Jak jsem jel do Řecka II.

Pasy! slyším odněkud a usilovné klepání. Kde že to vlastně jsem? Vždyť tak mně většinou nikdo nebudí. Chci je zahnat pryč, že je mi ještě spát. Ale jsou neoblomní. Klepání sílí a jazyk se mění v angličtinu. Jen pozvolna mi svítá. Venku už je však rozbřesk v plném proudu. Ano, jedu přece do Řecka, ale hranici jsme měli minout ještě snad ve tmách. Jen neochotně tak otevírám, zastihli mně přeci v nedbalkách. A pas se mi stejně dlouho nedaří nalézt.

Venku, v Preševu, je na perónu mnoho toulavého psího národa. Dovnitř však nemohou. Rázná průvodkyně totiž není vůbec nepodobna těm dežurným v Sovětském svazu, co by se jim musel sklonit I Brežněv, soudruh-nesoudruh.

Pomalu tedy do té nové republiky. Buďme na chvíli zcela oficiální jako úlitba Řekům, do Bývalé jugoslávské republiky Makedonie (tedy FYROM). V Kumanovu, na druhé straně hranice, nesmíme ani MŽ upřít jejich snahu o zvýšení zpoždění. Tady už je porost řídký, stromoví nepříliš hojné a červeno-žluté vlajky vlají ve větru. Druhá kontrola, jsem připraven, myslím si. No, měli tady tenkrát takový hloupý předpis. Musím vyplnit, byť jako transit zemí, jakýsi nicotný formulářík, jenž mi vzápětí berou. Bulharsky mluvící kontrola, abych korektní jazyk trochu vyvážil, si jej vzápětí bere (aby mi jejich druzi na druhém konci položili dotaz, kde že ten papírek mám a jakpak jsem vlastně čáru překročil).

Ale toulají se jim tu kočky na nástupištích! Příjemná změna. Mám rád Makedonii.

Nakonec tedy dostáváme mocný vlakový stroj a ujíždíme tou prastarou krajinou, co se jí tolikrát už změnili vládci, že je místním asi celkem lhostejné, kdo jim vládne dnes. Žial horkokrevní, nezapomínají na nepřátele a protivenství dějin. Vždyť jen tvrzení, že země je v Evropě jednou z nejméně homogenních národně, vystačí bez dalších delších pojednání. A také jde o stát velmi mladý, málokterý jim na starém kontinentě svede konkurovat.

Skopje plus další si nechám na budoucí část.