Loading...

Jak jsme cestovali v Mexiku

Cestopisy

Začali jsme pěkně. Samozřejmě, že chlapi nastupující v Praze, konkrétně Petr a Lubo, stáli i po několikerém zdůrazňování informačními dopisy úplně blbě. Nicméně mě alespoň našli, bezradně pobíhající ve spleti lidí. Cesta nám utíkala rychle. V Pardubicích se k nám mermomocí chtěl přidat Zdeněk, kterého jsme po nabídce českého tuzemáčku museli vzít do party. Už nám chyběl jen Pavel. Trošku nás chtěl na úvod vystrašit. Vagóny se rozpojovaly a ten náš, směr Vídeň, přejížděl na jinou kolej, na které v klídku čekal Pavel, zatímco já lítala na té původní sem a tam. Odčinil to pravou moravskou slivovicí. Jistě si dovedete představit, jak nám bylo po několika kalíšcích veselo. Doporučujeme turistickou kancelář CK Turistika a Hory Ve Vídni jsme měli velkou časovou rezervu a těžké baťohy k tomu. A právě tento fakt nahrával nápadu, že začneme baťohy vyprazdňovat pitím našeho pivečka. Čas utíkal a kluky napadlo, že by si mohli zkrátit chvíli balením baťohů do fólie. Bylo úžasné pozorovat je, jak kolem jednoho baťohu skáčou jak malí kluci. Nakonec stály u stěny vyrovnané 4 kukly k odbavení. Po příletu do Madridu, značně vyčerpaní cestováním zjišťujeme, že hala je nějak prázdná a zaměstnáváme se přemýšlením, kde je těch 400 lidí, co pojme naše Jambo. Nicméně polovina z nás uléhá na lavičky a druhá jde na obchůzky. Já na dvě hodinky předávám velení a ubírám se do nerušeného spánku. V 02h mě chlapi nekompromisně budí, že věci asi nejsou v pořádku. Obrazovka nehlásí náš let a je tu nějak podezřele klidno. Nastává pohotovostní stav. Zjišťuji, že náš let by měl být v pořádku, ale z jiného terminálu. Úprkem razíme cestu do druhého terminálu, kde k překvapení zjišťujeme, že tam není ani živáčka. Po dokonalém přezkoumání letenek nám začíná něco svítat. Na letence je jiný čas odletu než na palubním lístku. Aha, co teď? Rychle na informace, kde nám bez nějakého vysvětlování dávají razítko na letenku a směrují nás na nocleh do Hotelu Diana. Raději se ještě ubezpečujeme, že nic z toho neplatíme a ubytování je na účet letecké společnosti. K našemu překvapení je pro nás připraven čtyřhvězdičkový hotel, večeře a snídaně v ceně. Zasedáme k prostřenému stolu, ve tři hodiny ráno večeříme lososa, k tomu popíjíme lahodné bílé víno a necháváme se unášet tím přepychem. Ráno, po čtyřech hodinách spánku v úžasně voňavé postýlce, se opět scházíme na snídani, kterou už pro stále plné žaludky nemůžeme vůbec pozřít. Teď už snad nic nebrání našemu letu do Mexico city. Po příletu si každého na letišti namátkově vyberou k přezkoumání zavazadel. Nic by nebránilo našemu klidu, kdyby dva z nás nepašovali (i přes zákaz) štangli salámu. Naštěstí jen Petr podstupuje kontrolu. Ten je však poslušný a žádné předpisy neporušil. Následuje první seznámení s místní civilizací - jízda metrem. Všichni na nás koukají, jako bychom právě přilétli z Marsu. Máme na sobě krátký rukáv a oni „klepou kosu“ a jsou více méně oblečeni do černých prošívaných péřovek. Další atrakcí jsou pro ně naše velikánské baťohy. Metro není asi nejbezpečnějším místem, protože na každém kroku stojí policejní hlídka. Někdy po jednom, jindy ve skupinkách. Taky systém, jakým mexické metro funguje je vskutku zajímavý a nedává žádnou šanci černým pasažérům. Bez lístku se přes turnikety do metra nedostanete. Kdo by to chtěl zkusit, bude