Jedeme do Hartmanic - 5. den - Hartmanice - synagoga, Hrádek (u Sušice) - zámek, Velhartice - městská památková zóna, hrad a skanzen

Vzhledem k tomu, že jsme šli včera všichni dlouho spát, tak jsme i dlouho vstávali. Společně jsme posnídali, ještě trochu popovídali a postupně jsme se každý rozjeli k domovu.

Prohlídku Hartmanic jsme si nechali na jindy. Jen ty fotky už nemohu najít. Je to obec s dlouhou historií. První písemná zmínka je z r. 1219. Patří mezi nejstarší sídla v této části Šumavy. Byly založeny na stezce mezi Bavorskem a Čechy - vybíralo se zde clo. Za vlády Jana Lucemburského byly povýšeny na „královské svobodné zlatohorské město“. V 2. pol. 19. století tu žila relativně početná židovská komunita. V letech 1883 - 1898 si postavili synagogu - byla to nejvýše položená synagoga v Čechách. R. 1938 ji nacisté zavřely, po válce v ní byla truhlárna, sklad pneumatik, apod. R. 2003 se propadla střecha a vypadalo to, že se bude muset zbourat. Zachránilo ji občanské sdružení Památník Hartmanice a r. 2006 byla synagoga opět otevřena. Je opravena do původní podoby. Je tam expozice Spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě. Její prohlídku mohu jen doporučit. Jestli někdy na fotky narazím, tak je sem ještě přidám. Ale kdo ví, kde je jim konec. Našla jsem pouze fotky ze zajímavého výletu do okolí. 

My jsme už měli naplánovanou zastávku v Hrádku (u Sušice). Ještě pamatujeme, jak jsme kdysi šli okolo a nad řekou Ostružnou zahlédli zarostlé kamenné ruiny nějakého zajímavého stavení. Z této strany se k němu nedalo dostat. Tehdy nás nenapadlo to obejít. Později jsme se v tisku dočetli, že tento zdevastovaný areál někdo koupil a vrací mu jeho původní lesk. Chtěli jsme tedy vidět, jak to tam nyní vypadá.

Ve 14. století zde bývala tvrz. Během 15. století ji nikdo neužíval a pustla. Po r. 1568 ji přestavěli v renesančním slohu. Od r. 1731 zámek vlastnil rok Desfoursů, který postavil nový barokní zámek a upravil západní křídlo starého zámku. R. 1775 přistavěli kapli sv. Valburgy. Na poč. 19. století dali zámku klasicistní podobu. R. 1827 rod vymřel. Po r. 1945 zámek získal stát. Využíval ho místní národní výbor, zřídil v něm byty, skladiště a knihovnu. R. 2000 ho koupil Pavel Lejsek a 10 let ho rekonstruoval. V zámku zřídil luxusní hotel s restaurací, později i wellness. Část je přístupná veřejnosti.

Nejdřív jsme si mysleli, že se tady jen trochu porozhlédneme, ale když jsme viděli skutečně zajímavé ceny, tak jsme neodolali a po prohlídce exteriéru zašli na oběd. Musím se přiznat, že v takovém přepychu s tak vzorovou obsluhou jsem se takhle levně a dobře snad ještě nenajedla a asi už nikdy nenajím. Původně jsme mysleli, že to jsou zaváděcí ceny, ale stavěli jsme se zde pak ještě o 2 roky později a jídlo bylo v podobné cenové relaci.

Máme před sebou celé odpoledne. Jsme najedeni. Přemýšlíme, kam ještě vyrazit. Nakonec jsme se rozhodli zajet do Velhartic. Historické jádro města bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou. Jsou zde původní dřevěná i pozdější zděná stavení. Ale také úžasný hrad. Já jsem tam asi už 2x byla, Ota ještě ne. Jenže tam se může jezdit snad každý rok, po každé je tam odkryto něco nového. Nejvíc to tam sledoval syn, který jezdil nedaleko jako vedoucí s dětmi na tábor a vždy referoval, co tam zase přibylo.

Osada v místech stávající obce vznikla při obchodní cestě z Bavor do vnitra Čech. Kdy přesně byla založena, to se bohužel neví. Nejstarší stavbou je původně románský kostel Narození Panny Marie - z něho se zachovala dnes asymetricky umístěná věž. Na poč. 14. století byl goticky zvětšen, později byl upraven ještě renesančně a barokně.

