Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 10. den - výlet: Národní park Podyjí - cca 18 km dlouhý okruh: Sedlešovice – Špalkova vyhlídka - Konice - Popice - vyhlídka Sealsfieldův kámen – Znojmo (vodní nádrž a historické centrum) – Premonstrátský klášter Louka

Včera jsme dojeli k našim kamarádům do Znojma - Sedlešovice. Po snídani odcházíme na výlet. Jura s námi jít nemůže, špatně se mu chodí, ale aspoň kousek nás jde doprovodit.

Za chvíli se napojujeme za zelenou turistickou trasu. Je fajn, že jsme tady touto dobou. Cesta vede přes vinice, kam je vstup od srpna do září zakázán z důvodu zrání hroznů. Vrata, která umožňují průchod, jsou pak zavřená.

Samozřejmě musíme zajít k malé dřevěné rozhledně Špalkova vyhlídka, která je mimo značenou trasu. Nad svými vinicemi pod Kraví horou ji postavil František Špalek, majitel rodinného vinařství. Posledních 20 let patří mezi nejznámější naše vinaře. Proslavil se mimo jiné i výrobou likérového vína Šaler. Předpokládá se, že zde stál dříve větrný mlýn. Rozhledna je vysoká 5 metrů a vede na ni 12 schodů. Je vidět jen západním směrem - samozřejmě na Špalkovy vinice, ale i na část Znojma, na Konice, Pálavu, Bílé Karpaty, za dobré viditelnosti jsou vidět i Alpy.

Aby se tady dobře dařilo i malým živočichům, je tady postavena věž života a navrstvena hromada kamení, aby se kde měl ukrýt hmyz, ale i plazi. Je to tady na hezkém místě a skutečně hezky upravené.

Tady u výklenkové kapličky z 18. století přicházíme na červenou a odbočujeme vlevo k soše sv. Antonína Paduánského. Od ní je moc hezký výhled přes další vinice na konický kostel sv. Jakuba Většího z r. 1909.

Procházíme okrajem Konic a okolo sochy sv. Jana Nepomuckého z r. 1738 do Popic. Obě tyto původně obce jsou dnes městskou částí Znojma.

Tady odbočujeme vpravo, ale tentokrát po zelené, abychom se přiblížili k Dyji, resp. k vodní nádrži Znojmo, která na Dyji byla uvedená do provozu r. 1966. Lesem přicházíme k vyhlídce Sealsfieldův kámen. Patří mezi nejkrásnější vyhlídky Národního parku Podyjí, odkud je moc hezký výhled na Dyji a strmou Býčí skálu na protějším břehu. Vyhlídka je pojmenována po popovickém rodákovi - spisovateli Charlesi Sealsfieldovi, který toto místo rád za mlada navštěvoval, tehdy ještě pod jménem Anton Postl. Později žil v Americe a ve Švýcarsku, kde také r. 1864 zemřel. Sealsfield je umělecké pseudonym, které si dal podle starého jména jedné zdejší viniční tratě. Od r. 1873 je nedaleko umístěna kamenná deska s pamětním nápisem v němčině.

Tady jsme si dali svačinu. Přitom pozorujeme zajímavý černý létající hmyz podobný včele, ale je o trochu větší. Samozřejmě jsem doma pátrala a zjistila, že se jedná o drvodělku fialovou, největší původní včelu. Najednou přilétlo něco černého velkého a bzučivého – Ota zajásal, že roháče viděl snad jednou jako malý kluk. Jenže já se tak lekla, že jsem byla ráda, že nestojím na okraji skály. To bych se určitě někam zřítila. Ráda takový hmyz pozoruji, ale nesmí létat moc blízko okolo mne a ještě dělat takový kravál.

Pokračujeme po žluté vpravo a pomalu se vracíme do Znojma. O kousek dál je další vyhlídka. Ještě než jsme k ní došli, pozorujeme vzácnou a chráněnou ještěrku zelenou. Je to největší ze čtyř druhů u nás žijících ještěrek. Dorůstá délky až 40 cm. Je to ale pěkná fešanda. To máme dnes zážitků.

Po žluté cyklisté nesmí. Brzy jsme pochopili, proč. Pohodlná lesní cesta, později kamenitá po chvíli vede z prudkého kopce, který je zpevněn kládami, aby se písek nesesouval. Pozorujeme přehradu i kamenité břehy.

