Jarní

Jarní

I do hor konečně přišlo jaro, čekali jsme na něj dlouhých pět měsíců a nakonec se dočkali. Louky se zelenají, zlatý déšť rozzářil šedé Stráně, žluté narcisy do daleka hlásí je jaro, je jaro….. Lidé se usmívají a odhazují vrstvy zimního oblečení, všem je do zpěvu. Jaro dělá divy nejen s přírodou ale i s lidmi.

U dědy pod stolem jsem našla knížku Lucie a Pavla Novákových o cestách po Asii. Listuji tou knížkou a úplně na konci nacházím kapitolu nazvanou "Kapitola poslední - to nejdůležitější nakonec". Jako by mi tihle dva cestovatelé mluvili z duše. A tak se tahle jejich poslední kapitola stala motem mých letošních zápisků a kapitolou první:

" Smyslem cest je poznání. Ani součty najetých kilometrů ani sbírka exotických nálepek v cestovním pasu. Máme rádi rychlost a cizokrajná jména a zapomínáme, že na to, aby člověk opravdu potkal a pochopil, se svět za okny rychlíků míhá příliš rychle. Často čím pomalejší tempo, tím víc člověk vidí a zažije. Někdy je i pěší chůze moc spěšná.

S oblibou sbíráme fotografie a suvenýry, abychom jimi zkrášlili alba a poličky v našich bytech. Přitom je nejdůležitější, aby cesta zkrášlila především nás, naši duši, naši schopnost poslouchat, porozumět, přijímat a dávat. Skutečným bohatstvím jsou zkušenosti a prožitá setkání a největším pokladem proměna nás samých.

Při cestování nejde ani tak o peníze. Můžete jich mít hodně, okusit cizokrajné speciality, navštívit krásné paláce a exotické pláže. I s málem se ale dá mnoho prožít a setkání s obyčejnými lidmi a jejich všedním životem se mnohdy zapíše hlouběji do paměti něž ty nejvybranější turistické památky.

Nerozhoduje ani dálka. Nikde není napsáno, že v Himálaji bude člověk šťastnější něž mezi oblými kopci Nízkých Tater, a hloubka našich zážitků závisí často spíš na naši schopnosti vnímat, než vzdálenosti od domova.

Ani vybavení není tolik důležité. Goretexové boty sice v dešti nepromoknou a na benzínovém vařiči uvaříte jídlo snáz než na ohni, na druhou stranu ve starých kalhotách a svetru vám nebude zatěžko přisednout třeba na barel od benzínu, jste-li pozváni, a levné sandály s lehčím srdcem zanecháte přede dveřmi chrámu. Čím míň máte, tím lehčí je vaše srdce, a čím míň potřebujete, tím svobodnější je vaše putování. Ať už cizími zeměmi nebo životem.

To, co na cestách opravdu potřebujeme, jsou otevřené oči, mysl a hlavně srdce. Lidé jsou různí a čím dál jste od domova, tím vám mohou připadat divnější a nepochopitelnější jejich zvyky, názory a způsob života. Je snadné odsoudit a obtížné snažit se chápat.

Cesty nastavují člověku zrcadlo. Když jsme doma, nevíme pořádně, kdo jsme a jaký je svět, který nás bezprostředně obklopuje. Abychom se viděli, je třeba od obrazu poodstoupit. Teprve potkáme-li se s jinými lidmi a odlišnými kulturami, objeví se zřetelněji podoba nás samých. A pak už je jen na nás, abychom po návratu domů tenhle cenný obraz nezaložili někam do kouta.

Skutečná cesta totiž zdaleka nekončí zaklapnutím domovních dveří."

(Lucie a Pavel Novákovi)

Moje nohy pod stolem začínají pochodovat, myšlenky bloudí po horách, lesích a loukách, před očima se míhají vzpomínky na výlety do hor, k vodě, na kole. Dovolená a prázdniny se blíží mílovými kroky. Z knihovničky nenápadně vytahuji mapy, brouzdám po Internetu. Propadám panice, hor je tolik a času tak málo. A ve sportce jsme zase nevyhráli. První letošní větší výšlap proto bude v květnu na Hrčavu.

