Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 37. den: Vizovice - městská památková zóna, procházka na zříceninu Janův hrad - naučná stezka Vizovické prameny; Trnava - pivovar Vraník; Kašava - pramen u Knedlů, naučná stezka Kašava

V noci i ráno byl úžasný klid. V osm nás vzbudilo horko. Sluníčko už zase sálá, ale lehce a příjemně to profukuje.

Ota si odskočil do lesa a přináší 4 babky. Že by začaly houby konečně růst? Víc jsme jich však nenašli.

Dnes jsme spali jen kousek nad Vizovicemi, včera jsme do města už nedojeli. Dnes to máme jen kousek. Vizovice – jako osada byla založena již v době pohanství - ještě před r. 864. Když se r. 1261 o ní psalo v zakládací listině vizovického kláštera Smilheim, byly v té době už osadou trhovou, která byla r. 1466 povýšena na městečko. R. 1570 mu už jako městu bylo povoleno konání dvou jarmarků za rok.

Historické jádro města je od r. 1995 městskou památkovou zónou, kam patří hlavně radnice, zámek, kostel a klášter.

Nejdřív se zastavujeme se v infocentru, je 10 hodin, akorát otevírají. Ota má další letáček rozhleden do své sbírky, já zjistila, že dnes má být jen 28 stupňů (včera předpovídali 38), zítra 30. A to vyhrožovali na zítřek už s ochlazením. Dneska to fouká, chvílemi hodně silně, ale vítr je teplý, je to příjemné.

Ještě naproti v Albertu kupuji chleba a banány.

Další zastávku děláme na trojúhelníkovém Masarykovo náměstí, jednom ze dvou historických náměstí. Dříve byl znám pod názvem Dolní rynek. Uprostřed je barokní sousoší se sochou Panny Marie z r. 1690. Za zmínku stojí hezky opravený Lidový dům, kde je dnes sídlo městského úřadu, a dům U bílé růže, kde je letopočet 1666.

Dnes to vše objíždíme autem, nějak se nám v tom horku pěšky chodit nechce. Mezi vyhlášené památky města patří sokolovna v Tyršově ulici. Jedeme k ní. Je to skutečně zajímavá budova se dvěma štíty, kterou si postavila TJ Sokol ve 20. letech 20. století. I když projekt nezpracoval Dušan Jurkovič, nechali se autoři této stavby jeho stylem inspirovat. R. 1921 se začal využívat sál. Restaurace a ubytovací část byla dokončena až r. 1924. Dům nese prvky lidové stavby i doznívající secese.

Ve stejném stylu a pravděpodobně ze stejné doby je i naproti stojící kaplička.

Už přejíždíme k zámku. Parkujeme na parkovišti Nemocnice milosrdných bratří. Založila ji hraběnka z Blümegenu r. 1781. Současně postavila i barokní budovu kláštera milosrdných bratří, které sem povolala, aby se starali o nemocné. Řád milosrdných bratří byl založen 16. května 1781 - v době církevních reforem císaře Josef II.. Císař souhlasil se zřízením konventu za podmínky, že Milosrdní bratři nebudou vybírat almužny mezi poddanými. Řádoví kněží zpočátku bohoslužby vykonávali v nedaleké zámecké kapli. Ve dvoře areálu kláštera byla postavena secesní kaple až později.

Po válce r. 1951 nemocnice přešla pod Okresní nemocnici ve Zlíně. Byli zde umístěni pacienti s plicním onemocněním. Řádové sestry musely nemocnici opustit. R. 1991 se plicní oddělení přestěhovalo do Baťovy nemocnice ve Zlíně a budova zůstala prázdná. R. 1993 se sem vrátil řád Milosrdných bratří a činnost nemocnice byla obnovena. Budova byla řádu vrácena až r. 1996. Od r. 1999 je zde Léčebna dlouhodobě nemocných.

To už se blížíme k Palackému náměstí, druhému historickému náměstí, které má také trojúhelníkový tvar. Původní zástavba shořela při rozsáhlém požáru 28. srpna 1877. Shořela i stará dřevěná radnice s obecním archivem.

V jižní části náměstí je trojlodní kostel sv. Vavřince. Již r. 1200 zde stával dřevěný kostel. R. 1495 tady byl postaven nový kostel sv. Vavřince. Ve 2. pol. 18. století byl v takovém stavu, že musel být zbourán. Zůstala jen 36 m vysoká věž. R. 1792 byl položen základní kámen k novému kostelu. Ten byl přistaven k původní věži v letech 1793–1795. Vysvěcen byl r. 1802, ale vybavení a vnitřní výzdoby se dočkal až v letech 1864–1899. Kostel je 40 metrů dlouhý a 17 m široký. Na věži jsou hodiny, ochoz je přístupný veřejnosti.

