Jedeme do severních Čech – 6. den – Lužické hory - cca 9 km dlouhý okruh přes nádherné čedičové útvary: Dolní Prysk – hrad Fredevald (Pustý zámek) s vyhlídkou na Břidličný vrch – vyhlídky Herdstein a Střední vrch – Prysk - Maixnerova stezka – Dolní Prysk

V noci mne koleno moc neomezovalo, ráno bolí o trochu méně než večer. Žádný zázrak to však není. Přesto doufám, že to rozhýbu. Přece nebudu sedět u auta a fňukat. Na celý den máme naplánovanou trasu dlouhou necelých 9 km. Když vynechám stoupání na vyhlídky, bude to ještě míň. Navíc cestou přecházíme silnici, tak by tam pro mne Ota mohl v nejhorším případě dojet autem.

Snídáme na tomto nepříliš pohostinném místě, je tu však klid. Už večer jsme si všimli, že na kopečku nad tímto parkovištěm je nějaký altánek. Sice mne to láká jít to prozkoumat, ale rozum velí koleno šetřit. Ota jde sám, bude mi o tom vyprávět a nafotí vše. Nahoru to není daleko, ale pěkně prudce do kopečka. Nahoře je na kamenné plošině kulatý zděný altánek. I když je to na mapě označeno jako vyhlídkové místo, výhledy se nekonají. Okolní stromy to neumožňují. Takže jsem ani o moc nepřišla.

Po snídani vyjíždíme, na skok se zastavujeme v Penny, dochází nám chleba. Kupuji ještě pro každého šáteček a koláček na svačinu.

Z parkoviště v Dolním Prysku vyrážím plná elánu. Obě kolena zavázaná, v ruce turistické hůlky. Když je třeba (to je většinou), tak mi nahrazují francouzské hole. Jejich pomocí se přitahuji do kopce a brzdím při klesání. Však už jsem taky jedny zničila.

Jdeme po modré na rozcestí Nad Riedlovou jeskyní. Po rovině jdu pomalu a snažím se přesvědčit, že levé koleno se pomalu rozhýbává. Naštěstí to pravé je relativně v pohodě. Za chvíli značka odbočuje ze silnice a cesta stoupá. Je to zvláštní, do kopce se mi jde dobře. V pravo vidíme vchod do Riedlovy jeskyně. Ta byla vytvořena v 1. pol. 20. století při těžbě pískovce. Je zhruba 50 metrů dlouhá, až 36 metrů široká a přes 2 metry vysoká. Klenbu podpírá 11 pilířů. Ze tří vchodů se dochoval jen jeden. Je vysoký cca 2 metry a je v něm mříž. Uvnitř bydlí několik druhů netopýrů.

K rozcestí Nad Riedlovou jeskyní přecházíme přes louku plnou částečně odkvetlých náprstníků. Když byly v plném květu, to musela být nádhera. I takhle se mi tu líbí.

Odtud máme v plánu dojít na zřícenina hradu Fredevald (Pustý zámek). Cesta není značená, jen šipka ukazuje směr - špatný. Po chvíli klesání se vracíme. Na druhý pokus jsme se už trefili – klesáme po správné cestě. Klesáme z mého pohledu dlouho a prudce. Ota už je v nedohlednu, já trpím a nadávám si. Pak jsem však přišla na to, jak se sunout, aby to bylo únosné. Ota čeká na silnici za tratí a za potokem. Tváří se silně nevrle. Ani on takové klesání nemá rád. Zvlášť když tuší, že ten kopec budeme zase muset vylézt nahoru. Raději si ani nestěžuji.

Je tu přechod přes trať, závory jsou stažené a zamčené. Trať přecházím i za normálních okolností nerada, dnes s o to větším respektem. Za silnicí je vidět čedičová skála, na ní mý být Pustý zámek. Vznikl pravděpodobně ve 14. století, ale od 50. let 15. století ho nikdo neudržoval a chátral.

