Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 27. den: Nivnice – Bartkův mlýn; Bílé Karpaty - cca 12 km dlouhý okruh: Kamenná bouda - Velká Javořina - národní přírodní rezervace Javorina - NS Javořinská; Korytná - rozhledna Obecnice; Suchá Loz - rozhledna U Křížku

Podle vody ve škopku v noci asi malinko sprchlo, ale my nevíme o ničem. Spalo se pěkně. Nebylo ani horko, ani zima a bylo tu ticho.

Vstáváme v osm, je zataženo, ale není to souvislá šeď. Já si vyndávám další klíště. Na mne si ty potvory snad zasedly. Ota se courá v trávě stále a měl jedno. Já se snažím trávě vyhýbat, pokud to jde, stříkám se osvědčenými přípravky a mám páté.

Odjíždíme před desátou, je 19 stupňů a zatím neprší. Podle včerejší předpovědi mají být dokonce přívalové deště. Nesmí se všemu věřit, zvlášť ne předpovědi počasí. Často to nevychází. A to by se nám dnes hodilo.

Když jsem včera seznámila Otu s programem na dnešní den, kdy nepůjdeme na rozhlednu, ale zdoláme Velkou Javořinu, nejvyšší horu Bílých Karpat, tak projevil nadšení. Ani mu nevadilo, že tam ta rozhledna není. Její vrchol nás už několik dnů provází, tak se na něj koukneme zblízka. Včera jsme toho moc nenachodili, tak dnes to doženeme.

Od rozhledny Králov pokračujeme po prašné cestě dál na jih a nejkratší cestou jedeme na rozcestí Javořina -bus. Jen malou zajížďku děláme do Nivnice. Sice jsme tam u rozhledny v úterý spali, ale zastavit se u Bartkova mlýna jsme zapomněli.

Tento mlýn je považován za možný rodný dům Jana Amose Komenského. Dokonce se prý měl narodit v přízemní místnosti – v čeledníku. Jeho otec tady byl údajně mlynářem. I podle desky, která sem byla r. 1942 umístěna, je patrné, že to je více méně domněnka. Ve mlýně se mlelo do pol. 70. let 20. století, pak se zde šrotovalo. Dnes je patrné, že v domě někdo bydlí. I když je od r. 1993 chráněn jako nemovitá kulturní památka, příliš udržovaný není. Zajímavá je plastika vodníka nad vchodem.

Pak už jedeme na rozcestí Javořina – bus a doufáme, že bude možno autem dojet až ke Kamenné boudě. Je to historický objekt lesní správy, který tady stál již před 2. světovou válkou. Tady je malé parkoviště, rozcestí turistických cest a cyklotras a také památný dub letní s výškou 23 metry a obvodem kmene 378 cm. Tudy také vede Naučná stezka Javořinská. Ta je 45 km dlouhá a na 14 zastavení jsou informace s historickými i přírodovědnými zajímavostmi, s tradicemi Horňácka apod. My se po její části budeme vracet.

Nyní nás čeká zhruba 12 km. Prvních 5 km budeme téměř jen stoupat. Co jsme chtěli, to máme. Ale převýšení je necelých 350 m – to zase není tak hrozné. Jen mně to chvíli bude trvat, než se rozdýchám. Zatím neprší, to je docela příjemné. Ani příliš velké horko není.

Jdeme po červené. Naštěstí je zpočátku stoupání hodně mírné. To je to, co potřebuji. Jdeme po asfaltce, pak červená odbočuje do lesa a začíná stoupat.

Včera jsme viděli, že tady prší. Dnes je to vše mokré, klouže to. Ale při cestě do kopce to tolik nevadí. Cesta je docela příjemná, dokonce kousek se jde i z kopečka, o to náročnější bude závěrečné stoupání. Cestou k vrcholu procházíme národní přírodní rezervací Javorina, kde byl r. 2008 vyhlášen prales.

V lese bylo příjemně, na vrcholky stromů dokonce svítí sluníčko. Vycházíme z lesa – pralesa. Už vidíme vysílače a také závěrečné – dnes nejprudší stoupání. Okolo jsou louky, které umožňují výhledy na další blízké kopečky. Svítí tu sluníčko. Moc se nám tu líbí. Od vysílače je výhled i na vzdálenější kopce.

