Sobota 14. 8. 2021 - odpoledne
Po zajímavé dopolední procházce a po obědě jdeme na další zhruba stejně dlouhou procházku, tentokrát na druhou stranu od silnice. Začínáme tím, že stoupáme k
hradu Kokořín, který byl ve 2. čtvrtině 14. století postaven na skále. Používán byl asi do poloviny 16. století. Za tu dobu ho nikdo neopravoval a tak postupně chátral, až začal být neobyvatelný. Již v 16. století se o něm psalo, že je pustý. Po třicetileté válce císař Ferdinand dokonce zakázal hrad opravovat. Jenže i jako zřícenina okouzloval umělce – Karla Hynka Máchu, Josefa Navrátila, Antonína Mánese a mnoho dalších. Koncem 19. století celou oblast se zříceninou hradu koupil pražský podnikatel Václav Špaček. Ještě před 1. světovou válkou hrad opravil, po válce vybudoval hotely, koupaliště a tenisové kurty. Místo se stalo brzy vyhledávaným cílem turistů.
Z parkoviště jdeme po modré, kousek po silnici, serpentinu zkracujeme cestou pro pěší - po upraveném schodišti. Míjíme
23,7 metru dlouhý tunel, který při stavbě silnice musel být vysekán ve skále. Práce trvala od jara 1935 do 6. 6. 1937, kdy byl otevřen. Hrad zprava obcházíme. Nejdřív se jdeme podívat na
Máchovu skálu s vyhlídkou. Tady prý údajně rád sedával K. H. Mácha a zde psal své dílo Cikáni. Vrchol je jako vyhlídka upraven, ale vidět prakticky nic není.
Nádvoří hradu je volně přístupné, jdeme se tam aspoň na chvilku podívat. Je tu skutečně strašně lidí, že jsme rádi, že jsme prohlídku hradu zrušili a nádvoří urychleně opouštíme po schodišti, které je vytesané ve skále, na které hrad stojí. Nějak jsme si zvykli na klid a hojně navštěvovaná místa nám už vadí.
U rozcestí Kokořín - hrad je kiosek, mezi ním a hradem má vést neznačená cesta. Vede. To je to, co potřebujeme. Je tam někde sice značka, že se tam nesmí, ale my jsme přesvědčeni, že se nesmí jinam, ne na tu naši neznačenou cestou. Je to věc názoru.
Cesta vede po úbočí. Je tak široká, abych to já se svými závratěmi zvládla. Neustále čekám, že se zúží, ale kdepak. Jdeme téměř po rovině podle úžasných skal, ty jsou vlevo. Vpravo je rokle. Kvůli polomům vidíme i skály dole v rokli. Jsou nasvícené odpoledním sluncem. Připadám si jak v pohádce. Jsme tu jen my dva a skály. Ale jaké, různé tvary, různě děravé. Ota dokonce prohlásil, že mu to připadá jako krajka. Při pohledu zpátky se nám nabízí zajímavé pohledy na hrad.
Až kdy se cesta stáčí prudce vpravo, klesáme do rokle a v vzápětí stoupáme. To je nejhorší úsek cesty. Je to zarostlé, dole v rokli je bláto. Stoupáme na protější svah rokle. Tam už tolik skal není, cesta je širší. Konečně mohu jít a současně se i rozhlížet beze strachu, že se někam zřítím. Je tu víc odboček, cestu raději kontroluji v tabletu.
Když jsme došli na zeleně značenou trasu, víme, že nedaleko je skalní hrad Nedamy. Není známo, kdy vznikl. Písemná zpráva o něm je pouze z r. 1408. Předpokládá se, že to bylo předsunuté opevnění hradu Kokořín. Na počátku 20. století ho nechal upravit a zpřístupnit pro turisty majitel Kokořína. Z vrcholové plošiny býval pěkný výhled. Dnes jsou však už okolo vzrostlé stromy. Z hradu se prý prakticky nic nedochovalo, jen tesané schodiště, zajímavá skalní místnost s křížem nad vstupem a terénní nerovnosti. Snad zjistíme, kde vůbec stál.
Cesta najednou prudce klesá ze skal, opět koukám do mapy. Tady nahoře kdysi stával asi ten hrad. Šplháme vzhůru. Cestičky jsou téměř neviditelné. Dostáváme se k místu, kde evidentně býval most. Vracíme se a spouštíme se dolů. Je to hodně prudké, naštěstí krátké. Jsme ve skalní soutěsce. Nechá se jí projít. Další cesta odbočuje jinou soutěskou vlevo. Dostávame se tak k uměle vytvořené skalní jeskyni, která toho pravděpodobně hodně pamatuje. Prý se zde ukrývali i lidé v době třicetileté války.
