme spálili, když jsme nepluli na plachty. U pumpy je obsazeno, tak kroužíme kolem a právě ve chvíli, když přirážíme ke stojanu, se zvedá vítr. Trochu tedy bojujeme s lany – hlavně při odplouvání od pumpy se zlehka potíme při odstrkování lodi od betonového mola.

Zbývá už jen v poměrně silném větru zakotvit v maríně, předat loď a vyrazit vodním taxi do Šibeniku. Za dvacet kun na osobu (běžná cena 25, ale že prý nejsme Němci, tak tichá sleva) jsme převezeni asi dva kilometry – po souši je to několikrát více. Historické centrum města je docela zajímavé, když přeskočím kostely, náměstíčka, staré domy, křivolaké uličky, tak mne zaujaly schody po vnější straně domu nad náměstím – kamenné, bez zábradlí a mezi jednotlivými kvádry, které je tvořily, slušné fuky. Nic pro závratěmitrpící. Nad historickým centrem se tyčí zbytky pevnosti, nemožno vynechat, takže šplháme vzhůru – platí se vstupné, ale lze obejít přes hřbitov. Ne, že bychom úmyslně tuto cestu vyhledávali, ale když už jsme na ni náhodně narazili… No a pak vidíme, že když se vydáme ještě výš nad město, dostaneme se k další pevnostní rujně. Takže zase šplháme. A výhled je vážně gut. Na historické centrum, pevnost nad ním, okolní město, velké asi jako Mladá Boleslav a průliv, kterým do místního přístavu vplouvají lodě.

Zpět do maríny vyrážíme taxíkem, neřeší, že nás nastupuje pět a v porovnání s vodním taxi po nás chce poloviční cenu. Čeká nás poslední noc na lodi a ráno cesta domů. A na té už není nic extra…

Poslední aktualizace: 14.6.2012

Jachtou Dalmácií na mapě