nekompromisně zastaven policejní hlídkou. V podzemí se můžete pohybovat jak dlouho chcete. Naše časové omezení na 1 hodinu by asi v Mexiku moc neuspělo. Tam se kolikrát ve spleti sedmi tras ani za hodinu nedostanete na místo určení. Ačkoliv soupravy jezdí ve špičce za sebou každou minutu, je velmi obtížné se dostat dovnitř. A co teprve my, s bágly až nad hlavu… Naštěstí jsme to nějak zvládli a už si vykračujeme k hotýlku Zamora, který se pro svou lokaci (dva bloky od Zócala-náměstí) a příjemné lidi stal naším jediným ubytování v Mexico city. Museli jsme zvládnutí těch peripetií nějak poctivě oslavit. Toho se ujal Zdeněk slovy: „Chce to vykloktat“ a už otevíral slivovici. Petr se trochu zdráhal, ale po Zdeňkově pokárání: „Nejsi tady na rekreaci“, raději mlčel a držel krok. Počasí nás nepřivítalo zrovna přátelsky. Bylo pošmurno, náš podzim. Na internetu jsme zjistili, že takhle sychravo s deštěm má být ještě dalších 10 dní. Na Hory jsme v první fázi mohli zapomenout a řešili jsme budoucí program. Otočili jsme ho o rovných 180 stupňů a začali cestováním a památkami. Tím naše velké třítýdenní putování krásně začalo. Nejprve jsme poznávali civilizaci národa Olméků. Srdce jejich země se nacházelo v tropických lesích a mokřinách v místě dnešních mexických států Veracruz a Tabasco. My jsme se vydali do města Villahermosa, ležícího na území státu Tabasco. Museli jsme konstatovat, že autobus, kterým jsme jeli 14 hodin byl pohodlnější než letadlo. Vítají nás tropy, vedro a vlhko. Míříme do muzea la Venta, kde nás čekají archeologické nálezy z této oblasti. Jde převážně o sochy v životní či nadživotní velikosti. To proto, že Olmékové vytvořili nádherná sochařská díla, od pomníků přes obrovské lidské hlavy bez těl, se zvláštními rysy, podobné jaguárům. Odsud název „Jaguáří lidé“. Kromě monumentálních soch stavěli i první pyramidy, tehdy ještě z hlíny a kruhového tvaru. Zlatý věk této vyspělé kultury je datován kolem roku 800-350 př.n.l. Trošku jsme přeskočili čas a vrhli se na kulturu Mayů. Odjeli jsme do státu Chiapas, státu položeného v horách, který si stále zachovává svůj indiánský ráz. Ubytování jsme si našli mezi komáry a banánovníky pod bambusovou střechou. Zde jsme poprvé na mexickém území okusili tequillu i s patřičným rituálem, který se k tomu váže. Mayská kultura vzkvétala v oblasti dnešní severní Guatemaly, Belize, Hondurasu, Salvadoru a na mexickém Yucatánském poloostrově, až se rozšířila na území Chiapasu. Byli silně ovlivněni předchozí olméckou kulturou, od níž pravděpodobně převzali písmo a kalendář, obojí později zdokonalili. Za klasické období (zlatý věk) se označuje doba mezi 200-900 l.n.l. V té době vznikaly městské státy, jako třeba nejzápadnější středisko Palenque, které jsme navštívili. Alonse, náš najatý průvodce, nás seznamoval s konstrukcí tohoto městského centra, která byla v dokonalém souladu s astronomií. Pak Alonse vzal mačetu a vešli jsme do pustého pralesa. Došli jsme k říčce, kterou jsme brodili proti proudu a vychutnávali si prostředí. Byl to úžasný zážitek. Nevíte, zda náhodou nešlápnete na smrtelně jedovatého hada nebo nesáhnete na kmen stromu obalený trny. Po čtyřech hodinách chůze, pěkně znaveni svahem, po kterém jsme šplhali nahoru, nás Alonse konečně propustil. Ještě ten večer směřujeme do krásného indiánského města San Cristobal. Zde nás čekal výlet na koních