Vlak píská ve stanici, hurá nasedat a jede se. Radost ze tří dnů volna je tak veliká, že místo v Mostech u Jablunkova vysedáme v Jablunkově - Návsi. V nádražní restauraci si dáváme kafe a zákusek ( jako ostatně skoro vždy ).

A s klidným srdcem nasedáme na další vlak vezoucí nás do té správné zastávky.

Mosty u Jablunkova. Vysedat. Poslední zastávka před Slovensko - českou hranicí. Během druhé světové války se tady narodil můj strejda. Než stačil vnímat a začít se rozhlížet po světě, zabili mu Němci tatínka.

Mosty u Jablunkova jsou dnes známy především jako zimní lyžařské středisko. Během posledních let tady vyrostly sjezdovky, běžecké tratě, bobová dráha. Vesnice je to rozlehlá. Katastr obce se táhne až na jižní stranu Jablunkovského průsmyku. První zmínky o obci jsou již z roku 1573. Pod vlivem tureckého nebezpečí, vzniká v té době v okolí vesnice opevnění, které již ale v terénu není viditelné.

Hledáme turistickou značku a záchod. Prostě normálka. Utahujeme popruhy na batohu a hurá do kopců. Pod námi leží Mosty , přes údolí se rýsuje hřeben Beskyd s dominantou vysílače na Javorovém. Sluníčko svítí a my plni pohody šlapeme krajinou. Míjejí nás cyklisti supící do kopce. Vůbec jim tentokrát nezávidíme. Šlapeme krásně se zelenající jarní přírodou a pomalým tempem se blížíme k chatě na Girové.

Girová je vlastně nejvyšší vrch - 840 m n. m. - Slovenských Beskyd na našem území. Je to taková kuželovitá hora s nádherným kruhovým rozhledem. Při bližším průzkumu můžete narazit na horolezecké terény v lomu Čertův mlýn, nebo na severním úpatí Hory můžete najít několik malých psedudokrasových nepřístupných jeskyní. Tohle všechno jsem vyčetla v turistické průvodci

Horolezecké terény nehledáme, mačky, cepíny, skoby, lana i úvazky zůstaly doma. K průzkumu jeskyní nám chybí, čelovky, krumpáče , montérky a odvaha .

U chaty nás udivuje hustota turistiky chtivých lidí na metr čtvereční. Všichni se cpou párkem s hořčicí. Zjišťujeme že se jedná o účastníky pochodu z Polska do Česka. Tzn. Z Wisly do Dolní Lomné.

Urveme místo u stolu, objednáváme si zelňačku a dáváme se do řeči s účastníkem pochodu. Pán je z Prahy, v Beskydech se mu líbí(možná se mu líbíme i my. Vypadáme totiž zcela turisticky……) a šlape pouze dolů do Mostů. Už prý ho bolí nohy.

My jsme čilejší, batohy putují na pokoje a my na stezku. Cíl odpolední vycházky Hrčava a Trojmezí. Míjíme zdrcené a unavené turisty. Přemýšlím o tom, co baví lidi na pochodu po předem určené trase. Dosáhnout cíle, vyfasovat razítko, diplom a párek. Naše putování mi připadají svobodnější. Šlapeme kam chceme, kdy chceme a do cíle docházíme jak se nám líbí.

Ale pozor, blíží se vozidlo. Tady v horách to může být jen jeep, nebo traktor. Pochopitelně je to traktor. Jarda s Janou mávají a pán kupodivu zastavuje. Prý si klidně na jeho valník (kde se normálně vozí dřevo) můžeme sednou. Nabídka je lákavá a tak sedáme Hurá jede se.

