Jedeme do našich severních hor - 20. den: Jizerské hory - cca 12 km dlouhý okruh: Oldřichovské sedlo - naučná stezka Oldřichovské bučiny - Kopřivník - skalní hrad (loupežnický hrádek) - Špičák - naučná stezka Oldřichovské háje a skály - Oldřichovské sedlo

Večer i v noci bylo o malinko tepleji. A to jsme už skoro na horách - ve výši 492 m. Večer nám auta jedoucí do Liberce nevadila, ale k ránu auta jedoucí v opačném směru mi chvíli vadila. Ale pak jsem přece jen ještě usnula.

Když jsme chtěli v 8 vstát, začíná pršet. Drobně. Čekáme, zda se rozprší nebo přestane. To druhé se stalo. Vstávame o půl hodiny déle, lehce, ale chladně to profukuje, okolní lesy jsou v mracích (nebo v mlze?). Podle předpovědi má být oblačno, občas přeháňky, večer déšť. To tu už dlouho nebylo. Během snídaně vidíme i modrou oblohu, obzory se trochu vyjasnily. Zatahuje se to, odcházíme. Chceme projít dvě naučné stezky Oldřichovské bučiny a Oldřichovské háje a skály.

Z parkoviště odcházíme po hřebenovce po zelené. Hned za silnicí je přístřešek a první informace o NS Oldřichovské bučiny. Vede po okraji národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Končí na Skalním hradu, měří 2 km a je určena pouze pro pěší. Terén je prý náročnější - jde se po schodech i po žebřících. Na trase je 18 zastaveních o zajímavostech této nejzápadnější části Jizerských hor.

Tyto první 2 km se jde snad stále jen do kopce. Pro ty moje astmatické plíce je to víc než náročné. Cestou vidíme jednotlivé obrovské žulové balvany, ale také pásma skal. Je tady nádherně. Cesta je doplněna různými ve dřevě vyřezanými poučeními o lese a přírodě. Dokonce je na trase umístěn i dalekohled, abychom si mohli prohlédnout skály pěkně zblízka. To už se blížíme na Kopřivník (598 m), jeden z vrcholů v Jizerských horách. Tady si můžeme na chvilku vydechnout. Za chvilku však už zase stoupáme.

I když zde jsou skalní věže, tak nedosahují výšek jako v ostatních skalních městech. Mají však zajímavé oblé tvary. Často to vypadá jako na sebe naskládané kameny. Kousek odbočujeme po neznačené cestě ke skutečně zajímavé skále Hřib. Dokonce ani stoupání nás neodradilo.

Za chvíli nás čeká další stoupání do míst, kde podle pověsti kdysi stával loupežnický hrádek. Ve skále jsou vytesané schody. Těžko říct, zda pamatují ten hrádek. Každopádně je jich hodně. Když je vidím, odkládám batoh i bundu a šplhám bez zátěže. Hned je to příjemnější. Schody končí na skalní plošině s hezkou vyhlídkou.

Tady končí naše 1. naučná stezka. Současně začíná ta druhá NS Oldřichovské háje a skály. Tato stezka měří zhruba 8 km, ale již není udržovaná a panely chybí.

Pokračujeme dál po zelené a po hřebenovce, konečně klesáme. Míjíme pramen Manila. Zastavujeme se na rozcestí Hřebenový buk, kde je památný strom - buk, který je památkou na starou obchodní cestu. Také je tady pohodlný a velký přístřešek. Dáváme svačinu. Během té doby 2x vylezlo sluníčko a 2x se to zatáhlo. Jeden neví, co bude za 10 minut. Je tu ale moc pěkně.

Tady přecházíme na žlutou turistickou značku. Čeká nás poslední stoupání na Špičák (724 m), dominující vrchol této oblasti. Není to však jen 1 km prudkého stoupání. Občas se musí klesnout, aby pak to stoupání za to stálo. Okolo je opět spousta zajímavých, převážně oblých skal. Je stále na co koukat. Najednou jsou před námi schody - kovové a dost prudké. To je něco pro mne. Je tam sice skoro všude zábradlí, jenže právě to první začíná asi až na 5. schodu. Pod nimi je díra. Na každém schodu jsem se přesvědčovala, že to musím zvládnout. Vím, že jsem hrozná, ale lepší už to nebude. Schodů je hodně. Jsou proložené šikmou rovinkou, kamennými schody a pod. Bylo to hodně namáhavé se nahoru dostat. Nejen pro mne. I Ota se zastavoval a odpočíval. Samozřejmě byl rychlejší. Konečně volá, že jsme dosáhli vrcholu. Jenže to netušil, že jsme teprve na rozcestí Oldřichovský Špičák - odb.. Ještě nás čeká asi 100 metrů stoupání, příp. lezení po skalách po značené odbočce. Tady opět odkládám batoh a šplhám dál bez zátěže.

