Jak jsem zmeškal nedělní oběd (a na návštěvě k tomu)

Poslední zářijový víkend jsme strávili u dcery mé přítelkyně vbavorském Ruhpoldingu,městečku se 6500 obyvateli. Jejich počet se podle ročních období zvyšuje o návštěvníky a rekreanty, neboť jako jsou Klatovy bránou Šumavy, je Ruhpolding bránou Alp - nejpve německých, posléze pak rakouských a italských.

Hned na konci města po levé straně silnice do nitra hor tyčí se první větší „kopec" Rauschenberg - 1645 metrů skalnatého povrchu pro nás představuje skutečnou horu, na jejíž vrchol vede kabinková lanovka. Na druhé straně silnice a říčky Traun skřišťálově čistou vodou, omývající bílé oblázky různých velikostí, je pak zalesněný, o 195 metrů nižší „kopec" Unterberg, v překladu dolejší nebo spodní. Také na jeho vrchol se lze dostat lanovkou, byť pouze sedačkovou. Pár desítek metrů od její od horní stanice je místo, kde odvážní mužové (a někdy i ženy) provozují paragliding a na padákovém kluzáku vrhají se dolů ze strmé stráně.

Počasí onoho víkendu bylo příjemné, nicméně ponekud mlhavé a to dalekým rozhledům po vrcholcích hor příliš nesvědčí. Až v neděli se nízké mráčky poněkud zvedly a tak jsem se rozhodl vypůjčit dopoledne kolo a vyrazit podívat se na svět zhora. Možná i nějaký padák bude kvidění!

V jednu hodinu je oběd, tak ať jsi tady včas, bylo mi oznámeno, jasně, žádný problém, odpověděl jsem bohorovně - na výlet jsem měl dvě a půl hodiny! A vzhledem ktomu, že jsem od letošního jara najezdil pár stovek kilometrů, docela jsem si věřil.

Šlápl jsem do pedálů horského kola (osobně vlastním treking), projel kolem bavorských domečků a usedlostí usazených v sytě zelených zvlněných pastvinách, pohledem zavadil o výchozí stanici lanovky a zauvažoval o možnosti zavěsit kolo vedle sedačky a nechat se vyvézt nahoru se vším pohodlím. V tu chvíli jsem si uvědomil, že vbatohu sice mám foťák se dvěma objektivy, ale vzít si pár eur a něco na pití mně ani nenapadlo. Výlet měl být jen krátký a nenáročný.

Že tomu bude jinak mi došlo zhruba vpolovině cesty nahoru. Možná kilometr dva (kolo nemělo kompík na měření rychlosti a ujeté vzdálenosti) ještě vedla asfaltová silnice. Sice do kopce, ale ušlápnout se dala. Končila na parkovišti ve stínu lesa u posledního Gasthausu, kde už na terase seděli první hosté. Dál pokračovala už jen o poznání užší štěrkopísková cesta. I stoupání se zdálo strmější (a taky že bylo), takže nezbývalo pokračovat pěkně pěšky, vedle kola.

Na parkovišti jsem míjel tři dívky a kluka, kteří se vypravovali nahoru pěšky. Tempo výstupu jsme měli podobné a když cesta křižovala dráhu lanovky a průsek dal možnost udělat pár fotek údolí, dohonili mě.

Okysličený mozek vyprodukoval otázku (německy), kolik kilometrů je to nahoru.
Kilometrů? Tak tři, odpověděla dívčina spisovně (takže jsem porozuměl), hodina chůze, převýšení 500 metrů. Při pohledu na mé zděšení dodala, že si nahoře můžu dát jídlo a pití - o mém finančním vybavení (nebo raději nevybavení) nemohla mít ani tucha!

Hezky se usmála a všichni pokračovali dál po cestě, aby se pak dali kolmo do kopce pod lanovkou něčím, co cestu připomínalo jen vzdáleně.

Když jsem vyhodnotil ztrátu času chůzí po upravené, leč delší cestě, vydal jsem se za nimi. Bylo půl dvanácté, hodina nahoru, tam pár snímků, vsedle kola dolů... do jedné bych mohl sedět u oběda, viděl jsem další průběh událostí růžovými brýlemi. Ty mi spadly v polovině krpálu, kdy jsem postrkoval kolo přes kameny a uvažoval o ukončení své unterbergové mise, protože rovinka mezi dvěma vrcholy byla pořád ještě hodně vysoko!

Se vší slušností jsem zdravil všechny, kteří kráčeli dolů, většinou zabreptali něco (snad) povzbudivých slov, počasí toho dne bylo slunečné a spíš chladnější, přesto jsem měl totálně propocené spodní tričko a dres na zádech pod batohem taky, jakmile dojdu kcestě, která křižovala naše stoupání, sednu na kolo a jedu domů, tohle přece nemám zapotřebí, ve svém věku, rozhodoval jsem se zcela vážně - do chvíle, kdy jsem cesty dosáhl. Do cíle zbývalo už jen pár desítek metrů stoupání, přece to teď nezabalím! Pří pohledu na hodinky jsem nicméně o včasném příchodu k obědu začal mít pochybnosti.

Na lavičku z vydlabaného kmene u cesty, která vpravo vedla do lesa ke kopci Eisenberg a vlevo na vrcholek Uterbergu a dala se pohodlně ušlápnout na kole, jsem vyčerpaně usedl vpůl jedné. Udělal jsem pár snímků lehce zamlženého údolí, šlápl potom do pedálů a k chatě, vedle níž drnčela kolečka horní stanice lanové dráhy, jsem přijel jako vytrénovaný cyklista. Chuť na jídlo jsem si nechal zajít (dole na mne čekal jistě lepší oběd), žízeň jsem se snažil nevnímat a když jsem pořídil dalších pár fotek přímo na vrcholu Unterbergu (1450 metrů pro ty, kterým se na začátku nechtělo odečítat), vsedle kola jsem se spustil dolů. Na výchozím parkovišti jsem zkusmo vyzkoušel teplotu ráfků - málem jsem si spálil ruku! Ve stínu lesa bylo chladněji a když jsem nemusel stále brzdit, ráfky se rychle ochladily.

My jsme na tebe samozřejmě nečekali, přivítala mne drahá polovička před druhou hodinou, a kdo ví, jestli na tebe něco zbylo!

Abych pravdu řekl, hlad jsem neměl, spíš žízeň. Dal jsem si v otevřených dveřích garáže rádlera (pivo a limča půl na půl) a po sprše došlo i na ten oběd. Při pohledu na stěnu Unterbergu z polstrované lavice terásky domku (v alplském stylu, jak jinak) jsem měl docela dobrý pocit - zatímco jiní mají na jeho pokoření půl dne, mně se to podařilo za tři hodiny!

A co bylo k tomu obědu? Přírodní roštěná, bavorský chlupatý knedlík velikosti tenisáku, pár brambor, to vše přizdobeno brusinkovým kompotem. A salát. Chutnalo to báječně!

Text a foto Zdeněk Huspek
Web autora