Jedeme do Irska - 2. část - Irsko - východní část

Cestopisy

Dublin - zvonice v Trinity College • Fotografie (23) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Dublin - katedrála St. Patricks

Dublin - Christ Church Cathedral

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Pondělí 4. 7.2016

Konečně jsme dopluli z Anglie do Irska. Další dvě noci spíme na jihozápadním okraji Dublinu, takže první cesta v Irsku je do kempu. Již v poledne - za mohutného větru stavíme stan a Boženka se pouští do přípravy oběda. Na odpoledne i večer je v plánu návštěva Dublinu, hlavního města Irska.

Po výborném obědě (rýže a zelené fazolky s masem) odjíždíme. V Dublinu je plánována prohlídka památek s večerní možností posedět v některé z irských hospůdek. Tady to prý večer žije. Guiness tu doslova teče proudem, v hospůdkách od 20 hodin hraje živá irská hudba.

Nejdřív jsme společně prošli ta nejzajímavější místa, ale nějak nám štěstí nepřálo. Památky jsou zajímavé, je zde však všude strašně lidí. Chtěli jsme se jít podívat do katedrály sv. Patrika. Na jedné ceduli i na internetu píšou, že je otevřena denně do 18. hodin, na další ceduli píšou, že od 17,30 je tam mše, takže se prohlídky nekonají. Před katedrálou stojí cosi jako ochranka a již po 17. hodině nás do kostela odmítají vpustit. Pokud bychom se tam vnutili, ven nás prý pustí až po skončení mše. Že bychom museli být tak dlouho v kostele, tak to zase nemusíme. Zklamaní odcházíme. Ještě společně navštěvujeme další zajímavá místa. My se pak chceme vypravit do Old Jameson destillery. Prohlídku stačit nechceme, je tam prý však hospůdka, kde je možno posedět a kde to je hezky stylově vyzdobené. Jenže ani tohle nevyšlo. Hospůdka už je zrušená. Do prostor, kde začínají prohlídky destilérky, nás už také nepustí, protože zavírají. Alespoň jsme zahlédli objekt, kde se whiska vyráběla. Začíná však pršet a mně se chce na záchod. Nejdřív si vybíráme hospůdku, kde by se nám líbilo chvilku posedět, ale pak zapadávám do první, která se mi naskytne. Ota tam postával, přemýšlel, které pivo by si eventuálně mohl vybrat, jenže nikdo si ho nevšímá. Je to ta lepší varianta, aspoň bez problémů můžeme tento prostor zase opustit a směřovat za občasného mrholení dál do nejznámější dublinské hospůdky Temple Bar (tady jsou všechny dle našeho pojetí hospůdky, pojmenovány bar), podle které byla pojmenována celá ulice, kde je jeden bar vedle druhého, kde to v noci žije, kde pivo teče proudem a kde všude hraje večer živá irská muzika. Temple bar je obrovský podnik na rohu ulice s několika místnostmi a dvěma vchody. Do hlavního prostoru nebylo možno se téměř ani dostat, ale druhým vchodem jsme se dovnitř dostali a podařilo se nám obsadit dvě židličky hned u vchodu do hlavního sálu s výhledem na pódium, kde už v půl osmé nějaká kapela hrála. V osm se vystřídali a bylo to skutečně super. Zahráli nám dokonce i na irské dudy. Točili zde poměrně dost piv, ale většinou všichni skutečně pili Guiness, který jsme samozřejmě ochutnali i my. Zdejší tradici nemůžeme porušit. Pavel nám říkal, že jemu ještě víc chutná pivo Murphy – tady měli Murphy red (bylo polotmavé), které nám chutnalo skutečně moc. Až v autobuse jsme zjistili, že Pavel měl na mysli Murphy stout. Třebas na něj ještě někde narazíme.

Pavel měl původně v plánu, aby náš autobus odjel z města do kempu ve 20 hodin s tím, že my můžeme později do kempu dojet místním autobusem nebo taxíkem, který vyjde zhruba stejně, pokud bude plně obsazen. I nám přesně na mapě vyznačil místo, kde tyto autobusy zastavují. Jenže to vypadalo, že autobus pojede zpátky prázdný. Abychom nasály atmosféru večerního Dublinu, poprosili jsme řidiče, zda by ještě vydrželi na nás čekat o hodinu déle. Ti byli bezvadní, takže nic nenamítali. Byl to skvělý nápad. Hodinka v baru stačila. Sice bychom v té příjemné atmosféře vydrželi i déle, ale byli jsme už unavení. Ostatní na tom byli podobně a tak jsme se téměř všichni naprosto spokojení sešli v autobusu. Pavel s Bárou nás přišli „zkontrolovat“, ale vrátili se do baru a s partou vytrvalých jedinců (později jsme jim říkali silná šestka) přijeli v noci taxíkem.

Úterý 5.7.2016

Konečně nemusíme skládat stany, snídáme v osm – mimo jiné máme dokonce ještě české koláče a kakao. Zjišťujeme, že čím máme ráno míň práce, tím hůř stíháme. Tak tak jsme stačili odjezd v devět.