Konečně jsme na vrcholu Špičáku. Nahoře nás čeká vyhlídka, bohužel opět zamlžená. Vidíme dokonce i Ještěd, ale také blížící se mraky. Ota, který byl nahoře dřív, straší, že nás to za chvíli spláchne. Přesto se kocháme.

Dolů se ze skal spouštím už po zadku. S mými chromými koleny to neseskočím. Takže sednout si, spustit nohy a pak už se seskočí snadno. Je to rozhodně bezpečnější, ale asi ne moc pohledné.  Jsme tam však sami. Jen se divím, jak jsem se nahoru dostala.

Z rozcestí, kde jsme se radovali, že jsme konečně nahoře, pokračujeme po žluté. Zase sestupujeme po schodech, je jich však míň a nejsou tak krkolomné. Jsme rádi, že jsme nešli opačně. Cesta samozřejmě klesá, ale není to tak náročné. Za chvíli jsme na rozcestí Pod Oldřichovským Špičákem.

Odtud pokračujeme vpravo po zelené a začínáme se vracet. Zatím ještě neprší, i když je to pěkně černé. Rychle klesáme a málem jsme zapomněli odbočit. Naštěstí nás zaujal bublající potůček - díky němu jsme si všimli zelené značky. Jinak bychom šli určitě rovně z pěkně prudkého kopce. Naše cesta po zelená klesá jen mírně - jdeme skoro po vrstevnici. Jdeme lesem - jen občas vidíme zajímavé skály.

Za skutečně drobného mrholení přicházíme opět na rozcestí Hřebenový buk, kde jsme si dávali svačinu. Teď už nezastavujeme a klesáme dál, tentokrát po modré. Déšť nepřestává, dokonce sílí. Ota vytahuje pláštěnku, já deštník, abych mohla fotit. To už jdeme po pohodlné široké písčité cestě. Naštěstí to počkalo, až jsme opustili skály.

Když z této cesty modrá odbočuje a prudce klesá, my zůstáváme na pohodlné cestě. Obě cesty se po čase sejdou. Tahle je sice trochu delší, ale pohodlnější - klesání je výrazně mírnější.

Na chvíli se spojujeme s modrou, ale ta vede na naše parkoviště přes vlakovou zastávku Oldřichov v Hájích, takže trochu oklikou. Naše písčitá cesta se spojuje s cyklostezkou. Trať zůstává vpravo a pod námi a po chvíli mizí v 529 metrů dlouhém Mníšeckém tunelu, který je vysekán v Oldřichovském sedle a vede pod silnicí z Polska do Liberce. My na parkoviště v sedle musíme trošku do kopečka, ale za chvíli už jsme u auta. Mezitím přestalo pršet, na chvíli zase vylezlo sluníčko. Zase je to jako na houpačce.

Hospůdka Hausmanka U Kozy má skutečně zavřeno, jdeme vařit, ale dřív se umýt - dokud neprší. Když jsme všechno propocené a zmoklé rozvěsili na dveře auta a zábradlí parkoviště, opět krápe. Ale jen tak dlouho, abychom to stačili sklidit.

Naštěstí nepršelo při vaření večeře a ještě to počkalo, než jsme se venku najedli. Nádobí už myji při začínajícím dešti. Pak už sedíme v autě a díváme se, jak pěkně prší. Jsme spokojeni. Nakonec to vše vyšlo skoro perfektně. Kdyby nás chytil déšť ve skalách, nebo na těch žebřících bylo by to hodně nepříjemné.

Venku padá mlha a ochlazuje se. Vypadá to na nejstudenější noc. Asi vytáhnu teplou deku, už mne nebaví v noci shánět druhou deku.

Když jsme šli spát, ještě jsme zaslechli mimořádné varovné hlášení meteorologické stanice. Zítra mají být v Jizerských horách přívalové deště. Hrozí rozvodnění malých toků a zatopení sklepů. No to je radost. Zatím neprší, jdeme spát. Zítra příp. nějakou deštivou variantu programu vymyslíme.

Jedeme do našich severních hor - 20. den: Jizerské hory - cca 12 km dlouhý okruh: Oldřichovské sedlo - naučná stezka Oldřichovské bučiny - Kopřivník - skalní hrad (loupežnický hrádek) - Špičák - naučná stezka Oldřichovské háje a skály - Oldřichovské sedlo na mapě