Z Palackého náměstí vede cesta k zámku. Byl postaven v pol. 18. století na místě bývalého cisterciáckého kláštera v tehdy moderním francouzském barokním stylu. Interiéry jsou zařízeny nábytkem ve stylu baroka, rokoka, empíru i biedermeieru. Je tam i rozsáhlá obrazová sbírka děl nizozemského malířství. Ve 2. pol. 18. století byla dokončena zámecká zahrada – část jako anglický park a část jako francouzský park se Zámeckým rybníkem a se sochařskou výzdobou. Po 50 letech byl zmenšen zhruba na polovinu a přestavěn na romantický park.

R. 1945 byl zámek s parkem zestátněn a r. 1948 zpřístupněn veřejnosti. V současné době jsou v zámku 3 prohlídkové okruhy – základní okruh zavede do reprezentativních prostor 1. patra zámku. Pokoje jsou zařízeny ve stylu baroka, rokoka, empíru a klasicismu. Druhý okruh jsou soukromé pokoje majitelů zámku zařízených tak, jak se v nich žilo v době 2. pol. 19. století a 1. pol. 20. století, jsou tam i osobní předměty bývalých majitelů. Po rekonstrukci v letech 2013 a 2014 je přístupná i zámecká kaple jako samostatné prohlídkové místo.

Původně jsme chtěli z parkoviště vyrazit po červené na zříceninu Janův hrad. Bylo by to 6 km, ale v tom horku jsme docela zmoženi. Kus by se šlo po silnici, tak si to trochu zkrátíme a autem popojedeme, kam to půjde.  Dokonce se nechá jet ještě dál, než jsme doufali. Takže to nakonec zkracujeme cca na 2 km. To se nám líbí. Ke zřícenině je to asi 650 m, musíme však do kopečka. Zpočátku máme pěkné výhledy, naštěstí to nejprudší stoupání je už lesem ve stínu.

Janův hrad ve skutečnosti nebyl nikdy hradem. Byl to Prokopovský selský dvorec, který byl postaven hrabětem Prokopem Gervasem Gollenem v letech 1710-1713. Byl využíván hlavně k vyjížďkám na lov. V 1. poschodí byly panské pokoje. Celé tři roky trvalo, než se podařilo ve skále vytesat studnu. Jenže vizovická vrchnost potřebovala peníze, začala rozprodávat svůj majetek, r. 1783 prodal tehdejší hrabě i pozemky na Janově hoře. V budově se využívala jen ovčárna a bydlel tam panský ovčák. Před polovinou 19. století byl dvorec upraven na myslivnu, později hájovnu. Od r. 1945 ho vlastnil stát, ale hajný s manželkou a dětmi tady bydleli stále. Až po smrti hajného r. r. 1990 zůstal objekt asi rok opuštěný. Do r. 1993 ho používali skauti. Naštěstí ani požár r. 1995, kdy shořela celá střecha, nebyl důvodem k ponechání dvorce svému osudu. Starosta Vizovic se pokusil, aby byl zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek. Jenže neúspěšně. Žádost byla zamítnuta a hrad začal zarůstat a rozpadat se. Až r. 2013 příznivci Janova hradu zabránili dalšímu rozpadu - zakonzervovali zbylé stěny, zrenovovali studnu a upravili okolí. R. 2018 vybudovali dřevěnou vyhlídku. Bohužel to vše je přístupné pouze v době, kdy zde pracují příznivci hradu. Dnes, i když je neděle, tu však nikdo není. Mrzí nás hlavně ta nepřístupná vyhlídka. Sice podobný výhled je z okénka o kousek vedle, ale vidíme jen jedním směrem. Shora by toho bylo vidět víc. Přesto si to Ota zapisuje do svého deníčku jako rozhlednu.

Abychom měli změnu, pokračujeme po červené dál – lesem z kopečka. Přicházíme na rozcestí s naučnou stezkou Vizovické prameny, se kterou jsme se setkali cestou na rozhlednu Doubrava. Jenže to jsme měli před sebou ještě několik zastávek ve východní části naší republiky. Teď už se zase pomalu vracíme na západ. Samozřejmě opět trochu oklikou. Když ta naše republika je fakt neskutečně krásná a zajímavá.

Na naučné stezce jsme odbočili vlevo a vracíme se k autu. Je to o kousek delší, ale rovinatější a zase se nám otevírají jiné výhledy.