Křečovitě svíráme železné tyče. Pán s námi čile diskutuje. Mluví polsko-česko-slovensky a tak mu v té "rychlosti" rozumíme každé páté slovo. Je ale viditelně rád, chlubí se nádhernými výhledy, ukazuje nám Hory v okolí i ty, které jsou již na slovenské straně hor. Cesta vede po evropském rozvodí Odry a Dunaje a taky pěkně z kopce. Radujeme se z toho náhlého dobrodružství. Vidět nás naši spolupracovníci, možná by si klepali na čelo, ale my si to užíváme. Radostně se smějeme a máváme na kolem jdoucí . My se vezeme. Hurá.

Příjemná cesta na valníku končí pod Komorovským Grůněm na tzv. Dílku. Děkujeme za svezení a se svérázným horalem se loučíme. Po žluté turistické značce pokračujeme dál. Míjíme nádherně rozkvetlé žluté blatouchy a Mazánkovy skalničky - devětsil - lopuch. Ve studánce obdivujeme nádherné žabí vajíčka.

Na kopcích na obzoru se objevují domy, spoustu domů. Představte si jak malé děti kreslí kopec a na něm domeček. Asi tak nějak vypadají domy před námi. Pokyvujeme hlavou a zjišťujeme, že ta Hrčava vlastně vůbec není zapomenutý kraj někde na konci republiky. Domy mají tak tři patra. Nové fasády i plastová okna. Před domy stojí zahraniční auta…..

Ujdeme kilometr a máme jasno. Domy nejsou Hrčava, nejsou ani na našem území. Jsou to "domečky" v Polsku. Vesnice se jmenuje Jaworzynka . Jaký paradox. Vzpomínáme na polorozpadlé domy, které jsme viděli loni v Polsku na Mazurkách.

Na Hrčavu je to z hraničního přechodu už kousek. Hrčava je rázovitá horská obec asi tak 650 m nad mořem. V turistickém průvodci se uvádí, že to je nejvýchodnější obec v Čechách. Založena byla někdy v 17. století jako součást blízké polské obce Jaworzynka.

Jak se asi cítili obyvatelé těchto horských vesnic, když se jednou ráno probudili a soused na sever, ke kterému chodili na návštěvu, už žil v jiném státě. Až do roku 1920 patřilo celé území do tzv. Těšínského Slezska. Pak se Češi a Poláci pohádali , pobili a území rozdělili. Šmytec. Zase si pánové nahoře udělali své a prostého lidu se nezeptali. Dějiny se bohužel s pravidelností opakují a lidé se z nich nikdy nepoučí…….A tak si sousedé koukají do oken a to je tak asi všechno. Naštěstí se vstupem do EU jsou si opět bližší.

Na Hrčavě navštěvujeme krásný dřevěný kostelíček zasvěcený Cyrilu a Metodějovi. Postavený byl až v roce 1936 a najdete v něm ručně vyřezávanou křtitelnici. Obdivujeme jeho krásu a Jana tak intenzivně, že ji tam paní správcová málem zamkla.

Kousek od Hrčavy se nachází tak zvané Trojmezí. Ani déšť nás neodradí abychom tento východní bod naší republiky nenavštívili. Měla jsem představu, že to bude někde na kopci. Představy a očekávání, bývají ovšem vždy mylná. Trojmezí je v údolí. V roce 1990 tady vybudovali mohylu. Polskou, českou i slovenskou. O polskou a českou jak se zdá, je postaráno. Slovenská je přes malinké údolí, schovaná v lese. Asi s námi brati Slováci nechtějí nic mít.

Stejně jako toto místo se jmenuje i bod na Šumavě a v Ašském výběžku, kde hraničí Sasko, Bavorsko a Česko. Kilometrů je to 650, vzdušnou čarou.

Kousek od mohyl je pole, na něm dědeček a babička sadí brambory. Babička je ráda že vidí lidi a tak se s námi dává do řeči. Žijí si tady na hranicích v poklidu, akorát ta zima by nemusela být tak dlouhá. Mají tři syny jeden žije v Ostravě, jeden má postavený dům na Hrčavě a ten třetí (toho vidí málo) žije v Kanadě. Nic jim prý neschází. Kdysi měli kravku, slepice, ovečky. Dneska sadí pouze brambory, nic jiného v horské půdě neroste. Vypadají spokojeně, vyrovnaně. Určitě je netrápí politika a chaos ve světě. Těžký život v horách je naučil trpělivosti a pokoře. Snad si z toho poklidu, který tady vládne vezmeme aspoň kousek sebou.