do vesničky Chomula. Ráno na každého z nás čeká jeden osedlaný Šemík, se kterým vyrážíme cvalem na dobrodružnou cestu hornatým terénem, kameny, bahnem, přes údolí, až do vesničky plné indiánských trhovců. Ten den byla totiž neděle, den trhu. Nejúžasnější atrakcí ve vesnici je její kostel. To, co jsme tam viděli, nám bralo dech. Uvnitř kostela, na podlaze pokryté borovým jehličím, hoří na sto svíček, které rozlévají měkké světlo do všech koutů. Muži, kteří klečí před oltářem a modlí se, mají před sebou láhev s pálenkou z cukrové třtiny a občas si řádně přihnou - to ovšem patří k rituálu. Zde mají hlavní slovo mayské zvyky a tradice. A zase zpět do sedla. Sice jsme už pěkně vyklepaní, ale jiná cesta tudy nevede. Jen na koňském hřbetu. Následující den se přemisťujeme asi 550 km západním směrem ke břehům Pacifiku. Místní lidé na pláži Zippolite nás přivítali s otevřenou náručí. Prý jim neseme hezké počasí. To těší i nás, protože to je známka změny počasí, ze kterého jsme ujeli, ale hlavně naděje na horský výstup. Moře si pěkně vychutnáváme, popíjíme mléko z kokosu, blbneme ve vlnách, relaxujeme. Samozřejmě chlapi udržují stálé množství lihovin v dosahu a večer uplynulý týden řádně oslaví. Zdeněk sice prohlásil, že se nemůžeme prohlašovat za žádné turisty, nýbrž za „sací komando“, ale musím podotknout, že vše bylo pod kontrolou. Ráno odjíždíme do Oaxacy, nádherného místa s krásnou krajinou, zanechávající si domorodý ráz oblasti kultur Zápotéků a Mixtéků. Jedeme společností druhé třídy, abychom alespoň trochu ulehčili rozpočtu. Úroveň a kvalita vozidla se ale rovná třídě páté, existuje-li. Pavel sedí u okna, které tam není. Společnost je ale ohleduplná a na pasažéry aspoň trochu myslí, už jen tím, že přelepila volný prostor neprůhlednou izolepou, aby cestujícím (když už tedy přišli o výhled) neomrzly uši. Asi po dvou hodinách jízdy v horském terénu píchne pneumatika, která sice byla už úplně sjetá jako všechny ostatní, nicméně patřila k těm nejvíce nafouknutým. K tomu začalo pršet, ne-li lít. Z vozidla vyskočil pohotově řidič a k tomu dva chlapíci, kteří (jak jsme poznali) tam plnili funkci montérů a začali šroubovat. Zabralo to asi hodinu. Chlapi vyštrachali odněkud rezervu, nasadili a mohlo se jet. Teď nám jen zbývalo modlit se, abychom už nepíchli. Na tom zmoklém povrchu by s tím vrakem asi ani kouzelník nic nezmohl. Na pozitivní náladě vůbec nepřidával výhled do hlubokých propastí, které se pod námi objevovaly. Sem tam vrak auta ve svahu… Nakonec jsme ale ve zdraví dojeli. Další den nás čeká Monte Albán, velkolepé horské město Zapotéků a jedna z nejslavnějších předkolumbovských památek Mexika, které zde vyrostlo asi kolem r. 500 př.n.l. a bylo opuštěno kolem r. 700 n.l. Nazpátek se ještě zastavujeme v Mitle, v dalším archeologickém nalezišti. To ještě netušíme, co nás zde čeká. Místo drahého vstupu jdeme na prohlídku vesničky, kde pro chlapy přichází ta nejočekávanější chvíle – pochůzky po tavernách spojených s tradičním ochutnáváním mezcalu. Oblast Oaxacy je známá výrobou mezcalu, alkoholu, který se získává z agáve. Je jasné, že jsme nevynechali ani tu nejzastrčenější, abychom neslupli červa, nesmočili sosáčky v čiré tekutině a nezajedli to citrónem.To si chlapi večer mnuli ruce, jaký to byl vydařený výlet ! Krajina v okolí je úžasná. Jako kdybyste se objevili v Mayovkách. Všude vyprahlo, kaktus