Jsme na česko-slovenské hranici. Reklamní tabule nás upozorňuje, že 0,5 km pod kopcem je na slovenském území občerstvení v Holubyho chatě. Její stavbu inicioval Klub československých turistů. Základní kámen byl položen 8. července 1923. Své jméno získala po Jozefu Ľudovítovi Holubym, botanikovi, národopisci a zastánci československé vzájemnosti, který krátce před položením základního kamene zemřel.
Je to pěkná kamenná horská ubytovna s restaurací. Před její návštěvou nás odrazuje kopec, který bychom zpátky museli vyšlapat. Také však s sebou nemáme Eura a je otázka, zda by nám za koruny něco prodali. Je to tedy další důvod, proč tam nejít.

Nahoře se kocháme a obcházíme vrchol zleva. Otevřeli se nám další obzory, ale také najednou vidíme, jak je to ze tří stran černé. Vpravo je vidět, že tam prší. Teď jsme o to víc rádi, že nás nezlákalo slovenské občerstvení. Už se nezdržujeme, nekocháme se a pokračujeme po červené po hřebenovce, ale také po hranici na rozcestí Velká Javorina – hrebeň.

Tento hraniční vrch je od r. 1845 místem slavnostního setkávání Čechů, Moraváků a Slováků, které nepřestalo ani po rozdělení našeho národa. Poslední červencová neděle vždy patřila Slavnostem bratrství Čechů a Slováků, kde se setkávali lidé z obou států. Na památku těchto setkání tady byl 7. 6. 1990 odhalen Památník česko-moravsko-slovenské vzájemnosti. Nedaleko je od r. 1998 mohyla Josefa Vavrouška, ekologa, publicisty, horolezce a ministra životního prostředí, který se mimo jiné věnoval i posílení česko-slovenské vzájemnosti. Hory miloval a ty se mu staly osudnými. Dne 18. března 1995 zahynul i se svou dvacetiletou dcerou pod lavinou v dolině Parichvost v Roháčích.

I když pospícháme, tak tady se musíme na chvilku zastavit.

Pokračujeme po modré vpravo – stále podle hranice. Cesta vede z prudkého klouzavého kopce. Doufáme, že tady nás liják nezastihne. To by nás asi opravdu už do údolí spláchnul.

Konečně jsme na rozcestí Křižovatka do Strání. Tady je turistický přístřešek, ale hlavní je, že jsme už na asfaltce a kopec už není tak prudký. Tady se už deště nebojíme. Trochu jsme zpomalili a užíváme si i okolí. Všude tady jsou listnaté, převážně bukové lesy.

Nakonec spadlo jen pár kapek. Míjíme boží muka, která tady byla r. 2018 obnovena. Nechala je tady postavit rodina Marie Málkové jako vzpomínku na neštěstí, které tady Marii postihlo 27. 7. 1947. Za bouřky ji zabil padající strom. Tohle je vždy strašná tragédie. Věnujeme jí tichou vzpomínku a pokračujeme. Už zase svítí sluníčko.

Ve 2 hodiny přicházíme k autu.
Jdu vařit oběd. Než jsme se najedli, začíná v dálce hřmít. Ale zase jen chvilku. Prý tu včera pršelo dost, dnes to jde spadnout někam jinam. Nakonec jsme ani nezmokli. Jsme rádi, že nás předpověď počasí od tohoto pěkného výletu neodradila. Vracíme se na rozcestí Javořina – bus a opět parkujeme. Odtud vyrážíme na rozhledu Obecnice – je to další ze šesti dřevěných rozhleden, které byly r. 2011 postaveny podle stejného projektu. Je tedy 13 metrů vysoká a na zastřešenou plošinu ve výšce 10 metrů vede 44 schodů. Rozhlednu Pod Vojanskú jsme navštívili již dřív, na rozhledně Hraběcí ve Vlčnově a U Trojice v Nivnici jsme byli v úterý, včera jsme se byli podívat, kde stála rozhledna Králov v Bánově. Už nám zbývá jen jedna, ale tam se chystáme ještě dnes.

