Jedeme do severních Čech – 12. den – Šluknovská pahorkatina: Mikulášovice – prohlídka města, nejsevernější bod republiky, Dolní Poustevna – vyhlídková věž, Lobendava – křížová cesta, Šluknov – prohlídka města, vyhlídka Židovský vrch

Večer bylo chladno, v noci zima, k ránu ještě větší. Hlásí bouřky, tlak asi klesá, spala jsem mizerně a ráno mne pobolívá hlava. Když vstáváme, je kupodivu příjemně, svítí sluníčko a nefouká to.

Po snídani jedeme na náš nejsevernější bod. Musíme přes Mikulášovice, kterými jsme včera jen projeli. Dnes se tu zastavujeme, hlavně proto, že nás zaujala věž kostela. Až v infocentru zjišťujeme další zajímavosti. Obec vznikla asi v 10. nebo 11. století jako lánová ves – podél Mikulášovického potoka. Ve 12. století tu žilo několik rodin. Živilo je pálení dřevěného uhlí. Později se začali věnovat zemědělství a chovu dobytka. Později se zde začal rozvíjet průmysl. Hlavním průmyslovým oborem bylo od r. 1794 nožířství, podle potoka se stavěly první brusírny. R. 1891 tady byla založena Průmyslová škola nožířská, r. 1954 byla přestěhována do Varnsdorfu. R. 1955 na zdejší nožířství navázal nově vzniklý národní podnik Mikov, který v původních prostorách jako Mikov s.r.o. vyrábí nože dodnes.
Poč. 20. století byly Mikulášovice jednou z největších obcí bývalého Rakouska – Uherska. Asi i proto byly dne 1. února 1916 císařem Františkem Josefem I. povýšeny na město s vlastním městským znakem. Městský střed – náměstí – tu však nikdy nebyl vybudován. Proto se zde zachovala i řada původních roubených domů.

My jsme zaparkovali v pomyslném centru města, kde je infocentrum. V budově je i Muzeum nožířství, kde je mimo jiné i obchod a je možno tu zakoupit malé klasické rybičky – nožíky, které všichni my dříve narození určitě známe. Jen kousek je to ke kostelu sv. Mikuláše, který nás již včera zaujal. Podle pověsti zde byla malá kaple sv. Mikuláše postavena někdy v průběhu 12. století. Stavba současného barokního kostela začala r. 1743, podle jiných pramenů r. 1748. Vysvěcen byl koncem r. 1751. Jeho podoba se takřka nezměnila. Výjimkou je věž, kterou 20. září 1842 zasáhl požár. Kromě věže zničil 17 domů, 8 stodol, faru a školu. Dnešní historizující podoba je z r. 1862. Po 2. světové válce začal chátrat, pravděpodobně i proto, že většina obyvatel byla vysídlena. Postupná rekonstrukce stavby začala r. 1987 výměnou věžových hodin a byla ukončena r. 2005, kdy bylo obnoveno průčelí kostela v původních barvách a zrenovovány vstupní dveře. Dnes se zde konají koncerty vážné i populární hudby. Tento trojlodní kostel je 50 m dlouhý, 20 m široký, 18 m vysoký, věž je vysoká 60 metrů.

Mezi historické objekty patří hned tři domy, které stojí proti kostelu, zatím neopravené. Vlevo stojící budova je bývalá lékárna U Lva, jejíž původně klasicistní vzhled byl po požáru r. 1842 novorenesančně přestavěn. R. 1913 si k ní tehdejší lékárník nechal přistavět budovu hvězdárny s kulatou věží s kupolí a balkonem. Zařízení hvězdárny bylo po r. 1945 ukradeno. Budova je využívána jen příležitostně. Třetím historickým domem v řadě je Císařský dům s mansardovou střechou z 18. století. Zde 20. září 1779 přenocoval císař Josef II. při jedné ze svých cest na Děčínsko - připomínkou této události je pamětní deska, která byla odhalena ke 100. výročí. My ji na domě neviděli. Výkladní skříně jsou z poč. 20. století.

Po dalších zajímavostech města jsme nepátrali a odjíždíme severním směrem. Najednou jsem si na mapě v Dolní Poustevně všimla značky rozhledny s označením vyhlídková věž. Když jsem vše plánovala, pečlivě jsem zjišťovala, kde jsou rozhledny. Jak mi tahle mohla uniknout? Že by byla nová? Možné je všechno. Je to jen malá zajížďka, jedeme tam.

Na místě jsme zklamáni. Věž, samozřejmě zavřená, je součástí bývalého evangelického kostela. Jeho stavba, která začala r. 1937, byla kvůli válce přerušena. K dostavbě Centra setkávání, jak je objekt nazván, došlo až r. 2009. Uvnitř se konají koncerty, výstavy a další kulturní akce. Ochoz věže má být přístupný. Kdy? To jsme se nedozvěděli. Možná v době, kdy je v budově otevřené infocentrum – to bylo také zavřené - bez označené otevírací doby.

