Jedeme do našich severních hor - 29. den - odpoledne: Horní Malá Úpa - pivovar Trautenberk a 7 km dlouhý okruh na Soví sedlo

Po obědě v Temném Dole jedeme dál na sever - do Horní Malé Úpy. Tuto vesnici založili r. 1566 dřevaři, kteří sem i se svými rodinami dorazili z Tyrolska, Korutan a Štýrska, aby zásobovali  dřevem stříbrné doly v Kutné Hoře. Dřevorubecké řemeslo se zde provozovalo celých 400 let. V té době se v horské zalesněné přírodě  postupně objevovaly nové louky a pastviny.
My si zde chceme udělat výlet, ale také zajít do pivovaru. Všude tu jsou placená parkoviště, ale pivovar Trautenberk zde má parkoviště pro své hosty zdarma. Svoji činnost pivovar začal r. 2015 ve výšce 1045 metrů nad mořem a 5 metrů pod zemí - pivo pro horaly totiž vaří ve stoletém sklepení bývalé Tippeltovy boudy. Tu postavil tehdejší známý krkonošský rod Tippeltů r. 1911. Od začátku v ní byla restaurace a ubytování. V té době patřila k nejmodernějším horským chatám. Byla to dokonce první chata v Malé Úpě, kde měli elektřinu. V 70. a 80. letech byla známá jako hotel Družba. Když ji kupoval Martin Kulík, majitel lyžařského areálu SKIMU, netušil, co všechno v budově objeví. Sklepení se zachovalo původní, ale při rekonstrukci domu objevili celou řadu původních komponentů - pískovcové schody překryté levným linoleem, v restauraci železné sloupy se starými originálními nýty, které byly obezděné. Na půdě našli původní dřevěné vyřezávané lustry - po rekonstrukci je vrátili na své místo. Dům byl v havarijním stavu, vnitřek má nové stropy, zdi i podlahy. Zvenku však vypadá téměř stejně jako před 100 lety. I dnes je zde restaurace a turistická ubytovna, ale také rodinné apartmány - a navíc tu je pivovar. Když ještě není otevřena restaurace, nechá se pivo koupit v pivovarském krámku.

Zdejší pivo známe, vždy nám chutnalo. Jdeme si dát točené, Ota dává jedenáctku, já malého kyseláče - devítku malina s limetkou. Je nádherně osvěžující. Dopoledne jsme se sbíránim hub zdrželi, jsou čtyři hodiny, přesto chceme jít na výlet na Soví sedlo. Pro jistotu se personálu ptáme, zda si můžeme nechat na jejich parkovišti auto ještě 2 hodiny. Nevím, co bychom dělali, kdyby nesouhlasili, když oba máme v sobě pivo, ale doufali jsme, že nám to povolí.

Okruh je dlouhý skoro 7 km, převýšení 320 m – znamená to vystoupat na hřebenovku, která vede po česko-polské hranici a zpátky se vydat po naučné stezce. Tak snad to dnes vše zvládneme za světla.

Obcí procházíme po hlavní silnici - na hranice s Polskem je to kousek. Míjíme Pomezní boudu. Stojí na místě, kde v chalupě z r. 1771 byla hospoda již od r. 1841. Dům r. 1860 vyhořel. Současnou boudu postavil r. 1870 Hermann Blaschke, který o dva roky dřív postavil na Sněžce Českou boudu. Od začátku zde býval hostinec - první hostinec v Malé Úpě s vyzděným přízemím, hrázděným patrem a obytným podkrovím. Téměř v původní podobě stojí dodnes. Po válce patřil pod Krkonošské hotely a jmenoval se Devětsil. Po r. 1989 byl privatizován a byl mu vrácen původní název.

Rozcestník je přímo na hranici. Celnice zde byla již od r. 1841 - první výběrčí cla měl pronajatou jednu místnost v Pomezní boudě. Od r. 1856 stála na hranici dřevěná dlouhá chalupa, kterou měl pronajatou c. k. celní a finanční úřad. Hraniční přechod pro automobily byl otevřen 1. července 1924. Během války až do r. 1963 byla hranice uzavřena. Česko-polská celnice vznikla v roce 1963. R. 1981 polská vláda hranice opět uzavřela. Až r. 1991 tady byl přechod znovu otevřen za přítomnosti prezidenta Václava Havla. Od 1. dubna 1994 tu je obnoven i automobilový provoz. Od 21. prosince 2007 je možnost volného přechodu přes hranice - v rámci schengenského prostoru závory zmizely. V bývalé celnici je nyní obecní úřad.