na každém kroku, jen ten kovboj se sombrérem na koni chybí. Pravda, jednoho jsme nakonec potkali, ale ten jel jen na oslu, a to se nepočítá. Po krásných prosluněných dnech se dostáváme konečně do vytoužených hor. Za jeden den se dostáváme džípem do výšky 4200 m.n.m., na kamennou chatu Piedra Grande. Klima se najednou řádně změní. Vyjeli jsme nad hranici borovicových lesů, do pěkné zimy. Řidič nám ještě ukazuje, kde najdeme vodu, propůjčuje telefon pro případný kontakt, nechává si zaplatit a pak už jsme pány hor jen my sami. Začíná se rychle stmívat. Je půl osmé večer, tma, zima a není co dělat. Podařilo se mi vytvořit si z kluků kamínka; Lubo z jedné strany a Pavel z druhé. Čas si krátíme počítáním tepu. Je zvláštní, že kluci po mém boku dosahují přes 80/min, kdežto já mám pouhých 56/min. Že by je trochu rajcovala moje společnost? Ráno bylo příšerné. V tak velké výšce se nespí zrovna nejlépe, každičkou půlhodinu jsem se ptala kluků, kolik je asi tak hodin a kolik nám teda do rozednění zbývá. Jelikož chlapi reagovali, zažívali asi stejné pocity. Dva dny jsme věnovali aklimatizačním výstupům a prošli si hlavně část úseku, který v den D půjdeme po tmě jen s čelovkou. Je čtvrtek, jdeme na NI; na královnu Mexika, nejvyšší horu tohoto státu a třetí nejvyšší horu v severní Americe, Pico de Orizabu (5720 m.n.m.). Vstáváme v 01:15, snažíme se nasoukat něco do sebe, ale nejde to. O půl třetí jsme již pochodující světýlka ve tmě. Máme před sebou čtyřhodinovou cestu na hranici kamene a ledu ve výšce 4900 m.n.m. Máme výborné tempo. Není vedro, jde se příjemně. Bohužel jsme tam asi o hodinu dříve před východem slunce a nezbývá nám nic jiného než stepovat schovaní za kamenem, aby na nás nefučelo. Konečně se dočkáváme. Slunce si razí cestu na svobodu, je 07.30. Kdo může, dává něco do žaludku, smáčí rty, vyfotí poslední fotky a vzhůru nahoru. Je to stěna jak „prase“ (to přirovnání zrovna neasociuje, ale tak jsme to nazvali úplně všichni). Začíná mírně, ale v první čtvrtině se začíná klopit a dosahuje 45o-50o. Jdeme bezmyšlenkovitě nahoru každý sám za sebe. Má jediná myšlenka, která mi tři hodiny vrtala hlavou byla: “Mám já to zapotřebí?“. Hlava třeštila, žaludek při otočení směru chůze povyskočil. Za devět hodin jsme vypili jen 250 ml tekutin; odtud ty potíže. Při chůzi ráno totiž nikdo nepociťoval žízeň a na svahu jsme raději postupovali kupředu než abychom riskovali, že z toho zabijáckého kopce sletíme při sundávání batohu. Jdeme a stále nikde nejsme. Kamenný hřbítek, který je ve třech čtvrtinách, nemůžeme stále dosáhnout a to už jsme tři hodiny na ledu. Deset kroků, odpočinek a znovu. Po třech dnech probdělých nocích se přistihuji, jak i na takto strmé stěně zavírám oči, opřená o hůlku a nechám se unášet. Jak lehké je spadnout. Konečně dorážím k prvním kamenům, odkud už je vidět kamenné ohraničení kráteru. Odtud to je na vrchol ještě asi hodinu a 200 výškových metrů. Zde se setkávám s Lubošem. Ptá se mě, zda jdu dále. Nevím. Vím jen, že bez cepínu je to pěkně riskantní. Bohužel mám jen ledovcový (kvůli ušetření místa v batohu) a ten je v této chvíli na h…. Rozmýšlíme. Zjišťuji, že jsem v tak otupělé náladě, že je mi vše jedno. Půjdu kamkoliv, kam mi bude řečeno. Nakonec mě Lubo přiměje k cestě dolů. Jdeme stále s hůlkami mírně dolů, cik-cak. V nižších polohách už vidíme, jak ostatní sestupují. Slunko