Jedeme do Přerova přes východní Čechy - 6. den: Kumburk - zřícenina hradu a vyhlídková věž; Nová Paka - dřevěný kostel Proměnění páně a sv. Mikuláše; rozhledna Kozinec

V noci klesla teplota v autě pod 7 stupňů, ale když vstáváme, je už zase 9. Je to prakticky stále skoro stejné. Jen bych si přála vstávat do sluníčka, ale to se asi dnes nepodaří.

Po snídani sjíždíme do Lomnice nad Popelkou, kde včera bylo infocentrum zavřené. Tady se Otovi povedlo, kupuje pohlednice snad všech rozhleden, které jsme navštívili a ještě navštívíme, mají tady i týdenní kalendář rozhleden, který vychází každé dva roky a který vždy pracně sháníme. Ještě kupujeme lahev ležáku ze zdejšího pivovaru. Víc si nemohl přát.

Já jdu naproti koupit chleba a koláčky – už mám absťák. Ještě jsem se zastavila u Vietnamců, kde jsem si koupila zateplené pantofle. Celkově mi zima není, ale večer a ráno mi vždy zebou nohy a nemohu si je zahřát. Když jsem si večer brala teplé  ponožky, tak zase Ota zaperlil. Podává mi je se slovy: Tak proč si kupuješ studené ponožky?

Stáčíme to na východ - jedeme do Kumburku, kde je zřícenina hradu a vyhlídková věž, uváděná jako rozhledna. To je ta nejlepší varianta, kdy je Ota nadšený z toho, že jdeme na zříceninu.

Hrad byl na kopci čedičového původu založen pravděpodobně kolem r. 1300. Jak už bývalo tehdy zvykem, majitelé se často střídali. Po r. 1607 zde přestali trvale bydlet. Během třicetileté války ho obsadili Švédové a využívali ho jako opěrného bodu. Po r. 1658 rozhodl císař Ferdinand III., že hrad už nebude využíván jako pevnost a nechal ho pobořit. Během dalších let ho rozebírali okolní obyvatelé - kámen používali jako stavební materiál. R. 1840 se tehdejší majitel snažil hrad zabezpečit, sesuté zdivo z hradu nechal odvézt. To už se hrad stal cílem výletníků, protože nabízel daleké výhledy. V letech 1939 - 41 se do úprav pustil KČT, i když hrad nevlastnil. Zabezpečil ho před dalším zřícením, opravil věž, vyčistil sklepy a vyzdil opěrnou zeď jádra hradu. Po r. 1945 byl tehdejším majitelům hrad zkonfiskován.
V současné době se o hrad stará Sdružení pro záchranu hradu Kumburku, které r. 2003 do interiéru bývalé velké věže vestavělo dřevěnou vyhlídkovou plošinu. R. 2017 byla z důvodu havarijního stavu odstraněna a hned další rok nahrazena novou samostatně stojící 6 metrů vysokou vyhlídkovou věží, která je kombinací dřeva a kovu. Plošina je ve výši 5 metrů a vede na ni 23 schodů. Jsou vidět Krkonoše, Podkrkonoší, Český ráj a Jičínská kotlina. V areálu hradu se pořádají různé kulturní akce k získání prostředků na další rekonstrukci.

I když jsem spala dobře, jsem po včerejšku nějaká zničená. Kopeček mi dává zabrat. Ota jde samozřejmě rovnou na věž, já se vydýchávám procházkou po hradě. Bohužel moc toho vidět není – zbytky hradeb a bašt. Do sklepa se nesmí, padají tam kameny. Láká mne to, ale kamenem do hlavy dostat nechci. Pak jdu samozřejmě i na věž, na které je zasazena pamětní deska Karlu Hynku Máchovi, který sem rád chodíval. Výhled je stále mlhavý, ale je zajímavé pozorovat, jak se mraky válí v údolí. Trochu nám vadí v dálce stoupající kouř - obáváme se, zda tam nehoří. Zdrželi jsme se dost dlouho, ale kouře bylo zhruba stejně, čekali jsme, zda neuvidíme plameny, ale asi to nic nebezpečného nebylo. Mezitím se zatáhlo, tak to třeba spláchne déšť. Raději jsme to ještě řekli chlapcům, kteří tam prováděli záchranné práce.