Hřebenovka zeleně značená vede zpočátku kousek dokonce na polské straně - stoupáme po pěkně upravené trámy zpevněné kamenité cestě. Já si vždy myslela, že hřebenovka vede převážně po vrstevnici a je jen mírně zvlněná, ale tady to neplatí. Stoupáme víc jak kilometr, dnes se mi jde i do toho kopce dobře. Cestou sbírame brusinky, borůvky. Občas se kocháme. Na západě jsme zahlédli i Sněžku - jenže proti sluníčku, vyfotit ji nemohu. Na stanovišti Lesní hřeben Čelo 1269 m se cesta začíná narovnávat. Moc se mi tu líbí. Jdeme cestičkou mezi borůvčím a nízkými borovicemi, občas po kamenech, ale také občas blátem. Vrcholy jsou vidět ještě slušně, ale nížiny jsou zamlžené.

Užívám si to, ale nelze jít a současně se kochat. To zvládne akorát Ota, já bych se brzy přerazila. Musím sledovat, kudy mám jít, kam tu nohu položit. Presto jsem asi 2x zakopla, ale naštěstí jsem to ustála. A to je co říct.

Blízko rozcestí Skalny stól (1281 m) je skalní plošina s výhledem na sever, takže na polskou stranu, o kousek dál je vyhlídka na západ, takže na Sněžku. Z této strany jsme Sněžku ještě neviděli. Je to pěkný pocit, jak jsme na úrovni celé řady vrcholů. Jen fotky proti sluníčku asi nebudou nic moc. Ale musím to zkusit.

Nyní začíná poměrně prudké klesání na rozcestí Nad Sovím sedlem (1164 m). Tady opouštíme hranici a po červené a po naučné stezce Jelení se vracíme. Ta vede už od chaty Jelenka - celá měří 3,3 km, je na ní 5 informačních panelů, které se týkají hlavně životů jelenů v Krkonoších.

Ještě trochu stoupáme, ale pak klesáme až do cíle. Jdeme lesem, občas se otevírají výhledy na naši stranu Krkonoš. Ota je spokojený, že je na výletě, já jsem nadšená.

Cestou míjíme tzv. hřbitov odpadků, kde je snad víc jak 10 tabulí s informacemi, jak dlouho se které odpadky v přírodě rozkládají - nejen papíry, plasty, plechovky, ale např. i nedopalky cigaret - ty se v přírodě rozloží za 1 - 2 roky. To by si měl každý kuřák uvědomit. Většina jich vyhazuje nedopalky tam, kde dokouří. Ale přečíst by si to měl každý, kdo si neumí své odpadky zase odnést. My trávíme v přírodě hodně času, ale nikdy nikde po nás nic nezbyde. A hlavně - nekouříme.

Zhruba po 2,5 hodinách jsme zpátky u pivovaru. Kupujeme 3 litrovky: pšeničnou 12, polotmavou 14 a IPU 13. Ještě jsme si nechali natočit 0,5 l stouta, toho v originál petce nemají. Ať to vše ochutnáme.

Je půl sedmé. Ještě jsme chtěli zajet do pivovaru do Pece pod Sněžkou. Ale až k němu se asi dojet nedá a už nás honí čas. Piva máme dost, tak snad někdy příště.

Bez odbočení pokračujeme dál na jih, projíždíme Svobodou nad Úpou. Cestou do Hostinného, kam se zítra chceme zajít podívat, musíme najít místečko na spaní. Zkoušíme, zda by to nešlo na parkovišti golfu klubu Mladé Buky, ale tam to moc žije. Vedlejší silnice pokračuje dál na Havlův Hrádeček. Jen o kousek dřív je v zatáčce přístřešek Hrádeček, u kterého vlevo odbočuje cyklotrasa a zelená turistická trasa. V jedné části je sice spousta bláta, ale najít rovné místo bez bláta jsme zvládli. Vždyť je nejvyšší čas. Za chvíli bude tma. Chtěla jsem udělat smaženici, ale na tu je už pozdě. Jen jsem tedy houby podusila - do zítřka vydrží, i když dnes asi moc zima nebude. V 10 hodin je venku ještě 18 stupňů. Houby, co jsem rozložila na sušení, docela pěkně proschly.  Na večeři dáváme chleba se sádlem.

Teplou deku neruším, zpočátku necháváme nedovřené dveře. Však ono to do rána určitě klesne.

Jedeme do našich severních hor - 29. den - odpoledne: Horní Malá Úpa - pivovar Trautenberk a 7 km dlouhý okruh na Soví sedlo na mapě