Nejstarší zmínka o Velharticích je z r. 1318 - v té době tady už stál hrad, který vlastnil Bušek z Velhartic, komorník a přítel Karla IV.. Hrad zpočátku tvořili dřevěné a hrázděné stavby, později přibyli kamenné paláce - nejdříve na jihu, později na severu. Ten byl postaven na nejvyšším skalním místě. Zajímavý je jeho půdorys ve tvaru písmene D. Stavební vývoj dokumentují okenní otvory - od nejstaršího sdruženého přes obdélné otvory s jednoduchým ostěním, až k oknům se středním kamenným prutem. Zachovala se i předsunutá velká hranolová obytná věž - donjon, která kryla hrad ze severozápadu. Vcházelo se do ní po padacím můstku z velkého kamenného mostu - prakticky až v úrovni 2. podlaží. Právě velký kamenný most je unikát, který v hradních areálech střední Evropy nemá obdoby. Je dlouhý 32m, široký 3m a vysoký téměř 10m, drží ho 4 lomené oblouky. Na spodním nádvoří byly vybudovány hospodářské stavby, nejvýraznější je dvouštítový hradní pivovar. Majitelé se střídali. Zajímavostí je, že v pol. 15. století byly na hradě ukrývány několik let české korunovační klenoty.

Během třicetileté války byl hrad ve špatném stavu. Jako konfiskovaný majetek ho získal císařský generál Martin de Hoeff Huerta, který se rozhodl ho opravit. Postavil nový renesanční tzv. Huertův palác, jehož součástí se se stal jižní gotický palác. R. 1653 se opět změnil majitel, již tu však nikdo trvale nebydlel a hrad pustl. Sice se občas ještě něco opravilo, ale celkově hrad stále chátral. Po r. 1945 hrad museli opustit poslední majitelé - Windischgrätzové a hrad získal TJ Sokol, později Státní památková správa a od r. 1960 Západočeský krajský národní výbor. Obytné budovy se využívaly k rekreaci. Když už to nevyhovovalo, byl objekt předán do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody Plzeň. V té době bylo dolní nádvoří zvednuto místy snad i o dva metry. Začalo se se statickým zajištěním stavby a úpravou hradu do původní podoby, např. chodba byla zazděná a byla tam vsazena běžná okna. Postupně byly odkrývány i zasypané stavby a spodní části budov. Právě z pivovaru toho moc nebylo vidět. Ale odkryli tam toho daleko víc. Teď jsme tam dlouho nebyli, možná už je vše hotovo a jen to zkrášlují, ale zpočátku postupné návštěvy byly hodně zajímavé.

Ještě něco k historii městečka. Na poč. 16. století se zde začalo těžit stříbro a dokonce i zlato a možná v souvislosti s tím město získalo právo dvou výročních trhů. A město se rozvíjelo. Koncem 18. století se tu začal vyrábět papír, další papírna vznikla r. 1865. R. 1882 byla postavena koželužna, která byla v 2. pol. 20. století upravena na lisovnu plastických hmot.

Za městem je hřbitovní kostel sv. Máří Magdalény se sklípkovou klenbou, původně ze 14. století. V 16. století byl pozdně goticky přestavěn. Kostel je známý i literárně - právě zde se prý odehrál děj balady Svatební košile ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena.
Ale abychom nekončili o městečku ponuře, zdejší krajina zaujala Jana Wericha, vášnivého rybáře, který si nedaleko u říčky Ostružná nechal postavit r. 1938 chatu. Okolo chaty vede i 2,5 km naučná stezka Velhartice.

My jsme si samozřejmě prohlédli hrad, zašli jsme se podívat i do nedalekého tzv. Velhartického skanzenu, který vzniká v předhradí. Již v 1. třetině 19. století zde stály staré domky, většina jich však do pol. 20. století zanikla. Od 90. let 20. století se sem stěhují historické lidové stavby, kterým z nějakého důvodu hrozí na původním místě zánik. U každého stavení je umístěn popis, jeho původní místo i důvod jeho přestěhování. Areál je volně přístupný a chtějí ho i nadále rozšiřovat. Budeme se tam zase muset zastavit a zjistit, co nového přibylo.

Docela jsme se tady zdrželi. Po dvou hodinách obec opouštíme a bez další přestávky plni dojmů už jedeme domů.

Jedeme do Hartmanic - 5. den - Hartmanice - synagoga, Hrádek (u Sušice) - zámek, Velhartice - městská památková zóna, hrad a skanzen na mapě