Novou Pakou projíždíme, i když je tam pivovar. Je to však velký pivovar, ten nás tak moc nezajímá. Zastavujeme až na severovýchodní okraji města, kde má být památkově chráněný dřevěný řeckokatolický kostel Proměnění páně a sv. Mikuláše. Byl postaven na přelomu 17. a 18. století na Podkarpatské Rusi. Věž je prý až z r. 1788. R. 1930 ho na svůj pozemek nechal převézt továrník Otto Kretschmer, který v něm chtěl umístit své rozsáhlé sbírky sakrálního umění z období 14. - 19. století. Uvnitř je vyřezávaný oltář z konce 17. století i ikonostas z r. 1812. Továrník zemřel po výslechu na pražské „Pečkárně“ na samém konci 2. světové války. Jeho majetek byl po r. 1948 zestátněn. Sbírka sakrálního umění byla částečně rozkradena, částečně uložena v místním muzeu. Kostelík byl využíván jako skladiště. Po r. 1989 byl vrácen dědicům O. Kretschmera. Ty ho nechaly znovu vysvětit a propůjčují ho řeckokatolické i římskokatolické církvi.

Zajet se k němu nedá, nedaleko od kostela vede modrá turistická značka, buď se k němu dostaneme nebo ho aspoň uvidíme. Zjišťujeme, že je v oploceném areálu. Od plotu ho vidíme, spíš tušíme, že je tam. Mezi stromy ho opravdu moc vidět není. To jsme ještě neznali historii kostela a nechápali jsme, jak si někdo může objekt s kostelem oplotit. Jsem přesvědčena, že se někde do areálu musím dostat. Na rozdíl od Oty to nevzdávám. Po modré areál obcházím okolo plotu a statečně stoupám. Modrá odbočuje, cesta vede dal podle plotu. Za chvíli je vidět, že staré pletivo je nahrazeno novým. Najednou pletivo chybí. Toho samozřejmě využívám, vnikám do areálu a jdu hledat kostel. No to jsem si dala. Netušila jsem, že jsem se dostala tak vysoko. Navíc tu samozřejmě není žádná cesta, jdu vysokým porostem. To bude hrůza, až se budu zase vracet na cestu. Nejdřív vidím zajímavou vilu. Je vidět, že bylo započato s opravou, ale asi došli peníze. Možná i proto nebyl dodělaný plot. Kostel už není daleko, tam je i altánek. Neustále čekám, že mi někdo vynadá, ale není tu nikdo. Obcházím kostelík, jsem nadšená, je moc hezký. Doufám, že na druhém konci budu moct areál pohodlně opustit, ale tam je ještě původní plot. Na jednom místě jsou u plotu navršené klády. Kdyby mi bylo tak o 30 míň, asi bych se dostala přes plot. Teď to ani nezkouším a šplhám do kopce do míst, kudy jsem sem vnikla. Míjím novostavbu nějakého hrádku a nechápu, co to je. Nemusím vše pochopit. Však ani Ota moc nechápal, kde jsem byla tak dlouho.

Je fakt, že jsme se docela zdrželi. Je čas oběda, ale tady vařit nejde.

Jedeme na rozhlednu Kozinec a doufáme, že to půjde u cesty, kde odbočuje ze silnice zelená značka k rozhledně. Parkoviště to sice není, ale zaparkovat se tu nechá. A taky uvařit oběd.