do nás pere, na nebi krásné beránčí obláčky. Scházím dolů jako první a vrhám se do sněhu. Na nic nemyslet, jen odpočívat. Ostatní pomalu docházejí. Pico de Orizaba je za námi. Už zbývají jen čtyři dny do našeho odjezdu a ty si chceme řádně užít v Mexico city. Původní hlavní město aztécké říše Tenochtitlán, jehož zbytky jsou k vidění na Zócalu v Mexico city, bylo založeno ve čtrnáctém století na močálovitých ostrovech jezera Texcoco. S pevninou bylo spojeno třemi hrázemi a padacími mosty. Ve středu města stála pyramida, kterou Španělé, stejně jako celé město, srovnali se zemí. Aztékové udržovali svérázný způsob obdělávání bažinaté půdy. Ze dna močálu odebírali bahno a vršili ho do záhonů. Ty se zpevňovaly kořeny vysázených stromů. Mezi jednotlivými políčky se vytvořil celý labyrint příkopů a kanálů. Postupným vysušováním jezerního údolí většina záhonů dávno zanikla. Dodnes se však tento tradiční způsob pěstování květin udržel v městské části Xochimilcho, kam jsme také zabrousili. Ještě jeden skvost jsme navštívili, a to pyramidy Teotihuacán ležící 50 km severně od Mexico city. Město bylo založeno před dvěma tisíci lety neznámým národem. Aztékové již našli město ležící v troskách a nazvali ho Teotihuacán, což v aztéckém jazyce znamená „místo, kde se zrodili bohové“. Město však nemělo žádná opevnění, a to pravděpodobně dopomohlo k jeho zániku. Celý komplex je od Pyramidy Měsíce na severním konci až k dosud neodkrytému místu v jižní část rozdělen na dvě poloviny a uprostřed vede čtyři kilometry dlouhá promenáda. Tomu všemu vévodí 64,5 m vysoká Pyramida Slunce, která byla postavena z hliněných cihel holýma rukama bez pomoci kovových nástrojů, kol, zvířat. Kámen, který dnes vidíme, zůstal skryt očím. Místo toho byly pyramidy pokryty silnou vrstvou vápenné omítky, která byla dokonalým povrchem pro nástěnné pestrobarevné malby. Náš čas vypršel, naše sny byly vyplněny. Poznali jsme úžasnou exotickou zemi s bohatou historií, kulturou hodnou obdivu. Zemi, která v sobě skrývá veškerá vegetační pásma od pralesu, přes borovicové lesy až k arktickému ledu. Zemi milých, důvěřivých a temperamentních lidí, kteří se stávali na našich cestách příjemnými společníky. Snad se tam ještě jednou vrátíme. Markéta Kráčalíková Doporučujeme turistickou kancelář CK Turistika a Hory

Poslední aktualizace: 10.6.2005
Jak jsme cestovali v Mexiku na mapě
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Příspěvky z okolí Jak jsme cestovali v Mexiku

México
México
Hlavní město
Hlavním městem Mexika a je Ciudad de Mexico. (Mexico City). Je hlavním…
0.4km
více »
Mexikem bez průvodce
Mexikem bez průvodce
Cestopisy
Mexico 2001 4. 1. Na autobusové nádraží v Orlandu cestujeme…
0.4km
více »
Mexico, první část
Mexico, první část
Cestopisy
Všechny fotografie z oblasti Mexico (46) Pro naši cestu do Mexika jsme…
0.4km
více »
Letiště Mexico City / Juarez
Letiště Mexico City / Juarez
Letiště
Letiště Juarez (MEX) spadá pod město Mexico Ci…
6.1km
více »
Průvodce mexickým pouličním jídlem: Od tacos po tamales
Průvodce mexickým pouličním jídlem: Od tacos po tamales
Tipy a novinky
Mexické pouliční jídlo je pestrou směsicí živých barev, chutí a…
7.3km
více »
Letiště Toluca  / Licenciado Adolfo Lopez Mateos
Letiště Toluca / Licenciado Adolfo Lopez Mateos
Letiště
Letiště Licenciado Adolfo Lopez Mateos (TLC) s…
46.9km
více »
zavřít reklamu