Cestou zpátky na Girovou najdeme za vesnicí Malé Lurdy. Místní lidé se o kapličku s Panenkou Marií vzorně starají. Paradoxem proto je jediný volební plakát, který cestou vidíme. K volbám lákají pouze komunisti. Rudé pařáty jsou všude. Lidé tady moc práce nemají a tak mám pocit že sliby oranžovo-rudé tady najdou uši, které na to slyší. ( o měsíc později nám volební výsledky dávají za pravdu- na severu Moravy převládá rudo- oranžová barva)

Nedávno jsem četla knížku o Sudetech. Obyčejní lidé žijící vysoko v horách, daleko od rozhlasových vln rádia Praha a očí českých politiků, kteří na ně zapomněli, uvěřili lákavým slibům Berlína o velkoněmecké říši, prosperitě a sladkých dnech příštích. Jak to skončilo všichni víme. Už jednou jsem napsala, že historie se bohužel opakuje. A my lidé, bohužel, nepoučeni a jakoby nevědoucí opět naletíme……….

Spíme na chatě Girová. Pokojík útulný, ceny příznivé, rozhledy nádherné. Majitel chaty je běžkař a tak zjišťujeme, že má ve Frenštátě známe. Na pustevny jezdí na závody a syn je i vyhrává.

Ráno je mlhavé a deštivé. Scházíme do vesnice Bukovec. V turistiském průvodci píšou, že tady někde roste jilm lysý. V dáli na kopci stojí májka a volá do světa, že je zase květen, lásky čas.

Je ospalé nedělní dopoledne a my " S písničkou jdeme jako ptáček…….", slunce se dere z mraků a nám je veselo na mysli i na duši. Kostelní zvony zvou na mši, otevřený obchod k zastavení. Čeká nás výstup k chatě na Bahenci. Dokonce jsme tak šikovní, že i ten jilm lysý nacházíme. (Museli by jsme být slepí, stál u silnice, obvod kmene má 680 cm, výšku 28 m a stáří kolem 350 let!)

Cesta příjemně ubíhá. Na Bahenci jsme ovšem zklamaní. Chata se opravuje. A tak svůj tábor rozbalujeme na lavičkách před chatou. Stojí tady taky pár aut a některá mají opavskou značku. Netrvá dlouho a záhada s opavskými značkami je vysvětlena. Majitel chaty je bývalý Nadin šéf. A tak máme dopoledne zpříjemněné prohlídkou, co všechno v nově opraveném hotýlku bude, jak vypadají pokoje, kolik tady bude stát ubytování a jaké mají plány do budoucna.

Ale stezka volá. Opouštíme milé hostitele a šlapeme vzhůru do kopců. Kousek nad chatou nacházíme nádherné místo. Podle mapy by to měl být Groníček sedlo asi 832,3 m nad mořem. Rozhled nádherný. Na východ Velká Rača. Přemýšlíme, co to jsou ony bílé pruhy zářící do daleka. A pak nám najednou svitne. Sjezdovky. Pořád (9. Května 2006) na nich ještě leží sníh. Možná se tam i lyžuje, ale to, na tu dálku nevidíme.

Na jihovýchod se táhne nekonečný nádherný hřeben Beskyd - Velký Polom, Muřinkový vrch, Konečná, někde v dáli Bílý kříž, Bumbálka, Kasárna, ještě dál tušíme Kohůtka, Papajské sedlo, Pulčiny, Bílé Karpaty…….Na jih tušíme chatu na Kozubové, Ostrý vrch a Javorový.

Srdce se tou krásou svírá, chtělo by to lehnou do trávy, čekat až na Hory padne noc a tu tichou krásu budou osvětlovat milióny hvězdiček. Rozhlížíme se po kraji a zjišťujeme že všichni myslíme na stejnou větu pana Hrušinského

z filmu Vesničko má středisková…….