Pak jdeme cca 1,5 km k rozhledně, i když by dnes už měla být zavřená. Ale to mi tak moc nevadí. Skoro naopak. Nebudu muset nahoru šplhat. Je to totiž 55 metrů vysoká telekomunikační věž, která byla postavena r. 2004. Pro veřejnost je otevřená od r. 2009, ale pouze v turistické sezóně. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 33 m vede 165 točitých schodů. Jsou vidět Krkonoše, Orlické hory, Ještědsko-kozákovský hřbet a Zvičina. Nahoru je to docela příjemná procházka. Poměrně se otepluje. Hezké výhledy jsou už cestou - kopečky v dálce jsou nasvícené sluníčkem. Hned je to veselejší. Když jsme došli nahoru, svítí sluníčko už skoro všude.

Po návratu nám venkovní teploměr ukazuje vr stínu 14 stupňů. To tu ještě nebylo.

Jsou tři hodiny. Podle původního planu jsme chtěli vyrazit k Novopackým vodopádům. Soustava vodopádů je unikátní především svým tvarem s převisem. Jenže za sucha jsou bez vody. Tentokrát je skutečně poměrně sucho. Zastavujeme za Stupnou u potoka, který se po chvíli vlévá do říčky Zlatnice a na kterém jsou vodopády. Vody je tu málu, skoro ani neteče. Nemá to asi ani cenu tam jít. Třeba sem přijedeme někdy na jaře, pak si tam vyšlápneme.

Ani času už moc není, na spaní se musíme přesunout někam dál. Tady nikde spát nechceme, právě tady nás po udání před měsícem policajti vyhmátli. Sice dnes máme vše v pořádku, ale už s nimi žádný problém mít nechceme.

Na vytipované místo u rybníku u obce Číbuz, kde chceme spát, to je ještě skoro 40 km jihovýchodním směrem. Už jsme tam spali vloni, dokonce jsme se tam i pěkně vykoupali. Doufáme, že tam dojedeme ještě za sluníčka. Máme další z našich šílených nápadů. Koupání bychom si rádi zopakovali.

Sluníčko stále svítí a jsme skoro na místě. Jen nás zaskočilo, že při vjezdu z obce Čibuz je zvednutá závora a nečitelný nápis - asi zákaz vjezdu. Vloni jsme k rybníku jeli z druhé strany, určitě to tady taky bylo. Děláme, že to nevidíme. Nikam jinam jet už nechceme. Navíc stále tvrdíme, že se těšíme, že se vykoupeme. Zrušili bychom to pouze v případě špatné vody.

Parkujeme na našem oblíbeném místečku. Vždy, když se vracíme na již vyzkoušené místo, máme pocit, jako bychom jeli domů. Všechno je tady ideální. Sluníčko svítí, je stále 14 stupňů, honem jdeme k vodě. Ta je čisťoučká. Je to skvělé. Jen rybáři na druhem břehu asi nechápali, co tu ti dva naháči dělají. Rybník je velký, moc toho vidět nemohli. Ota udělal asi 3 tempa, já ani to ne. Trochu jsem se opláchla, ale sotva jsem se potopila, už lezu z vody. To mi stačilo, abych si připadala, že jsem umytá. Určitě je to lepší, než ty rychlovky v zimě u auta.

Samozřejmě k autu přicházíme docela prokřehlí. Hned dáváme grog a je nám skvěle. Já jsem spokojená i se svými zateplenými pantofly. Nohy mám krásně v teplíčku.

Jsme oba moc spokojení, v kabině si svítíme a současně přitápíme svíčkou, venku je skoro úplněk. Jak zalezlo sluníčko, teplota klesá. V 8 hodin je už venku zase jen 9 stupňů. A bude hůř.

Dnes jsem totálně zničená, věčně mám pusu dokořán. Ještě není 9 hodin a jdeme spát. Venku je 8 stupňů a jasno, v autě skoro 11. Zítra nás čekají pivovary a rozhledna - to už se teď Ota těší.

Jedeme do Přerova přes východní Čechy - 6. den: Kumburk - zřícenina hradu a vyhlídková věž; Nová Paka - dřevěný kostel Proměnění páně a sv. Mikuláše; rozhledna Kozinec na mapě