Už se však těšíme na výlet. Můj kamarád nám doporučil navštívit nejsevernější bod naší republiky. Autem by se mělo nechat dojet do Lobendavy na rozcestí Severní – bus. Jenže silnice pokračuje dál, jedeme, kam se nechá. Jedeme ještě další kilometr. Parkoviště tu není, ale nechá se zaparkovat tak, abychom nepřekáželi vjezdu ke vlevo za potokem stojícím domům.

Dál pokračujeme pěšky po zelené. Na hranici je to po asfaltce další 1 km. Tam je replika hraničního orientačního sloupu, který byl umísťován od 2. poloviny 20. let 20. století na všech hraničních přechodech. Je to kamenný sloup v barvách naší vlajky a s československým lvem. Do Německa nechceme – odbočujeme vpravo po pěšince podle hranice po žluté. Tady vede naučná stezka, o kterou se zasloužili mladí němečtí přírodovědci r. 2017. Seznamuje se zdejším ptactvem. Je to moc hezky udělané, doplněné barevnými fotkami. Ve spodní části je i krátký český text. Dozvídáme se tak i my, co je to za ptáčka, kde žije, čím se živí, zda je to pták stěhovavý, ohrožený apod.

Cesta vede trávou, ale její větší část lesem ve stínu podle Severního potoka. Je tu nádherně, je však hrozné dusno. Po 1,5 km přicházíme k nejsevernějšímu bodu České republiky, který je současně i nejsevernějším bodem bývalého Rakousko-uherské monarchie (Nordkap). Je tady – uprostřed lesa dřevěné kryté odpočívadlo, kamenné lavičky. Velký placatý kámen s českým znakem a českou pamětní deskou sem byl umístěn 28. 10. 2013. Na druhé straně je totéž německé.

Žlutá turistická značka pokračuje, i když potok nás před chvílí opustil. My se neradi vracíme, jdeme tedy dál po žluté a doufáme, že čárkovaná cesta k autu bude aspoň trochu schůdná. Tady v lese už to tak hezké nebylo, trochu stoupáme po svazích Bukové hory, bublání potůčku nám skutečně chybí. Neznačenou cestu jsme docela dobře našli, ale pak se chvílemi ztrácela. Naštěstí díky tabletu jsem ji snadno identifikovala. Až na vrchol hory nemusíme, obcházíme ji a pomalu klesáme. Na louce se nám na chvíli otevřel výhled na nějaké kopečky. Dojít k autu už problém nebyl. Tam jsme si ve stínu udělali oběd a vracíme se k jihu.

Jen kousek za Lobendavou – při silnici do Šluknova je Anenský vrch, na jehož mírném svahu je bývalé poutní místo. Děláme zde krátkou zastávku. Barokní poutní kapli sv. Anny je vidět již od silnice. V její blízkosti se nechá zaparkovat. Byla postavena v letech 1775 – 1777 ve tvaru řeckého kříže. R. 1857 byla na východě její část rozšířena a upravena pseudogoticky. Socha sv. Anny v interiéru je z počátku 16. století. V letech 1829 – 1834 poutní místo doplnila křížová cesta. Tvoří ji 13 výklenkových kaplí. Čtrnáctým zastavením je nízká samostatná obdélníková kaple Božího hrobu. Ta je uzavřená a od 2. světové války chátrá. Blízko kaple byla r. 1840 vybudována Getsemanská zahrada se sochami modlícího se Ježíše Krista a spících apoštolů. Právě v Getsemanské zahradě v Jeruzalémě na úpatí Olivetské hory se podle Bible Ježíš se svými apoštoly modlil, když byl zatčen a později ukřižován.

Poslední zastávku dnešního dne plánujeme v našem nejsevernějším městě – ve Šluknově, v jehož centru byla r. 1992 vyhlášená městská památková zóna a kde je nově otevřená vyhlídka. Šluknovské panství bylo založeno ve 2. pol. 13. století. R. 1487 zde byla vybudována dřevěná tvrz, ke které patřil pivovar, sladovna a zahrada, kde se pěstoval chmel. V letech 1566 – 1573 byl na místě tvrze postaven zámek ve stylu saské renesance. Po 2. světové válce byl zkonfiskován a stal se majetkem města, které r. 1949 v něm založilo muzeum. Po požáru r. 1986 byla sice započata rekonstrukce, ale z nedostatku finančních prostředků byla předčasně ukončena. Až r. 2005 se v ní pokračovalo. Postupně byla opravována jednotlivá patra i přístupové komunikace, r. 2009 i zámecký park. V zámku je nyní obřadní síň, kombinovaná se vzdělávacím a školícím centrem. Ve dvou patrech je otevřený prohlídkový okruh, pokoje jsou zařízeny tak, jako když zde bydlel poslední majitel Ervín Leopold Nostitz-Rieneckov. V přízemí zámku sídlí Regionální informační centrum.