Od severu fouká a tak šlapeme dál. Cesta až na Beskydské sedlo teď bude kopírovat polsko-českou hranici. Jana nelení a jde zkusit jestli se v Polsku čurá líp. Prý je to úplně stejné. Míjí nás skupinka polských babiček a dědečků ve věku 70 a více let. Ptáme se, odkud šlapou, prý z vesnice Wisla. Obdivně kýváme hlavou. Wisla leží asi 6 - 8 km odtud, v údolí. Ujdeme 50 m a tam lanovka. Docela nás to rozesmálo. Udělali na nás dojem. Mají smysl pro humor a možná proto jim to tak krásně po horách šlape.

Na Velkém Stožku Poláci postavili krásnou dřevěnou chalupu. A nám automaticky naskakují polská slovíčka. Dalších 15 km pak používáme jejich dzieň dobry! Jestem Czeszka…….

Pod slunečníky si děláme Krátkou pauzičku. Naďa ze svého obrovského batohu vytahuje svačinku. Vesele zakusuje a vesele vyplivuje, vyplivuje zub. A tak se ji snažíme utěšit. Já prostořekou průpovídkou, paní vy už máte taky víc let jak zubů…….. Naďa chytne zub a mrsk s ním na polskou stranu. Křičím co děláš, mohli ti ho přilepit……. A tak se všichni společně cizímu neštěstí zasmějeme.

Sestup na Malý Stožek je tak zvaně o hubu. Kamenitý svah, sklon podle nás 90 stupňů. Kolena trpí, ale každý kopec má vrchol i patu. Uf, uf horolezecká vsuvka je za námi.

Malý Stožek. Ještě asi před 5 - 6 léty tady byla celnice. Dnes nikde nikdo, klid, pohoda. A ve Stráni, nám velmi blízké artykuly spozywcze. Paráda. Jarda po půl roce opět pije polské pivo, my zůstáváme u šťávy. Posezení je příjemné a tak si to užíváme a vzpomínáme na tábor v Nýdku, to je asi 3 km odtud, v údolí u řeky Hluchová

Třeba jak jsme vyrazili s dětmi na výlet do Polska, právě přes Malý Stožek. Nalákali jsme je na koupaliště. V Polsku pochopitelně žádné koupaliště nebylo. Zrušili jej před 20 lety, akorát já zapomněla jaksi koupit novou mapu. Nebo na to, jak Adam Hrachovec nevěřícně koukal na mraky borůvek a ptal se, co to vlastně v tom lese roste. Nikdy v něm nebyl a přitom ho má za domem.

Taky na to, jak děcka těch borůvek nasbírala plné kyblíky a Jana Havlová z nich chtěla uvařit knedlíky. Knedlíky se rozvařily, Janě to bylo líto a Bába kýval hlavou a říkal, že to tedy říkal, že to takhle dopadne.

A najednou vám v hlavě letí vzpomínky a vy jen nevěřícně přemýšlíte, že už je to tak dávno. Vzpomínám, jak jsem tenkrát prosila Bábu ať vezme do sprchy i našeho Tomáše. (Bylo mu tak asi 10 let) Bába Tomáše vydrhl, donutil ho obléct čisté věci a než jsem k ohni dorazila já, byl Tomáš špinavý od hlavy až k patě. Tábor na Hluchové byl jeden z těch hodně podařených.

Vzpomínáme kde asi život zavál našeho Františka, všechny holky na táboře jej milovaly. A řekla bych, že nejen ty malé. Uměl hrát na kytaru, dlouhé vlasy, sympaťák. Jak se asi mají Monika s Láďou. Jejich rodinka se už rozrostla o malou holčičku. Monču Stoligovou občas potkáváme ve Frenštátě, Ještěrka i Věrka se vdaly. Jana Havlová udělala otočku, odjela do Prahy a vrátila se zase domů. A co náš námořník Bába. Ztratil vlasy, loď i zdraví. Myslíme na něj a doufáme, že do léta mu bude lépe.