Pak se již se pomalu loučíme se skalami a klesáme k silnici. Z rozcestí U splávku - tábořiště má zelená vést vpravo kousek od silnice. Mezi polomy ji marně hledáme. Po silnici se nám jít nechce. Prodíráme se, kudy to jde. Nakonec jsme to zvládli. Až poslední krátký úsek jdeme po silnici. Zase jsme zhruba 4 km dlouhou trasu šli 2 hodiny. Ale užili jsme si to a to je to hlavní. Není důvod pospíchat.
Kousek od parkoviště jsou toalety, na budově zvenku je kohoutek. Jak jsme zjistili, voda je pitná. Doplňujeme vodu do všech prázdných nádob. Kdo ví, kdy bude další možnost.
Je půl páté, odjíždíme. Už jen musíme opustit CHKO a najít místo na spaní. V žádném případě nechceme do zdejšího kempu. Ota samozřejmě hlásí, že také potřebuje někde koupit pivo. Nějak to vše musíme skloubit, daleko snad nepojedeme. Skal jsme se ještě nenabažili,
zítra se zde zase chceme trošku toulat.
Jedeme tedy do Lobče, kde je parostrojní pivovar. Již r. 1513 byla v Lobči tvrz. Pravděpodobně právě u ní vznikl pivovar, o kterém je první písemná zmínka z r. 1586. Dokonce prosperoval i během třicetileté války pod ochranou císařského generála Albrechta z Valdštejna. I když se majitelé panství měnili, pivovar stále více či méně prosperoval. R. 1891 byl zmodernizován a přestavěn na parostrojní provoz. Nejhorší doba nastala během 1. světové války a po ní. R. 1925 byla nakonec provoz pivovaru přerušen. O dva roky později ho koupil Společenský pivovar v Podkováni, který zde vařil pivo až do r. 1943. Doufal, že po válce se činnost pivovaru obnoví. Jenže k tomu už nedošlo. Objekty pivovaru byly znárodněny, ale pivo se tu už vařit nezačalo. V areálu byly sklady, traktorová stanice, dílny, byty. Hlavně však chátral a rozpadal se. Až r. 2007 si už částečně rozebraného pivovaru všimli architekti Jana a Pavel Prouzovi. Objekt koupili a r. 2009 začali s jeho záchranou. Až r. 2015 tady obnovili výrobu piva. Od r. 2019 je možno se zde ubytovat a také zajít do restaurace.
Objekt vypadá již pěkně, stále je tu však co opravovat. Kupujeme 3 petky piva, Ota získává tácky, etikety i prospekt pivovaru. Je nadšený.
K úplné radosti však potřebujeme najít nějaké klidné místečko na spaní. Pátráme v mapě. Zdá se, že u vlakové zastávky ve Skramouši by to mohlo vyjít. Není to daleko a je to za hranicemi CHKO. Podle mapy se zdá, že by tam neměl být ani žádný domek. Jenže je tu a jak jsme okolo projeli, hned se šla paní zvědavě podívat, kdo tu co dělá. Neváhám, vystupuji, přátelsky zdravím a ptám se, zda jí tu nebudeme vadit, když o kus dál přenocujeme. Asi jsme ji zaskočili naším slušným jednáním, nic nenamítá a my za chvilku o kousek dál už vytahujeme křesílka v malém stínu u auta. Na sluníčku je stále ještě hrozné horko. Jak zalezlo, rychle se ochladilo. Je však lepší si vzít tepláky a mikinu, než se upéct. Dali jsme si večeři, zapili pivem a je nám fajn.
Poslední aktualizace: 1.1.2022
Jedeme do našich severních hor - 4. den - odpoledne: cca 4 km dlouhý okruh v CHKO Kokořínsko–Máchův kraj - v Kokořínském dole: Máchova skála - hrad Kokořín - zřícenina skalního hradu Nedamy; parostrojní pivovar Lobeč na mapě
Kvalita příspěvku:
Diskuse a komentáře k Jedeme do našich severních hor - 4. den - odpoledne: cca 4 km dlouhý okruh v CHKO Kokořínsko–Máchův kraj - v Kokořínském dole: Máchova skála - hrad Kokořín - zřícenina skalního hradu Nedamy; parostrojní pivovar Lobeč
Jo. Jako v pohádce. Ovšem problém je ten, že i když podle nadpisu mně bylo jasné, že jsem všechna…