Musíme jít ještě kousek do mírnějšího kopečka, ale moc toho vidět není. Čekala jsem lepší zříceninu. Cesta pokračuje po skalách vzhůru. Ota na mne ani nečeká a šplhá vzhůru – bez nadšení. Zříceniny nemusí a takové, kde nic není, už vůbec ne. Místo ke zřícenině jsme došli na nádhernou vyhlídku na Břidličný vrch – na čedičové útvary ve tvaru vějíře. Sloupy jsou až 25 metrů dlouhé o průměru až 2 metry. Všechno špatné je zapomenuto. Je to nádhera. Když jsme obrovské čedičové útvary viděli vloni na Islandu, žasli jsme nad tím, že ty čedičové sloupy nejsou jenom svislé, jako naše Panská skála, ale jak jsou pokroucené všemi směry. Přesně to teď vidíme tady. Je to fakt krása. Říčka Kamenice teče mezi těmito skalami – vyhloubila si zde hluboký kaňon. Radši nepřemýšlím, jak půjdu dolů a kochám se. I Ota je nadšen.

Nakonec jsem se dolů dostala - musela jsem, ale zdá se mi, že se to lepší. Vracíme se na silnici, přecházíme přes potok a přes trať. Za ní má vlevo podle trati vést cyklotrasa. Jdeme po pešunku podle trati, až pak vidíme nějakou pěšinku odbočovat vpravo a stoupat. Na kole bych tudy jet nechtěla, ale směr je dobrý. Cestou musím pozorovat modrou ťopku v tabletu na mapy.cz. Je to dost náročné, cest je tu spousta, někdy ťopka běží mezi nimi. Míjíme zajímavou skalní věž Herdstein, která se tu najednou objevila. A stoupáme a stoupáme. Už ani nevíme, zda vůbec jdeme po cestě. Směr však máme dobrý.

Najednou nahoře vidíme dům, či spíše střechu domu. Tam potřebujeme. Ve 30. letech 20. století tu stával hostinec. Dnes je to soukromá chalupa. Kousek od ní vlevo je na čedičovém vrchu vyhlídka – také s názvem Herdstein. Pod skálu Otu doprovázím, trochu něco vidím, ale dál si netroufám. Jsem ráda, že jakž takž bez problému jdu, ale nic se nesmí přehánět. Čeká nás ještě daleká cesta. Opět tady jsou čedičové sloupy různě pokroucené.

Na Otu čekám na pařezu. Vrací se spokojený. Výhledy se mu líbili. Dáváme první část svačiny a pokračujeme.

Chtěla jsem to opět zkrátit po neznačené cestě, ale její směr se mi nelíbí. Raději se vracíme a pokračujeme po modré. Slibuji, že už nebudu nic neznačeného vymýšlet. Po kousku skoro roviny zase už prudce stoupáme. Občas vidíme menší čedičové útvary, občas vzdálené kopce. Najednou je vlevo vedle nás něco obrovského - samozřejmě zase čediče. Jsme pod Středním vrchem. Šipka ukazuje, že o 100 metrů dál je na vrcholu vyhlídka. Když vidím, jak ta cesta vede do nebe, zamáčknu slzu a vzdávám to. Ota pokračuje sám vybaven foťákem. Já pomalu pokračuji dál - po modré klesám. Ale jen kousek. Nejdřív vidím odpočívadlo a pak čedičovou obrovskou skálu. Podobně vypadaly na Islandu stěny v jeskyni. To snad ani není možné, co máme u nás za nádheru, o které nevíme.

Studuji mapu, jsme na nejvyšším dnešním bodu, k autu to je 4 km, menší kus z kopečka a pak převážně po rovině. To už zvládnu. 
Ota se strašně dlouho nevrací, skoro mám strach, zda někde nespadl. Vrací se za dlouho, ale opět nadšený. Výstup a samozřejmě i sestup byl náročný, nahoře byla čedičová planina s jedinečnými výhledy - na všechny strany, i do Německa. Dokonce je nahoře vše popsané. To už mi bylo jasné, že se nemohl vrátit dřív.

