Jedeme do našich severních hor - 9. den - odpoledne: cca 8 km dlouhý okruh: Vranov - PP Vranovské skály (skalní věže, Vranovský hrádek, Juliina vyhlídka) - PR Ralsko (vyhlídka a zřícenina hradu Ralsko) - Vranov; Noviny pod Ralskem - průrva Ploučnice

Po prohlídce Mimoně plánujeme zhruba 8 km dlouhý výlet na zříceninu hradu Ralsko. Bude to docela náročné. Čeká nás převýšení 500 metrů.

Auto necháváme na malém parkovišti na rozcestí Zadní Vranov. Vyrážíme po neznačené cestě, která vede okolo skalních věží Džbán a Julie. Procházíme přes skalní návrší, kde jsou zbytky Vranovského hrádku. Tento prostor byl objeven teprve nedávno. Zatím není zcela jasno, zda se jedná o středověký hrádek nebo zda je to jen vojenské opevnění. Nachází se na úpatí kopce Ralska, kde stál hrad. Proto to mohl být i jeden ze strážních bodů. To snad časem ukážou geologické průzkumy.

Cesta dle mapy má pokračovat podle skal a končit na červeně značené odbočce na vyhlídku. Jenže cesta se ztrácí, ťopka v tabletu si ve skalách občas jde, kudy chce. Snažíme se držet směr, mělo by to být jen kousek. Ale moc nám to nevyšlo. V závěru stoupáme do naprosto neschůdného kopce. Ale zvládli jsme to a na červenou jsme přece jen došli.

Juliina vyhlídka je nejznámější vyhlídka Vranovských skal. Skálu nechal na vyhlídku upravit r. 1822 rakouský hrabě František z Hartigu pro svoji manželku hraběnku Julianu, která si toto místo velice oblíbila. Nechal k ní vytesat schody a vyhlídku opatřil zábradlím. Původně zde stál ještě dřevěný kruhový altán. Dnes je vidět jen jeho základy. Stále je odtud hezký výhled na Mimoň, hrad Bezděz a široké okolí. Výhledy tu jsou dokonce i popsané.

Teď už se držíme červené značky. Až na malé výjimky stále stoupáme. Cesta je chvíli zaříznutá ve svahu, chvíli vede cik a cak, chvílemi stoupáme po široké cestě, abychom si pak na chvilku vydechli na pohodlnější cestě. Jsme v bývalém vojenské prostoru, který v letech 1968 - 1991 využívala sovětská armáda. Však nám tady nechali na památku do kůry vyřezané nápisy v azbuce. Je vidět, že kopec je čedičového původu. Jsou tady i mohutná kamenná pole.

Protože jsem věděla, jak náročné stoupání mne čeká, začala jsem opatrněji a relativně v pohodě vylezla až na vrchol kopce Ralsko. V prudké zatáčce kousek před vrcholem odpočíváme na první vyhlídce. Bohužel vrcholy jsou dnes zamlžené.

Odtud už není stoupání tak náročné. Za chvilku už nad sebou vidíme zříceninu hradu Ralsko. Je považován za jeden z nejstarších severočeských hradů. Byl založen pravděpodobně ve 12. století. Byly zde objeveny architektonické prvky románského charakteru. Další zmínky jsou až z konce 14. století. Je dost dobře možné, že zdejšímu hradu předcházela existence poplužního dvora.

Hrad patřil mezi strážní hrady, které hlídaly důležitou záhvozdskou cestu ze Žitavy do Čech. Od r. 1505 zůstal opuštěn a rychle chátral. Zbytky mohutných věží přečkaly staletí. Zachovaly se i zbytky štítové stěny. Nechá se to tady docela pěkně prolézat, trochu s problémy se nechá dostat i oknem do věže.

Na vrcholu jsme se na chvilku posadili, dali svačinu a kochali se krásnými výhledy. V dálce je to pěkně zatažené, Ota dokonce tvrdí, že tam prší a že to do hodiny budeme mít tady. No, to jsem zvědavá.

Po červené scházíme zpátky na rozcestí Sedlo a po červené pokračujeme směr Noviny pod Ralskem. Tady je cesta mírnější, pohodlnější ale už není tak zajímavá.

Zdá se, že déšť spadl jinde a Ota by nejraději po červené pokračoval až k průrvě Ploučnice. Jenže by to bylo o 6 km delší, k jídlu už nic nemáme, i pití máme málo a je otázka, zda by se tam něco k jídlu a pití sehnalo. Navíc já si myslím, že bych měla co dělat k autu pak dojít.

Nakonec se držíme původního plánu. V prudké pravotočivé zatáčce červenou značku opouštíme a pokračujeme vlevo po neznačené cestě. Pohybujeme se v místech, kudy vede linie československého opevnění, které bylo vybudováno r. 1938, takže občas zahlédneme i nějaký ten řopík.

Cesta je pohodlná, jen nás najednou obtěžujeme obrovské množství komárů. Naštěstí jsem v Mimoni koupila nějaký sprej a tak díky této smradlavé chemii jsme se jim ubránili.

Když jsme se dostali k silnici, přecházíme na modrou turistickou značku a po té se vracíme k autu. Ke konci nás vítají pískovcové skály, zase lezeme nahoru a dolů. Otovi už se ty kopce nelíbí, já sice už bych taky měla raději rovinu, ale skály mne snad nabíjí. Kochám se okolím a jsem spokojená. Výlet byl fakt úžasný.

Počasí bylo ideální, nebylo horko, sluníčko moc nesvítilo, nakonec ani nepršelo. I když výlet nebyl zas tak moc dlouhý, jsme oba docela unaveni. Navíc už máme hlad, vždyť už je je skoro půl šesté.