A co my Jarda, já a Jana Faxová. Přibylo nám let, vrásek, kil, ale troufám si říci, že optimismus a radost ze života máme pořád. Jupí. Dost bylo vzpomínek, šlape se dál.

Ale není lehké vzpomínky opustit. Srovnáváme jak to tady před léty vypadalo. Poláci udělali kus práce. Opravili chaty, postavili nové sjezdovky a na Sošově velké lyžařské středisko. Turistů je tady spousta, ale všichni hovoří polsky. Čechů je tady minimum. Neodoláme a na Sošově za těžké "prachy" kurz 1:10 si dáváme zupu. My děvčata barszcz s jajcem, Jarda zurek. Zase to Jarda vyhrál. Nám přinesli červenou vodu ve které plavala půlka červeného vajíčka. Jardovi pěkně hustou, chutnou polévku s bramborem a klobásou. A tak jsme skončili u obligátního: když máš hlad, docpi se chlebem……

Nad horami se začalo blýskat, sem tam začaly padat i kapky a tak nám nezbývalo než natáhnou krok a posledních 5 km, které nám do Nýdku zbývaly trochu zrychlit.

Nýdek je horská vesnice ležící na soutoku Střelmy a Horského potoka s Hluchovou. Můžeme tady najít pamětní desku Jiřího Třanovského, která připomíná že v 16. a 17. století se zde konaly tajné bohoslužby evangeliků, za 2.sv. války tady působila partyzánská skupina "Czantorie", na území obce těžili i železnou rudu, ale těžba zanikla se zprovozněním Košicko-Bohuminské dráhy, kdy do železáren v Třinci začali dovážet rudu ze Slovenska. Krásný je dřevěný kostelík sv. Mikuláše se šindelovou střechou a barokním mobiliářem.

Nás už ale bolí nohy, máme hlad, těšíme se do postýlky a hlavou se nám honí zážitky z celého dne. Usínáme spokojeni, lehce ovíněni a zdají se nám sny (tedy mi) o červené zupě s půlkou červeného vejce.

Pondělí, vlák houká a veze nás z výletu domů. Míjíme škaredý, kouřící Třinec a smějeme se starému vtipu.: Co robiš. No robim ve verku. Jakou veverku. No přece ve verku. Něrozumiš. Svérázné česko-polsko-slovenské nářečí (goralské) lidem neznalým, přijde tvrdé a drsné. Ale řeč odráží mentalitu zdejšího kraje. Kraje, kde najdete nádherné Hory a dole v údolí železárny a doly.

Lidé zde vždycky tvrdě pracovali, ať již v dolech nebo v železárnách. Sjížděli se do továren z horských samot a vesnic. Nemohou proto být žádní uhlazení intelektuálové. Komunistický režim z nich udělal prominenty, některé nastěhoval do králikáren v údolí a oni si začali myslet : ja su haviř, kdo je vic. Přišla revoluce, ubylo práce a ti, kteří se nechali přestěhovat do oněch králikáren v údolích, teď nevědí co si počít se svým životem.

Žijí na dávkách, upíjejí svůj život ve skleničkách alkoholu. Volí komunisty a Paroubka. Nikdo je nenaučil, že život musí člověk vzít do svých rukou a teprve potom se stává šťastnějším a spokojenějším. Nečeká na dary od státu. Dává si je sám.

Ale oni vzpomínají na zlaté rudé časy. Odpusťme jim to tedy. Nebylo jim dopřáno vzděláni a tak žijí jak umí. Nebo jim to ovšem taky takhle vyhovuje.

Kraj na česko-polsko-slovenském pomezi i život v něm je sice možná jiný, drsnější. Kdo ale chce, i tady najde krásu, možná se zde ta krása hledá obtížněji než jinde. Ale věřte jde to. Nám se to podařilo. Vezeme si domů plný batoh zážitků. Poznali jsme kus krásné goralské země.

Tam pod horami, pod vysokými,

k nebi co zvedly své témě,

tam žije krása nevykreslená,

nevyzpívaná, nezpodobená

krása té goralské země………..

Fotogalerie