Od auta jdeme po červené, k rozhledně je to asi 700 m, ale ze značené cesty se musí kousek odbočit vlevo po neznačené cestě. Směrovka k rozhledně nikde není. Jdeme po okraji lesa. Konečně ji vidíme. Také vidíme, jak se obzory zahalují do mraků. S prvními kapkami deště se k ní blížíme. Tahle je kupodivu přístupná, ale od cesty k ní musíme překonat pás vysoké trávy. Doufám, že se klíšťata před deštěm schovala. Dokud je něco vidět a moc neprší, stoupáme vzhůru po strmých schodech. Viditelnost je mizerná, ale na panoramatických tabulích si můžeme přečíst, co bychom všechno mohli vidět: Velký a Malý Lopeník, Troják, Uherský Brod, Vizovické vrchy, Doubrava, Komonec, Klášťov, Chřiby, Brdo. Jen výhledu jižním směrem brání vysoký les.

Chvilku čekáme v přístřešku, ale nepřestává a ochlazuje se. V lese jsme objevili ještě jednu pěšinu pro zpáteční cestu, nejdeme tedy v mokré trávě. V dálce už zase začíná hřmít. Tady pršet přestává.

Chvíli sedíme v autě a čekáme, co se z toho vyklube. Dokonce se trochu vyjasňuje. Ota je celý netrpělivý, nedaleko je poslední rozhledna z těch šesti zmiňovaných. Proto za chvilku odjíždíme k rozcestí Březová - bus, odkud je to 500 metrů po cestě hrdinů SNP k rozhledně U Křížku. Nechá se zde zaparkovat, ale také se nechá po červené jet autem. Jedeme, třeba by se dalo u rozhledny přespat. Je tady altán, ale parkoviště tu není. Jsme v CHKO, asi by to nebylo nejvhodnější. Jak jsme zastavili, slétlo se na auto tolik much, že bych tu spát ani nechtěla.

K rozhledně je to už jen malý kousek. Já vidím hlavně vysokou trávu, samozřejmě plnou klíšťat. Cesta tu ani není. Přemýšlím, zda vůbec toužím po tom vidět další stejnou rozhlednu. Navíc z auta je tak hezky vidět, že víc nepotřebuji. Musím však také přiznat, že na mne padla hrozná krize. Vůbec se mi nikam nechce. Vraceli jsme se docela rychle, i když z kopce. Nějak mne to zmohlo. Raději sedím v autě a hledám, kde bychom mohli přespat. Ota vyráží sám. Vysoká tráva byla jen na začátku, dál už byla pěkná vyšlapaná cestička.

Rozhledna je kupodivu přístupná, obzory jsou trošku jasnější, je tedy vidět lépe než před chvílí. Výhledy jsou stále podobné. I tady jsou panoramatické tabule. Jsou vidět Bílé Karpaty, Mikulčin vrch a Troják, Malý a Velký Lopeník, Jelenec a Velká Javořina, Strání. Výhledu severozápadním směrem brání vysoké stromy

Nakonec se vracíme k zaniklé rozhledně Králov, odkud jsme dnes ráno vyjeli. Tam se spalo dobře. Když tam přijíždíme, je na cestě hrozně louží. Tak dnes to spadlo tady. Máme štěstí, že se nám to zase vyhnulo.

Parkujeme a začínáme svařákem. Ota včera zmáčel pohory – asi mu do nich nateklo horem. Dnes promáchal další boty. Zebou mu nohy, potřebuje se zahřát. V naší zásobárně máme pro tento účel i láhev svařáku, teď se hodí.

Mezitím pozorujeme Lopeník – tam plánujeme výlet zítra. Na kopci a v okolí se válí mraky. Tak snad se to do rána vyčistí. Mělo by být lépe než dnes. Teď už zase poprchává.

Večeříme, dáváme poslední pivo. Dochází i chleba. Zítra musíme někde doplnit zásoby.

Je stále poměrně teplo, déšť mne dnes neosprchuje, ale vody máme ještě dost. Právě jsem však přišla na to, proč se Oty klíšťata nechytají. Mytí moc neřeší, takže klíšťatům smrdí. Měla bych si z něho vzít příklad, jenže ženské to mají nastavené jinak.

Dnes jsem fakt nějaká zničená. Možná se mění tlak. Ještě není devět, chci jít spát, když začíná opět pršet, ale pořádně. Naštěstí to byl liják sice prudký, ale krátký. Krátce po deváté se stěhuji z kabiny do postele a za chvíli už spím, i když normálně mi to trvá dlouho.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 27. den: Nivnice – Bartkův mlýn; Bílé Karpaty - cca 12 km dlouhý okruh: Kamenná bouda - Velká Javořina - národní přírodní rezervace Javorina - NS Javořinská; Korytná - rozhledna Obecnice; Suchá Loz - rozhledna U Křížku na mapě