Na parkovišti vařit nelze. Je to tady moc civilizované. Není tu ale nic, kam by se nechalo na jídlo zajít. Přejíždíme na parkoviště Průrva Ploučnice, které je na západním okraji obce Noviny pod Ralskem. Na mapě je vyznačené občerstvení. Snad bude otevřeno a budou mít i něco k jídlu.

Otevřeno je, tam jdeme nejdřív. Průrvu jsme zahlédli, ale máme hlad. Mají tu klobásy i párek v rohlíku. Je rozhodnuto, dnes nevaŕíme. Ota dává pivo, určitě se tu chvíli zdržíme. Já dávám malé, to mi stačí. Ještě jsem vyškemrala petku pitné vody.

Až pak se jdeme podívat k řece. Ta se tady v pískovcové skále původně prodírala několika puklinami. Průrva byla ručně rozšířena v 16. století, kdy se v údolí říčky budovala vodní nádrž, která měla sloužit pro pohon železného hamru v obci. Jenže celé údolí je tvořeno pískovci, které vodu propouštělo a nádrž nebylo možno napustit. Přívod vody k hamru museli vyřešit jinak. Nádrž zanikla, zbyla jen průrva. Tvoří ji dva tunely. Řeka teče přes louky, najednou vtéká do skalního koryta a do prvního tunelu, který je dlouhý asi 13 metrů, pak asi 10 metrů teče lesíkem a vtéká do druhého tunelu - ten měří 41 metrů. Tunely jsou vysoké cca 3,5 - 4 metry. Voda vytéká do asi metr hluboké tůňky.

Právě v blízkosti této tůňky je občerstvení. Jako první tedy vidíme jakousi jeskyni, ze které vytéká voda. Je to sice zajímavé, ale abych řekla pravdu, trochu mne to zklamalo. Myslela jsem si, že toho uvidíme víc. Musíme se nějak dostat na druhou stranu skály.

Až teď jsme si všimly ne zrovna moc udržovaných schodů, které vedou vlevo od jeskyně prudce vzhůru. Dokonce tu vidíme i červenou značku. Snad toho uvidíme víc. Nejdřív stoupáme po schodech, nahoře jsou už jen kořeny a písek. Klouže to, ale už jsme nahoře - na silnici. Jdeme po ní vpravo, jsou tu pěkné chalupy. Jsme na skále nad řekou. Nejdřív ji na chvilku vidíme - to je asi ten úsek mezi tunely. Jdeme na průzkumy dál. Vidíme začátek jednoho tunelu, vidíme skalní koryto. Tady je to už zajímavější.

V 19. století tudy prý místní mlynář vozil návštěvníky. Na lodi měl louče, aby si toto vodní dílo mohli prohlédnout. Nyní je místo známé především mezi vodáky, jimž splouvání Ploučnice zpestřuje. Za velké vody je to prý nebezpečné. Mezi tunely mohou být i vzpříčené stromy. Když je málo vody, může se u výjezdu loď v tunelu zadrhnout. Průrva se prý nechá projít i pěšky, ale abych řekla pravdu, k tomu jsme odvahu nenašli. Asi už fakt stárneme. Stačí nám to, co jsme viděli. Toto místo bylo využito i při natáčení pohádky Z pekla štěstí 2 a Princezna a písař. Od r. 1997 je tato průrva prohlášena za kulturní památku.

Spokojeně se pomalu vracíme. Po schodech neslézáme, jdeme po silnici, ta nás musí na parkoviště dovést. Díky tomu jsme si všimli malého parkoviště pod roubenou chalupou, ke které jsme od řeky vyšplhali. Je to penzion, ale vypadá prázdný. Dnes už sotva kdo přijede. Pro nás je to ideální místo na přespání. Další parkoviště vidíme dole u řeky - tam se patrně nastupuje do lodí před průrvou. Tady bude ráno určitě víc klidu.

Přejíždíme sem z hlavního parkoviště a scházíme znovu k občerstvení. Kupodivu jsem cestou neuklouzla a dolů se dostala celá. Ota dává ještě pivo, já limonádu. Nějak na pivo chuť nemám. Tady jsme se domluvili, že se zajdeme podívat na to spodní parkoviště. Tam bychom se mohli večer vykoupat a pořádně se umýt.

Jenže tady nás čeká nepříjemné překvapení. Lužnice tady nepřipomíná řeku, ale nevzhledný kanál. Voda je samá bublina neznámého původu. Ota přesto do řeky vlezl, ale zjistil, že jsou na dně nějaké koberce, snad na ochranu lodí při nastupování? Současně zjišťuje, že voda smrdí, možná smrděly ty koberce.

Naštěstí tady do řeky vtéká malý pramínek skutečně čisté vody. I v tom se nechá umýt. Na položení se do vody to tu opravdu není, ale aspoň trochu jsme se osvěžili.

Vracíme se k autu, ale nakonec končíme v kabině. Venku bychom mohli sedět tak akorát na silnici, což se nám zdá dost rizikové. V okolí je celá řada uštěkaných psů, snad taky budou v noci spát. K večeru se oteplilo. Ještě v devět je 20 stupňů. To snad nebylo ani přes den. Každý den je jinak. Uvidíme, co nám přinese zítřek. Zase chceme vyrazit do skal a dokonce na zříceninu dvou hradů.

Jedeme do našich severních hor - 9. den - odpoledne: cca 8 km dlouhý okruh: Vranov - PP Vranovské skály (skalní věže, Vranovský hrádek, Juliina vyhlídka) - PR Ralsko (vyhlídka a zřícenina hradu Ralsko) - Vranov; Noviny pod Ralskem - průrva Ploučnice na mapě