Jak se neplavec vypravil k moři, aneb putování za slunkem a krásným počasím.

Dokážu si asi přibližně představit výraz ve vašem obličeji po přečtení nadpisu tohoto příběhu. Asi si řeknete, co jsem zase vyváděl. Co to bylo, se dozvíte v následujících řádcích tohoto vyprávění. No, a abych vás ještě trochu víc napnul, zmíním se, že jsem daleko neputoval.

Počasí venku konečně začalo připomínat období, které mělo, tedy zimu, přiměřené množství sněhu, krásně ojíněné stromy, prostě krásná zimní krajina- tedy až na jedno, mlhu. Ta zimní krajinu tak sevřela, že ani slunko nenašlo cestu skrz tento nepříjemný jev. Co s tím? Co tahle za slunkem vyrazit, ale kam? Když už se mlha ,,uhnízdila“ dole, tak mi s Rinou ji převezeme a půjdeme na horu. Ale je tu ještě jedna otázka, co když je mlha i na hoře? Abych jsem měl jistotu, stačilo ověřit stav na jedné webkameře a tam ,,stálo“, že mlha si ,,lehla“ dolů a na hoře tedy vládne hezké počasí. Takže mužem vyrazit. A abych vás víc nenapínal, než je zdrávo, rovnou prozradím, kam jsem tentokrát s Rinou, mým věrným psím společníkem, namířili naše kroky. Vypravili jsme se na nejvyšší horu Českého středohoří, Milešovku. Tak a teď ještě prozradit, co jsem myslel tím mořem, možná už někteří tušíte.

Ráno jsem se probudil do mlhavého dne, přesně jak jsem tušil, tak hurá, vše obstarat včetně mě a mužem vyrazit. Jó, kdyby to tak šlo, nezbývalo, než počkat, až přijede krátká návštěva a pak teprve jsme mohli vyrazit. Při pohledu na čas už mi bylo zcela jasné, že abychom stihli, co jsem naplánoval, musíme opět využít auta, k velké radosti Riny. Nasedli jsme a zamířili jsme z Hrušovky k hájovně na Paška Poli, kde jsem auto odstavil a dál už s Rinou konečně pokračoval směr vrchol Milešovky po svých.

Cesta to byla, jako bychom procházeli královstvím děda Mrazíka- vše krásně ojíněné, zasněžené, skoro paráda, jen ta mlha. Ale pokud se na tu mlhu podívám z té kladné stránky, díky ní jsou ty krásně ojíněné stromy. Ovšem nějak hůř se šlo. Je fakt, že teď přes zimu jsem nějak trochu zlenivěl, ale v tom to nebylo. Problém byl v množství oblečení, které člověk v zimním období nosí, aby ho chlad neobtěžoval. Něco za něco, asi tak bych to viděl.

Cesta k rozcestí Nad Velemínem, nebyla ještě tak namáhavá, ale dál k vrcholu Milešovky už byla poněkud náročnější, co se týče listí a sněhu na něm. Pomalu, ale zdárně jsme ale na horu nakonec dorazili. Těsně pod vrcholem už bylo zřetelné to, za čím jsme vyrazili. Když jsme opustili na vrcholu Milešovky les, hned nás pozdravilo slunko- vida, webkamera nelhala, jak se i následně potvrdilo. Mlha Sedla pěkně dole a nahoře vládlo krásné slunečné počasí s putující oblačností na obloze. A to už jsem u toho samotného rozluštění záhady. Jak už určitě někteří znáte, díky mlze v dolních patrech a hezkém počasí vzniká na hoře jev podobný moři, i když poněkud špinavějšímu, no a o to mi šlo. Tenhle jev mě fascinuje a zatím jsem se s ním setkal jen na jednom místě, na Velkém Kameni (Skalce) nedaleko Hrušovky.

A je to, záhada rozluštěna, teď už víte, co jsem tím mořem myslel. To jsem vás napínal, že. První, kdo na nás z mlžného moře vykoukl, byla hora Kletečná, respektive její vrchol, kdyby byla mlha ještě níž, mohli bychom vidět Lovoš, ovšem ten byl v mlze utopen úplně, asi je neplavec, jako má maličkost. Po chvíli se u nás objevil neznamí člověk, později se ukázalo, že ostraha. Dali jsme se do hovoru, který se trochu protáhl. Příjemný člověk.

Ještě jsme nebyli na opačné, západní straně, tak jsme se tam s Rinou i s pánem, s kterým sem se dal do hovoru, vypravili a teprve zde to bylo to pravé ořechové. Západním směrem se nachází ty nejvyšší vrcholy Českého středohoří, takže nás v popředí zdravil například Milešovský Kloc (674 m.n.m.)a za ním druhá nejvyšší hora Českého středohoří, Hradišťany (752 m.n.m.). Prostě paráda. Začal jsem uvažovat o tom, že bychom se vypravili podívat na věž, ovšem nebyl jsem si jistý, jak se to bude líbit Rině. Po případu z Radejčínské rozhledny, kde jsem ji dolů musel snášet, jsem nevěděl, jak se Rina zachová tentokrát. Jenže rozdíl je v tom, že na Radejčínskou rozhlednu vedou průhledné schody a na věž observatoře jsou uvnitř a celé kamenné. Po rozvaze jsem to nakonec riskl a vyrazil s Rinou na věž.

Dopadlo to dobře, Rina cestu na věž, i samotný pobyt na Ochozu zvládla bez nejmenších problémů, takže jsem si dál mohl užívat mlžného moře. Plavce by možná lákalo do toho moře skočit a zaplavat si, ovšem nedoporučuji to, tohle moře na plavání moc ideální není. Výhledů a krásného počasí jsme si užili dosytosti, takže hurá opět dolů- tedy i když hurá, komu by se chtělo do mlhy.

Cestu jsme dolů zvládli, i když mě, a kupodivu i Rině, to sem tam trochu podklouzlo, ale kosti zůstali naštěstí celé. Můžu opět říct, tedy vlastně napsat, že další výlet na tu naší středohorskou královnu se vydařil, takže v mé, a věřím, že i v té Riny dušičce, zavládla spokojenost.