Zaparkovali jsme v blízkosti zámku. Obešli jsme ho, prošli se zámeckou zahradou a po pravé straně Stříbrného potoka jsme se vydali proti proudu. Došli jsme na lávku přes potok a po zelené pokračovali ven z města až k vyhlídce na Židovském vrchu. Cestou i tady jsme minuli původní dřevěné domy s podstávkou. Vyhlídka je zajímavá ze svahu vystrčená plošina s proskleným zábradlím, odkud je vidět město i s blízkým okolím. Na panoramatické tabuli jsou označeny zajímavosti města, ale ve spodní části také obrázky těchto jednotlivých budov.

Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u kostela sv. Václava, který dokonce byl i otevřen. Když byla r. 1281 první písemná zmínka o zdejším panství, již zde stál kostel. R. 1634 při velkém požáru města shořel. Během třicetileté války se ho nepodařilo znova postavit. Až r. 1647 byla postavena věž. Kostel byl dostavěn r. 1650. Již po 60 letech však i tento kostel vyhořel. Se stavbou současného barokního kostela sv. Václava se začalo téhož roku – r. 1710. Celý kostel byl kompletně dokončen r. 1722 a ihned povýšen na děkanský, r. 1922 na arciděkanský. V kostele je původní štuková výzdoba. Do vnitřní zdi jsou zasazeny dva kamenné náhrobky, renesanční figurální z r.1548 a nápisový z r. 1664. Vybavení kostela je převážně klasicistní z 2. pol. 18 století a poč. 19. století. Varhany jsou z let 1939–1940.

Ještě jsme si obešli náměstí a blízké okolí. Najednou se z věže Domu kultury spustila siréna, až jsem sebou trhla. Stála jsem přímo u něj. Než jsem se vzpamatovala, vyjeli hasiči i policajti. Nevíme, co se stalo. Naštěstí jedeme na druhou stranu, tak bychom problémy mít na trase neměli.

Je půl šesté, už je nejvyšší čas zaparkovat někde tak šikovně, abychom tam mohli přespat. Ráno chceme na rozhlednu Dymník, pod ní je restaurace. Tvrdím, že už dál nepojedu a že klidně spím na parkovišti u restaurace. Jsou tam dvě, tak to snad někde půjde.

Je tu však nějak živo a všude je spousta aut. Kus za restaurací je ještě nějaký objekt, který se nechá objet, i za ním parkují auta. Jedeme se tam podívat, jak to tam vypadá. Na posekané louce parkují auta, karavany, stojí tam stany. Zajíždíme tam a tváříme se, že tam patříme. Až později jsme zjistili, že jsme v areálu, kde probíhají soutěže ve fotbalgolfu. Nikdy jsme o tom neslyšeli, ale to nám tak moc nevadí.. Máme kde spát. Nikdo si nás nevšímá. Dlouho se nezdržujeme a jdeme na pivo a také na večeři do nedaleké restaurace, která už také hodně pamatuje. Je to další stavení s podstávkou, bývalé selské stavení, které bylo již r. 1895 upraveno na restauraci. Ota si dal česnečku a je prý po večeři, já si dala trhanec a zavzpomínala na dětské časy.

Venku se zatahuje, tak jim ten déšť možná vyjde. Ale také se trochu ochlazuje. Je osm, mizíme k autu. Na louce je i stojan s elektrikou se 6 zásuvkami. Ke dvěma jsou připojené karavany, drze do další dávám dobít baterku do foťáku. Ukrývám ji tak, aby jí eventuální déšť nevadil. Zatím do postele nespěcháme, vítr se uklidnil, je stále dusno a zase teplo. Mezi stromy pozorujeme západ slunce. Skoro to vypadá jako když hoří les.

V devět jdeme spát. Mezitím krátce sprchlo, ale neochladilo se, je nezvyklé horko a je stále zataženo. Dveře nedovíráme. Buď nás vzbudí déšť nebo vláha v posteli. Ještě jsme neusnuli, znova sprchlo, ale v zápětí se ozval hrozný hukot. V prvním okamžiku jsme mysleli, že letí nízko letadlo. Ota si pak myslel, že bouří. Když jsme vykoukli z auta, tak jsme koukali, jak dovede řádit vichr. Já byla ráda, že nespíme někde v lese nebo pod stromy. Vzápětí začal liják. To vše trvalo maximálně 10 minut. A najednou všechno utichlo – déšť i vichr. Dveře jsme opět nechali nedovřené a konečně usnuli.

Jedeme do severních Čech – 12. den – Šluknovská pahorkatina: Mikulášovice – prohlídka města, nejsevernější bod republiky, Dolní Poustevna – vyhlídková věž, Lobendava – křížová cesta, Šluknov – prohlídka města, vyhlídka Židovský vrch na mapě