Pavel nám pro změnu pustil irské melodie, ale je samá legrace. Prý se nám líbí kopce, tak jako bonus si můžeme vyšlápnout na Great Sugar Loaf Mountain (501 m.n.m.), převýšení je pouhých asi 280 m. Dal nám na to hodinu s tím, že pěkné výhledy jsou již ze sedla pod vrcholem, to bychom měli zvládnout v pohodě všichni, ostatní ať si vyšlápnou až nahoru. Sice je vrchol v mracích, takže toho asi víc neuvidí, ale třebas budou mít štěstí. Ota samozřejmě musel až na vrchol, mně stačilo sedlo. Je tu hezky, začínají kvést vřesoviště, je vidět až k moři. A jak jinak, fouká to tu. Ale na to si začínáme zvykat, prý jsme v Irsku.

Další výlet – již dle plánu byl v národním parku Wicklow Mountains, v místech kde se natáčel film Statečné srdce. Jen kousek od parkoviště jsou ruiny opatství Glendalough s válcovou věží, kamenným kostelíkem, kamennými náhrobními deskami a keltskými kříži. A pak už jsme vyrazili na túru kolem dvou jezer Lower Lake a Upper Lake. Pavel nás seznámil s náročností trasy i s možností jen krátké vycházky, ale myslím, že jsme opět všichni zvládli celou trasu. Na trase byly dva trošku prudší výstupy, ale cesta byla příjemná s výhledy na jezera a potok, který se do nich vlévá. Pravděpodobně tam bývá dost vlhko, protože se jde z větší části po dřevěných chodnících, do kterých jsou zatlučeny skobičky, aby to neklouzalo. My jsme naštěstí měli pěkné počasí. Když jsme se blížili k nejvzdálenějšímu místu naší trasy, viděli jsme i pasoucí se stáda jelenů.

Ota samozřejmě výstupy bere jako výzvu, takže na mne čekal až u lávky přes potok, kde se naše cesta stáčela zpátky po druhém břehu jezera a kde byla naplánována svačina. Zpočátku kamenitá cesta se stávala pohodlnější, písčitou. Minuli jsme i několik ruin, které zde zbyly z dob, kdy zde těžili rudu.

Tady byla možnost koupele v jezeře. Okolo jezera jsou sice nějaké cedulky, podle kterých se zdá, že snad znamenají zákaz koupání, ale na břehu jsou rozmístěné stojany se záchrannými kruhy. Pavel si to vyložil po svém, když jsou tam záchranné kruhy, je možnost se tam koupat. Když jsme viděli místo, které po koupeli opouštěli, vyrazili jsme také k jezeru. Kupodivu voda se vůbec nezdála ledová, jenže to klouzalo a i když jsem od břehu ušla pár kroků, neustále tam bylo vody nad kotníky a nezdálo se, že by dno klesalo. Ota se do vody položil, já se jen opláchla. Pavel až později nám řekl, že se tam plavat může, ale musí se jít hodně daleko od břehu. To se přiznám, že jsem měla trochu strach, aby tam nebyly nějaké spodní proudy. Ale i tak to bylo příjemné osvěžení.

Tentokrát Boženka s námi na tůru nevyrazila. Zůstala v kempu a uvařila nám složitější večeři. Ze zbytků připravila polévku, dál jsme dostali segedín s celozrnými těstovinami. V prvém okamžiku mne kombinace překvapila, ale nakonec jsem si docela pochutnala.

Večer jsme si konečně udělali slibovaný seznamovací večírek. Sesedli jsme se uprostřed stanů, Pavel každému koupil plechovku Guinesse, kterou nechal perfektně vychladit, vzal kytaru, zahrál nám a zazpívali jsme si. Jak se začalo ochlazovat, tak jsme odpadávali do stanů. Jako poslední šli snad spát naši dva nejmladší účastníci, 15letí kluci. V plechovkách Guinesse jsou kuličky, které způsobují, že pivo krásně pění, jako když je čerstvě natočené. Kluci si kuličky z plechovek vyřezávali a pak se s nimi neskutečně zabavili.

Středa 6.7.2016

V noci bylo jasno, zato ráno byla zase pěkná zima. Ale svítilo sluníčko. Doufali jsme, že bude opět krásný den. Nebyl důvod pospíchat, snídaně byla v 8, odjezd v 9, takže bylo poměrně dost času na sbalení stanů a všeho ostatního.

Ačkoli ráno se nám zdálo teplo, na první zastávce se už oblékáme. Jedeme do Severního Irska, ale cestou děláme ještě zastávku v hrabství County Louth u zříceniny bývalého kláštera Monasterboice Abbey. Je zde vysoká válcová věž a hlavně obrovské zdobené keltské kříže. Pavel si vypůjčil anglicky psaný text a přeložil nám jednotlivé výjevy na křížích. Je to něco neskutečného, co se zde zachovalo. Jako zajímavost musím napsat, že je zde malé parkoviště s toaletami a s infocentrem, ale neplatí se za nic.

Další zastávka je už v Severním Irsku.

Poslední aktualizace: 18.9.2016

Jedeme do Irska - 2. část - Irsko - východní část na mapě