Dáváme druhou část svačiny a společně klesáme. Jdu sice pomaleji, ale docela to zvládám. Najednou se ráz krajiny zcela změnil, čedič zmizel, jsou tu lesy a louky. I tohle je moc hezké. Na rozcestí U rybníčku opouštíme modrou a po neznačené cestě scházíme do Prysku. Domy jsou zde přilepené k pískovcové stěně nebo přímo v pískovci vyhloubené. Je to opět něco zajímavého.

Za silnicí přecházíme na naučnou Maixnerovu stezku. Spojuje Dolní a Horní Prysk. Byla pojmenována podle místního znalce, učitele a kronikáře Franze Meixnera. Vede směrem, kterým potřebujeme jít. Míjíme pískovcovou Sloní skálu s jeskyní. Někde má být Sloní pramen, ale ten jsme asi přehlédli. Stezka vede po rovině, jsou na ní různé venkovní cvičební pomůcky, ale také krásné dřevěné vyřezávané tabulky – někdy směrovky. Některé hlášky nemají chybu.

Vedle nás je ještě pískovcová skála Pryská věž a o kousek dál Písková vyhlídka. Je však vidět, že tady toho asi moc vidět nebude. Navíc Ota už nemá chuť tam zacházet. Ani se mu nedivím.

K autu jdeme nejkratší cestou, hlavně se nám nechce jít po hlavní silnici. NS odbočuje vpravo, my jdeme kousek rovně a po vedlejší silnici okolo Pryského pramene přicházíme na parkoviště.

Cesta nám trvala víc než 5 hodin, což je docela rekord na 9 km. Ale užili jsme si to, oba jsme spokojení. Jen máme obavy, zda nastartujeme. Nechali jsme chladící tašku v autozásuvce. Máme sice novou baterii, ale tím naším malým popojížděním se moc nedobíjí, navíc dobíjíme z autozásuvky mobil, tablet. No, dáváme jí zabrat.

Všechno dopadlo dobře. Auto se v pohodě nastartovalo a my popojíždíme jen 4 km na parkoviště ke koupališti, odkud jsme včera večer ujeli. Uvidíme, jak to tam bude dnes vypadat, aspoň se vykoupeme.

Dopadlo to dobře. Pár lidí je u vody, kam jdeme i my. Už se těšíme, sluníčko po páté ještě hřeje. Koupačka je bezvadná. Až potom jdu dělat oběd, i když spíš už večeři. Ota se těší na pivo. Já dávám jen birell, nevím, zda to koleno nebolí také následkem mé dny.

Chvíli to vypadalo, že bude pršet, lidi to však jen vyhnalo od vody. Tentokrát jsme tu sami a vypadá to, že tu bude zase klid. Konečně je i trochu teplo. V devět hodin je ještě 19 stupňů, na to nejsme zvyklí. Sedíme v křesílkách a je nám fajn.
Až teď se Ota přiznal, že když jsme ráno od modré klesali k silnici, měl chuť mne prý zabít. Ale když viděl ty vějířovité obrovské čedičové sloupy, tak byl rád, že ho kopec neodradil. Vyhlídka ze Středního vrchu - to prý byl zlatý hřeb dne. Na to snad prý nikdy nezapomene. Je tedy spokojen. Já mám pocit, že mi koleno bolí míň jak včera. Uvidím ráno.

Jedeme do severních Čech – 6. den – Lužické hory - cca 9 km dlouhý okruh přes nádherné čedičové útvary: Dolní Prysk – hrad Fredevald (Pustý zámek) s vyhlídkou na Břidličný vrch – vyhlídky Herdstein a Střední vrch – Prysk - Maixnerova stezka – Dolní Prysk na mapě