Město opouštíme severozápadním směrem – na Slušovice. Jen kousek za městem je ve stínu mohutných stromů posezení u křížku. Parkujeme a jdeme si udělat oběd. Jen to tady hrozně profukuje. Snad mohutný kamenný podstavec zabrání větru, aby nám zhasil vařič.

Dopadlo to perfektně, vařič nezhasl, nic nám neuletělo, dobře jsme se najedli. Naše místo se zalíbilo jiné asi podobně založené rodině v dodávce. Čekají až odjedeme. Zbytečně se tu proto nezdržujeme, ať se také mohou najíst.

Další zastávku děláme v Trnavě, kde je pivovar Vraník. Slavnostně byl otevřen 6. 6. 2014. Je tam i restaurace, mají i vlastní penzion. Kupujeme 5 litrovek a ještě jsem vyškemrala 1,5 litru studené vody. Původně jsme se chtěli ještě podívat na nedaleký nerománský kostel Navštívení Panny Marie, který byl postaven v letech 1905 – 1906. Jenže ve stínu se zaparkovat nedá a sluníčka už dnes máme víc než dost.

Stáčíme se na západ. Normálně bychom zastavili v Kašavě, kde byla v letech 2012 – 2013 vybudována křížová cesta se 14 zastaveními. Vypadá docela pěkně. Jenže mi dnes už nechceme chodit vůbec nikam. Jen se chceme zastavit u tekoucí studánky u Knedlů, kde má být pitná voda. Zda je to pravda a zda poteče, to musíme zjistit. Parkujeme u mostku. Jdu na průzkum. Nejdřív vidím schody k potoku, tam trubku, ze které skoro nic neteklo. Ale naštěstí v zahradě byly zvědavé babky, které se zajímaly o to, co hledám a poslaly mne o kousek dál. Tam tekl poměrně silný pramen, dokonce skutečně pitné vody. Je to přepad ze studny s pitnou vodou. Plníme ji do všech našich nádob. Máme zase na pár dnů vystaráno. A večer nemusím vodou šetřit, až se budu mýt. Už se těším. Byla jsem v tom horku tak zničená, že mne ani nenapadlo si tento pramen vyfotit. Ani nechápu, jak je to možné. Ale pramen tam je.

Ještě nejsou čtyři hodiny, ale už se nám dnes skutečně nikam nechce. Máme studené pivo a spoustu zajímavého čteni z infocentra. Teď jen najít nějaké to místo na spaní.

Od studánky jedeme do kopců po naučné stezce Kašava, která celá měří 14 km a kde je 11 panelů s informacemi o historii obce, o životě v této části Hostýnských vrchů, o místní přírodě, skalních útvarech a studánkách. Kupodivu se tam nechá jet autem a je vidět, že tudy auta jezdí. Doufáme, že najdeme nějaké pěkné místo s výhledy. Konečně se zdá, že se to povedlo. Zastavujeme u přístřešku Kašava. Je to u lesa, přístřešek je ve stínu, i kousek roviny se našel. I ty výhledy jsou pěkné, i když ne tak daleké. Dokonce jsme i trochu za větrem. Co víc si přát.

Oběd zapíjíme pivem a odpočíváme. Jenže po čase jsme zjistili, že idylka vypadá jinak. Je tu totiž strašná spousta mravenců. Dokud byl přístřešek ve stínu, tak to ještě šlo. Sedli jsme si na stůl, nohy dali na lavice. Jenže když i sem začalo svítit zapadající slunce, tak jsme zjistili, že nemáme před těmi mravenci, kam utéct. Jsou v lese, jsou na asfaltu, jsou všude. A jsou dotěrní. Hned jsou na botách, na nohách hrůza. A koušou. Nakonec zalézáme do auta a doufáme, že zalezou, že taky musí jít spát, ale nemají se k tomu. My jsme po večeři, kterou jsme zapili dalším pivem, chceme dopít včerejší vino, ale ani jednomu se nechce jít z auta ven. Jak se postavíte na zem, hned je jich na noze minimálně pět. I když venku poskakuji, stejně na mne vlezou.

Konečně se zapadajícím sluncem jejich množství klesá. Dokonce tak, že jsem se odhodlala se jít osprchovat.

Dnes to vypadá na tropickou noc. V 9 hodin je ještě 26 stupňů. I ten vítr se uklidnil. Necháváme pootevřené zadní i boční dveře a jdeme spát. Uvidíme, jak bude zítra - podle toho případně upravíme program.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 37. den: Vizovice - městská památková zóna, procházka na zříceninu Janův hrad - naučná stezka Vizovické prameny; Trnava - pivovar Vraník; Kašava - pramen u Knedlů, naučná stezka Kašava na mapě