Jedeme do severních Čech – 16. den – Lužické hory: 5 km dlouhý výlet na Klíč, Kytlice - minipivovar Helene

V noci bylo docela teplo, i když večer to tak nevypadalo. Koleno naštěstí v noci nebolelo, ale pořád mne budily nějaké nesmyslné sny. Ráno to nevypadá na pařák, i když s ním vyhrožují.

Jak spíme u nějaké vodní plochy, kde se nechá koupat, zahajujeme den koupačkou. Ani tady to není jiné, i když voda večer byla pěkně studená. Ani teď to nebylo lepší, je to však osvěžující. Po koupeli rybník obcházíme. Zjišťujeme, že má poměrně velký přítok, proto je voda tak studená. Přes potok je lávka, podaří se nám tedy rybník skutečně v pohodě obejít. U hráze vidíme i mohutný odtok, tolik vody tam snad ani nepřitéká. Pak až snídáme.

Na dnešek máme doplňkový program. Podle plánu se chceme zastavit v pivovaru v Kytlicích. Jenže dnes je otevřeno až od 17 hodin. Vynechat ho nemůžeme a být celý den u vody bychom nevydrželi ani jeden.

Když jsem včera čekala, až pro mne Ota přijede, tak jsem to vymyslela. Vyšlápneme si na Klíč (759 m). Vždy, když touto oblastí projíždíme, nás tento pravidelný špičatý kopec přitahuje. Tentokrát jsme blízko něj a máme čas. Jen nevím, kdy dostanu rozum a přestanu koleno trápit. Jenže já v klidu být neumím, kopečky mne lákají a artrotické koleno potřebuje pohyb. Navíc blízko – u obce Svor je rybník Jezírko, máme se pak i kde vykoupat. Jedeme k němu zaparkovat.

Když jsem takhle zblízka viděla ten vrchol, kterého se chystáme dosáhnout, tak jsem si jen tiše vynadala. Vypadá to hrozně, i když to má být od silnice snad jen 2 km. O to bude výstup (a samozřejmě i sestup) prudší. Trasu na vrchol si od rybníku prodloužíme o 0,5 km, já se mírným stoupáním aspoň trochu rozdýchám.

Byl to dobrý nápad, i když jsem i do mírného stoupání zpočátku nemohla chytit dech. Je nějaké divné dusno. I za silnicí pokračujeme po modré. Je to prudší, ale už se mi dýchá lépe. Pokračovat až na rozcestí Sedlo pod Klíčem nechceme, pak by nás čekalo sice kratší, ale hodně prudké stoupání. Když se dostáváme do míst, kde ze značené cesty vlevo odbočuje neznačená pěšina, vydáváme se po ní. Musíme však dávat pozor, abychom si všimli vpravo prudce odbočující červeně značené pěšiny k vrcholu. Jinak bychom skončili v obci pod kopcem. Pak jsme už hezky serpentinami stoupali až nahoru. Cesta je samý kámen, čím jsme blíž vrcholu, tím je kamenitější. Je horko, statečně stoupám, ale pomalu. Přece se neuštvu. Ota na mne zpočátku čeká, ale pak ho zvědavost přemůže a setkávám se s ním až na vrcholu. Už cestou se otevíraly hezké výhledy, ale nahoře je to nádhera. Sotva se nahoru dovleču, už mi Ota vykládá, co je kde vidět. To je celý on. Jakoby neviděl, že sotva funím a tudíž nic nevnímám. Nejdřív si tedy musím vydechnout a převléknout se. Po zádech mi tečou potůčky potu .

Klíč je čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor, samozřejmě ze znělce. Kdysi snad nahoře stála strážní věž. Dnes je vrchol kopce holý, ale asi tomu tak nebylo vždy. R. 1992 zdejší porost zničil požár od cigaretového nedopalku. Dnes je díky tomu vidět skutečně všemi směry a hodně daleko. Vidíme Krkonoše, České i Saské Švýcarsko, Trosky v Českém ráji, Jizerské hory, Ještědský hřeben, České středohoří, Krušné hory. Většina vrcholů jižním směrem – na Nový Bor tu jsou i popsány. Tím směrem se chystáme zítra. 

Nejsme tu sice sami, je tu ještě jedna rodinka (ta však brzy odešla), ale je tady klid. Je tu krásně, je tu i teplo. Dokonce to dnes ani nefouká. Ani se nám nechce zpátky. Nemůžeme tu však být věčně, chystáme se na sestup. Trochu z toho mám strach, koleno se ozývalo už při výstupu, a to je zabandážované a mám hůlky. Víc pro něj udělat nemohu. Nakonec to tak zlé není. Jdu pomalu, cestou trháme borůvky a najednou jsme na rozcestí s neznačenou cestou. Tentokrát pokračujeme po červené až do obce Svor. Je to sice trochu delší, ale mohlo by to být mírnější. To jsme si  však jen mysleli. Ale asi to tak pravda nebyla. Obcí jdeme do kopečka. Bohužel žádnou hospůdku jsme cestou k autu nepotkali.

Došla jsem poměrně v pohodě. Hlad jsme trochu zahnali borůvkami a malinami. Jdeme se tedy nejdřív vykoupat. Je to zase rybník se silným přítokem a odtokem, takže je to opět studené, ale spláchnout ze sebe pot jsme zvládli. Hned se cítíme líp.

Na přípravu oběda přejíždíme na místo, kde jsme po modré přecházeli silnici. Je tam stín, je tam příjemně. Obědváme pozdě. Než jsme to vše uklidili, je skoro pět.

To nám však vyhovuje. Vracíme se do Kytlice do minipivovaru Helene - akorát otevírají. Mají zde penzion s malou restaurací, kde od r. 2015 vaří vlastní pivo. Kupujeme tři petky - světlý a polotmavý ležák a APU. Ota si kupuje etikety, tácek a dokonce i pivní stolní kalendář na r. 2021. No to je radosti.

Teď už jen najít místo na přespání. Ten výstup a to horko nás oba zmohlo. Pátrám v mapě. U nádraží Svor vidím pěkně zastrčenou plochu. Snad je to parkoviště, i když žádné označení na mapě není. Ani jsem si nevšimla, že nádražní budova je na druhé straně.

Na skutečně velké ploše je složené dřevo, ale i tak tam zbývá spousta místa. Dva chlapíci tam nakládají hranoly a koukají na nás nějak divně. Raději jsem k nim vyrazila – říct jim, že jsme si mysleli, že je tu parkoviště a že bychom tu chtěli přespat. Sice jim to tu prý nepatří (kdo ví, zda jim patří ty hranoly), ale nevidí důvod, proč bychom tu nemohli zůstat. To jsme chtěli slyšet. A hlavně koukají se na nás výrazně přátelštěji. Parkujeme a najednou zjišťujeme, že stojíme přímo pod třešní s výbornými ještě zralými třešněmi. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Okolo jedoucí vlaky nám snad vadit nebudou, od trati jsme odděleni kouskem lesa. Snad ráno nepřijedou něco dělat se dřevem. Ale tím se nenecháme rozhodit.

Rozkládáme křesílka, otevíráme pivo a je nám fajn. Polotmavý ležák je vynikající, APA je mdlá, nevýrazná. Konečně si užíváme příjemného letního večera. Když jdeme v 10 spát, je stále 20 stupňů.

Jedeme do severních Čech – 16. den – Lužické hory: 5 km dlouhý výlet na Klíč, Kytlice - minipivovar Helene na mapě