To už přicházíme ke hrázi přehrady. Cesta je z mého pohledu dobrodružná, možná jen vzhledem k mému věku a mým bolavým kolenům. Je to nahoru a dolů, šplháme po kamenech, nebo je různě obcházíme. Škoda, že listy na stromech brání většímu výhledu na přehradu i protější skály. Cesta je poměrně úzká, vede ve svahu nad přehradou, takže i když je rovná bez kamenů, musím jít opatrně, abych nezakopla a nezřítila se do řeky. V těch nejnebezpečnějších situacích mne Ota varuje a současně kontroluje. Ale i přes všechna úskalí se nám tu líbí. Je tu hezky, je tu klid a pohoda. Někdy mám pocit, že čím je cesta dobrodružnější, tím jsem nadšenější. Je tady příjemně. I když svítí sluníčko, jdeme převážně ve stínu - v lese.

Nad hrází na protějším břehu mezi stromy jsme zahlédli Eliášovu kapli, Krammerovu vilu, Znojemský hrad a další řadu památek, které si samozřejmě půjdeme prohlédnout. Víme, že tam jsou i pivovary. Této části naší procházky však věnuji samostatnou kapitolu. Na jeden článek by těch informací i fotografií bylo asi moc. 

Ve městě je najednou horko. Přesto nás to neodradí, procházíme touto historickou částí města, zpestřujeme to návštěvou dokonce dvou pivovarů, až nakonec zase scházíme k řece a vracíme se po části Svatoklementské naučné stezky. Celá je dlouhá 16 km a na 11 zastaveních informuje o životě světce Klementa Marie Hofbauera, rodáka z Tasovic. Tudy pravděpodobně Klement chodil z Tasovic do Znojma, kde se učil pekařem. Byla vybudována r.  2009 ke 100. výročí jeho svatořečení.
Podcházíme 220 metrů dlouhý železniční most, který je 50 metrů nad námi. Původní nýtovaný most byl postaven r. 1871 jako součást Severozápadní dráhy. R. 1992 ho nahradila provizorní montovaná konstrukce. Až od r. 2009 tady je tento ocelový most. Pilíře prý zůstaly původní.

U řeky bylo 1. července 2006 otevřeno 7. zastavení Kristkovy podyjské glyptotéky. Je to ve skále prosklená jeskyňka – skalní kaplička s názvem Vysvobození z útrap. Se jménem Kristek a jeho pracemi jsme se prvně setkali minulý týden v pátek v Podhradí nad Dyjí.

Procházíme okolo bývalého mlýna, který dříve patřil ke klášteru. Stále je vidět, jak voda protéká budovou.

Blížíme se ke klášteru Premonstrátů Louka, odkud jsme před 6 lety startovali na Vinařskou stezku Tour de burčák. Tehdy tu však bylo tolik lidí, že jsem nic nefotila. Dnes je bohužel areál zavřený. Klášter byl založen r. 1190, jako jeden z největších klášterů u nás a jeden z významných klášterů ve střední Evropě. Za husitských válek 12. 11. 1425 byl dobyt. Kdo neutekl, byl za živa upálen. I když ho premonstráti o rok později získali zpátky, k rekonstrukci se dostali až r. 1450. Další pustošení kláštera bylo během třicetileté války. V té době se tudy prohnala i povodeň. Jako většina ostatních klášterů byl i tento nařízením Josefa II. zrušen a byla zde umístěna kasárna, později továrna na tabák. R. 1827 celé panství koupila vídeňská bankéřská rodina a klášter upravila na své sídlo. Jenže už r. 1851 areál kupuje stát, zřizuje zde vojenskou akademii a později opět kasárna. V nejstarší budově kláštera byla škola. Vojáci klášter opustili r. 1993. Zanechali ho však zdevastovaný. Dokonce i barokní bránu zbourali.

V současné době jen malou část budov využívá firma Znovín Znojmo. Má zde podnikovou prodejnu vín, malé muzeum vinařství a uložené lahve s vínem. Pořádají zde různé společenské akce. Většina objektu však chátrá.

Ke klášteru patřil kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, který byl postaven ve 13. století. Za husitských válek byl také poškozen. Patrně poslední přestavba byla v 17. století. Ten je nádherně opravený a je chloubou tohoto areálu.

Přecházíme most a za chvíli jsme u našich kamarádů. Smáli se nám, že jsme nějací unavení. Je pravda, že ten závěrečný kopec mne docela odrovnal. Vždyť nám to nakonec vyšlo na 18 km.

Nechtěli jsme už večeřet a chtěli jsme jít spát brzy. Jenže Blanka připlavila několik dobrot a nakonec se vše protáhlo. Spát jdeme ještě později než včera, uleháme v půl jedné, ale spokojeni, jak to vše bylo úplně moc fajn. Zítra už odjíždíme. Čeká nás další výlet v Národní parku Podyjí.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 10. den - výlet: Národní park Podyjí - cca 18 km dlouhý okruh: Sedlešovice – Špalkova vyhlídka - Konice - Popice - vyhlídka Sealsfieldův kámen – Znojmo (vodní nádrž a historické centrum) – Premonstrátský klášter Louka na mapě